Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Výměna dvou Bell II.

03.09.2013 (18:30) • SannyBWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1370×

Klapot podpatků po mramorové podlaze se rozléhal chodbou. Stěny lemovaly zarámované výtisky lifestylového magazínu Emperor, samozřejmě ty nejprodávanější obálky. Ze zdí se tak na Isabellu Cullenovou oslnivě smály či sofistikovaně mračily nejznámější celebrity světa či ty nejkrásnější modelky.

„Juli?“ A ačkoliv to znělo jako otázka, zda smí vkročit do kanceláře, Isabella sebevědomě otevřela dveře ze skla a posadila se do moderního a už na pohled nepříliš pohodlného křesla ze změti lesklého dřeva a kůže.

„Isabell,“ pokynula jí štíhlá černoška s přísným výrazem v elegantním kostýmku, jehož cenu Isabella odhadovala na svůj měsíční plat. A přiznejme si, Isabella Cullenová neměla za svou práci zrovna malé finanční ohodnocení. Juli Spearsonová, ta nejvyšší z nejvyšších šéfů v mediálním byznysu. Emperor byl samozřejmě plně pod jejím vedením. A aktuálně zrovna ve středu jejího zájmu.

„Vybrala jsem tu šťastnou.“

„Co prosím?“

„Ale Isabell, přemýšlej trochu, buď tak laskavá. Vybrala jsem výherkyni do „Výměny“.“

„Neměla to být moje práce?“ otázala se Isabella ledově, i když stále si zachovávala ryze profesionální tón.

Juli se opřela hlouběji do křesla a propletla prsty osázené opulentními prsteny – to bylo tuto půlsezónu in. „Ulehčila jsem ti práci. Nejsi snad ráda? Ještě před měsícem jsem tě slyšela prohlašovat, jak nerada tyhle výběrové řízení děláš.“

Isabelle si dovolila lehké zamračení. Kromě toho, že s Juli se až na ryze profesionální jednání a občasné rádoby přátelské – a přitom stále stoprocentně pracovní – obědy nestýkala, a Juli se tedy něco takového nemohla dozvědět od nikoho jiného než od jejích blízkých spolupracovníků, znamenalo to také to, že sama nemohla ovlivnit něco, co se jí velmi, ale velmi dotýkalo. Zamrazilo ji v zádech.

„Moje asistentka byla tak laskavá, že mi sehnala tvůj užší výběr. Přeci jen, procházet ty desetitisíce životopisů a dopisů…“ To bylo Isabelle úplně jasné. Juli nikdy nedělala tu těžkou práci – nebo o tom alespoň byla Isabella přesvědčená. „Vybrala jsem tuto ženu. Odněkud… ze státu Washington. Na první pohled milá, perspektivní, z nižší střední vrstvy – výborná reklama pro Emperora. Nemá rodinu, žije s přítelem kdesi téměř v divočině.“

Isabella se pracně probírala pamětí a snažila se Juliin popis spojit s konkrétní kandidátkou.

„A hlavně,“ Juli se na chvíli odmlčela. „Ta shoda jmen je brilantní. Isabella si mění život s Isabellou. Jedna žena z New Yorku, druhá z lesů Olympijského poloostrova – dokáží najít společný prvek ve svých životech? Dokáží žít život té druhé?“ Juli deklamovala s pohledem upřeným kamsi mezi manhattanské mrakodrapy. Isabella si byla naprosto jistá, že Juli už vybírá font písma pro své vysněné titulky.

„Tady, připomeň si, o koho se jedná,“ Juli k ní natočila luxusní laptop a Isabella se začetla.

Drahá redakce časopisu Emperor,

Isabella si téměř odfrkla. Prý časopisu – snad magazínu, no ne?

ačkoliv nepatřím mezi vaše pravidelné čtenáře, občas si Emperora koupím v místní miniaturní trafice a strávím s ním příjemné odpoledne sama ve svém světě. Díky stránkám vašeho časopisu se mohu alespoň na pár minut přenést kamkoliv: do báječné ciziny, do lesku velkoměst i srdce okouzlující přírody, a být kýmkoliv se mi zachce.

A v posledním čísle jste vyhlásili akci Výměna a já vám nyní z jakéhosi čirého bláznovství píšu. V mých očích je to šance proměnit mé snění ve skutečnost a poprvé v životě se podívat do New Yorku. Vlastně poprvé vůbec na východní pobřeží!

Žiju v indiánské rezervaci La Push a pracuji v malém městě poblíž, ve Forks. To je celý můj svět. S přítelem máme malý domek, přátelé o něm prohlašují, že je velice útulný.

Isabella si málem odfrkla podruhé. Panebože, útulnost. Slyšela to slovo vůbec někdy jindy než ze stránek laciných realitních makléřů?

On pracuje v místní autoopravně, auta a motorky jsou jeho život, já dojíždím do jediného knihkupectví tady ve Forks. Mám ráda knihy a klid zdejšího lesa. Když si potřebuji utřídit myšlenky, chodím se svým psem Chlupáčem na dlouhé procházky. Příroda je zde neuvěřitelná. Ale to je možná tak to jediné.

Vím, že pravděpodobnost, že vybere zrovna mě, je mizivá. Ale pro mě by to byla šance vypadnout na okamžik z mého maličkého světa s jasně danými hranicemi a být na chvíli kýmkoliv by se mi zalíbilo.

S pozdravem

Isabella Swanová

Juli se netrpělivě opřela o stůl. „Tak co na to říkáš? Není to úžasné?“

Úžasné to pro Isabellu rozhodně nebylo.

„Ta shoda jmen, to bude trhák. Vydělá nám to miliony. A hlavně ten příběh – holka odkudsi ze zapadákova přichází objevovat Manhattan. A ty už se tam nějak zabavíš…“

Isabella se nadechla, aby zkusila poslední chabou záchranu, o které předem věděla, že nevyjde. „Víš, Juli, ale já mám dceru a v poslední době je na mě hodně upnutá. A,“ nenechala Juli, aby ji skočila do řeči, „i když jsme si už ujasnili, že na tu Výměnu musím jet já, říkala jsem si, že jet někam blíž by bylo vhodnější. Východní pobřeží, středovýchod, co říkáš?“

„Nepřipadá v úvahu, Isabell. Už jsem rozhodla. Dodělej uzávěrku a nech jednu stranu na vyhlášení. Možná dvoustranu. Uděláme z toho mediální událost roku.“ Upřela na Isabellu pronikavý pohled. „A teď jestli se nemýlím, za pár minut zahajuješ poradu. Nemám pravdu?“

Isabella se beze slova zvedla a odešla. Ani se neotočila, když se jí Juliina druhá asistentka pokusila zastavit a něco jí říct.

Klapot jejích podpatků zněl mramorovými a skleněnými chodbami jak palba z kulometu.

„Žádné telefonáty, žádné návštěvy, nic,“ štěkla na svoji asistentku a zabouchla za sebou skleněné dveře od své kanceláře. Stoupla si k oknu a zadívala se na panorama manhattanských mrakodrapů. Měla kancelář dostatečně vysoko, aby dohlédla až na okouzlující zeleň Central Parku a na druhou stranu mezi těly budov zahlédla i třpytící se hladinu řeky Hudson. Tohle byl její život. Její příroda. Neuměla si představit, že odejde na tak dlouho dobu – připadalo jí to jako věčnost – někam do lesů.

Když jí Juli navezla do téhle maškarády, ani moc neprotestovala. Doma to zrovna malinko skřípalo a Isabella si představovala, že konečně, poprvé po tolika letech neustálé práce, odjede na dovolenou. Bude se válet na pláži někde na Floridě, popíjet drinky a flirtovat s plavčíky, aby si dokázala, že i ta upnutá dáma z kanceláře má pořád něco do sebe. No dobře, to flirtování asi byly přehnané sny. Spíš bude, zcela skromně a realisticky, odhánět houfy mužů, o které s pohrdáním sotva zavadí pohledem. Ale o to nejde.

Na dovolenou s Renesmé vždycky jezdil Edward. Ano, on při své práci si stále mohl lehčeji vybrat dovolenou než ona. Nebo to spíš bylo o tom, že on svou práci uměl na pár týdnů opustit a ona ne? Ona nemohla! Bez ní by se Emperor zhroutil jako pyramida z karet.

A nyní konečně na dovolenou pojede – tak napůl, stále povede magazín i na dálku – ale znělo to spíš jako pekelný trest než pohádkové prázdniny. Zarazila se. Snad tam budou mít připojení k internetu!

***

Bella stála v koupelně a třásly se jí ruce. Zírala do zrcadla. Viděla celkem pohlednou dívku, s hlubokýma tmavýma očima, příliš malým, buclatým nosem, příšerně bledou pletí, ale docela pěkným srdcovým tvarem obličeje a kaštanově hnědými lehce vlnitými vlasy. Vzala za jeden vlas a prohlížela si konečky. Žádná sláva. Mohla by poprosit Angelu, jestli by si na ní udělala čas a ostříhala ji. Nebo že by si zajela do města ke kadeřnici? Ještě to promyslí.

Opřela se o umyvadlo a zhluboka se nadechla. Chvilkové odvedení myšlenek na problém roztřepených konečků nepomohla. Stála tady a naprosto přesně věděla, co má schované v kapse mikiny. A naprosto přesně věděla, že to nechce udělat, že to nechce vědět.

Co když bude opravdu těhotná? Nemůže mít dítě! Není připravená, není zabezpečená. A jak by se zachoval Jacob? Chce on mít vůbec dítě? Nikdy se o tom spolu nebavili. Co když dítě vůbec nechce?!

Bella se musela pevněji chytit. Točila se jí hlava a nedostávalo se jí vzduchu. Vždycky byla koupelna tak neskutečně malá?

Ne, nesmí se tady složit. Kdyby omdlela, našel by jí Jacob, našel by ten těhotenský test a všechno by prasklo a byl by to průšvih.

Na druhou stranu by to byl celkem elegantní způsob, jak příteli říct, že bude možná tatínkem. A ani by při tom nemusela nic říkat…

Udělá to. Není srab. Udělá test a bude vědět – všechno.

Krabička jí z rukou málem dvakrát vypadla, jak se jí klepaly prsty, když se ji snažila otevřít. Vyndala tu podivnou tyčinku, to divné něco a nedůvěřivě si to prohlížela. Tohle že dokáže odpovědět na nejpalčivější otázku jejího života? Tohle že dokáže říct, jestli v jejím těle – podvědomě se pohladila po propadlém břiše – roste nový život, nový dokonalý človíček?

O deset minut později stála u umyvadla znovu. Tentokrát dýchala ještě přerývaněji a ještě snaživěji. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech.

Je těhotná.

Koupelna se s ní otočila. Pevně zaryla nehty do umyvadla. První vědomé přiznání stavu málem neustála. Jak to má říct Jacobovi?!

Rozhodla se ihned. Vrávoravě došla ke dveřím. V ložnici nazula běžecké boty a zavolala na Chlupáče. Přiběhl okamžitě, jazyk se šťastně vyplazeným jazykem, a když pochopil, že se jde na procházku, radostí skákal.

„Klídek, chlape,“ kárala ho Bella. Do obýváku, kde seděl Jacob, jen zavolala něco zmateného o tom, že jde vyvenčit psa a vyběhla do chladného podvečera.

Na Olympijském poloostrově se jen málokdy stalo něco, co byste mohli nazvat teplým podvečerem. Alespoň teď nepršelo.

Zem byla nasáklá vodou a i na cestě to Belle maličko podjíždělo. Chlupáč šťastně očmuchával všechno kolem něj, ačkoliv touhle cestou chodil tak obden. Bella se snažila vnímat jen svůj pravidelný dech a dupot šesti nohou, jak pravidelně v souhře dopadají na vrstvu mokrého jehličí.

Všechno kolem bylo zelené, prostě zelené. Stromy, tráva, občas se zdálo, že i obloha. Zelená uklidňuje, že?

Doběhli na útesy, tam se Bella zastavila a vydýchávala se s rukama zapřenými o kolena. Koukala na oceán. Jak se divoce převaluje a pak mrští jednou vlnou za druhou o skálu hluboko hluboko pod ní. Byl šedý, vůbec nevypadal jako voda, spíš jako nějaká bájná kapalina, mnohem víc olejovitá. Racci, co pluli majestátně nad ní, se v hladině odrážely jako černé pohyblivé stíny. Vřeštily na sebe své tajné vzkazy.

Bella taky zatoužila někam uletět. Daleko od problémů. Daleko od všeho.

Najednou si vzpomněla na ten časopis a dopis, co napsala, když byla posledně takhle zmatená. Uchechtla se sama pro sebe. To byl výpadek rozumu.

Pohádala se zrovna s Jacobem. A pak si zalezla na terasu, schoulila se do ušáku a do teploučké deky a začetla se do Emperora. Byla tam ta nabídka. Tenkrát se zasnila, jaké by to bylo, chodit po Broadwayi, pít kávu na lavičce v Central Parku, vidět a slyšet všechny ty lidi! Napsala ten dopis a poslala ho dřív, než by si to rozmyslela. Ten stav „rozmyšlení“ přišel asi po deseti minutách.

Pár dní si nadávala za to, co udělala, a pak na to zapomněla.

Ten večer se navíc s Jacobem i usmířili. Usmála se při té vzpomínce a trochu se začervenala (proklaté červenání!). Je možné, že tu noc by spolu dali život tomu tvorečkovi, co teď neviditelně roste v jejím břichu?

Pískla na Chlupáče a rozeběhla se směrem k domovu. Stmívalo se a téměř nepociťované mrholení se proměnilo v jemný, ale vytrvalý déšť.

Autor: SannyBWhite, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Výměna dvou Bell II. :