Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vyčítáš si naši lásku... To nemusíš - 3. kapitola

14.08.2011 (15:45) • VeruLOSTdaae • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1234×

Do každého životního období vstupujeme poprvé,
proto nám tak často - nezávisle
na počtu prožitých let - chybí zkušenosti.

Rochefoucauld

Přišli jsme k lesu. Emmett je tak dokonalý… A to jsem si bláhově myslela, že už nemůže být krásnější.
„Jsme jiní,“ vysvětlovala jsem. „Nezabíjíme lidi.“
Podíval se na mě, jako by se chtěl zeptat, co to mělo být za hloupý vtip, ale já to myslela vážně.
„Carlisle, ten, co tě proměnil, nás naučil, že můžeme žít jen z krve zvířat, že nemusíme vraždit lidi.“
„Což znamená, že se v mém životě vlastně nic nezměnilo!“ zazubil se na mě.
„Nechápu…“ podívala jsem se na něj.
„No,“ řekl a pobaveně se na mě usmíval, „můžu vlastně být pořád lovec medvědů.“
Musela jsem se pousmát. Dokázal být tak lehkomyslný… Kéž bych to uměla také.
„Jo… pořád můžeš být lovec medvědů,“ ujistila jsem ho.
„Ulovíme medvěda?“ zazubil se na mě.
„Grizzlyho,“ přikývla jsem a rozběhla se ke stromům.
Běžel za mnou, ale za chvíli jsem já běžela za ním.
„Kde se couráš?“ zasmál se. „Kocháš se pohledem na krajinu?“
„Jasně… Podívej se na ty zelené stromy, ptáčci zpívají…“ rozesmála jsem se zvonivým smíchem.
„Na tyhle taje přírody jsem nikdy moc nebyl,“ ušklíbl se pobaveně.
„Já vlastně taky ne,“ řekla jsem. „Zavři oči.“
„Proč?“ podíval se na mě.
„Prostě to udělej.“

Pohled Emmetta McCarty Cullena

Nevím proč, ale poslechl jsem ji. Zavřel jsem oči.
„Emmette? Poslouchej.“
Poslouchal jsem. Poslouchal jsem tak, jako nikdy předtím. A uslyšel jsem to, co nikdy předtím. Dunění tlap, tak silné, až se mi zdálo, že se otřásá zem. Slyšel jsem proud větru, který čechral temnou srst. Cítil jsem štiplavý, ostrý zápach hlíny v kombinaci s krásnou vůní něčeho, co jsem neznal.
„Co je to?“ zeptal jsem se.
„Medvěd. Vlastně jsou dva.“
„Ne, myslím… ta vůně.“
„Krev. Krev, proudící v žilách. Slyšíš to? Slyšíš, jak teče?“ zeptala se.
Najednou se mi udělalo zle z představy, že mi voní krev. Ale ona opravdu voněla. Krásně. A teď jsem ji i slyšel. Slyšel jsem každou kapku, která protekla žilami, slyšel jsem tlukot těch těžkých medvědích srdcí. Srdcí, která kvůli nám utichnou. Slyšel jsem krev. Krev, která kvůli nám přestane téct.
„Ochutnáme je,“ řekla mi Rosalie. „Ochutnáš je už brzy. Jenže teď… Teď se nehýbej.“
„Proč?“ otevřel jsem oči a instinktivně jsem ucukl, protože stála sotva centimetr ode mne. „Proč se nemám hýbat?“
„Zavři zase oči a nehýbej se,“ řekla mi a podívala se mi do očí.
Nebál jsem se, že mi ublíží. Prostě jsem ji poslechl. Zavřel jsem oči a přísahal jsem si, že se ani nepohnu, ať se děje co se děje. Ale čekal jsem na to, co se stane. Něco se musí stát, jinak by mi neřekla, abych zavřel oči a nehýbal se. Kdyby se nic nedělo, šli bychom na medvědy.
A potom se něco něžného a měkkého – její rty – dotklo těch mých. Líbala mě a já udělal přesně to, co mi řekla. Měl jsem zavřené oči a nehýbal se.
Pokud jde o ty zavřené oči, líbilo se mi to. Vzrušoval mě ten pocit, že ji nevidím, jen ji cítím. Pokud jde o to druhé, nehýbat se, to bylo těžší. Bylo těžké neobejmout ji a neoplácet jí polibky.
Potom se odtáhla – a já vycítil, že mi vrátila osobní prostor a nestojí už tak blízko – a přikázala mi, abych otevřel oči. Podíval jsem se na ni.
„Proč ses nebránil?“ Vypadala překvapeně.
„Přikázalas mi, abych nedělal nic.“
„Fajn – teď udělej přesně to, co chceš,“ řekla mi a podívala se na mě, jako by čekala na to, že ji uhodím.
Jenže to jsem vůbec neměl v plánu. Přitáhl jsem ji k sobě a vášnivě jsem ji políbil. Dala mi paže kolem krku a polibky mi stejně vášnivě oplácela.
Když se asi po minutě odtáhla, podíval jsem se na ni znovu.
„Pamatuji si to,“ řekl jsem.
„Co si pamatuješ?“ zeptala se nechápavě.
„Když jsi mě zachránila před tím medvědem… Políbilas mě.“

Autor: VeruLOSTdaae (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vyčítáš si naši lásku... To nemusíš - 3. kapitola: