Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vymazání... - 6. kapitola

17.04.2011 (19:15) • simca310 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1393×

Alice:

Našla jsem ji sedět na louce, na kterou chodil Edward s Bellou. Dívala se vzhůru a mě si nevšimla. Popošla jsem k ní a sedla si vedle ní. Už o mně musela vědět, ale neotočila se, dál se dívala někam do neznáma.

„Rose, promiň, ty jsi moje sestra, ale Bella mi taky hodně přirostla k srdci. Nechci se s tebou hádat a přijít tak o další sestru.” Rose se na mě ani nepodívala a já si povzdychla. Chtěla jsem odejít, když Rose promluvila.

„Řekni mi, ale popravdě, co si o mně myslíš?”

„Jak to myslíš, jsi moje sestra a já tě tak beru, mám tě ráda.”

„Myslíš si jako ostatní, že jsem jen namyšlená blondýna?”

„Rose, to si o tobě nikdo nemyslí.” Viděla jsem, že chce něco namítnout, a tak jsem rychle pokračovala.

„Nikdo z naší rodiny si to nemyslí a ani nikdo, kdo tě zná blíž, to co si myslí lidé, není důležité. My tě máme rádi takovou, jaká jsi.”

Rose se na mě trochu usmála a objala mě. Nikdy jsem ji takovou neviděla. Potom se na mě vážně podívala a zeptala se. „A teď mi pověz, co dělá Bella ve Volteře. A ne, že mě odbudeš jako Edwarda, já poznám, že něco není v pořádku.”

Napřed jsem nechtěla nic říkat, ale proč ne? Rose si před Edwardem taky dokáže chránit myšlenky.
„Její budoucnost už není tak jasná.” Rose se na mě podívala a její výraz jasně říkal, že nechápe, o čem mluvím.

Zhluboka jsem se nadechla a promluvila.
„Občas vidím její budoucnost s někým jiným než s Edwardem,” pověděla jsem a dívala se na pořád nic nechápající Rose. Najednou ale vylítla a řekla.

„Musíme to říct Edwardovi.” A už chtěla běžet. Naštěstí jsem ji včas zadržela.

„Ne, tím by se všechno jen zhoršilo. Bella pořád Edwarda miluje, ale s ním i někoho dalšího. Už nebude dlouho trvat a Bella se vrátí a vše bude jako dřív.” Rose se na mě dívala divně, ale nakonec uznala, že mám pravdu a nechala to být. Pak už jsme si jen tak povídaly.

Bella:

Ve Volteře už jsem byla nějakou dobu a začínala jsem si tady zvykat. Všichni tady na mě byli moc hodní a já si všechny oblíbila. Jenom jeden upír se mi teď pořád vyhýbal. Dělal, jako že neexistuju, nevěděla jsem, co jsem mu udělala. Pořád se na něco vymlouval, jen aby se mnou nemusel být o samotě. Strašně mě to mrzelo, cítila jsem se prázdně. Řekla jsem něco, co jsem neměla? Udělala jsem mu něco? Opakovala jsem si pořád dokola samé otázky, ale žádná odpověď nepřicházela.
Ach, Alecu, co jsem ti jen udělala? ptala jsem se znovu a znovu, když vtom se otevřely dveře a v nich stál on.

„Alecu,“ vydechla jsem překvapeně.

„Jane s tebou chce mluvit, tak mě pro tebe posílá.“ Nechápala jsem, proč Jane nepřišla sama, ale poslechla jsem Aleca a šla jsem za ním.

„A co Jane potřebuje?“ zkusila jsem aspoň něco říct, než zase odejde.

„Jak to mám vědět? Asi nějaké holčičí věci.“

„Aha, a co kdybychom si potom promluvili my dva.“ Jen jsem to dořekla, tak mi zčervenaly tváře, tak jsem si na ně nechala spadnout vlasy. Stejně mi ale přišlo, že jsem v jeho pohledu uviděla nějakou naději? Nechápala jsem ale, co by tam dělala, a byl to jen zlomek vteřiny, tak jsem si řekla, že se mi to asi jen zdálo.

„Tak jo, až skončíte, tak jen vyslov mé jméno a já budu hned u tebe,“ odpověděl už s úsměvem a já jsem nemohla jinak než mu ten úsměv oplatit.

Ani jsem si neuvědomila, že už stojíme před pokojem Jane. Alec se na mě ještě jednou usmál a pak zmizel. Ale ještě před tím jsem měla pocit, jako by mě políbil na čelo. Už jsem vážně paranoidní. Zatřepala jsem hlavou, abych vyhnala myšlenky na Aleca a vstoupila jsem do pokoje.

„Ahoj, Jane, co jsi potřebovala?” zeptala jsem se jí a při tom se dívala na rozmazanou šmouhu, která lítala po pokoji. Konečně si mě všimla a zastavila se.

„Ahoj, Bello, konečně jsi tady, potřebuju pomoc.” Vůbec jsem nechápala, o čem mluví. Vypadala strašně zoufale, takovou jsem ji vůbec neznala.

„Dobře a řekneš mi už konečně, s čím potřebuješ pomoc?”

„No s čím asi,” pověděla jako hotovou věc a koukala na mě jak na blázna, když jsem pořád nevěděla, o čem mluví.

„Demetri mě pozval na rande, no vlastně to není tak úplně rande, jdeme spolu na večeři, ale stejně se mu chci líbit,” pověděla a já na ni jen tak koukala. Věděla jsem, že se Demetri Jane líbí a měla jsem radost, že ji konečně někam pozval. To, že při tom přijde o život pár lidí, jsem radši neřešila.

Usmála jsem se na ni a pořádně ji objala.

Jane se nemohla vůbec uklidnit, oblečení jsme vybíraly přes hodinu, než konečně našla to pravé. Potom přišla Heidi, aby jí udělala účes. Strašně jí to slušelo, bylo jasné, že se bude Demetrimu líbit. Nevím proč, ale najednou jsem si přála, abych se takhle líbila Alecovi. Jen jsem si na něj vzpomněla, uvědomila jsem si, že jsem na něj zapomněla. Popřála jsem Jane hodně štěstí a chvátala jsem za Alecem. V pokoji jsem ho nenašla, a tak jsem se vydala do hlavního sálu. Všechny pohledy se ihned obrátily na mě. Za tu dobu, co jsem tady, jsem si na to zvykla a už jsem to neřešila.

„Potřebuješ něco?” zeptal se vlídně Felix.

„Hledám Aleca, nevíš, kde je?”

„Chtěl něco probrat s Arem, tak šli do jeho kanceláře. Za chvíli by se ale měli vrátit, tak tady na něj můžeš počkat.”

Rozhodla jsem se tedy, že na něj tady počkám. Felix mi něco povídal, ale já ho nevnímala. Přemýšlela jsem nad tím, co mohl Alec po Arovi chtít. Za chvíli se ale otevřely dveře a oba vstoupili. Nemohla jsem si nevšimnout toho vítězného úsměvu, který měl Alec na rtech.

Chtěli byste pohled Aleca, abyste se dozvěděli, o čem mluvil s Arem, nebo vám bude stačit to, co řekne Belle? Nebo budete chtít pohled úplně někoho jiného?

Autor: simca310 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vymazání... - 6. kapitola: