Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vyděšená - 1. kapitola

01.07.2013 (15:30) • Elizabetha0 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1176×

Bella 

Bílé zdi, studená podlaha a ledový pohled cizince…  Pořád vidím, jak mě jeho zlaté oči provrtávají pohledem. To vražedné děsivé vrčení, které slýchávám… Mám z něj husí kůži.

Jdu po dlouhé chodbě a každou chvíli očekávám toho vetřelce, co mě tu pronásleduje. Otáčím se za sebe a kontroluji situaci. Jdu pořád dál, dokud se napravo ode mě neobjeví dveře. Vejdu. Jako v každé místnosti, nic. Obyčejný pokoj pro pacienty. Až na to, že teď vypadá jako po výbuchu… Pohovka je špinavá a potrhaná, stůl je poškrábaný a stejně tak špinavý a zbytek na tom není nijak lépe.

Chci vyjít z místnosti, ale cestu mi zatarasí tmavá postava.  Podle stínu rozpoznám jen to, že má krátké vlasy a je malá. Zarazím se a zatajím dech. Postava vykročí na světlo.

Je to dívka. Vlasy má tmavé a oči zlaté. Na sobě má koženou bundu a stejné i kalhoty. Ze stejného materiálu jsou i kozačky s vysokým podpatkem.

Moje špinavé džíny a košile oproti jejímu oblečení vypadají uboze. Mile se na mě usměje.

„Ahoj, ty musíš být Isabella,“ řekne příjemným hlasem.

„Bella,“ opravím ji. „A ty jsi?“

„Jmenuji se Alice,“ představí se a podá mi ruku. Chvíli se na ní jen tak dívám, ale pak si s ní nervózně potřesu. „Nemusíš se mě bát,“ ujistí mě.

„Nebojím se tě,“ ujistím naopak já ji.

„Přišla jsem tě varovat,“ řekne.

„To brzy. Něco mě tady nahání už pár dní, myslím, že netřeba varování,“ odseknu.

„Proto jsem tady. Přišla jsem tě varovat před tím, co tě nahání.“

„Nevím, co mi k tomu chceš říct víc.“

„Musím ti říct, že to, co po tobě jde, si s tebou zatím jenom hraje. On –“

„Zatím?“ přeruším ji. „Jak to myslíš?“

„Chce tě vyděsit k smrti a potom na tebe zaútočí. Poslal mě můj otec, abych tě před ním chránila.“

„Já nepotřebuji chránit.“

„Právě, že potřebuješ. Nevíš, čeho je schopný.“ 

„Pravděpodobně to dřív nebo později zjistím. Nepotřebuji pomoct, ani ochranku. Umím se o sebe postarat.“

„Jak myslíš, ale neříkej, že jsem tě nevarovala,“ řekla nakonec a odešla stejně, jako se objevila.

Já že prý potřebuji chránit… pomyslela jsem si a vydala se chodbou dál.

Alice

„Nechtěla mě poslechnout...“ vysvětluji. Sedím na operačním lehátku, paty mám opřené o kraj lehátka a bradu položenou na kolenou.

„Vždyť tě z toho neobviňuji,“ řekne Carlisle. Ale já se vina cítím... Cítím se tak pokaždé, když se mi něco nepovede, a pak je  toho problém. A z tohohle bude megální problém...

 „A ani ty by si se z toho neměla obviňovat,“ řekne Emmett, který právě přišel. Zůstane ale stát ve dveřích a opře se o futra. V operačním sále je také Rosalie, Esmé a Jasper. 

 „Našel jsi ho?“ zeptá se Carlisle Emmetta. Ten jen zavrtí hlavou a zaboří pohled do země. Opřu si čelo o kolena, aby nikdo neviděl, že je mi do breku. Jasper, který sedí vedle, mě jednou rukou obejme kolem ramen.

„Mám o Bellu jen strach,“ zahuhlám do kolen dřív, než se mi kdokoliv pokusí utěšit.

 „Alice, Bella není slabá,“ připomene mi Esmé.

 „To je sice pravda, ale taky je natvrdlá,“ poznamená Emmett. 

Bella 

 Za zády se mi ozval podivný zvuk. Vrčení. Otočím se a za sebou uvidím ty zlaté oči, co mě denně pronásledují. 

 „Alice?“ zeptám se hloupě. Osoba se začne přibližovat a já automaticky couvat. Když vyjde na světlo, poznám ho. Není to Alice. Rychle se otočím a utíkám chodbou.

Každou chvíli kontroluji mého pronásledovatele. Světlo, které do chodby putuje okny z pokojů, ho na moment osvítí, ale nikdy mu nevidím do obličeje, protože má sklopenou hlavu. Světlo, tma, světlo, tma. Rozběhnu se rychleji, ale on udržuje své tempo. Najednou se rychlostí světla objeví asi deset kroků za mnou. Vyděšeně vykřiknu a uháním dál. Chvíli jde, chvíli je těsně za mnou... Takhle se to opakuje až do čtvrtého patra (běžela jsem ze druhého). Když se zase objeví za mnou, chňapne po mně. Lehce se mě dotkne. Z jeho ledové kůže mi přeběhne mráz po zádech. 

Za běhu se otočím. Vzhlédne a já mu poprvé uvidím do tváře. Jeho krásný, i když kamenný obličej mě naprosto uchvátí. Aniž bych věděla, co dělám, zastavím se a otočím se k němu čelem. Rozběhne se. Najednou po mně skočí a mně se zrychlí dech. Uvidím jen špičaté tesáky. Ucítím chlad a zděšeně vykřiknu. 

Ale nic víc... Zmizel. Přesněji, rozplynul se. Chvěju se po celém těle, ale přesnější by bylo, že se klepu jako ratlík. Rozklepaná se sesunu k zemi a lehnu si. Nevnímám, že podlaha je studená jako led. Led... Při vzpomínce na jeho dotek a na chlad po tom, co na mě skočil se rozklepu ještě víc. Zavřu oči a pokusím se usnout.

Alice

Při každém výkřiku sebou cuknu. Za každý výkřik se cítím zodpovědná. Otřásla jsem se, i když je v místnosti teplo. Teď ale nemůžu nic dělat. Bude i hůř... 

Od rodinné porady jsem se nepohnula. Uslyším kroky, ale nemusím zvedat hlavu, abych poznala, kdo jde. 

 „Jdeme večeřet. Půjdeš taky?“ zeptá se Esmé.

 „To ji tu mám nechat samotnou?“ odpovím otázkou. Musí znít určitě hloupě.

 „A co pro ni teď uděláš? Můžeš tu jen sedět a poslouchat ji.“ Chvíli nad tím přemýšlím a pak se odhodlám vstát. Stejně mám hlad.

Bella

Pořád se klepu. Rozhlédnu se po chodbě. Kolik že má tahle budova pater? Najdu jsem plánek celé nemocnice, který je přilepený na zdi. Páté patro, šesté, sedmé... Patnáct pater?! 

Kolik nočních můr mě ještě čeká? Vybaví se mi krásný obličej ze včerejška a otřesu se. Kdybych jen věděla, proč tu jsem. Z posledního týdne si nic nepamatuji. 

Vydám se chodbou na průzkum. Další pokoje jsou stejné, přesto každý pečlivé prozkoumám. Vejdu do dalšího. Pozor, změna, tenhle je dvojlůžkový. Dojdu k postelím.

Zase to vrčení. Prudce se otočím a leknu se muže, který za mnou stojí. Je to ten, který mě včera pronásledoval. Teď se mi dívá přímo do očí. Úplně ztuhnu. Přiblíží se ke mně a najednou...

 Doufám, že se vám tenhle rozjezd líbil a za konec mi neukousnete hlavu. :D

-Elizabetha0

Autor: Elizabetha0, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vyděšená - 1. kapitola: