Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vychoval jsem si lásku - 4. kapitola

09.05.2011 (17:00) • vesper • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 6413×

Esmé:

„Emmette, neslyšel jsi Alici? Za chvíli přijde Carlisle s Edwardem a je důležité, abychom se připravili na to, co nám přijdou oznámit. Vypni, prosím, tu televizi!“ nařídila jsem Emmettovi.

Sama se někdy divím, s jakou samozřejmostí mě mé adoptivní upíří děti respektují a poslouchají. Lidsky jsem starší jen o pár let, přeměněna jsem byla v šestadvaceti letech. Přesto mě pokládají za svou matku, za což jim jsem neskutečně vděčná. Edwarda bych mohla podezřívat, že to dělá jen proto, že díky mým myšlenkám ví, jak je to pro mě důležité. Ale ostatní?

Emmetta nejspíš ani nenapadlo se mi postavit nebo odporovat. Jen si nespokojeně vzdychl a zamumlal něco jako: „To je nespravedlivé, proč zase já? Přijdu o celý zápas. Jen proto, že bratříček má něco moc důležitého… Jako by mě to snad zajímalo.“ Než jsem se na něj stihla otočit, televize byla vypnutá a můj černovlasý syn stál před ní se založenýma rukama a tvářil se mírně uraženě, až dotčeně.

Někdy se přistihnu, že tak nějak si představuju svého zemřelého syna. Také měl ďolíčky ve tvářích. A kdyby se zlobil, jako teď Emmett, jistě by podobným způsobem nakrčil nos a semknul rty. To už je ale dávno, nemá smysl se tím pořád znovu a znovu trápit a přenášet smutek na celou svou rodinu. Vlastně si tyto úvahy dovoluju převážně jen tehdy, když jsou mí synové – Edward a Jasper – z dohledu a doslechu. Co kdyby, z lítosti nade mnou, řekli o mých pocitech a myšlenkách Carlisleovi? Stačí, že můj muž vše ví ještě z doby, kdy jsem byla novorozená a Edward mu tehdy o mé ztrátě a bolesti řekl. Nezlobím se na něj za to. Měl o mě strach a chtěl mi spolu s Carlislem pomoci. Vlastně bylo dobře, že se to dozvěděli, alespoň jsem nemusela nic vysvětlovat a můj manžel nenabýval mylných představ, že jsem nešťastná kvůli němu.

Nechci ale jitřit staré rány. Vím, jak moc jej trápí, že spolu nikdy nebudeme mít miminko. A vím, že se trápí především kvůli mně. I po téměř sto padesáti letech jsem se nesmířila se svou prázdnou náručí. Mé ruce měly chovat dítě, má ústa mu měla zpívat ukolébavky, tišit jeho pláč, chválit jeho úspěchy. Mé oči měly vidět toho tvorečka vyrůstat a uši měly poslouchat bezstarostné pištění skotačícího raráška. Chtěla jsem jej s láskou krmit, koupat, přebalovat, laskat a uspávat. Přivinout si jej na prsa a zahnat všechen strach i nejistotu. Chtěla jsem jej i peskovat a usměrňovat. Chtěla jsem se na oko zlobit, že mi rozbil okno, nebo zničil nejnovější šaty. Chtěla jsem vychovávat přísným pohledem a odměňovat sladkým úsměvem.

Ale nic z toho nikdy nezažiju. Mé tělo je mrtvé, přestože se může hýbat a myslet. Nikdy nedám život, můžu jej jen brát. Ze ženy – dárkyně života, se v jedné vteřině stala upírka – zlodějka životů.

Stalo se to jen jednou. Jen?! Nemělo se to stát nikdy. Carlisle musel tehdy k vážnému případu, já byla ještě novorozená. Byl se mnou doma jen Edward. Přesto, že jsme bydleli – tehdy ještě sami tři – v lese, daleko od lidí, zatoulal se k našemu příbytku osamělý muž. Hledal houby, sešel z cesty a dostal se hluboko do lesa. Tím si podepsal ortel smrti. Edward mě nedokázal zastavit. A přesto, co se stalo, jsme mu za to já i můj muž vděčni. Jako novorozená jsem totiž klidně mohla svého syna zabít. Nepříčetný upír při lovu nemyslí, řídí se instinkty, které mu přikazují: „Zabij!“ Pokud by na mě Edward tehdy skočil a snažil se odvrátit od útoku, došlo by k souboji, který by měl jen jednoho vítěze.

To, že jsem zabila člověka, mě zdrtilo. Ale to, s jakou lítostí a bolestí se na mě poté díval můj milovaný manžel, mě bolelo ještě víc. Paradoxně tato jediná vražda v mé upíří existenci mě přesvědčila a pomohla mi v odhodlání být vegetariánkou. Nikdy nezapomenu na ty vyhaslé lidské oči bez života. Na výčitky svědomí ze zabití a ze zklamání Carlislea. Tehdy jsem se rozhodla. Už nikdy nezabiju člověka. Nikdy život nedám, ale už jej ani nevezmu.

Téměř všichni v naší rodině si s sebou nesou nějakou bolest. Já kvůli ztrátě čerstvě narozeného syna, Rose kvůli svému upírství a zmaření šance žít lidský život se vším, co k tomu patří, Jasper kvůli své krvavé a kruté minulosti, Carlisle protože nedokáže zhojit mou bolest a protože nevědomky způsobil tu Rosaliinu, a Edward, protože stále ještě nenašel svou druhou polovinu.

Jen Alice si ze svého života nic nepamatuje a díky svému daru se dívá spíš do budoucnosti. Cítí na sobě ale obrovskou zodpovědnost za celou rodinu. Snaží se sledovat všechny signály, že by se nás někdo nebo něco snažilo ohrozit. Ví, že se na ni spoléháme a myslím si, že ji trápí představa, že by si nevšimla nějaké maličkosti, na kterou bychom později doplatili. Dokonce je opatrnější než můj muž, který je kvůli své laskavosti často schopen přimhouřit obě oči. Dalo by se říct, že je podobně starostlivá jako Rose. Má druhá dcera si ale všímá nebezpečí, ohrožující naši rodinu přímo. Teď a tady, v přítomnosti. Alice, díky svým vizím, cítí povinnost všímat si jakýchkoli náznaků blížícího se nebezpečí z budoucnosti.

Jediný, kdo svou věčností prochází s nejméně trápeními, je náš Emmett. Je to ďábel, ale má v sobě anděla. Vím, že se to říká naopak, pro Emmetta to ale platí takto. A i když působí jako bezstarostný smíšek, jako matka vím, že i on má okamžiky, kdy by se nejraději rozplakal. Tyto chvíle má většinou na svědomí Rosalie. Emmett ji miluje tak moc, že by pro ni přinesl měsíční prach, přemluvil J. K. Rowlingovou k sepsání osmého dílu Harryho Pottera nebo klidně i genetickými mutacemi naklonoval a stvořil tyranosaura. A přitom tuší, že kdyby Rose dostala možnost stát se znovu člověkem a mít vlastní dítě, možná by jej opustila a žila lidský život bez něj, ale jako matka.

Z mého přemýšlení mě vytrhl zvuk přijíždějícího auta. Manžel a syn se vracejí domů. Jen co se otevřely dveře, ozvalo se z pohovky: „Co to má znamenat?! Ode dneška si budeš nosit svačinku domů, Edwarde?“ křičela na mého syna pohoršená Rosalie. Také nechápu proč, ale Edward – a vlastně i Carlisle – nesli s sebou do domu umělohmotné litrové kanystříky s přiklápěcím víkem, ze kterých se linul zápach srnčí krve. Rose to se svou reakcí mírně přehnala, ale chápu, že byla celá nesvá. Něco se děje a Alice nám nechce říct co. Prý je to ale moc důležité a ať už se rozhodneme jakkoli, navždy to ovlivní naši budoucí existenci.

„To nemuselo být, tati, ale občerstvení ke sledování zápasu se vždycky hodí, díky. Jen mám obavy z toho, co jsem slyšel minulý týden. Stravování se u televize se prý podepisuje na přibírání na váze…“ prohodil s věčným úsměvem Emmett.

Někdy mě napadá, že se snad smál i tehdy, když jej honil ten medvěd, kterému vděčí za svou skoro smrt a následnou přeměnu. Edward se při mé myšlence uculil, ale rychle nasadil zase vážnou tvář. Jsem mu vděčná, že mé někdy střelené myšlenky nevypouští do éteru. Mohlo by to ohrozit mou autoritu u dětí.

„Zdravím, rodino. Jsem rád, že i přes rozrušení si zachováváte zásady slušného chování,“ napomenul naše děti Carlisle. „Ta krev souvisí s tím, proč tu na nás čekáte a také s tím, že zde momentálně chybí Jasper,“ pokračoval a nenechal se zastavit zamručenou omluvou ze směru, kde se o sebe opíral náš provinilý pár. Jen střelil pohledem po Alici, která nervózně poposedávala na sedačce. Jakmile se jejich pohledy střetly, má dcera zahlásila: „Budou tu do minuty. Vše dobře dopadlo. I když… to záleží na tom, jak se to vezme.“ Podívala se kousavě na Edwarda. Zdá se mi to, nebo si Edward oddychl?

Můj syn se s povytáhlým obočím otočil na Carlislea a po jeho přikývnutí se ujal slova: „Abych předešel nedorozumění, nastíním vám ve zkratce, o co tu jde. Jasper musel zinscenovat únos dítěte. “ Čekala jsem cokoli, ale toto mi vyrazilo dech. Slyšela jsem jen, že se z mých úst vydralo zajíknutí. Stejně tak z Rosaliiných. Emmett jen zaraženě střílel pohledy z Edwarda na Carlislea a zpět. Když ho to nejspíš přestalo bavit, rozšířil svůj zájem i o Rose, Alici a mě.

Než se kdokoli z nás vzmohl na reakci, vzal si slovo právě Emmett: „Můžete mi někdo vysvětlit, proč byl tím úkolem pověřen můj bratr a ne já? Copak vám snad připadám méně zodpovědný?! Kdy jsme naposledy někoho unášeli? Nikdy! A když je tu konečně nějaký adrenalin, nenecháte mě ani unést dítě! Kde je tu nějaké spravedlnost?!“ Emmettův výlev zlosti přerušil můj muž:

„Emmette, zklidni se. Zaprvé v upířím těle něco jako adrenalin neproudí. Zadruhé, to proč Isabellu, to je to již zmíněné dítě, vyzvedl z nemocnice Jasper, má svůj důvod. Především ten, že v nemocnici ještě nikdy nebyl a nebudou si její únos tedy s námi spojovat.  No a zatřetí, co nevidět budou oba tady, takže si dej pozor, ať toho drobečka nevyděsíš.“

„Carlisle, myslíš, že je vhodné, aby tu s námi bylo lidské dítě?“ zeptala se s obezřetností v hlase Rose. To už se nadechoval Edward, že jí něco odpoví, ale uslyšeli a ucítili jsme, že se k domu blíží Jasper. Edward, jako by úplně zapomněl, že chtěl něco říct, se hrnul ke dveřím.

Jen co je otevřel, už bral svému bratrovi z náruče jakousi růžovou umělohmotnou věc, ze které se ozývalo tichounké pobrukování a velmi mělké dýchání. Tyto zvuky doplňovaly jako by zpomalené, opatrné údery malého, slabého srdíčka. Dalo by se přirovnat k malému králíčkovi. Nikdo se ani nepohnul, nikdo si nedovolil nic říct. Všichni jsme zírali na obrovské vajíčko, připomínající velkou cukrovou vatu. Alespoň myslím, že tomu tak lidé říkají. Ta růžová barva vypadala, jak z nějaké pouťové atrakce a navíc byla celá ta věc pokreslená strašně kýčovitými obrázky. Ten, kdo to kupoval, neměl vůbec vkus. Měl by si nechat poradit od Alice.

Bylo nám jasné, co je uvnitř a veselé vypísknutí, když se Edward sklonil nad otvor v té umělé hmotě, nám to potvrdilo. V momentě se již zmíněná přepravka na děti válela na zemi a můj syn choval v náruči rozdováděné děťátko. „Doufám, že nebyly problémy, Jaspere,“ konstatoval, ale ani se neobtěžoval vzhlédnout. Jediné, co jej zajímalo, byla ta malá. Snad mi ji dají brzy pochovat. Problesklo mi hlavou. To už se ale Jasper chopil slova:

„Všechno bylo v pořádku. Zaspala sice zrovna, když jsem jí chtěl předvést můj vyšperkovaný způsob, jak se zbavit auta, ale když jsem s ní pak běžel lesem, probrala se. Bál jsem se, že by ji ten rychlý pohyb mohl vadit, ale líbilo se jí to. Výskala celou cestu. Myslím, že s ní budu běhávat častěji.“ Alice po Jasperovi hodila pronikavý pohled, jakoby mu chtěla nahlédnout do hlavy. Myslím, že opět hledala v jeho budoucnosti známky ohrožení. Asi si to ani neuvědomuje, ale dělává to velmi často a přítomnost naší maličké bude mou dceru asi nutit zintenzivnit kontrolu naší bezpečné existence. Jasper se zatvářil provinile a pronesl: „ Když ona to byla, Alice, opravdu zábava. Neumíš si představit, jaký je to pocit, když se na tebe ta malá tak rozzářeně dívá.“

Edward podal holčičku Carlisleovi a ten si ji se zájmem prohlédl. Pak ji otočil tak, abychom ji konečně viděli i my. Byla přenádherná. Kouzelnější dítě byl snad jen můj chlapeček. Toto je ale holčička, takže je nemůžu srovnávat. Rozhodně je to nejdokonalejší dívenka, jakou jsem kdy viděla. Všichni jsme si ji nevěřícně prohlíželi a ve tvářích své rodiny jsem viděla tolik něhy a dojetí, jako už dlouho ne.

Nejzbožněji se na ni díval Edward, ale zdatně mu konkurovala Rosalie. Dosud jsem si myslela, že je to ta nejkrásnější upírka na světě, ale teď, když sledovala to miminko, se její pohled ještě více prozářil a ona celá ještě více zkrásněla, až jsem nechápala, že je to vůbec možné.

To už ale opět mluvil můj syn, s důležitostí a sebejistotou lékaře nám vyprávěl, jak se ta malá princezna ocitla u něj na oddělení. Že není člověk, ale jak můžeme slyšet a i vidět, není ani upír. Protože se ale živí krví a má ještě několik dalších upířích vlastností, je svou podstatou rozhodně blíž nám, než lidem. Než jsem se vzpamatovala ze všech těch novinek, už visela ve vzduchu otázka, kterou vypustil z úst Edward:

„… a proto navrhuji, abychom si ji nechali. Jak už jsem říkal, může to pro nás být nebezpečné, ale já věřím, že ji dokážeme vychovat a bude s námi žít jako součást naší rodiny. Už v nemocnici se po napomenutí dokázala ovládat a já věřím, že se stane pro naši rodinu velkou motivací k dalším šťastným společným rokům. Všechny potřebné informace už máte. Budeme hlasovat. Jen ještě malý dodatek – pokud byste ji tu nechtěli, odejdu s ní. Rozhodně ji nehodlám nechat napospas Volteře, nebo nějakému lidskému ústavu. Nejpravděpodobněji by velmi brzy skončila někde na ulici a byla by přinucena existovat jako nějaký nomád.“ Edwardův tón hlasu se změnil z vyrovnaného na velmi neklidný, a tak Carlise převzal štafetu:

„Dobrá, hlasujeme. Kdo je pro nechat si Isabellu a adoptovat ji do naší rodiny a kdo je proti? Jak už jste nejspíš pochopili, Edwardův monolog měl být především obhajobou jeho volby. Chápu to správně, že hlasuješ pro, Edwarde?“ Asi aby učinil vše tak, jak je to správné, otočil se na něj. „Samozřejmě,“ nervózně jej doplnil Edward.

„Dobrá. Esmé?“ Můj muž se otočil s vlídným úsměvem na mě.

„Já jsem pro.“ Nepřicházelo v úvahu hlasovat jinak. Ať už je nebezpečí sebevětší, tomu andílkovi se dostane té nejlepší péče a nejupřímnější lásky, jak je to jen možné. Představa, že naše strnulá a stereotypní věčnost bude rozbita takovýmto sladkým narušitelem, mě uchvátila.

Nejen, že budu mít další adoptivní dceru, ale budu s ní od jejích prvních úsměvů, slov a krůčků. Pomalu jsem cítila, že díra v mém srdci, kterou mi pomohly zalepit mé dospělé děti, začíná srůstat. Edward se na mě usmál a vyzval Emmetta. Nechápala jsem, proč nedá nejdřív přednost dalším ženám v rodině, ale pak mi to došlo.

Emmett se zarazil a řekl: „Já souhlasím s Rose!“ Carlisle se shovívavě usmál a upozornil jej, že Rose ještě svůj názor neřekla, tudíž jej on nemůže znát. Na to Emmett pohotově odpověděl, ať se tedy zeptá nejdřív jí a on že s ní pak bude souhlasit. „Emmette, takhle to nejde. Je to velmi vážné rozhodnutí a my potřebujeme znát tvůj názor.“

„Fajn, tak já jsem pro,“ řekl a střelil očkem po Rose, která dosud nespustila svůj pohled z Isabelly. Jakmile slyšela jeho volbu, zamilovaně se na něj usmála. Emmett si oddechl a pokračoval, „protože si myslím, že s tím mrnětem tu bude fakt sranda. Vy jste moc usedlí a začíná tu být věčná nuda. Takový malý parťák se mi zhodí.“ Edward ztuhnul a tlumeně zavrčel na svého bratra: „ Emmette, Bella je holčička, ne nějaký kluk, který přijde z venku s vyraženýma zubama a co dvě hodiny roztrhanýma kalhotama. Urychleně zapomeň na to, co jsi s ní plánoval. A věř, že dokud nedostaneš rozum, na její výchově se podílet nebudeš!“ Emmett si jen odfrkl a pronesl něco ve smyslu: „To se ještě uvidí, kdo bude její nejoblíbenější bráška, se kterým zažije fůru legrace a s kterým si sama bude chtít hrávat…“

Po této malé výměně názorů dostala slovo Rose, která bez váhání souhlasila, až jí v očích zajiskřilo. Dále byl vyzván Jasper: „ Já jsem pro,“ a opatrně se podíval po Alici, „promiň miláčku.“

Alice se jen pousmála a pronesla: „To nic lásko, viděla jsem tvé rozhodnutí, už když jsi ji odvážel z nemocnice.“ Nezněla zklamaně, ani nazlobeně. Jen mírně napnutě a nervózně. Jako meteorolog na jaře, když čeká povodně, ale neví, na kterém území státu přijdou. Edward nad mou myšlenkou jen zakroutil hlavou a upřeně svou sestru sledoval. Předpokládám, že se velmi bál právě jejího hlasu.

Jasper, nejspíš povzbuzený její rekcí, pokračoval: „Když ona je fakt skvělý společník, opravdu ji zajímá, co jí povídám a nevěřím, že bychom ji nezvládli. Je nás sedm dospělých upírů, a pokud bude růst,“ podíval se na Edwarda a Carlisleho, kteří nejistě přikývli, „nevidím žádné nepřekonatelné překážky.“ Edward ještě objasnil situaci s tím, že je velmi pravděpodobné, že její vývoj bude pokračovat, protože už prošla prenatálním stadiem a tudíž předpokládá i následné stárnutí. Jestli se její růst zpomalí, zastaví, nebo naopak bude stárnout jako lidé, budeme řešit později.

Jako předposlední se měla vyjádřit Alice. Nadechla se s očima upřenýma na Isabellu spustila:

„Já jsem byla od samého začátku proti. Není to proto, že bych ji tu nechtěla…,“ Alice sklopila hlavu, jako by se snad styděla. Připomínala mi člověka, který se kaje za něco, co provedl v dobré víře, ale jeho úmysl nakonec vyzněl přesně opačně. „… Já jen… jen si nejsem jistá, jestli si uvědomujete ta rizika. Samozřejmě, že jestliže tu zůstane, budu ji milovat a chránit, jako každého člena této rodiny. Jen z toho nemám nejlepší pocit.“ Odmlčela se a podívala po nás. Všichni jsme věděli, co znamená v tak závažném hlasování stav 6:1. Bylo jedno, že jsme v převaze. Shodnout se musí všichni. Než stihl ale kdokoli cokoli říct, nadechla se a pokračovala:

„Jelikož jste se ale už všichni rozhodli a vím, že protože jde o tak vážnou věc, musí podle Carlisleových zásad souhlasit celá rodina, souhlasím taky. Nedělám to, protože bych cítila potřebu nestavět se proti vám, ale protože si uvědomuju, že asi jednám z přílišné opatrnosti. Budu vám pro jednou věřit. A taky musím přiznat, že je rozkošná. Věděla jsem, proč nechci, aby nám ji Edward donesl domů ukázat!“ Tu poslední větu pronesla mírně útočně, ale se smířlivým úsměvem.

Alice měla pravdu. Edward se zachoval stejně, jako to dělají malé děti, když přinesou rodičům roztomiloučké štěňátko a slibují, že se o něj budou starat. Navíc, pokud by si jej nenechali, štěňátko by jistě umřelo krutou a bolestivou smrtí. Který rodič by byl tak krutý a nevyhověl svému dítěti? Alice pro teď byla tím rodičem a Edward vyčůraným chlapečkem, který ví, že jakmile malou uvidíme, už ji nedáme z rukou.

Edward se na mě pobaveně podíval a se špatně skrývaným úsměvem na mě mrknul. Díky, Edwarde. Ani netušíš, jak jsem ti za tvé rozhodnutí přinést Isabellu sem vděčná. Poslala jsem mu myšlenkou. Dál jsem ale rychle poslouchala, co říká Alice:

„Vymiňuju si ale obstarat té malé princezně celou výbavu. A nikdo mi nebudete mluvit do toho, co jí nakoupím a jak ji budeme oblékat,“ pronesla smířeně má druhá dospělá dcera.

Věřím, že své první rozhodnutí nemyslela zle. Znám ji už padesát let a vím, že ji k této obezřetnosti vede jen strach o naši rodinu. Protože si ze svého lidského života nic nepamatuje, upnula se na nás a má strach, že by nás kdokoli nebo cokoli mohlo ohrozit. Jsme pro ni vším, hned po Jasperovi, samozřejmě. Alice má velmi čistou a laskavou duši a vím, že svůj počáteční strach a odmítání své malé sestřičce jednou vynahradí. Musíme jí dát jen čas.

Jako poslední se slova ujal opět Carlisle. Zadíval se na tu něžnou princeznu, která si nás zaujatě prohlížela, a slavnostně pronesl: „Jsem neskutečně šťastný, že tě smím přijmout do rodiny, Isabello. Věřím, že vneseš do naší usedlé existence trochu života. S Edwardem jsme se dohodli, že tě budeme vydávat za mou a Esméinu biologickou dceru. Dneškem tedy získáváš milující rodiče a pět úžasných sourozenců.“ S těmito slovy ke mně můj muž přešel a toho andílka, který nevěděl, na koho kulit svá čokoládová očička dřív, položil na mé ruce. Má, do té doby prázdná náruč, byla konečně zaplněná.

…

Houpala jsem naši maličkou a jedním uchem poslouchala veškeré podrobnosti o ní. Musíme ji pořádně hlídat. Tato sladká princeznička, která si mě se zájmem prohlíží a snaží se mi strčit své prstíky do úst, by se mohla velmi snadno ocitnout v nebezpečí. Nějaký parchant, nebo možná parchanti, ukradl a nejspíš i znesvětil tělo její matky. Předpokládám, že se chtěl zbavit důkazů. Mohl to být její otec, kvůli strachu z trestu, který by přišel, kdyby se o Isabelle dozvěděli ve Volteře. Anebo se o tom všem už Volturiovi dozvěděli a automaticky sami začali uklízet.

Ať tak nebo tak, náš andílek měl neskutečné štěstí. A už to, že se stihla narodit těsně před tím, než byla její matka vystopována, vypovídá o tom, že to tak mělo být. Neměla zkrátka zemřít.

A neměla se ani dostat do rukou jednoho z nejfanatičtějších sběratelů mezi upíry – Ara. Nemyslím si, že by ji Aro zabil. Je to sice prevít, ale rozhodně nejedná ukvapeně a nevyžívá se ve vraždění. Moc dobře ví, že někdy je lepší přimhouřit oko a v konečném důsledku tím často získá víc, než kdyby dotyčného zabil. Aro umí být krutý, ale i velkorysý, pokud to pro něj znamená nějakou výhodu. Jeho charakter bych jedním slovem označila jako vyčůraný.

Ovšem je otázkou, jestli není lepší zemřít, než být v jeho zajetí a fungovat jako pokusný králík.

Co když po ní ale jde její otec? Co když se o ni chce starat a záleží mu na ní? Co když, až ji najde, nám ji bude chtít vzít? Ne, to rozhodně ne. Jsem si naprosto jistá, že ten, co Isabellku zplodil, v ní nevidí své dítě, ale pouze „předmět doličný“, který by mu při soudu zajistil rozsudek smrti. A myslím si, že jej by Aro k smrti klidně odsoudil.

Z mých myšlenek mě vytrhly dva páry zlatých očí, které nás dvě soustředěně pozorovaly. Jeden byl velmi něžný a neklidný. Patřil Edwardovi, který maličkou za celou dobu nespustil z dohledu.  Kromě toho slyšel vše, na co jsem právě myslela. Ten druhý - oddaný a zjihlý – náležel nádherné upírce, která to už nevydržela a nedočkavě ke mně přistoupila.

„Smím?“ zeptala se opatrně Rose. Nikdy jsem ji neslyšela mluvit s takovou pokorou. Nejraději bych tu maličkou nepustila z náruče, ale moc dobře vím, jaká touha spaluje mou dceru. Nejbolestivější je, že ta touha zůstane navždy nenaplněná… i když… možná teď… Opatrně jsem jí naši princeznu položila do nastavených rukou. Rose jen ústy naznačila: „Děkuji“ a vypadala, jako by pro ni najednou přestal existovat celý vesmír.

…

„Edwarde, to není fér! Ty krmíš mrňata denně! Já se to přece musím taky naučit. A pokud vím, tak trenažéry na krmení z flašky se neprodávají. Nech mě to udělat!“ Někdy si opravdu myslím, Emmett je jen přerostlé dítě. Choval se jako prvorozený syn, kterému rodiče přivezou z porodnice sestřičku. Isabellka byla hladová a my se ji chystali nakrmit krví. Bohužel pro ni –  jen zvířecí. Vzhledem k tomu, že jí to asi nebude chutnat, se toho chtěl ujmout zkušený Edward, ale Emmett si nedal říct. Že prý když nebyl pověřen jejím únosem, chce jí dát alespoň jako první napít.

Edward jej tedy nejdřív několik minut instruoval, jak má nastavit ruce, a pak do nich položil malou. Snažil se nedat na sobě cokoliv znát, ale já jako matka jsem odhalila to obrovské sebezapření, se kterým se pral. Poté, co dítě zaujalo svou polohu, podala Rose Emmettovi dětskou flaštičku s ohřátou krví. Ten chvíli přemýšlel, kterou rukou si má nabízený předmět s tekutinou vzít. Než stihl udělat osudovou chybu, Edward mu skrze zuby poradil: „Vezmi to do té ruky, na které ti neleží dítě!“

Emmett se jen uraženě ohradil: „Já vím…“ a chystal se strčit gumovou násosku Isabellce do našpulené pusinky. Ta byla chudinka nervóznější, než my všichni dohromady. Přece jen kolem ní stálo sedm dospělých upírů a ona byla hladová. Očičkama těkala z jednoho na druhého a čekala, co se bude dít. Jakmile ucítila vůni krve, chňapla po zdroji té lahodné vůně a začala sát. Když polkla podruhé, zatvářila se nechápavě, ale pokračovala. Polkla potřetí a už moc dobře věděla, o co tu jde. Nechápavý výraz vyměnila za uražený a odmítavý. Přestala sát a vyzývavě se na nás dívala. Jako by chtěla říct: „No to si ze mě děláte srandu! Snad si nemyslíte, že vám budu pít takovouhle břečku?!“ Edward se zasmál, ale Emmett se nechtěl vzdát. Začal ji šimrat na líčku. Malá byla ale tak dopálená tím podrazem, že se po něm ohnala. Nechápala jsem, co vedlo Emmetta k tomu, aby vykřikl, ale v dalším momentě mi to došlo. To už můj černovlasý syn jen šokovaně zíral na to, jak se náš drobeček, v bezpečí Edwardova náručí, andělsky usmívá, pokopkává nožičkama a snaží se schovat hlavičku do jeho hrudníku.

„O-o-na ko-kou-š-še“ vykoktal ze sebe šokovaný Emmett.

Edward v sobě stěží držel smích a se slovy: „Jo, občas kouše, to jsem vám jaksi zapomněl sdělit,“ si Isabellku přitulil ještě víc na prsa a něžně jí pošeptal: „Zlatíčko, hodné holčičky nekoušou. Emmetta sice sem tam můžeš, ale nepřeháněj to.“

♣ 3. kapitola ♣ ♣ 5. kapitola ♣

Dnešní kapitola byla ještě delší než ty předešlé, tak doufám, že nenudila. Ten začátek jsem si prostě nemohla odpustit, mám totiž pro Esmé slabost a mrzí mě, že je často přehlížená.

Za uhodnutí vypravěče chválím Myfate, SummerLili, Faninku... a především Skodovouveru a Norisku - ty se strefily přímo na komoru. ;)

Příští kapitola bude oddechovější. Klasicky z pohledu Edwarda a tentoktát budeme sledovat především péči o miminko. Kdo bude krmit ? Kdo koupat a kdo česat? No... pokud máte rádi mrňata, možná se vám bude 5. díl líbit. ;)

Autor: vesper (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vychoval jsem si lásku - 4. kapitola: