Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vychoval jsem si lásku - 37. kapitola

20.04.2012 (08:00) • vesper • FanFiction na pokračování • komentováno 68× • zobrazeno 8661×

S pusou dokořán jsem sledovala Oliverův nahý, opupínkovaný, zběsile se pohybující zadek. Před ním v předklonu byla o radiátor opřená nějaká roztleskávačka – měla vyhrnutou tu jejich růžovou mini sukýnku s kanýry. On ji držel za boky, nedočkavě do ní přirážel a chroptil. Ona hekala a sténala. Vedle každé z jejích roztažených nohou ležela ta chlupatá roztleskávačská proprieta.

„Mám si půjčit ty bambule a povzbuzovat vás u toho?“ zeptala jsem se s ledovým klidem, který překvapil i mě samotnou.

Oliver se ještě párkrát prudce pohnul dopředu a dozadu a potom se spokojeným „Jo! To je onooo!“ zavyl ochraptělým hlasem. Svěsil ramena, sklopil hlavu a divoce oddechoval. Asi mu ještě grázlovi nedošlo, že jsem tady. Nejspíš mě v tom orgasmickém výbuchu vůbec neslyšel. Což je vlastně dobře, protože na ten jeho jásavý, nadšený výkřik zareagovalo moje tělo nelibým zavrčením. Naštěstí jsem se zase rychle opanovala a svůj rozvibrovaný hrudník dostala pod kontrolu, takže by se ten upíří zvuk dal považovat za vibrace mobilu nebo nějaký podivný zvuk pocházející ze sklepa. K mému překvapení ani to Olivera nepřivedlo zpět do reality. Nejspíš díky tomu, že měl ještě před pár vteřinami všechnu krev nahrnutou ve spodních partiích, mu mozek stále vůbec nereagoval. Je ovšem otázka, jestli to tak bylo jen teď nebo vždy.

Ale Amanda – Jessica – Grace – Melissa – nebo – jak – se – sakra – ta – blbka – jmenuje nejspíš v takovém rauši nebyla, protože se začala okamžitě ze všech sil snažit ze sebe Olivera stáhnout. Tak to asi Oliver zase takový kanec nebude, když místo jeho penisu vnímá můj příchod… Nebylo ji za ním skoro vidět, ale podle toho, jak se jí teď po mých slovech rozbušilo srdce, bych hádala, že je naprosto v obraze. Poklepala Olivera po ramenou a on sebou škubl, jakoby mu až teď došlo, že tady před chvílí někdo mluvil. Otočil se čelem ke dveřím a vytřeštil na mě oči.

„Ou, Bello, není to tak, jak to vypadá… Já jen…“

„Ahá, promiň, Olivere, jsem to ale pako. A já už si myslela, že vy dva tady máte sex… No a mezitím ono to vůbec není tak, jak to vypadá. Můžu se teda zeptat, jak to je?“ zeptala jsem se jej a snažila se u toho znít co nejvyrovnaněji. Sama jsem ale moc dobře slyšela, jak se mi třese hlas. A aby toho mého ponížení podvedené chudinky nebylo málo, začaly mi vlhnout oči. Rychle jsem se snažila ty proklaté slzy rozmrkat a nedopřát tomu kreténovi radost z mého odrovnání.

Oliverův podraz mi doslova vyrazil dech. Cítila jsem se poníženě, bezmocně a neskutečně vytočeně. Zavřela jsem oči a v duchu počítala do desíti, abych na ty dva neskočila a nezakousla je přímo tak, jak tam stáli spojení v jednoho.

„Že ona má slečna kvasinkovou infekci, která ji strašně svědí a ty ses rozhodl, že ji polechtáš? Mimochodem – stačilo to?“ zeptala jsem se dostatečně jízlivě té holky, ale nepustila ji ke slovu. „Něco ti poradím, Tifanny -“

„Amanda,“ opravila mě ta holka. No nemyslela jsem si to?

„Jasně, promiň, Amando, zajdi si raději k doktorovi, kvasinky jsou prý mrchy,“ poinformovala jsem ji vztekle a vysloužila si tak od ní vykulený pohled, jako by mi na hlavě seděla ropucha. Oliver jen němě otevřel pusu a úzkostlivě si zakrýval tu svou chuligánskou chloubu.

„No, já jsem jí to říkal hned,“ ozval se ten idiot. Pane bože, to se mu ten mozek ještě pořád neokysličil? To si fakt myslí, že jsem tak pitomá a mluvím vážně?! Ignorovala jsem jej a podala jí ty chlupaté, růžové koule. Teda ty její roztleskávačské, jiných se momentálně dotýkat nehodlám. Ona si upravila sukýnku a hrnula se ke dveřím. Nechala jsem ji odejít a nespouštěla mezitím toho kripla z očí. Co s ním? Postoupila jsem blíž k němu a podle toho, jak zděšeně se na mě díval, jsem musela vypadat fakt nasraně.

Nikdy jsem se necítila jako rovnoprávný člen své rodiny, ale v tuto chvíli ano. Možná teď skutečně – poprvé a nejspíš i naposledy – vypadám jako pravá, rozdrážděná upírka.

Tím ale mé zastrašování skončilo, protože ten grázl měl zjevně ve svém osudu napsáno víc. Rozrazily se dveře a do místnosti za námi vběhl rozběsněný Jasper, jemuž byl v patách Emmett.

Výborně, takže moje ponížení nebere konce. Skvělé, co víc si přát? Ještě by mohli přijít mí spolužáci, Oliverovi spoluhráči a zbytek roztleskávaček – možná bych se i dozvěděla, kolik z nich tady měl opřených o radiátor. To už bych tu ostudu skutečně neunesla. To si, Olivere, vypiješ!

„Nechápu, co všichni na tom sexu vidíte. Je to divné a nepříjemné. A ty jsi mi sliboval,“ otočila jsem se na Olivera, který si ještě nestihl vytáhnout kalhoty a vypadal, že se o něj pokouší infarkt, „že to nebude bolet!“

Jsem sice poloupírka, ale i tak na mě byli Jazz s Emmem příliš rychlí. Zahlédla jsem jen šmouhy a už drželi Olivera pod krkem. Sakra, to vypadá fakt dost zle. Jestli ho zabijí, tak to bude průser…

„Bello, odejdi odsud,“ zavrčel Jasper, ale nespouštěl ani špetku pozornosti z Olivera. Doprčic, oni ho chtějí fakt zlikvidovat!

„Počkejte, kluci, pusťte ho. Já jsem přeháněla. Není to tak, jak si myslíte!“ Ironie osudu – říkám skoro to samé, jako říkal Oliver mně, když jsem sem vpálila.

„Jo, jasně, Bello. Na pět minut tě spustíme z dohledu a ty se necháš…“ Emmett stiskl pevně rty k sobě, aby tu větu nedopověděl. Škoda, zajímalo by mě, jaký výraz by použil. Možná by řekl 'pomilovat'… Ne, to asi těžko. Tak třeba 'ojet' – i když – pochybuju, že by použil něco takového v souvislosti se mnou… Ale co když si myslí, že mě znásilnil?! Možná jsem to přehnala…

Oliver zaskučel, z očí mu vyhrkly slzy a na zem dopadly kapky jeho moči. Ne možná, ale určitě jsem to přehnala…

„Já to ale myslím vážně! Vždyť jsem oblečená a on má ještě kalhoty u kotníků. Museli jste potkat Amandu, to s ní si to tady rozdával, když jsem je přistihla. A taky, kdyby to dělal se mnou, asi by tu byla cítit trocha mojí krve, ne? Sakra, Jaspere, on rudne – a studem to určitě není – zaškrtil jsi mu krční tepny a nemůže dýchat!“ vykřikla jsem, když to s tou jeho pacifikací začínalo vypadat vážně. Vrhla jsem se k té svaté trojici – nebo spíš mstící se dvojici – a pověsila se Jazzovi na předloktí. Ten povolil své sevření a Oliver začal lapat po dechu, ale bylo to už asi k ničemu, protože se po pár vteřinách stejně sesunul k zemi.

„Je mrtvý?“ zašeptala jsem nevěřícně. Celé se to zvrtlo jaksi strašně rychle. Přece nemůže být jen tak mrtvý?!

„Omdlel, slaboch,“ pronesl bez zájmu Emmett a s opovržením si jej prohlížel. Naštěstí měl pravdu. Oliver mělce dýchal a srdce mu pomalu, ale silně bilo. Ještě že tak.

Jasper si mě nazlobeně měřil a probodával mě pohledem. Jsem snad nějaká voo-doo panenka?!

„Takže jsi nebyla nijak,“ Jazz se nejistě zasekl, jak hledal vhodný výraz, „aktivně zapojená?“ zeptal se mě přísně. Ježíš, už je jak Edward.

„Ne! Nemůžu za to, že jsem je tady tak přistihla. Když jste přišli, napadlo mě, že by si zasloužil trochu vytrestat… nedomyslela jsem, že byste byli schopní ho fakt zabít. Ježíš, vy jste fakt brutální!“ zamumlala jsem, když jsem se nad svým teď už bývalým přítelem skláněla. Jestli si ten nadrženec myslí, že toto vyžehlí, tak ho pěkně rychle vyvedu z omylu. Toto nevyžehlí. V tomto ohledu je mi úplně jedno, že právě málem přišel o život.

Zatímco já jsem Oliverovi propleskávala tváře, aby se probral – k mé smůle jsem musela jednat skutečně jemně, abych mu tím nezpůsobila ještě další zranění – Jasper mu zvedl ruce a nohy, prý aby mu krev rychleji natekla do mozku. To je marné, má ji stejně vždycky všechnu v kalhotách…

Po nějaké chvíli náš lidský invalida tiše vzdychl a zmoženě otevřel oči. Když nad sebou spatřil mé bratry, málem zase omdlel, ale ustál to. Automaticky jsem se mu chystala pomoci vstát, ale pak jsem si uvědomila, co mi provedl a demonstrativně jsem si založila ruce na prsa.

Žádné pomáhání nebude, bídáku jeden!

Emmett jej tedy vzal pod paží, která se zdála méně pošramocená než ta druhá a za doprovodu Oliverova fňukání jej zvedl. Spolu s Jazzem mu potom vysvětlili, že si má vymyslet nějakou důvěryhodnou příhodu, proč má na krku obtisky po prstech, pravděpodobně nalomená žebra, zlomenou ruku a vykloubené rameno. Pokud by totiž řekl pravdu, mí bratři by se hájili tím, že jej přichytili, jak se mě pokoušel znásilnit. A to uznám i já – učitelé by jim bez váhání věřili, protože Cullenům se prostě neodmlouvá. Už jen pro ty štědré sponzorské dary, přirozenou autoritu predátorů a naši neposkvrněnou pověst.

