Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vychoval jsem si lásku - 5. kapitola

12.05.2011 (11:15) • vesper • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 5818×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Edward:

Byl jsem neskutečně šťastný. Má rodina Isabellu přijala. Dokonce se to obešlo téměř bez komplikací. Ostatně Alice mě upozornila předem, že se jí nápad adoptovat do rodiny poloupírku nelíbí. Jejího názoru při hlasování jsem se opravdu obával, především proto, že si chránila myšlenky. Plánovala, které prádlo si na sebe dnes v noci obleče a dokonce vymýšlela, jakými zvrhlostmi překvapí Jaspera. Sice si to skutečně potřebovala promyslet, ale zároveň jí dělalo strašně dobře, s jakou nechutí se na ni dívám a snažím se rychle dostat ven z její hlavy.

Poté, co naše malá raubířka pokousala svého novopečeného silného bratříčka, spokojeně usnula v mé náruči. Sem tam si vzdychla nebo mlaskla a nenechala se ničím rušit. Ne, že by se o to snad kdokoli pokoušel. Vzhledem k tomu, že se nám ji ale nepodařilo nakrmit, je pravděpodobné, že se brzy vzbudí hlady, respektive žízní. Snažili jsme se tedy vymyslet, co jí dáme. Jisté je jen jedno, lidská krev to nebude, ani kdyby nás měla svým pláčem utrápit. To, že ji naučíme našemu vegetariánskému způsobu života, byla sice nikým nevyslovená, ale samozřejmá podmínka, pro její pobyt u nás.

V Carlisleových myšlenkách jsem četl, že by se na ni nejraději vrhnul a prozkoumal ji hned teď. Můj nekompromisní pohled jej ale zastavil. Snažil se to omluvit tím, že chtěl jen zjistit, jaká strava pro ni bude nejvhodnější. Rozhodl se, že jelikož je z části člověk, zkusíme ji krmit dětskou výživou. A samozřejmě jí budeme dál nutit zvířecí krev. Než jsem se nadál, stála u nás Alice, která dotáhla ze své ložnice několik napěchovaných tašek. Jedním pohybem si „uklidila“ stůl v obývacím pokoji a už na něj skládala několik druhů sunarů a dalších sušených mlék pro novorozence, ale také dětské příkrmy a kašičky s různými příchutěmi – od jahodové, přes ananasovou až k rozmixovanému telecímu s mrkvičkou.  Myslím, že ten, co ji obsluhoval, musel nabýt podezření, že se buď zbláznila, nebo se někomu v její v rodině narodila osmerčata, navíc v různých vývojových stádiích.

Já a Carlisle samozřejmě všechno toto dětské krmení známe, zbytek rodiny na to ale šokovaně hleděl.  Jediný, kdo se rozhodl činit, byl Emmett. Otevřel jednu z dětských přesnídávek velmi nechutné barvy. Nápis říkal, že jde o krůtí maso se špenátem a bramborami. Pochopitelně to bylo všechno pomleté dohromady a vměstnané do malé skleněné nádoby. S výrazem neskonalého odporu si můj bratr přičichnul a s děsem v očích se na nás otočil: „To snad nemyslíte vážně! Tímto blivajzem ji chcete krmit? Jediné plus vidím v tom, že toho, co se o to pokusí, naše malá pokouše. A já to tentokrát nebudu!“ při poslední větě se na mě důležitě podíval a pokračoval: „To ale nemění nic na tom, že je mi jí neskutečně líto! Vždyť ji tím zabijete! Ona by stačila jen ta otřesná barva, ale cítíte ten smrad?! No, snad při tobě, milé děvče, budou stát všichni svatí.“ S koncem svého proslovu udělal nad stále spící Isabellkou neviditelný kříž, jako když kněz v kostele žehná. Nám všem to přišlo docela vtipné, jen Carlisle se na Emma nazlobeně díval a myslel si něco o pohanech a neznabozích.

„Myslím, že bychom měli začít klasicky, sunarem nebo Nutrilonem… a dál se uvidí. Přece jen příkrmy jsou určené pro děti nejdříve od ukončeného čtvrtého měsíce a mnohé se doporučují dávat až kolem desátého měsíce. Sice jsem ještě neměl možnost zjistit, jak rychle poroste, ale už podle jejího dosavadního zjevu soudím, že bude lepší začít opatrně,“ pronesl nejistě můj otec. Sám ale silně pochyboval, že ten chrupkající uzlíček spolkne třeba jen lžičku napodobeniny mateřského mléka. V duchu se škodolibě těšil, že si ji teď zkusím nakrmit sám. Byl zvědavý, jestli pokouše i mě. Ach jo, dejte už s tím kousáním pokoj. Vypadá to, jako by teď byla v naší rodině vyhlášena anketa, kdo a kolikrát okusí Isabellčiny ostré zoubky. Stejně si myslím, že „vyhraje“ Emmett. Vypadá na to, že bude její největší pokušitel a ona si určitě nenechá nic líbit.

Všichni už pustili z hlavy dětské jídlo a obrátili svou pozornost zpět na Isabellku, jen Jasper stále fascinovaně hleděl na Aliciny nákupy a stále si opakoval: kašičky, kašičky, kašičky… já věděl, že mi na tom něco nesedí. A pak mu pohled sklouzl na tašku, ze které vyčuhovalo pár plyšáků, chrastítka a hrkátka a následně ještě dál, kde na zemi ležela dětská žlutá hrazdička s houpajícími se, umělohmotnými, zvířátky.

Nasucho polknul a se strachem si prohlídnul zbylé tašky. Ty byly až po okraje narvané dětským oblečením. Né! Košilky, dupačky a dětské kalhotky… košilky… kalhotky… S nadějí v očích přešel k poslední, obzvlášť velké tašce, ale tam našel jen jednorázové dětské pleny, vlhčené ubrousky, hydratační krém a zásyp.

Alice sledovala jeho počínání s pozdviženým obočím, ale ve skrytu duše se královsky bavila. Moc dobře věděla, co její manžel hledá a jaký si udělal obrázek o jejích nákupech. Pomyslela si něco o tom, že je Jasper truhlík, když si myslí, že by své nové a maličko lechtivé prádlo předhodila před celou svou rodinu s Emmettem v čele a nevinným novorozencem za zády a už se těšila, až ho se svým nákupem seznámí o samotě.

Ze sledování těch dvou mě vytrhl prudký pohyb v úrovni mých prsou. Shlédl jsem a viděl, jak se na mě moje princezna zbožně dívá. Jakmile zaregistrovala můj pohled, uculila se a pokusila se schovat… teda tak, jak to dělají malé děti – ručičkami si zakryla oči. Tentokrát už jsem se neovládnul, tak jako odpoledne v nemocnici, a políbil ji na čelíčko. Ona stáhla ruce z obličeje, sladce se usmála, mohutně zívla a spokojeně zavrněla.

To už mi ale Esmé podávala flaštičku s bílou náhradou mateřského mléka ohřátou přesně podle návodu. Alice myslela na vše a koupila i ponorný teploměr. Podíval jsem se po rodině s výrazem – chce si to někdo zkusit první? – okamžitě se dostavilo šestinásobné záporné zakroucení hlavou. Srabi! Vlastně jsem z toho měl ale i radost. Tak jdeme na to, princezno.

Vložil jsem jí gumovou část flaštičky do pusinky a pohladil ji po líčku. Emmett se prodral do první řady. Na čele měl čelové zrcadlo - takovou tu věc, se kterou bývají lékaři vyobrazováni v komiksech (čelenku ke které je připevněný stříbrný kruh s dírou uprostřed) a v rukou držel lékárničku. Nechápu, kde to sehnal. S natěšeným výrazem vytahoval náplast a nůžky a jal se ji stříhat. Ještě se mě neopomněl zeptat, jestli jsem očkovaný proti tetanu. To je ale vůl… rozhodně tím ale naši maličkou pobavil. Z jejích myšlenek jsem pochopil, že jí přišlo vtipné především to, jak Emmett vypadá.

Isabellka se sice bavila, k pití se ovšem neměla. „No tak, miláčku, zkus to. To je mlíčko, které pijí všechny ostatní děti. Uvidíš, že to nechutná tak zle, jak si myslíš.“ Její oči se po mně nespokojeně podívaly a výraz by se dal přeložit přibližně, jako: „To si o mně vážně myslíš, že jsem úplně blbá?“. Ach jo, princezno, ty asi nevíš, že já se jen tak nevzdávám… pomyslel jsem si.

„Isabellko, vím, že už musíš být strašně moc hladná, ale nic jiného teď nedostaneš. Tak buď hodná a zkus to.“

Na děti bohužel nezabírá sexy úsměv č. 3, ze kterého jdou pacientky do kolen. Musím si vystačit s vlídností a trpělivostí. Mohl jsem to mlíko vyměnit za krev, ale čím dřív zjistíme, čím ji krmit, tím lépe. Navíc je teď hladová a to nám hraje do karet.

Malá vypadala, že jí to šrotuje v hlavičce a pud sebezáchovy nakonec vyhrál nad sebeúctou. Evidentně mi nechtěla tak rychle vyhovět, ale opravdu měla ukrutný hlad. Opatrně si potáhla z flaštičky, polkla a strašně se zašklebila. Podívala se po mně, ale dočkala se jen povzbuzujícího úsměvu. Přece to hned nevzdáme.

Isabellka si rezignovaně povzdechla a napila se víc. V jejích myšlenkách jsem viděl, že si vsugerovává, že pije krev. Ta trocha Davidovy a především pak celá jedna konzerva dárcovské krve – jediná lidská krev, kterou kdy ochutnala – jí velmi chutnala. Po vypití třetiny flašky mléka začala z pusinky vytláčet gumový konec a mně bylo jasné, že skončila. Pořád byla hladová, ale rozhodla se vyjednávat. Tentokrát už si nepředstavovala, že to mléko je krev.

Teď už požadovala skutečnou krev, za odměnu, že zvládla vypít tu trochu mléka.

Na jednu stranu mě její jednání pobavilo, ale na druhou mi zamrazilo. No tak to ne, maličká, přes vyjednávání tu jsem já!

„Carlisle, myslím, že pro začátek by to mohlo s mlékem stačit. Alespoň víme, že přestože jí lidská strava nechutná, je schopna ji přijímat. Asi bychom jí měli dát ještě trochu srnčí krve.“

V mžiku už jsem držel v ruce místo bílé tekutiny tmavě červenou. Dal jsem ji té malé breberce a ta si spokojeně potáhla. Situace se ovšem opakovala. Tak toto nebude nic snadného, Edwarde.

Isabellka už byla v myšlenkách opravdu nazlobená, neustále mi ukazovala Davidův prst a následně další lidi z personálu. Začala popotahovat k pláči a v obličeji celá zrudla, vztekala se.

Emmett nadšením nadskočil, když vyplivla flašku a ohnala se po mé ruce. Já jsem to ale čekal a včas ruku odtáhl. Emmett si jen zklamaně odfrkl, stejně jako naše maličká. Ta po mně navíc hodila uražený pohled s vysunutou bradičkou a našpuleným spodním rtem.

Myslím, že si spolu ještě hodně užijeme, princezno… pomyslel jsem si a zákeřné myšlenky mé rodiny mi to jen potvrzovaly. Jen Esmé a Rose se na ni dívaly jako na ztělesnění nějakého božstva.

„No tak, maličká. Máš na vybranou. Buď mlíčko, nebo zvířecí krev. V naší rodině se lidská prostě nepije a ani ty nebudeš výjimka. Neboj se, brzy zjistíš, že to není zase taková hrůza,“ domlouval jsem jí. Malá se na mně podezřívavě podívala. Využil jsem jejího váhání a pokračoval: „Když budeš hodná holčička a toto pěkně vypiješ, půjdeš pak do vodičky. To se ti bude líbit. Dostaneš plno hraček a tvé sestřičky tě oblečou do krásných šatiček. Uvidíš, že si to užiješ. Tak buď rozumná. Maminka se ti chystá povídat pohádku, ale když budeš zlobit, tak tě nikdo nebude chtít rozmazlovat.“ Ach, Edwarde, ty jsi takový prach sprostý lhář! Nejen, že jsem si to o sobě sám myslel, myšlenky všech okolo byly naladěné na stejnou vlnu. I kdyby zlobila sebevíc, stejně bychom ji hýčkali, laskali a dávali jí najevo svou lásku. To ale to malé zlobidlo neví a tak se toho musí využít.

Isabellka tedy začala opatrně a se znechuceným výrazem sát. Bude trvat ještě dlouho, než se smíří s chutí méně lahodné alternativy. Ale spolu to zvládneme. Je pochopitelné, že mnohem snadněji se zvyká na vegetariánský způsob života upírovi, který ví, proč to dělá. Který lituje svých obětí a cítí vinu. Toto dítě je poháněné pudy a žízní. Zatím neřeší, že nakrmit se vlastně znamená zabít. Neuvědomuje si důsledky svých činů a to ji právě musíme naučit.

Zvířecí krev není nijak nechutná a už vůbec ne hnusná! Jen není ani zdaleka tak dobrá jako lidská… kdo z lidí by si dal k snídani dobrovolně pouze chleba namazaný máslem, když vidí, že na vedlejším talíři jsou lívance s borůvkami a kysanou smetanou? Nebo na oběd suché těstoviny namísto svíčkové na smetaně nebo pečeného kuřete? Či na večeři neochucenou krupičnou kaši namísto masového steaku či obloženého talíře uzeninou, sýry a zeleninou… Zkrátka naše volba není nějak extrémně odporná, jen se dobrovolně ochuzujeme o to, co by nás uspokojilo mnohem více. Přesto jsme ale přesvědčeni, že je to ta nejlepší možná volba a své touhy tedy uspokojujeme jinde…

Věřím, že Isabellka brzy pochopí, proč ji nutíme se omezovat. A protože ji vychováme tak, aby si vážila lidského života, jako my, bude nám za rozhodnutí, které jsme za ni učinili určitě jednou vděčná. Tedy, v to alespoň doufám…

Se zadumaným, ale smířeným pohledem, kterým mě držela ve své moci, vypila celou dávku. Klidně bych jí i přidal, ale přece jen bychom měli být opatrní. Nevíme, na jakém principu funguje její tělíčko. Kdybychom to přehnali s množstvím, mohlo by ji rozbolet bříško.

„Výborně, maličká, vidíš, jak jsi šikovná,“ pochválil jsem ji a měl opravdu radost, že i přes nechuť, s jakou se nakrmila, mě poslechla. Má ješitnost mi nedovolila si připustit, že mi byla velkým pomocníkem právě její potřeba zasytit se.

„Ták a na řadě je koupání!“ rozzářila se Rose. Než jsem stihl něco namítnout, už ležela uprostřed obýváku, na místě, kde se dříve majestátně tyčila Emmettova obrovská a luxusní televize, dětská vanička, až po okraj naplněná teplou vodou a pěnou. Majitel televize se nad tou horou voňavé pěny hrdě tyčil a čekal na slova uznání. Tentokrát ale zasáhla Esmé.

Mateřsky mu vysvětlila, že přestože on s Rosalií mají takovéto koupele moc rádi, novorozeňata koupelovou pěnu, opravdu, nepotřebují. Navíc by se naše malá, mohla v takovém množství vody, utopit. To je sice naprosto nemyslitelné, protože by to nikdo z nás nedovolil, ale Emmett si musí uvědomit, že péče o miminko je zkrátka jiná, než o manželku.

Emmett se jen s pokroucením hlavy práskl dlaní do čela a se slovy: „Já zapomněl, hned to napravím…“ zmizel z obýváku, aby se za okamžik vrátil s vaničkou, ve které už bylo všechno správně. Jestli to tak půjde dál, bude po mně brzy požadovat, abych mu mou princezničku půjčoval, protože se pomalu stával zodpovědným mužem… a to mě sice na jednu stranu uklidňuje – ta zodpovědnost, ale na druhé straně znervózňuje – že bych mu ji měl nechat třeba jen chvíli na starost.

Na rozvíjení mých myšlenek ale už nebyl čas, protože jakmile malá uviděla vodu, ve které už plavaly kačenky, lodě, jakési mořské potvory, chobotničky, delfíni a další blbinky, při jejichž nákupu se Alice zjevně vyřádila, začala natěšeně výskat a tleskat ručičkami.

To už ale ležela na stole a Rose z ní svlékala ještě nemocniční dupačky. Alice se znechuceným a pohoršeným výrazem vzala ten kousek obnošené látky mezi palec a ukazováček a okamžitě jej vyhodila. Měla už pro malou připravené jiné oblečení a já už teď Isabellku lituju, protože Alice si hodlá opravdu vynahradit to, že se víceméně podřídila ve svém hlasování rodině. I když si ji malá také omotala kolem prstíčku, Alice je velmi ostražitá a stále měla obavy, jak se bude vyvíjet naše budoucnost.

To už ale Rose odhodila nacucanou papírovou plenku, ze které Emmett s Jasperem nemohli spustit oči, a pokládala opatrně malou do vody. První se odhodlal promluvit Emmett – možná to bude tím, že většinou nejdřív mluví a až pak myslí: „Ono to… to? Jako to? Jako čůrá?!“

Odpovědí mu byl nazlobený pohled Rose a nechápavý výraz holčičky ve vaně. Podíval se po mně s Carlislem a když viděl, že nad jeho otázkou jen kroutíme hlavou, pokrčil rameny a šel si hrát s malou se zvířátkama ve vodě. Teda hrál si jen on. A opravdu se vyřádil. Nechápal jsem, kam na ty dobrodružné příhody chobotnic, kačenek a lodí jen chodí. Isabellka jej nadšeně sledovala. Je přece jen moc malá a tak jen ležela, usmívala se, plácala ručičkama do vody a nechala se omývat.

Měla velkou radost, když se jí povedlo tím šplícháním někoho pokropit. Pokud jsem to z jejího myšlení pochopil správně, zamýšlela „pokřtít“ každého, aby nám suchým to nebylo líto. Rose to ale odnesla nejvíc. Voda jí stékala po obličeji a rozmazávala perfektní make – up. Oblečení se mohlo rovnou ždímat a vlasy fénovat. Ona se tomu ale jen usmála a dál s malou laškovala.

Takovou Rosalii neznám, myslím, že se dočkáme ještě zajímavých věcí.

Emmett si toho všimnul taky a kromě toho, že jej představa zmáčené Rosalie vzrušovala, poměrně hodně žárlil. Nechápal, že na Isabellku se Rose nezlobí. Když svou ženu podobně zmáčel před měsícem při lovu v lesním jezírku on, urazila se a dva dny se jí nesměl ani dotknout.

Poté, co si ji Rose vykoupala, se už hrnula Esmé do mazání a zasypávání zadečku a následného balení do čisté plenky. To už ale štafetu přebírala Alice a oblékala svou novou, živou, hračku do něžných žluťoučkých dupaček. Malá se ani nestihla rozkoukat a byla přichystaná ke spánku.

„Edwarde, pro dnešek jsem dala postýlku k tobě. Máš tam nejvíc místa a vím, že se na ni stejně celou noc hodláš dívat. Zítra půjdeme dokoupit další věci a zařídíme jí trochu soukromí…“ začala Alice opatrně.

„Nechápu, k čemu by jí bylo soukromí Alice. To bude potřebovat, až trochu zestárne. Až se přestěhujeme – což stejně budeme muset v blízké budoucnosti udělat – vybavíme jí i její pokoj. Zatím, dokud budeme v Helsinkách, bude u mě.“ Byl jsem pevně rozhodnutý.

Z ničeho nic se ozvala Rose. Na můj vkus docela posměšně nadhodila věc, na kterou jsem úplně zapomněl: „A to tam jako bude spinkat sama, když se budeš věnovat některé ze svých milenek? Nebo si ji snad chceš brát s sebou a bude vám tam dělat křena? Ááá – anebo se snad chceš dát na rodinný život a skoncovat s nezávaznými vztahy?!“ poslední věta už byla opravdu velmi pochybovačná, ale i výsměšná.

Asi bych se i naštval a nevybíravě se na ni obořil, ale zklidňoval mě pohled na Isabellku v péči mého otce. Ten ji s neskrývaným potěšením před chvílí zvážil a teď už ji omotával krejčovským metrem a měřil ji, jako by jí snad chtěl ušít společenský oblek. Včetně klobouku, rukaviček a bot. Vzal jí snad všechny míry, co se jen dají a u toho si nadšením téměř pískal.

A já jsem s nadšením zjistil, že od chvíle, kdy jsme ji převzali v nemocnici, přibrala 30 deka (to bude ale hlavně ta vypitá krev a mléko, které v ní skoro šplouchají). Hlavně ale za ten den porostla o téměř půl centimetru. Ostatně svým upírským zrakem jsem si už také všiml velmi jemných náznaků stárnutí.

Toto rozeberu s Carlislem za chvíli. Teď už ta provokující blonďatá kráska čekala, jak jí odpovím:

„Rose, do mého soukromého života ti nic není. Navíc - zas tak šíleně moc těch milenek nemám. A rozhodně jsem si nikdy nikoho nevodil sem a ani s tím nehodlám začínat. A pokud jde o to, že by měla spinkat sama – myslím, že třeba taková Esmé si ji na noc moc ráda půjčí.“ Esmé váhavě přikývla. Byla opravdu nadšená z myšlenky mít ji u sebe přes noc, ale zároveň mě chtěla donutit přestat s krátkodobými známostmi. Na to ale rozhodně nejsem připravený.

Navíc mě štvalo, že ze mne dělají takového nezodpovědného floutka. Ano, sem tam si někde bokem užiju a ano, mou postelí už prošlo hodně žen. Ale zas takové zvíře nejsem, aby se mnou má rodina takhle jednala. To si vyprošuju!

Já nemůžu za to, že jsem tu pravou ještě nenašel. A sto, sto padesát, dvě stě let na ni cudně čekat rozhodně nebudu. Z toho by asi opravdu hráblo i obyčejnému, lidskému, mužskému.

A já jsem navíc muž, kterému se ženy samy nabízí a jako bonus jsem uvězněn v upířím těle zmítaném chtíčem a touhou...

Rose už dál neříkala nic, ale to se nadalo říct o jejích myšlenkách. V těch už si plánovala, jak si pár dní počká, až se situace zklidní a ona si pak začne naši malou pomalu uzurpovat a nenápadně přisvojovat do své péče. Už si na ni brousila zuby. Tak na to, milá zlatá, zapomeň.

Rosalie si dokáže vše skvěle naplánovat a jít si tvrdě za svým. Je tak houževnatá, že mám trochu strach, aby se jí to v Isabellčiném případě doopravdy nepovedlo. Ne, to nedovolím!

Esmé si už promyslela, jaký postoj zastane a promluvila: „Edwarde, je mi to líto, ale Rose má pravdu. Pokud chceš tu malou u sebe, budeš se muset rozhodnout. Buď podstatně omezíš svou zálibu v dívkách, nebo si ji zkrátka s Carlislem vezmeme k sobě.“

Vyrazila mi tím dech. To jsem nečekal. Mám volit? Mezi sexem a Isabellou??? No, potěš koště…

Emmett mě chlapácky poplácal po rameni a zúčastněně na mě kývl: „Tak ty, brácho, vlastně budeš tak nějak na mateřské, že? No jo, jakmile si k sobě uvážeš ženskou,“ ukázal na princeznu, která nás zaujatě poslouchala a ožužlávala si rukáv, „musíš jí všechno podřídit!“

No co, tak se prostě s těma holkama budu scházet odpoledne, maximálně navečer. A asi je teda budu muset omezit, jestliže chci trávit čas s maličkou. Fajn, budu je muset omezit trochu víc, protože s ní chci trávit co nejvíc času…

„Takže je nejvyšší čas zavolat Helen a zrušit dnešní noční schůzku, co, Edwarde?!“ zazubila se na mě Alice. Isabellka zaujatě sledovala náš rozhovor. Otáčela hlavičkou z jednoho na druhého, jako divačka Wimbledonu a dokonce si přestala slintat po oblečení. V těch luxusních dupačkách a s vyčesaným kohoutem na hlavě – kterého jí v nepozorované chvíli udělal Jasper – vypadala rozkošně k zulíbání. Když Alice zmínila zrušení schůzky, Isabellka hlasitě vypískla, aby na sebe strhla pozornost. Jako by snad tušila, o čem se bavíme.

Na Helen jsem se vážně těšil. Něco mi říkalo, že nás čekala velmi vášnivá noc… ale tak, co se dá dělat. Stejně bych si to nemohl užít, protože by mé myšlenky sklouzávaly k úvahám, jestli Isabellce něco nechybí, nebo ji něco neruší ze sladkých snů.

S povzdechem jsem vzal mobil a šel jí zavolat. Následovaly mě vytřeštěné pohledy dvanácti zlatých očí a myšlenky šesti zmatených a nevěřícných upírů. To vše doplňoval tlukot jednoho malého srdíčka, kvůli kterému bych se vzdal na světě čehokoliv. Prozatím ale bude stačit, když začnu s pouze opatrným omezením svých rozkoší…

…

Esmé právě vyprávěla v mém pokoji Isabellce pohádku a v duchu se rozplývala nad jejími prstíčky, nosánkem, pusinkou… Byl jsem zabraný do jejích myšlenek. Malé se začaly pod tíhou únavy konečně přivírat oči. Rose jim při tom asistovala. Teda spíš se jen kochala pohledem na malou a plánovala si jejich společnou budoucnost. Těšila se, až bude Isabellce pomáhat stavět se na nožičky, až ji bude učit vyslovovat všechna naše jména, až ji bude česat a hrát si s ní. Nepochybuji o tom, že by byla skvělá matka a pro naši princeznu bude skvělou sestrou. Jen sestrou!

Ostatně ani Emmett s Jasperem se nenechali zahanbit. Seděli s Alicí v obýváku. Zatímco ona studovala dětské katalogy s oblečením a neustále vzdychala, že kdyby to věděla dřív, mohlo už být dávno vše nakoupeno… a že toho ještě musíme hodně zařídit. Ti dva mezitím kreslili plány na jakousi stavbu. Vypůjčili si Esméino rýsovací prkno a tužky… a tvořili. Podle všeho se chystali vybudovat pro Isabellku dětský zábavní park. Šílenci. Hlavně se ale těšili, že tam s ní budou moci blbnout v rámci jejího hlídání a nebudou osočováni z dětinskosti.

Já s Carlislem jsme řešili u něj v pracovně Isabellin zdravotní stav a dávali dohromady veškeré poznatky.

Z naší práce mě vyrušily myšlenky mé sestry, které se najednou už nemotaly kolem kočárků, hraček a dupaček, ale zabývaly se čímsi mnohem závažnějším.

Najednou jsem v Alicině hlavě uviděl cizího upíra, který neustále mění svá rozhodnutí. Byla to první vize s tímto, pro nás neznámým, jedincem a Alice ji určitě dostala jen proto, že se snažila všemožně odhalit Isabellinu budoucnost.

Ten upír tedy souvisí s naší maličkou.

Chystá se ji snad najít?

Má sestra jej nejdříve viděla uprostřed nějakého lesa, jak drží v náručí ženu. Mrtvou, nahou ženu. Byla celá od krve, břicho měla roztrhnuté a celé levé lýtko jí zdobil had s růží.

Upír ženu ledabyle pohodil pod strom a rozběhl se.

Na chvíli byly vidět jen čmouhy, rozhodoval se, co dělat dál.

Vize se rozjasnila a my viděli, jak jde s odhodláním k nějakému domu…

♣ 4. kapitola ♣   ♣ 6. kapitola ♣

Nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem Cullenovic rodinku spravedlivě podělit v péči o maličkou... taková malá rodinná manufaktura ;). Edward krmí, Rose koupe, Emm si hraje a baví miminko, Esmé přebaluje, Alice obléká, Jasper češe a Carlisle měří a váží, dává dohromady data a přitom to všechno kontroluje... Přísahám, že mi to tak vyšlo samo a já, až to bylo napsané, jsem si uvědomila, jaká je to vlastně skvěle sehraná rodinka...

Doufám, že se vám odpočinkový díl líbil... příště - asi tušíte - zažijeme trochu akce...

Autor: vesper (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vychoval jsem si lásku - 5. kapitola: