Ahojte lidičky. Omlouvám se za takové zpoždění, ale nebyl čas. Bella má stále naozeniny. Tak kde to oslaví? U Cullenů?
20.02.2013 (19:45) • baroslava • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 3415×
Vysněná
20. kapitola
Pohled Belly
Viděla jsem, jak Edward nešťastně svěsil ruce. Z jeho očí jsem vyčetla, že odvaha, kterou měl záhy Emmettovým příchodem, opadla. Nevěděla jsem, co mi chce říct, ale asi to pro něj bylo důležité. Z jeho očí jsem vyčetla i smutek a nevím proč, ale chtěla jsem ho nějakým způsobem rozveselit. Chtěla jsem ho zase vidět šťastného s tím krásným úsměvem, který mě dostával do kolen.
Otočila jsem se na Emmetta, který byl stále nadšen mých narozeninami.
„Ano. Mám narozeniny,” přikyvovala jsem, ale bohužel ne moc nadšeně.
„Tak to se musí oslavit,” skočil do řeči nadšeně Emmett.
„No, já moc nemám náladu na oslavy,” řekla jsem pravdivě.
„Víš jaká je tu nuda?” zeptal se. „Pořád tu vídat ty stejný ksichty?” povzdechl si. „Můžeme si třeba zahrát na video hry?” začal nadšeně a tahal mě za rukáv do obývacího pokoje. „S Alicí a Rose si můžete navzájem nalakovat nehty. Edward ti může zahrát na piano. Esme ti uvaří něco hrozně dobrého a Carlisle tě může vyšetřit?” zasmál se a koukal na mě psíma očima.
Nemohla jsem říct ne. To prostě nešlo. Ten jeho pohled. Připadal mi jako kocour v botách ze Shreka. Do místnosti vešla Esme a postavila se naproti Emmettovi.
„Ahoj, Bello. Určitě máš v plánu to oslavit s rodinou a ne s námi.” Zadívala se na mě a já si smutně povzdechla.
„Nemám rodinu. Od malička mě vychovávala teta a ani ta za moc nestojí,” řekla jsem smutně.
„V tom případě zůstáváš,” usmál se Emmett a Esme na mě mrkla.
„Co bys chtěla uvařit?” zeptala se mě Esme zvědavě.
„Mně je to jedno. Nechám to na tobě a ještě jednou vám všem děkuju,” řekla jsem, napůl odevzdaně.
„Nemáš zač,” řekla a už jsem jen zahlédla její záda, které mířily do kuchyně.
Podívala jsem se na Edwarda, který se mile usmíval. Také jsem se usmála.
„Ty hraješ na klavír?” zeptala jsem se fascinovaně. Jemně přikývl. „A zahraješ mi něco?” zeptala jsem se blaženě.
„Hele a co ty hry?” ptal se Emmett sklesle.
„Neboj. Taky na tebe přijde řada a potom mě může Carlisle vyšetřit,” zasmála jsem se.
Šli jsme s Edwardem do suterénu. Byla to velká místnost, kde uprostřed stálo nádherné piano z masivního dubového dřeva. U stěn byly pohovky, ale já neměla v úmyslu si na ně sedat. Chtěla jsem vidět jeho prsty tančící po klávesách. Edward si sedl na stoličku a já usedla vedle něj. Odklopil kryt a něžně přejel bříšky prstů po klávesách. Podíval se na mě a mě se po těle rozlil zvláštní pocit blaženosti. V jeho přítomnosti jsem cítila tak nějak celá. Sama jsem ty pocity neuměla vysvětlit. Když se nahnul nad klávesy, praštila mě do nosu jeho vůně a mně se zatočila hlava. Byl to můj pěvec. Lákal mě svou vůní. Užívala jsem si to. Zhluboka jsem se nadechla a zaposlouchala se do melodie, kterou začal hrát. Byla to líbezná melodie. Byla to slast pro uši. Zavřela jsem oči a prostě jsem se poddala té melodii. Rytmicky pomalu jsem se nakláněla a zakláněla. Chtělo se mi tančit a smát. Chtělo se mi zpívat a brečet. Bylo tolik emocí, které jsem chtěla vyjádřit.
Po chvíli melodie skončila a já jsem pomalu otevřela oči. Edward mi do nich pohlédl a já jsem z jeho panenek rozeznala malé jiskřičky štěstí. Dlouhou minutu jsme se na sebe dívala, než jsem ze sebe vypravila kloudné slovo.
„Nádhera,” zašeptala jsem, abych nezničila to ticho.
„Ano. Nádhera,” zopakoval, ale měla jsem pocit, že myslí něco jiného, než svou hudbu.
Střídavě jsem se dívala do jeho očí a na jeho krásně vytvarované rty. Tolik mě přitahovaly. Toužila jsem znovu okusit jejich chuť. Znovu ucítit jeho lahodný dech. Pomalu jsem nebyla schopná ani hýbat víčky, natož myslet. Celý svět se pro mě zastavil. Edward se ke mně začal pomalu přibližovat. Ucítila jsem mírné brnění, které mi prostupovalo tělem. Vdechovala jsem jeho omamnou vůni, když do dveří vrazil Emmett. Zpanikařila jsem. Rychle jsem se odtáhla a tak přerušila náš kontakt.
„Tak co ty hry?” zeptal se vesele, ale potom mu došlo, co jsme asi vyváděli, „Hele, co vy dva jste tady vůbec dělali? Hm…?” zeptal se a dal si ruce v bok.
Ještě jednou se omlouvám za tak dlouhé zpoždění. Bohužel mám nějaké problémy a nebyl čas na vydávání, takže se prosím nezlobte.
A co vás čeká příště?
Bella se sejde s právníkem, ale nebude to příliš šťastná návštěva.
Bella se dozví něco, co jí obrátí život v zhůru nohama.
Co to bude?
Na to si budete muset počkat, ale nebojte.
Moc dobře vím, že tato délka kapitol vás dráždí a tak hned vyjdou dvě kapitoly, které můžete očekávat každým dnem.
Vaše Baroslava
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: baroslava (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Vysněná - 20. kapitola - Piano:
No, co na to říct? Skvelí! Báječný! Úžasný! Jak tam Emmet vtrhnul. On vždycky umí zkazit tu správnou chvíli.... Už se těším na další kapitolu.
skvělá kapitola. No Emmett si prostě umí vybrat chvilku, kdy všechno překazit.
Sice krátké ale koukla jsem se na tvou stránku :DD
Ahoj,
článek jsem ti opravila, ale dávej si pozor na následující chyby:
* shoda podmětu s přísudkem,
→ musíš si ve větě najít podmět a přísudek, abys věděla, které Y/I tam bude; a pokud je v následující větě nevyjádřený podmět, ale v té předchozí je zřejmé, že podmět figuruje i v té další, musíš se jím řídit!
* pohled Belli → pohled Belly (!!)
* čárky,
* překlepy,
* stává se, že vynecháváš slovní spojení,
* přímá řeč; posílám ti koncept:
Pokud za přímou řečí nenásleduje věta uvozovací (řekl, vykřikl, zeptal se, odpověděl, pozdravil, vyděsil se, souhlasil…), nesmí přímá řeč končit čárkou.
1) Po přímé řeči následuje činnost, kterou udělal někdo jiný:
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Přikývl.
„Můžu tě ještě o něco poprosit?“ Otočil se a vyčkával.
„Alice, prosím, nech to tak, jak to je!“ Jen přikývla.
2) Událost se stala až poté, co osoba domluvila, popř. popisuje své pocity:
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Popadla jsem kufr a vydala se vstříc novému životu.
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Chtělo se mi plakat, ale nedala jsem na sobě nic znát.
Pokud věta uvozovací následuje, nesmí přímá řeč končit tečkou. Zde je více možností.
1) Může končit vykřičníkem nebo otazníkem:
„Můžu tě ještě o něco poprosit?“ žádala jsem, než stihnul odejít.
„Alice, prosím, nech to tak, jak to je!“ vykřikla jsem.
2) V ostatních případech musí končit čárkou:
„Alice, za pět minut nastoupím do letadla. Nezabráníš mi v tom,“ řekla jsem odhodlaně.
Pokud mezi jednu přímou řeč vložíme větu, může to být napsáno dvěma způsoby.
1) „Pojď,“ řekla, „uvařím ti kafe."
2) „Pojď,“ řekla. „Uvařím ti kafe."
Příště si dávej, prosím, pozor. Díky.
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!