Což mi ale připomíná mou neposkvrněnost… důvod, proč mě Oliver takto nechutně podvedl. A možná podváděl dýl. Pane bože, co když si ze mě takhle dělá už pěkně dlouho srandu?!

Vyběhla jsem ze šatny a nechala kluky, ať se o toho mrzáčka postarají sami. Jejich problém – neměli si ho přizabít a on ze mě neměl udělat podvedenou chudinku, se kterou nemíní spát, ale vybíjí se jinde.

„Bello, děje se něco?“ zeptala se mě starostlivě Rose, když mě zahlédla u východu ze školy.

„Na to se zeptej svého man -“ sakra, sakra, málem jsem prozradila, že jsou Rose a Emm manželé! Což takhle tady na celou chodbu vyřvat 'svého upířího manžela', Bello? Aspoň by byla konečně sranda… Pár studentů sledovalo naši poměrně hlasitou konverzaci a střílelo mezi námi hlavami jako na tenisovém zápasu. „Maniakálního bratra!“ zachránila jsem situaci, vypadla ze dveří, vběhla na parkoviště, nasedla za volant svého volva a odjela domů.

Celou cestu jsem si přehrávala v hlavě náš vztah s Oliverem. Vždycky se držel zpátky, když jsem mu sáhla pod triko nebo mu chtěla rozepnout kalhoty a nikdy se mě nepokusil vysvléknout. Vlastně přesně naopak – nechtěl, abych chodila v čemkoli, co odhalovalo dekolt nebo nohy, co bylo příliš upnuté nebo jinak vyzývavé. Občas jsem si připadala jako muslimka, div že po mně nechtěl, abych nosila burku, jenže muslimové to dělají proto, aby si své ženy užili v soukromí, zatímco Oliver to dělal nejspíš i proto, aby nebyl v pokušení i on.

Strašně žárlil, ale sám mě nechtěl, jakoby si říkal: 'Když z tebe nemám nic já, nebudou mít ani ostatní!'

 Proč se mnou teda vlastně byl?!

Je teda fakt, že za tento rok, poté, co jsem nastoupila na naši střední školu, získal hodně nových kamarádů a podle toho, co jsem slyšela, o něj stoupl zájem i u holek – přestože byl se mnou. Nebo právě proto?

No a největší událost jeho života nastala, když se letos dostal do školního mužstva. A to dokonce na velmi dobrou pozici. Sám tomu tehdy nemohl uvěřit. Ale myslet si, že to bylo kvůli mně, je asi blbost. I když musím uznat, že jsem postřehla, že Culleny si učitelský sbor včetně výchovných poradců a trenérů sportovních týmů lehce předchází… sakra.

Zase se mi nahrnuly slzy do očí a tentokrát se mi už nedařilo zahnat je zpátky. Naštěstí jsem už byla skoro doma, měla jsem výborné smysly a ještě lepšího učitele autoškoly – Jazze a školy smyku a rallye v lesním porostu – Emmetta, protože jinak by se možná mé auto brzy intimně spřátelilo s nějakým stromem.

Na příjezdové cestě jsem okamžitě vyskočila z vozu a během pár minut jsem byla ukrytá u sebe v pokoji.

Kdybych se s Oliverem vyspala, určitě by mě nepodvedl! Vystačil by si se mnou. Jenže co s blbou pannou? Samozřejmě, že mu chyběl sex, je to kluk! Ale u mě jej mohl dostat, kolik by jen chtěl. Jenže on nechtěl. Bál se mých bratrů. 'Kdyby měl dostatek odvahy, nebál by se jich' popichovalo mě mé podvědomí a já jsem mu musela dát za pravdu. Jenže já bych je přece nenechala, aby mu doopravdy ublížili!

Můj sebelítostný vzlykot přešel do nekorigovaného breku. Bulela jsem jak malé dítě a čím dál tím víc mě štvala podstata celého problému.

Vlastně jsem ani nebrečela pro Oliverovu ztrátu, ale pro jeho zradu a podvod. A především proto, že to udělal, protože jsem pro něho nebyla dost dobrá.

Nestála jsem mu za to, aby riskoval problémy s mými bratry – určitě by mu neudělali nic horšího než dnes, obzvlášť, kdybych se ho zastala. A pokud by se se mnou vyspal, rozhodně bych ho bránila a to on věděl. Několikrát jsem jej o tom přesvědčovala.

Nejvíc ze všeho mě ale trápilo to, že se té Oliverově zradě nemůžu divit. Podvedl mě, protože ode mě nedostal, co potřeboval.

Ležela jsem v posteli, brečela do polštáře a přemýšlela, co budu teď dělat. Pustím si nějakou depresivní hudbu! Napadlo mě a zapnula jsem počítač. Spustila jsem přehrávač písniček, zaplula jsem do Emmettovy mikiny, která se jakýmsi šikovným řekněme 'nedopatřením' povalovala pěkně ukrytá před Aliciným zrakem vzadu v mé šatně, nasadila si na hlavu černou kšiltovku a pořádně ji stáhla do obličeje, aby se náhodou někdo, kdo by přišel ke mně do pokoje, nelekl a rozehrála si karetní partičku Solitaire. Moje napuchlé oči a slzami změklý mozek měly aspoň akci přímo úměrnou současnému stavu mých schopností a právě otupělé inteligence.

Pak ale teskné tóny skladby narušilo skypové volání. Nepřemýšlela jsem o tom a prostě přijala videohovor. Mozek jsem měla totiž zrovna na zádušní mši za mé mrtvé sebevědomí.

„Bello?“ ozval se melodický hlas mého ztraceného přítele, který si teď se svou jistě věrnou přítelkyní užívá italské slunce.

Edward:

Už pár hodin jsem se cítil dost mizerně. Nedokázal jsem se ani pořádně soustředit a neustále se myšlenkami upínal k nápadu zavolat Belle. Theresa pořád něco povídala a já jsem se jí snažil alespoň částí své pozornosti věnovat.

„Edwarde, uvažoval jsi někdy o tom, že bys měl dítě?“

„Cože?!“ Tak fajn, teď už má veškerou mou pozornost.

„No, když už teď víš, že by to šlo… uvažoval jsi o tom?“ naléhala Theresa.

„Ne. Když jsme tento fakt zjistili, měli jsme plné ruce práce s maličkou Bellou a doteď jsme se o ni vlastně nepřestali strachovat a starat, takže nebylo kdy,“ řekl jsem pevně a okamžitě si vybavil nesčetné Rosaliiny plány k sehnání pronájemkyně dělohy. Jenže vzhledem k tomu, že pro tu ženu by to byl poslední obchod jejího života, se to nikdy neodvážila říct nahlas.

Já sám jsem po dítěti ale nikdy netoužil – Bella a její výchova mi vystačí na celý zbytek věčnosti.

Kdybych byl člověk a poznal ženu, kterou bych skutečně miloval, asi bych si s ní přál založit rodinu – jednoduše proto, že by to bylo stvrzení naší lásky… a hlavně proto, že by si to nejspíš přála ona kvůli ukojení mateřských citů, ale jako upír?

Ne, to ne. Nemohl bych tím ohrozit žádnou lidskou ženu a upírky děti mít nemůžou, na tomto faktu se nic nezměnilo. A i kdyby se mi někdo snažil namluvit, že jsou i jiné alternativy… stejně – pokud bych kdy našel svou druhou polovinu, chtěl bych ji mít jen sám pro sebe.

Tak to zkrátka je. Upíři se nedělí – ani o potravu ani o partnery. A to ani s dětmi.

„Já bych teda dítě chtěla, částečně upíří, samozřejmě -“

„Jenže tak to nefunguje, Thereso. To bys tu ženu odsoudila k smrti a… A já vůbec nechápu, proč to řešíme, jsou to fantasmagorie,“ uťal jsem její myšlenkové pochody a zvedl se z křesla v jejím pokoji. „Omluv mě, půjdu teď k sobě.“ Než stihla nějak zaprotestovat, zavíral jsem dveře jejího pokoje a za chvilku už zapínal svůj počítač.

Připojil jsem se na Skype, vytočil Bellin kontakt a pak už jen s úžasem pozoroval, jak Bella přijala videohovor. Ona přijala videohovor!

Jenže úsměv na rtech mi okamžitě pohasl. Co se jí proboha stalo?!

Před monitorem seděla schlíplá osoba ve volné mikině s rozpuštěnými, rozcuchanými vlasy, na nichž seděla obrovská kšiltovka, která stínila téměř celý obličej. Že jde o Bellu, jsem poznal jen podle jejích jasně rozpoznatelných, krásně vykrojených rtů a něžné brady.

Ona zhubla?! V té odporné mikině nebylo možné rozeznat její siluetu, ale vypadala v ní tak drobně, že jsem nabyl podezření, že ten kus oblečení patří některému z mých bratrů a ona si jej jen půjčila. A když to vezmu kolem a kolem, je to i dost možné, protože Alice by Belle asi takovýto kus garderoby rozhodně neschválila, zato do Emmettovy skříně svým stylem i velikostí přesně zapadá.

„Bello?“ oslovil jsem ji a chvíli čekal. Ticho.

„Bello, co se děje?“ Pořád ticho.

„Bello, ublížil ti někdo?“ Já toho grázla zabiju!

Bella trhla rameny, ale tak, že to nebylo ani ano ani ne. „Je to hajzl,“ šeptla.

„CO ti udělal? Bello, sundej si tu čepici, podívej se na mě a řekni mi, co ti udělal!“ začínal jsem ztrácet nervy a jen vzdáleně si uvědomoval, že bych jí možná neměl tak poroučet. Bella pokroutila záporně hlavou a posmrkla. Přitom pohybu mi odkryla část svého pláčem opuchlého obličeje. Cítil jsem se naprosto bezmocný a bezradný.

„Zlato, já teď zavolám Alici a pak se ti zase ozvu, ano?“ snažil jsem se znít co možná nejrozvážněji, ale byl jsem na pokraji hysterie.

„NE!“ vykřikla Bella a ta svou momentální emocionální labilitu ani nijak neskrývala. „Nemusíte se na můj účet bavit úplně všichni! Bohatě stačí, že teď budu pro smích celé své rodině a všem ve škole. Nechci, abyste si o tom povídali, je mi z toho už tak dost zle. Z toho, jak jsem absolutně ponížená, z toho, jak jsem blbá a neschopná a z toho, že si za to můžu svým způsobem i sama. A taky z toho, jaký je ten hajzl kretén!“

Tak teď už jsem nechápal vůbec nic. Raději jsem se ani nijak nepozastavoval nad Belliným vybraným slovníkem. Teď to skutečně nehrálo žádnou roli.

„Holčičko, absolutně sice nechápu, o čem to mluvíš, ale jsem si jistý tím, že se v mnoha věcech pleteš. Rozhodně nemáš pravdu v tom, že bys byla pro smích naší rodině. To se určitě nikdy nestane. A ve škole si na tebe taky nikdo nic nedovolí, posměch už vůbec ne, tím jsem si stoprocentně jistý. Kdo tě ponížil? Jak? Bello, mně to přece můžeš říct nebo už ne?“ nevěděl jsem jak na ni. Byl jsem z toho nového poznání, že má Bella přede mnou tajemství, úplně mimo.

„Edwarde, já se o tom teď nechci bavit. Rozbolela mě hlava a musím ještě vymyslet, jak se zítra zachovám -“

„Jen mi řekni, co se stalo. Nemusíme to rozebírat dnes, zavolám ti zase zítra, ale jestli nechceš, abych se ptal někoho z rodiny -“

„Ježišmarja! Našla jsem Olivera mezi stehny jedné roztleskávačky. Já mu evidentně nejsem dost dobrá, ale ta 'řekni-Á-řekni-eM-řekni-Á-řekni-eN-řekni-Dé-řekni-Á' byla evidentně naprosto dostačující. Řekni mi, v čem byla lepší než já? Nevím, jestli jsou všichni chlapi takoví prasáci jako Oliver, ale je mi z toho fakt na nic!“

„Bello,“ chtěl jsem ji nějak utěšit, ale rázně mě umlčela.

„Ne, Edwarde! To byla řečnická otázka! Nenechala jsem se politovat ani od Alice a nechci to ani od tebe. Nepotřebuju slyšet, že je to debil. To vím sama. Ale co taky vím a vy mi to nevyvrátíte, je fakt, že musí být chyba i ve mně. Vždycky je chyba na obou stranách. Kdybych byla dost dobrá, dost krásná, dost… já nevím, kdybych byla prostě víc… neudělal by to. Končím, jdu spát, nechci, abys mi mazal med kolem pusy, vím své. Dobrou,“ pronesla rezignovaně Bella a než jsem se stihl bránit, byla odpojená. COŽE?! Ona si mě ani nevyslechne?!

Celou noc jsem přemýšlel nad tím, co se děje v Armarghu, v domě mé rodiny a co se děje v Bellině hlavě. Měl jsem chuť toho bastarda rozcupovat na malé kousíčky za to, jak ranil Bellinu nevinnou, teprve se rozvíjející duši, ale Alice – které jsem pochopitelně ihned volal – mě ujistila, že to s ním mí bratři dostatečně vyřídili. Měl jsem na ně vztek, že dovolili, aby to Bella viděla, ale Jasper mě usadil poznámkou, která mi celou dobu taky běhala v hlavě, ale odmítal jsem si ji připustit – že je to vlastně i dobře. Bella si teď pár dní popláče a pak se z toho vylíže. S tím parchantem se rozejde a já se nebudu muset bát žádných problémů, které by z jejich pokračujícího vztahu mohly vzniknout.

Jediný problém je s jejím raněným egem a pošlapaným sebevědomím. Myslí si, že byla chyba i v ní a to mě strašně štve. Mí sourozenci mě ale ujistili, že to z ní dostanou a ona bude brzy zase v pohodě, a tak mi nezbývá nic jiného, než jim věřit.

♣ O měsíc později ♣

Bella:

S Edwardem jsme spolu denně mluvili, ale opět bez kamery, necítila jsem se na to – obzvlášť poté, co mě viděl celou opuchlou a ubrečenou ten večer, co jsem truchlila po své zlomené hrdosti. Usmyslela jsem si, že se mu ukážu, až se budu cítit zase dobře.

Alice s Rose a vlastně i kluci a rodiče na mě byli moc hodní a snažili se mi všemožně vysvětlit, že nemám důvod se litovat a cítit se méněcenně. Jenže ono se jim to mluví, když je nikdy nikdo nepodvedl a naopak si svou lásku dokazují tak oddaně, až to působí jako nějaká smyšlená venezuelská telenovela.

Časem jsem ale skutečně začala citově chladnout a cítit se lépe a sebejistěji. Dokonce mě i párkrát napadlo, že za ty stresy ten chudák – co ležel týden v nemocnici a přestože je teď už doma, ještě pořád nemá dovolené dlouhé vycházky z postele – skutečně nestál.

K tomu názoru mě vlastně paradoxně přivedl právě on, když mi pár dnů po tom sexu, na který nejspíš do smrti nezapomene, napsal omluvnou sms. Prý ho to strašně moc mrzí, ale jedním dechem dodal, že za to vlastně ani nemůže, protože u kluků je takového chování úplně normální. Chlapské zálety podle něj k životu všech párů prostě patří. Prý to tak dělají všichni, ale pokud mi to vadí, on už mi to teda laskavě neudělá. Prosil mě o druhou šanci, lichotil mi, vyznával se, jak moc mě miluje a sliboval mi teď už skutečnou věrnost. Prý o mě nechce přijít a nedovede si představit, že už spolu nebudeme. Myslím, že ho Jazz přidusil na příliš dlouho a nějaké nezvratné změny na jeho mozku už nastaly. Jinak to není možné…

 Napsala jsem mu, že já druhé šance nedávám – fajn, to jsem odněkud obšlohla a není to tak úplně pravda, záleží na tom, o co by šlo a koho by se to týkalo, ale znělo to fakt drsňácky a dost se mi ta hláška líbila, tak jsem ji použila. Cítila jsem se jako nějaká mocná, zlá holka.

No a teď jsem se konečně po dvou týdnech smutku a dalších dvou týdnech rekonvalescence svého pošramoceného sebevědomí chystala zase mezi lidi a ideálně se k tomu hodila párty jedné ze spolužaček.

Nechala jsem Alici, aby si mě oblékla, jak se jí zachce a na oplátku jsem ji prosila, aby zůstala i mimo domov mou sestrou a kamarádkou a nestala se dozorkyní. Musím uznat, že je fakt moc dobrá, protože dokáže pomocí šminek a hadříků udělat i ze mě osobu, která se může bez uzardění procházet vedle dokonalých upírů.

Alice mi jemně natočila vlasy a nechala je volně spadat na záda v měkkých vlnách. Nalíčila mě jen tak, aby dala vyniknout mým očím, ale přitom jsem působila maximálně přirozeně. Chtěla jsem se ozvat, že všechny holky budou mít výrazné, kouřové stíny, ale musela jsem uznat, že setřít toto Alicino dílo by byla věčná škoda. Tak za rockerku půjdu jindy... Rty mi Alice přetřela ovocným narůžovělým leskem – už vidím všechny ty holky s rudýma pusama, jak na mě povýšenecky a s hraným dospěláctvím shlížejí. Jenže Al nehodlala diskutovat o tom, že vypadám moc nenápadně a já se dnes fakt nechtěla hádat.

Nakonec jsem jí za to byla skutečně vděčná, protože před odchodem si mě zkontrolovala máma, táta a celý zbytek naší rodiny a díky Alicině prozřetelnosti jsem u všech prošla, takže jsme mohly konečně vyrazit.

Když jsme dojely na místo určení, párty už byla v plném proudu. Spolužáci a plno dalších lidí se prodírali, aby se mohli dostat, kam potřebují a já jsem si dala za cíl splynout s davem a zároveň se nenechat pošlapat – tedy to byly aspoň mé představy.

Příliš brzy jsem ale zjistila, že to druhé mi ani náhodou nehrozí – lidi mi spíš víc než ochotně tvořili sami od sebe uličku. A splývání s davem byla záležitost ještě méně reálná. Byla to ta poslední věc, která by se mi tady mohla podařit. Možná bylo na vině i to, jak mě Al oblékla a celkově nafintila.

Měla jsem oblečené světle modré šaty bez ramínek, propnuté v pase a nemilosrdně kopírující linii mého těla. Ve výstřihu byly ozdobeny temně modrými, částečně průhlednými kameny a sukně byla tvořena pěti vrstvami téměř průsvitné, splývavé látky, která končila u kolen. K tomu mi Al připravila tmavě modré – fakt nádherné – střevíčky, které absolutně ladily ke kamenům na šatech a náušnice ve stejném stylu. Žádné jiné ozdoby jsem na sobě neměla, byl to poměrně prostý model, ale možná i díky tomu dokonalý. Nemám ve zvyku sama sebe chválit, ale dnes jsem se cítila jako princezna.

„Vidíš ji?! Co si ta nána do prdele myslí, že tu dělá?! Jestli bude na Andrewa něco zkoušet, tak po ní skočím,“ pošeptala jakási neznámá slečna své kamarádce a dívala se při tom s vražedným pohledem na mě. Hm, asi tady má nějakého svého favorita a bojí se, že bych jí ho přebrala… tak to se, holka, fakt neboj. O chlapa nemám zájem ani náhodou.

Nějakou dobu jsem se jen tak procházela po domě a zdravila se s lidmi, které znám – nutno dodat, že tu a tam jsem zaslechla velmi podobné vzdychy nad tím, jaký nádherný kluk – Andrew – tady dnes je, ale nepřikládala jsem jim žádný význam a nijak mě to nepřekvapovalo. Vždycky se někde najde nějaký hezoun.

Mnohem víc zarážející ale bylo, že jsem tu a tam zaslechla i uznalé hodnocení mé osoby. Často byly ty výrazy skoro až vulgární, ale těšilo mě, že byly evidentně myšleny jako lichotky – přestože si je kluci říkali mezi sebou a já je slyšela jen díky mým výborným uším. Ještě že tu nejsou mí bratři – to by byl masakr! Nebylo totiž výjimkou, že kromě tiše pronášených nadržeností podbarvených slov na mě sem tam někdo i nenápadně či přímo obscénně mrkl nebo se mě přímo natvrdo pokoušel sbalit. Ale měli smůlu, všechny jsem je odmítla – některé namyšlené borce přímo s nezastíranou chutí, jiné – nesmělejší kluky s hranou lítostí. Dokonce mi na záchodě zalichotila i jedna holka, ale myslím, že se jí jen skutečně líbily moje šaty a čirou náhodou i rty.

„Ahoj, nejsi ty náhodou Bella?“ zaslechla jsem nad sebou příjemný hlas, který mi byl jaksi vzdáleně povědomý. Otočila jsem a nemohla uvěřit svým očím.

„Jsem. A ty jsi Andrew. Andrew Fox, medik z Nemocnice svatého Patrika!“ vyhrkla jsem na něj nadšeně.

Byl to on – ty světlé vlasy a modré, inteligentní oči bych poznala i po mnoha letech. Ovšem nebyla to barva jeho vlasů a očí, co mě ohromovalo, ale spíš jeho rysy. Byly totiž poměrně dost slušně řezané a mně se nechtěně vloudila do hlavy myšlenka, že přesně vím, s kým bych jej mohla srovnat. Dokonce i ty nezkrocené vlasy byly dost podobné Edwardovi – jakoby měli stejného kadeřníka. Bylo to sice jako srovnávat zebru s tím nejdokonalejším výstavním hřebcem. Jen pro jistotu – tím výstavním kusem myslím Edwarda.

„Přesně tak, slečno,“ usmál se na mě a pak ztuhl, „Cullenová. Tvého otce si moc vážím, je to nejlepší lékař, jakého jsem kdy měl tu čest vidět při práci.“ Jako by si až teď uvědomil, čí jsem dcera a zařadil zpátečku.

„Jo, taky si ho vážím. Nejen proto, jakým je skvělým doktorem, ale i proto, jak je starostlivým otcem. Tehdy, když jsme se potkali na chodbě špitálu, maličko přeháněl – to s tím mým věkem – měl o mě příliš velký strach. A především, pokud se nepletu, utekly od té doby už skoro tři roky… jak ti jde studium?“

„Studium je fajn,“ mávl rukou Andrew, aby naznačil, že o tom se teď bavit nechce, „tobě je tedy patnáct? Nebo se pletu? Šestnáct?“ vydechl napjatě Andrew a se zadrženým dechem čekal, co mu odpovím. Fajn, takže dnes už se netlachá o počasí, ale o věku, to jsou mi věci…

„Je mi sedmnáct. Říkala jsem ti, že to tehdy táta záměrně trochu vyhrotil a udělal mě mladší. Chceš vidět doklady?“ zazubila jsem se na něj a on se úlevně usmál.

„Fakt smím?“ zeptal se nejistě, ale když zmerčil, že jsem se začala mračit, rychle se snažil zachránit situaci. „Chci tě někam pozvat. Opravdu moc chci. Ale… Fakt ti je sedmnáct?“

„Fajn, vezmu si je s sebou tam, kam mě pozveš. Teď je tady bohužel nemám, což je snad pochopitelné,“ zaculila jsem se na něj a v duchu poděkovala Jasperovi, že mi zrovna před týdnem vyřídil nové doklady a pas, kde skutečně figuruju jako sedmnáctiletá.

Podle tátova detailního a zodpovědného měření a opakovaného vyšetřování jsem už prý dokončila veškerý vývoj a růst a už pár týdnů se na mně nic nemění. Dokonce mi taťka odebral krev, aby ji prozkoumal a k všeobecnému překvapení zjistil, že už nestárnou ani mé buňky v ní. Když to tehdy oznámil rodině, vypadalo to, že si všichni dost oddechli.

„Tak co takhle nějaká procházka? Máš ráda zvířata?“ Sakra, že by to byla narážka na můj jídelníček?!

„Myslím ZOO,“ upřesnil Andrew, když si všiml mého zmateného výrazu. Jo ták, ZOO, nechce, abych ho vzala na lov!

 Nemůžu říct, že by mě zvířata bůhví jak milovala, ale rozhodně mě snášejí klidněji než zbytek mé rodiny, takže to snad zvládneme. Oni jsou stejně všichni živí tvorové v ZOO docela laxní a jakoby přispaní, tak se aspoň trochu proberou a zvedne se jim hladina adrenalinu v krvi. Přece jen – jak často se k nim přiblíží nějaký skutečný predátor? Aspoň si užijí trochu vzrůša za těmi mřížemi.

Jen jsem mu to odkývala a on hned upřesnil pokyny: „Tak zítra o půl čtvrté před ZOO. Tady v Armaghu je prý nádherná. A mají prý i hodně divokých koček!“ mrkl na mě. Ach, kdybys jen věděl, koho jsi pozval na rande. Budu se muset hodně hlídat, abych si nedala pozdní oběd v kleci s pumami – a konečně bez dohledu a asistence mé věčně se strachující rodiny. Pumu ani medvěda mě totiž nikdy samotnou ulovit nenechali.

Andrew se na mě zničehonic přestal usmívat, zvážněl, jakoby přemýšlel, jestli udělal dobře, že mě pozval na vycházku, omluvil se mi, že komusi slíbil, že spolu něco rozeberou a bude tedy muset odejít a následně se po anglicku vypařil.

Ovšem během večera si mě ještě několikrát našel, abychom spolu prohodili pár slov a společně jsme museli čelit záplavě žárlivých, závistivých a nenávistných pohledů.

Když jsem přišla celá nadšená a natěšená domů, málem jsem si zpívala. Tak to jsem zvědavá, jak se Andrew zítra projeví… A možná… možná mu dám šanci.

Zaplula jsem do koupelny a dala si sprchu. Nechtělo se mi utírat – jako vždy –, a tak jsem si přes své vlhké tělo přehodila jen lehkou saténovou světle modrou košilku. Otevřela jsem okno, abych se mohla nadýchat čerstvého vzduchu a protože jsem byla celá natěšená a spát se mi rozhodně nechtělo, zapnula jsem počítač. Jé, Edwad je pořád ještě online…

Možná to bylo mým momentálním rozpoložením a nadšením z průběhu večera, možná v tom sehrál nějakou roli i alkohol, kterého jsem trochu vypila. To ode mě byla pochopitelně oběť a manévr, jak nevzbudit žádné pochyby o…  Já nevím, prostě o ničem. Na párty je totiž vždycky nejpodezřelejší ten, kdo nepije.

Edward:

Četl jsem si právě uklidňující zprávy z domova – Bella je nakonec v pořádku a její život se vrátil do starých kolejí.

To vše už sice vím z našeho denního kontaktu, ale je příjemné se o tom ujistit i od vlastní matky. Esmé prožívala trápení své dcery společně s ní, a tak mi denně podávala čerstvé a spolehlivé hlášení. A taky se v každém druhém mailu – které mi psala minimálně jednou denně – nezapomněla zmínit, jak je neskutečně šťastná, že se Bellino stárnutí zastavilo a máme tedy už konečně jistotu, že nám nikdy nezestárne a nezemře. Že s námi bude napořád.

Já jsem si tím byl sice víceméně jistý – i díky tomu, že tady ve Volteře mám přístup k mnoha informacím –, ale musím si přiznat, že se mi taky neskutečně moc ulevilo. Konečně máme jistotu.

Podle Arových zjištění a vyzpovídání několika poloupírů – především z exotických oblastí – jsme zjistili, že teď už můžeme Belle odhadovat ne sedmnáct, ale spíš osmnáct let. Vzhledem k datu jejího narození a porovnání s jinými poloupíry je zkrátka naprosto dospělá a správně bychom jí už měli dovolit doopravdy samostatné jednání a rozhodování. To si ale nedokážu představit.

Pořád ji vidím, jako malé a roztomilé novorozeňátko naprosto odkázané na péči druhých.

Z mého rozjímání mě vyrušilo zvonění. Zamračil jsem se na monitor – v Irsku jsou teď přece dvě hodiny ráno, proč mi Bella volá? Co se jí mohlo stát?! Přijal jsem nabízený videohovor a na místě ztuhl. To, co jsem uviděl na obrazovce, mě doslova paralyzovalo.

Ne, toto rozhodně není malé, roztomilé novorozeňátko odkázané na péči druhých. Toto je bohyně.

Polkl jsem a nebyl schopný popadnout dech. A tentokrát jsem jej snad skutečně potřeboval, protože jsem se cítil, jako bych měl omdlít. Co se to sakra děje?!

„Edwarde, jsi v pořádku?“ zeptala se mě starostlivě ta víla s buclatými, šťavnatými rty a něžně se vlnícími čokoládovými vlasy. Oči měla doširoka otevřené a poté, co si olízla a skousla spodní ret, ústa rozkošně pootevřela. Panebože! Zaúpěl jsem v duchu.

Bella se opřela do židle a já si všiml, co má na sobě – saténovou, blankytnou košilku. Proklatě tenkou a jaksi navlhlou, na ramenou a ve výstřihu měla dokonce ještě kapky vody, podle všeho právě vylezla ze sprchy a neobtěžovala se utřít do ručníku.

A aby bylo ještě hůř – v pokoji evidentně neměla právě nejtepleji, a tak se jí přes tu tenkou látku rýsovaly ztvrdlé bradavky. NE! NE! NE! SAKRA, MYSLI NA NĚCO NEŠKODNÉHO, Edwarde!

Snažil jsem se vzpomenout si, jak dopadl dnešní ligový fotbalový zápas, ale veškeré mé vědomí okupovaly obrázky polonahé Belly, která se na mě plaše usmívala z monitoru počítače. Zhluboka se nadechla a ten podělaný satén se jí ještě víc napnul přes hrudník.

Jestli jsem si dosud myslel, že skončím v pekle, neměl jsem ještě ani zdání, co se má teprve stát.

Mé tělo mě zradilo a já jsem ucítil neodbytné trnutí ve svých spodních partiích. Bylo to tak intenzivní, že jsem se až lekl. Ne toho, že jsem byl vzrušený, ale toho, proč se to stalo. Chtěl jsem s tou odpornou reakcí svého těla něco udělat, opravdu jsem chtěl, ale ten prevít nedobrovolně držený za poklopcem mých kalhot moc dobře věděl, co chce a mně z toho bylo na nic.

Ještě nikdy mi ze sebe nebylo tak zle jako dnes. Styděl jsem se sám před sebou a nejraději bych sám sebe roztrhal na malé kousky. Tak já tady celou dobu vyvádím z těch nadrženců, co se kolem Belly točí, a sám se při pohledu na ni málem udělám. Nemysli na to, Edwarde! Nemysli na to, nebo to slovo 'málem' brzy pozbude svého významu.

Bella se na židli rozmarně zavrtěla a růžovoučkým jazykem si navlhčila rty. Už toho na mě bylo víc než příliš. Nemůže na mě čekat jen tak obyčejné peklo, právě jsem si zpečetil zařízení nejtěžšího kalibru se zvýšenou ostrahou. Nepodařilo se mi potlačit vzrušené zavrčení a Bella se zmateně zamračila. Nechápala, co se děje a já za to byl vděčný.

„Buď tak laskavá a obleč si župan, Bello. Budeš nemocná!“ zachraptěl jsem. Tak toto bude ještě zlé…

Tak co? Jste spokojení nebo pohoršení? Zajímají mě vaše dojmy a emoce.

Moc děkuji za minulé komentáře - jakož i za ty předchozí, samozřejmě. Děláte mi obrovskou radost.

Autor: vesper (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vychoval jsem si lásku - 37. kapitola: