Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vychoval jsem si lásku - 7. kapitola

17.05.2011 (11:00) • vesper • FanFiction na pokračování • komentováno 50× • zobrazeno 6862×

Mezitím, co Cullenovi spokojeně nakupovali výbavičku pro miminko, pro jistotu v sousedním městě, aby zmenšili riziko, že potkají někoho, kdo by je znal, pobíhal finskými lesy rozzuřený a vyděšený upír. Podařilo se mu sice zmocnit a následně zbavit těla své bývalé lidské milenky, ale po dítěti, jako by se země slehla. Nejen, že netušil, jestli jde o chlapce nebo o děvče, především neměl zdání, kde se jen může nacházet. Mohlo totiž být kdekoli…

Rhys:

Zpropadený fracek!

Kde ho mám teď, u všech ďasů, hledat?!

Nebo… že by, snad, bylo mrtvé? Pokud má v sobě mé, upíří, geny tak to asi těžko.

Nejspíš se někam odplazilo… - Rhysi, Rhysi, ty jsi fakt idiot… novorozenec na útěku, zkus uvažovat normálně!

Klidně jej mohl někdo vzít. Do háje! Sakra, sakra, sakra… Volturiovi!

Možná začali uklízet. Ale na druhou stranu – jak by se o tom dozvěděli…?

Fajn, Rhysi, klid. Chovej se, jako dvě stě let starý, rozumný upír. Ne, jako nějaké vyděšené zvíře, zahnané do kouta.

Takže pěkně popořádku - Marii jsem se už zbavil a dál se o špinavou práci postarají divoká zvířata.

Teď už jen zbývá najít to podělané děcko a odklidit jej také. Do háje… Jak jsem mohl tušit, že ta lidská nicka se mnou otěhotní?!

Musím toho malého parchanta najít… Stůj co stůj, i kdybych měl projít celý svět.

A jakmile jej najdu, zmizí z povrchu zemského jako ubohý pololidský červ!

Není okamžiku, kdy bych si nevyčítal, že jsem jí tehdy neodolal.

Maria byla obyčejná lidská holka a já s ní měl tehdy, tu noc, úplně jiné plány. Ono se někdy nevyplácí toulat se nocí sama, samotinká. Mladá, zdravá, nikým nechráněná, podle vůně šťavnatá a jistě chutná dívka… co víc si může upír přát?

Ale když jsem se tomu nicotnému, lidskému stvoření podíval do tváře, uviděl jsem ji. Eira. Má dávná láska Eira…

Nikdy nezapomenu na bolest a prázdnotu, která mě obstoupila toho dne, kdy má nejdražší zemřela, tedy spíš se obrátila v popel. A neulevilo se mi dodnes.

Pro upíra není větší bolesti, než ztráta lásky, se kterou měl strávit věčnost. A já bych ji s ní také strávil, kdyby nedošlo k té tragické události. Ty tři násilnické a odporné upíří zrůdy, kterým šlo jen o ukojení svých nechutných chtíčů, jsem nelítostně umučil a zabil. To mi ale mou Eiru, bohužel, nevrátilo.

Bezmoc, že jsem nedokázal zabránit jejímu pokoření, kterým se ti tři nomádi nechutně bavili během toho, co ji hodiny znásilňovali a pak ji s jistým uspokojením zabili a spálili její tělo, než jsem ji stihl najít, mi nedá chvíli klidu.

Maria nebyla ani zdaleka tak nádherná jako Eira.

Měla ale podobnou, křehkou postavu a hluboké, upřímné oči jako má láska. Hlavu jí krášlily vlasy stejného odstínu i délky. V měsíčním světle házely totožné odlesky a vzbuzovaly ve mně nádherné, ale bolestné vzpomínky. Nemohl, nebo spíš nechtěl, jsem jí ublížit, alespoň zatím ne.

Ta lidská dívka ze mě byla doslova omráčená. Zírala na mě s očima doširoka vytřeštěnými a ústy pootevřenými úžasem. Srdce jí splašeně bilo a dech se zrychlil. Vzal jsem ji do náruče a ona naprosto zvláčněla. Nikdy jsem neměl sex s člověčí ženou, ale teď mě myšlenka na to, že s ní budu sdílet její tělo, neskutečně moc vzrušila a roztoužila.

Zdála se být obstojnou náhradou za mou dokonalou, mrtvou ženu.

Pomiloval jsem její odevzdané tělo přímo tam, kde jsem ji potkal. V parku, za keřem. Přesto, že bylo zrovna léto, byla pokročilá noční hodina a chladno. Stejně bych s ní ale ten akt, podnícený touhou a žádostivostí, neprodlužoval ani neopakoval, i kdybychom byli v pohodlí. Uvědomil jsem si totiž fakt, který mě srazil na kolena.

Nebyla to moje Eira!

Mariiny rysy se jí vzdáleně podobaly, ale to bylo vše. Musel jsem mít zatemněný mozek, že jsem po ní zatoužil a znevážil tím Eirinu památku. Nejspíš za to může mnohaletá vyprahlost po tělesné rozkoši.

Ta lidská holka se na mě zasněně dívala. Během mého počínání sem tam usykla bolestí, určitě kvůli mému poněkud dravějšímu a nezřízenějšímu pronikání do jejího těla a silným stiskům. Tvářila se ale naprosto spokojeně.

Já ale nebyl ani náhodou.

Ve chvíli, kdy ze mě opadl pomíjivý pocit uspokojení, mi došlo, že ta člověčina pode mnou byla obrovskou chybou. Jediné, k čemu by se tak hodila, bylo uhasení mé žízně.

Žízně po lidské krvi, prvotní potřeby každého upíra.

Žízně po lidské krvi, prokletím, spalující nás každý okamžik naší existence.

Žízně po lidské krvi, která u upíra polevuje snad jen ve chvílích, kdy uspokojuje svou druhou nejnutkavější potřebu, to nejintimnější spojení mezi dvěma jedinci, nespoutaný upíří sex.

Chtěl jsem to s tou, zatím dýchající, schránkou na lidskou krev a lidský život, co nejdřív ukončit. Vyhovovalo mi, že je omámená a nejspíš nebude ani křičet. Nepotřeboval jsem na sebe strhávat pozornost.

Naposledy jsem si ji prohlédl. Na obnažené kůži se jí začaly tvořit podlitiny způsobené mým silným stiskem. Určitě je měla i na těch místech těla, které jí zakrývalo oblečení. Nekrvácela a právě to mi nejspíš pomohlo, držet se během našeho sexu na uzdě a nenapít se z ní.

Teď už mi v tom ale nic nebránilo.

V tom se pár metrů od křoví, za kterým se měl zpečetit její osud, ocitli dva mladí muži. Udeřila mě do nosu přenádherná vůně jejich krve. Jeden z nich, na rozdíl od Marie krvácel. Ti dva hlupáci se dohadovali o nějaké chuděrce a vzali si na sebe nože. Myslím, že jim zmíněná Jane za ztrátu jejich mladých životů nestála.

Vždycky mi mnohem víc voněla vůně lidí, ve kterých kypěl vztek a zlost. Je mnohem sytější a uspokojivější. Je agresivní a dravá. Maria voněla taky hezky, ale květinové, sladké aroma sexuálně uspokojeného člověka není tak dokonalé, jako to, co jsem cítil z toho krvácejícího chlapce.

Vystartoval jsem k těm dvěma klukům a oba je zabil. I ten druhý chutnal výborně. Zatímco prvním lomcoval vztek, tím druhým žárlivost a strach. Asi se bál, že o Jane přijde. No, kluku, přišla spíš ona o tebe.

Chtěl jsem se vrátit k Marii a ukončit to i s ní.

Sice jsem už neměl žízeň, ale jako desert by se hodila. A nemůžu ji přece nechat žít poté, co jsem si ji pustil tak blízko k tělu. Problém byl ovšem v tom, že abych zabil ty dva kluky, musel jsem je nejdřív odtáhnout stranou, abychom nestáli na dosah parkové lampy a nebyli přímo na chodníku.

Když jsem se vracel k místu, kde jsem svou použitou lidskou milenku nechal, všiml jsem si skupiny lidí v jejím věku. Měla neskutečné štěstí. Šli ji hledat. Ona se mezitím probrala z poblouznění a přešla na cestu. Tam se potkali.

Bylo pozdě. Pro mě bylo pozdě.

Ta holka ani netušila, jaké měla štěstí.

Netušila, že za svůj život vděčí mé chvilkové slabosti a tomu, že mi připomněla Eiru, díky čemuž jsem ji nezabil hned v prvním momentu.

Netušila, že za svůj život vděčí i dvěma mladým klukům, kteří mi padli za potravu namísto ní jen proto, že jejich krev nabuzená agresivitou a dravostí mi voněla víc.

A konečně netušila, že za svůj život vděčí svým přátelům, kteří se pro ni vrátili.

Já jsem ale na oplátku neměl zdání, že její osud už je stejně zpečetěný a za pár měsíců se skutečně naplní. Ovšem až poté, co porodí to, co jsem do ní tu noc nevědomky zasel…

Edward:

Ještě než jsme vyjeli z nákupů v obchodním centru, Rose odnesla Isabellku umýt a převléct. Přece ji nemůžeme nechat poblinkanou. Tedy, ne že by to zrovna jí vadilo. Ručičkama si nestrávené mlíko rozmazala po celém bříšku a zapatlané ručičky si utřela do svých nádherných, kaštanových vlásků. Měla je zatím kraťoučké, ale už teď bylo jasné, že jen co porostou, bude její hlavičku zdobit vodopád kouzelný lokýnek.

Momentálně teda moc kouzelné nebyly, ale to se umyje.

Jen, co Alice s nakrčeným nosem, zmínila, že Isabellka potřebuje pořádnou koupel, byl náš prcek štěstím bez sebe. Navíc jí přišel náramně vtipný Alicin znechucený pohled na bílý flek na jejích nových šatičkách. Ty okamžitě skončily v odpadkovém koši a domů jela naše princezna v novém modelu. Byla z té převlékací akce celá vedle, ale cestou k autu už si zase v Rosaliině náruči požitkářsky brumlala a sem tam si, z té radosti, na nové šatičky uslintla.

Alice ji s úžasem pozorovala a už plánovala další převlékání, jakmile dojedeme domů. Z jejích myšlenek jsem zachytil něco ve smyslu „… konečně vděčný sourozenec…“

Když jsme skládali tašky do kufrů aut, začal se Emmett shánět po Isabellčiných použitých šatičkách. Zdálo se mu, že jí obzvlášť sluší a nemohl se smířit s myšlenkou, že je Rose nechala na dámských záchodcích v odpadkovém koši. Pořád si něco nespokojeně mrmlal. Všichni jsme už na jeho občasné nespokojené remcání zvyklí, takže na něj většinou nereagujeme.

Najednou ale Alice zalapala po dechu. Stalo se tak po Emmettově bezelstné poznámce, týkající se znečištěného kousku kojeneckého oblečení: „… vždyť by se to vypralo…“.

„To, snad, nemyslíš vážně, Emmette! Copak ty bys ji byl schopný obléct do už jednou poblinkaného oblečení?!“ Alice nevěřila svým vlastním, upířím uším.

Samozřejmě, že my nějaké své oblečení pereme. Tedy většinu jej vyhazujeme, protože se buď příliš odvážeme při hraní si s lovenou zvěří, nebo pak následně se svými drahými polovičkami. V mém případě tedy spíš nezávaznými známostmi. Pokud nějaký z našich oblíbených kousků oblečení přežije nošení, většina z nás jej ráda ještě chvíli nosí. Přesto nám je ale Alice nenechá déle, než pár týdnů a pak je dává na charitu. Ovšem pračku doma máme.

Pokud jde ale o Isabellčino oblečení, je jasné, že to se prát nebude.

Alice byla na jednu stranu pořád ještě dotčená, že zrovna jí vybraný kočárek skončil znečištěný obsahem kojeneckého žaludku, ale na druhou stranu byla za to blinkání vděčná. Nikomu vůbec nevadilo Isabellku pořád umývat a převlékat. Pro Alici konkrétně to navíc znamenalo bonus v podobě zajištěné zábavy na několik let dopředu. Protože až nebude naše maličká blinkat, bude se zase patlat v jídle a padat do bláta. Děti jsou děti…

Už teď se rozpouští blahem, že bude moct neustále dokupovat nové a nové zásoby oblečení. Novorozeně se bude těžko cukat, že by rádo ještě ten a ten kousek oděvu vynosilo. Náš samozvaný módní poradce bude mít, pravděpodobně pěkných pár let, volnou ruku a je si toho dobře vědom.

„Ještě navrhni, Emmette, že je zbytečné kupovat papírové plínky a že budeš ty látkové - počůrané a pokakané - ochotně prát na mandlu nebo v ruce a já se můžu jít rovnou opalovat. Na pláž, v poledne, v hlavní sezónu, mezi turisty. A nahoře bez,“ vmetla Emmettovi do tváře jeho žena, má blonďatá sestra.

Taky se jí nelíbilo, že bychom měli na Isabellce šetřit.

…

Hned po našem příjezdu domů si další krmení vydupala Rose. S přehnanou pečlivostí zavázala naší maličké bryndáček a nadšeně si ji na sebe položila. A s neskrývanou něhou se jí snažila vnutit kojeneckou láhev mezi rtíky.

Zalila mě vlna uspokojení, když jsem shledal, že nejvíc respektu chová naše princezna ke mně.

Od Rose se skoro nenapila. Po celou dobu marných pokusů se na ni buď nebesky usmívala, nevinně kulila očka a přitom malinkým, růžovoučkým jazýčkem vytláčela zdroj srnčí krve z pusinky, anebo sebou, se zaťatými pěstičkami, vztekle švihala. Hlavičku vzdorovitě otáčela na druhou stranou, než Rose pohotově přikládala flašku a jeden úhybný manévr střídal druhý… k tomu ručičkami neohroženě šermovala před Rosaliiným obličejem, jako by jí chtěla rozbít nos.

Neustále střídala tyto dvě polohy. Andělskou a ďábelskou. Po několika náročných minutách bezvýsledného trápení, přesněji řečeno Rosaliiného trápení, v ní vzbudila hříšnou myšlenku, že by se přece jen nic nestalo, kdybychom ji nějakou dobu ještě krmili lidskou krví.

To jsem ale musel hned zarazit. Sám bych mé princezně snesl modré z nebe, ale čím dřív si zvykne, tím lépe pro ni. Nemá význam to oddalovat.

Asi po půlhodině trpělivého snažení předala zmožená Rose Isabellku i s flaškou přihřáté srnčí krve mně a krmení dravé zvěře, naší princezny bojovnice, začalo nanovo.

Když malá zaregistrovala, že její čas k pokoušení Rose vypršel, vyděšeným zjištěním, co bude následovat, se jí doširoka roztáhly zorničky. Odevzdaně se na mě podívala. Povzdechla si a chvilku se snažila mě oblbnout svýma krásnýma očima.

Fajn, tak ty chceš dělat drahoty… zapomínáš, maličká, s kým máš tu čest, pomyslel jsem si.

Rozhodl jsem se, že ji přesvědčím trochou něžností – ženská jako ženská, ať jsou jí dva dny, dvacet nebo padesát let, pořád jsou stejné. Jak jsem ji tak měl v náruči, začal jsem ji hladit, kam jsem dosáhl. Po ručičkách, nožičkách, bříšku a vemlouvavě ji přemlouval. Isabellka spokojeně jemňounce mručela a když jsem se svými prsty dotknul kousku její obnažené kůže, zavýskla a ucukla. Přitom se na mě ale vyzývavě a spokojeně dívala. Lechtalo ji to. Tak, tak na tebe, ty potvůrko jedna… Moc ji bavilo, že se věnuju jen a jen jí.

Sklonil jsem se k ní a chtěl ji políbit na čelíčko.

Když se mé rty dotkly její hladké pokožky, chytla mě, pevně, za vlasy a začala se chichotat. Nechal jsem se tahat asi minutu. Vlastně mi to vůbec nevadilo, spíš naopak. To ale Rose nemohla tušit.

A tak, když viděla, že se od malé pořád neodtahuju, přiskočila mi na pomoc, o kterou jsem ani trochu nestál a vypáčila mé vlasy z Isabellčiných ručiček. Vysloužila si tím od mé princezny dost pohrdlivý pohled. Na znamení nesouhlasu s Rosaliiným zásahem, přidala naše maličká ještě zgrabacené čelíčko a vysunutou bradičku. Kdyby u toho nevypadala tak sladce, řekl bych, že to měl být výraz hrozby.

Jenže tím celou rodinu jen rozněžnila a slabší povahy – Emmett – na ni začaly šišlat, jaký že je to náš sladký drobek a další pitvořivé řečičky.

Isabellka pochopila, že se její úmysl minul účinkem a to ji naštvalo ještě víc.

Nejspíš si to ani neuvědomila a jednala impulsivně. Výhružně, upírsky, vycenila na Emmetta své roztomilé zoubky. No jo, upíří geny, jsou upíří geny. Co na tom, že jsou uvězněny v bezbranném kojenci… Ohrnutí jejího vrchního rtíku doprovodilo jemné zavrčení vycházející z jejího hrudníčku.

Emmett už na nic nečekal, polknul a couval směrem od ní, jako by snad hrozilo, že na něj ten prcek zaútočí.

Tak mám takový dojem, že má princezna nebude žádná cukrová panenka… uvědomil jsem si krutou pravdu.

…

Odpoledne jsem se dostavil do nemocnice k výslechu. Byl tam šrumec a nálada na bodu mrazu. Nikomu se nechtělo moc mluvit a už vůbec ne smát.

Sestřičky chodily po chodbě novorozeneckého jako mátohy. Dokonce i Rachel místo chlípných myšlenek jen vzdychala. Tedy ne vzrušením, ale smutkem. Isabellku si za ten den všichni velmi oblíbili. Měl jsem sto chutí jim říct, že se má dobře. Je čisťounká a napapaná, přesto, že tedy není zrovna uspokojená.

Hlavně je ale všemi milovaná a obletovaná.

Seděl jsem ve své kanceláři s mladou policistkou, která vedla můj výslech, a přitom svými smysly mapoval, co se děje za dveřmi. Slečna si právě dělala poznámky, pracovala pomalým, lidským tempem, takže jsem stíhal přemýšlet o své princezně. Z toho mě ale vytrhl rozhovor dvou policistů. Právě ujišťovali ředitele nemocnice, který byl na kontrole našeho oddělení, že se budou snažit, co nejdříve zjistit totožnost mrtvé. Výborně, takže brzy se do celé věci vloží ještě pozůstalá rodina. Nezbývá než doufat, že nejsou příliš bohatí. Kdyby se totiž kolem toho začali motat ještě dobře zaplacení a schopní soukromí detektivové a právníci, věci by se velmi zkomplikovaly.

Že budeme nuceni se odstěhovat je jasné. Sice jsme v Helsinkách poměrně krátce a ještě několik let na tomto místě bylo před námi, s Bellou se ale věci změnily. Bylo by ovšem vhodné pár měsíců, či rok počkat, dokud se celá situace nezklidní. Rozhodně by nám, především mně a Carlisleovi, neprospělo žádné unáhlené a ve svém důsledku podezřelé jednání. Rychlé odstěhování celé rodiny, když zde máme každý nějaké povinnosti, by působilo jako útěk a vyvolalo by téměř jistě dojem podezřelosti.

Z plánování blízké budoucnosti mě vytrhl mírně nejistý a nervózní hlas slečny v uniformě, která se po mně rozechvěle dívala: „Říkáte tedy, že naposledy jste to dítě viděl včera asi v 15.25, doktore Cullene?“ Ach, nejradši bych toho slaďouška doopravdy spoutala, přimkla jej k rámu postele a pomalu mu svlékala košili. Přitom bych ho hladila po břiše a olizovala mu bradavky, pěkně jednu a pak druhou… Pak bych rozepla knoflík jeho kalhot a stáhla je ke kolenům, jednou rukou zajela pod okraj spodního prádla, které určitě ukrývá pořádný skvost a pohladila jeho vzrušením naběhnutý…

„Ano, slečno, to bylo naposledy, co jsem tu novorozenou dívku viděl. Máte ještě jiné dotazy?“ Musel jsem, hlasem zhrublým vzrušením, přerušit rozvášněné myšlenky té policistky. Kdybych ještě chvíli poslouchal, co má se mnou v plánu dělat, vrhnul bych se na ni hned. Teď a tady, v mé nezamknuté kanceláři. Bylo by mi úplně jedno, jestli nás někdo uvidí nebo uslyší.

Slečna překvapeně zamrkala. Čekala větší pokoru, čekala respekt před institucí zvanou „policie“ a v neposlední řadě čekala lítost a pocit viny, že jsem dopustil, aby se za mé směny ztratilo dítě. Pomyslela si něco o namyšleném, arogantním blbci, ale vzápětí už myslela na to, jak ji na jedné straně má odtažitost a nezájem štve a na druhé straně vzrušuje. Prý jsem k nakousnutí.

Holka, važ slova. Pokud by tu někdo někoho kousal, role by byly prohozené.

Následovalo několik obligátních otázek. Zároveň jsem byl nucen poslouchat, jaké plány má dotyčná žena zákona se všemi částmi mého těla. Především tedy těmi velmi citlivými.

Konečně se chystala končit: „Tak, a to je vše. Pokud budeme mít ještě nějaké dotazy, ozveme se. Na shledanou,“ a chtěla odejít. No moment, vždyť jsi mi chtěla dát své telefonní číslo. A taky jsi zodpovědná za jednu velmi vlezlou představu o velmi příjemném trápení mého těla a já ti rozhodně nedovolím se z toho vykroutit!

Musel jsem jednat rychle: „Slečno, omlouvám se, jestli jsem byl příliš příkrý. Já jen…“ nasadil jsem nevinný kukuč, který vždycky zabírá na obměkčení žen všech věkových kategorií a podpořil jsem jej zjihlým a unaveným tónem hlasu, „… jen toho bylo na mě dnes moc. Nechci vás zatěžovat svými problémy, je to moje práce, kterou miluji. Věřte, že dělám maximum pro to, abych odváděl, co nejlepší výsledky. Opravdu mě zasáhlo, jaká tragédie se stala. Prostě přišel člověk s bezchybně zfalšovanými dokumenty a naše oddělení mu dítě vydalo. Je mi to nesmírně líto. Doufám, že všechno dobře dopadne.“

Policistka se mírně pousmála, začala mě v duchu litovat, jak mám náročné povolání a dokonce si vyčítala, že o mně smýšlela jako o pitomci. Výborně, Edwarde, kuj železo, dokud je žhavé.

„Slečno? Směl bych mít jeden troufalý dotaz?“ nečekal jsem na její odpověď, stačilo mi, že na mě v myšlenkách křičí: „Ano, ano, ano, ano!“. Pokračoval jsem tedy: „Mám pocit, že jsme právě nezačali nejlépe a rád bych vás poznal blíže. Mohli bychom se někdy, co nejdříve, sejít? A neříkejte mi, prosím, pane doktore. Pro vás jsem Edward.“ A protože jsem se opravdu těšil na to, co mi předvede s pouty, přidal jsem – podle žen – okouzlující úsměv.

„K… K… Karin, vy… já… tedy… jistě, pane… Edwarde. Co tak – dnes večer?“ Doufám, že se z toho šoku co nejdřív probere. Rozhodně nestojím o nějakou upejpavou stydlivku… ale vzhledem k tomu, že si pro termín schůzky vybrala už dnešní večer, myslím, že ji nervozita brzy přejde. Přinejhorším jí pomůžu, s tím nebude problém.

Ale večer nepřichází v úvahu, jen bych zavdal, především ženské části rodiny, důvod k pochybám o mé osobě. Možná by mi Isabellku dokonce vzali a přestěhovali ke Carlisleovi a Esmé.

Ne, noc budu rozhodně trávit doma… jedině, že by… Karin přece končí služba už za chvíli. Já mám volno a odpoledne je ještě skoro celé před námi.

Navíc ze zkušeností vím, že za takové tři hodinky v mé péči, bude mít, holka, dost. Večer už budu dávno doma.

„Těší mě, Karin, ani nevíte, jakou mám radost, že stojíte o to, se se mnou vidět i jinde a za jiných okolností, než jsou ty pracovní.“ Dovolil jsem si nepatrné mrknutí a povytáhl levý koutek úst. „Bohužel ale dnes večer musím – a upřímně řečeno také chci - být s rodinou. Má nejmladší sestra slaví narozeniny. Věřím, že mě chápete, je ještě malá a ta její rozzářená očka… Už se strašně moc těším.“

Vlastně jsem ani nelhal, i když bych klidně mohl, jako upír s tím nemám nejmenší problém. Ale proč bych vymýšlel složitou lež, když pravda zní ještě lépe? Ženy omamuje představa dospělého muže pečujícího o dítě. A dá-li muž přednost rodině před zábavou, má u ní plusové body. Podobné myšlenky se opravdu honily Karininou hlavou. Těší se, až jí sestřičku představím. Tak to nepřichází do úvahy. Nejen, že by to bylo nebezpečné, ale taky nemám v plánu strávit s Karin víc než pár hodin.

Můj dnešní „úlovek“ nevypadá na typ ženy, která hledá partnera, ale zábavu. A to je přesně podle mého gusta.

Rozhodně nemám v plánu si k sobě kohokoliv připoutávat. Jednou, až najdu tu, která pro mě byla stvořena tak jako Esmé pro Carlisla, Alice pro Jaspera a Rose pro Emmetta, budu o svou lásku bojovat a nepřipustím, aby mi cokoli zabránilo z ní udělat mou ženu. Nepochybuju, že se zvládnu oprostit od tohoto poživačného a – podle Esmé a Carlisla – zvrhlého způsobu života, co se vztahů týče. Mí rodiče by byli šťastní, kdybych si tu svou vyvolenou našel co nejdříve a choval se jako dobře vychovaný, věrný muž.

Ale já už se vzdal lidské krve. Nikdo mi nemůže brát to druhé největší potěšení v upířím nesmrtelném životě – sex.

Všichni ostatní v mé rodině žijí víceméně celou svou upíří existenci se svou jedinou, osudovou láskou. Jen já na ni čekám už půl druhého století. Zdrženlivost a trpělivost po mně nemůže nikdo chtít. Obzvlášť, když ženám čtu myšlenky a vím, jak o mně smýšlí a po čem touží. Nesnáším, když mě někdo odsuzuje, jako prevíta, který jen zneužívá zastupitelky něžného pohlaví. Není to pravda… alespoň si to tedy nemyslím…

Žen, jako takových, si vážím, a proto k nim jsem upřímný. Narovinu jim vždy řeknu, že nehledám vážný vztah. Dokonce se už párkrát stalo, že jsem se po reakci jejich myšlenek na má slova rozhodl večer ukončit, ještě než začal. Většinou je ale vezmu k sobě do bytu v centru města, který používám jen pro tento účel. Po vášnivém a nezapomenutelném milování – pro ně, protože nikdy nic lepšího nezažily a nejspíš ani nezažijí a pro mě, protože upíři nezapomínají, jim ráno připravím snídani, poděkuju za – většinou – krásnou noc a šetrně, ale rychle je vyprovodím ven.

Nejdříve jsem se sexu s lidskými ženami bál – přece jen, jsem upír a mohl bych jim nepřiměřenou silou ublížit. Když jsem si ale uvědomil, že v nemocnici k lidem přistupuju automaticky citlivě a opatrně a v posteli by mi to mohlo jít stejně tak dobře, přestal jsem se obávat. A dobře jsem udělal.

Dalším problémem, ze kterého jsem měl nejdříve strach, byly rozdíly mezi lidským a upířím tělem.

Nebyl jsem si jistý, jestli mým milenkám nebude podezřelá má nižší teplota, nebo jestli si nevšimnou, že mi netluče srdce. Naštěstí ale díky čtení myšlenek vím, že těch pár stupňů rozdílu žádné spekulace nevyvolává – preventivně nechávám ve svém bytě vytápět na velmi příjemné teploučko – a že mi netluče srdce, si žádná žena ještě nevšimla.

Všechny jsou natolik zabrány do své extáze a hříšných představ, o kterých jsou přesvědčeny, že jsou naprosto tajné, že rozhodně netouží slyšet můj srdeční rytmus. Při sexu chtějí slyšet opravdu něco jiného…

Občas má nějaká dívka tendence lehnout si mi na prsa, ale to jí prostě nedovolím. Za prvé by to bylo riskantní a zadruhé je mnoho jiných poloh, které mi jsou mnohem příjemnější.

No a v jaké jiné situaci – než s uchem na mém hrudníku - by mohla odhalit, že mi netluče ten prokletý hrudní sval? V žádné!

Jediné, co mi na lidských milenkách vadí, je ta slabá, lidská výdrž. Ještěže jsem upír a ne upírka. Ženy přece jen vydrží být aktivní - a taky vzrušené - déle než muži.

Nezapírám, že mému egu dělají moc dobře myšlenky mých milenek na to, že jsem ten nejlepší, nejvýkonnější a nejschopnější milenec, jakého kdy měly. Většina těch žen ani netušila, nebo minimálně nezažila více orgasmů za jednu noc. Chudinky. Obzvlášť ze začátku mě sem tam vyděsila zbloudilá myšlenka ženy svíjející a stahující se v křeči pode mnou, jestli snad čtu myšlenky… pak mi ale došlo, že to není spekulace, ale obdiv, že jí plním i ta nejskrytější přání.

Ženy jsou totiž velmi stydlivé. Neřeknou, co chtějí, a pak si stěžují, že nemůžou dosáhnout orgasmu. Ovšem pro mě nezůstanou utajeny ani ty nejpotlačovanější touhy. Velmi těžce se mi pak bývalé milenky odmítají, když se chtějí scházet znovu a znovu. Přesto se ale s některými, u nichž si jsem jistý, že jim nejde o vztah, stále občas scházím.

Bylo by pro mě ale velmi nepraktické, začínat si vážný vztah. V první řadě, protože jsem upír, a ve druhé, protože se každých, v průměru sedm let, stěhujeme. Stěhování je ale individuální. Záleží na tom, jak nás lidé vnímají, jestli si všímají, že nestárneme či jiných nesrovnalostí. A také záleží na tom, jak se nám na konkrétním místě líbí.

Ať už si to přiznám, nebo ne, důvody, proč udržuju výhradně jen krátkodobé, nezávazné vztahy jsou ještě dva. Ale jsou natolik citlivé, že se s nimi nechlubím: za prvé bych se cítil jako ten největší a nejsobečtější hajzl, kdybych ukradl nádherné, mladé, atraktivní a plodné ženě sedm, nebo i víc let života, během kterých bychom si sice užívali, ale nikdy by z toho nic víc nebylo. A za druhé opravdu věřím, že jednou najdu dívku, která se stanem smyslem mé existence. Teprve s ní chci žít v závazném a věčném svazku. Chci jí dát alespoň toto své poprvé.

Mé tělo už je sice tisíce krát dotčeno, ale mé mrtvé srdce nikdy žádné ženě nepatřilo. A zůstane čisté pro tu jednu jedinou.

Bohužel s Karin to bude opravdu jen sex na jednu noc. I kdyby byla sebelepší a měla výbornou výdrž, je policistka. A vzhledem k tomu, že máme doma unesené poloupíří dítě, prostě nepřicházejí další schůzky v úvahu.

„Ale co kdybychom, Karin, zašli rovnou na pozdní oběd? Nekončíte, náhodou, už?“ Z jejích myšlenek jsem věděl, že ano, přesto jsem čekal na přikývnutí. „Tak já tu na vás chvíli počkám a můžeme rovnou jít.“

Rychle jsem navrhl jinou alternativu, aby si snad nemyslela, že o schůzku s ní nestojím. Navíc, nejlepší bude, když jí umožním praktikovat její představy hned, aby snad na něco nezapomněla. Nebo ji, nedej Bože, nepřešla chuť!

♦ 6. kapitola ♦  ♦8. kapitola♦

Autor: vesper (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vychoval jsem si lásku - 7. kapitola: