Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vychoval jsem si lásku - 36. kapitola

14.04.2012 (21:15) • vesper • FanFiction na pokračování • komentováno 55× • zobrazeno 6712×

Edward:

Už toho na mě začínalo být opravdu dost. Právě před chvílí mi Bella v telefonu sdělila, že si nemůže vybavit, jak vypadám. Strašně mě to rozhodilo. Okamžitě jsem zapnul počítač a vyhledal si ji na Skypu. S rodinou se takto v kontaktu samozřejmě udržujeme, ale s Bellou ne, aby nepřišla na to, kde doopravdy jsem. Kašlu na to – Isabella Cullen, Armagh, Irsko. Mám ji.

Bella se sice docela divila, že se najednou připojit můžu – ne moc chytře jsem jí totiž namluvil, že jsem v totalitní Koreji a neustále pod dohledem krutého vládce. To je sice zčásti pravda, ušklíbl jsem se pro sebe, ale pořád převažuje lež.

Bella se mi zdála dost zaražená, jako by snad ani neměla radost, že se uvidíme, což mě k mému překvapení dost mrzelo, ale snažila se mě přesvědčit o opaku, takže jsem se s ní spojil.

A nic.

Proč si sakra nezapne web kameru?! Cítil jsem se jako dítě, které mělo slíbený výlet do aquaparku a místo toho mu rodiče napustili vanu.

Tak jo, trochu ji popostrčím. „Zlato, byla bys tak laskavá a zapnula si web kameru?“

Vtom se ozvalo jakési plácnutí. Ježišmarjá, že si něco zlomila při tom, jak tu kameru hledala?! Ví, že je to jen ikona na skypovém panelu?

„Co se ti stalo, Bello? Nezranila ses?“

„Nestalo se mi nic, neboj se, ale s tou web kamerou bude problém… já ji totiž nemám. Teda měla jsem ji, ale minulý měsíc se táta poněkud naštval, když jsem v lese trénovala rallye s Emmettem a půjčila si k tomu jeho mercedes, takže mi ji sebral a vyhodil.“

Sakra!

„Aha.“ Bylo to to jediné, co jsem ze sebe vydoloval. O té akci samozřejmě vím, Carlisle mi to volal hned za tepla. Být doma, Emmetta bych asi přizabil. Mohla to napálit do stromu a raději ani nedomýšlím možné následky. Nechápal jsem, proč nepoužila mé, vlastně teď už své volvo, ale Carlisle mi vysvětlil, že ve volvu jí došel benzín. Šikovná holka, umí si poradit.

Carlisle byl fakt pořádně naštvaný, takže chápu jeho trest pro Bellu. Jenže to se mi vůbec nehodí. „Zkusím s ním promluvit, jestli bys nemohla aspoň se mnou skypovat s kamerou, ano?“

„Ehm, jo… a prosím, neříkej mu, že jsem byla teď připojená na internet… já mám totiž zakázaný i ten,“ špitla prosebně Bella. Proč mě to nepřekvapuje?!

„Aha – proč?“ vyzvídal jsem a u toho se slušně bavil.

 „Protože jsem protáhla večerku. Byli jsme s Oliverem na večeři a já tam mohla být do devíti, ale jaksi jsem se zapomněla.“ COŽE?! Klid, Edwarde, klid! Myslel jsem, že vyletím z kůže.

Po pár vyhýbavých pokusech se Bella konečně rozpovídala. Mají partnerské problémy. Ten syčák ji svou náklonností – láska by byla příliš silné slovo – evidentně dusí, ale zároveň se drží zpátky. Konečně dobré zprávy!

„Jo partnerské problémy… takže si na tebe nijak nedovoluje?“ kontroloval jsem ještě pro jistotu, že chápu správně. Ulevilo se mi. Neumím si představit, že by mi řekla, že je to mezi nimi vážné.

Chvíli bylo ticho a pak se Bella ostře nadechla a vztekle procedila skrze zuby:

„Edwarde?! Můžeš mi vysvětlit jednu moc zvláštní věc? Co dělá u tvé skypové adresy Volterra?!“

A – do – pr – de – le! Sakra, sakra, sakra!

Fajn, mohl bych jí namluvit, že jde o krycí manévr kvůli totalitní vládě, která vše sleduje. Jakože jsem skutečně v Koreji, ale připojil jsem se na italský server… jenže těch lží už bylo tolik, že pokud v nich budu pokračovat, tak až se to Bella dozví, nikdy mi to neodpustí a i kdyby ano, ztratím – možná i navždy – její důvěru.

„Uhm, zlato, nezlob se, vysvětlím ti to…“

„Edwarde, to zní jak z filmu – 'zlato, vysvětlím ti to',“ měnila Bella hlas, aby zněl jako mužský, ale byla naštvaná. Jak jinak… Fajn, okamžik pravdy. Zkusím to s ní popravdě. Aspoň budu vědět, jestli s ní můžu jednat na rovinu.

V naprosto lidském gestu jsem se hluboce nadechl a opatrně to vysypal. Koneckonců, byl jsem to já, kdo jí jako malé říkal, že nejlepší je strhnout náplast naráz, použít čistý řez. „Je to tak. Nejsem v Koreji, ale v Itálii, Bello, počítač nelže.“

Několik děsivých vteřin bylo úplné ticho. Teda ne tak úplné, mikrofon na jejím počítači přenášel zběsilý tlukot jejího srdce a já jsem se při těch úderech začal zcela nelogicky uklidňovat. Jako bych byl najednou zase doma.

„No, ale ty jsi říkal… Já… Nechápu to…“ Zatím to jde dobře, Bella nezuří. Aspoň teda ne moc.

„Když jsem odjížděl, napovídal jsem ti, že odjíždím na stáž a že jde o velkou příležitost a že je to moje vysněná práce, ale tak to nebylo a není. Moc se ti omlouvám, lhal jsem, ale musel jsem to udělat, bylo to tak pro tebe lepší. Jinak bys mě nenechala odejít a to by bylo moc zlé pro nás pro všechny.“ Hlavně pro tebe, princezno.

Bella byla tiše jako pěna a já jsem si nešťastně povzdychl, že ji nemůžu vidět. A znovu jsem zabloudil myšlenkami ke vzpomínkám na tu noc, kdy nám Aro telefonoval a pozval mě do Volterry.

♣♣♣ Před dvěma lety ♣♣♣

Strávil jsem v Bellině pokoji na kraji její postele celou noc a pozoroval ji, jak dřímá. Byla rozkošná – jako vždy – a tiše si mumlala ze spaní. Sem tam si odfrkla a zamlaskala. Chybí mi to.

Když se ale ráno vzbudila a rozespale mě pozdravila, hned jí došlo, že se něco stalo. „Ahoj Edwarde! Proč se mračíš? Vždyť je ráno a já už jsem vzhůru!“ Ani se nepodivila, že jsem u ní v pokoji. Vlastně nebylo proč, často jsem jí u probouzení asistoval. Ani za ty roky mě totiž ten prostý jev lidské fyziologie nepřestal fascinovat. A ještě víc mě fascinovala samotná Bella a její bezelstná upřímnost.

'Snad nepřišel na to, že jsem si půjčila jeho spisy Guy de Maupassanta…' Vyděsila se Bella a rozšířily se jí zorničky. Opravdu velmi vhodná literatura vzhledem k jejímu věku. Pomyslel jsem si, ale nekomentoval to. Pořád je to lepší, než kdyby si půjčovala Emmettovy likvidační, brutální videohry.

„Belli, zlato, musíme se rozloučit. V noci jsem měl jeden důležitý telefonát a budu muset na tři roky odjet,“ vychrlil jsem ze sebe spěšně, abych to už měl za sebou. Za tři hodiny mi letí letadlo a protože jsem nechtěl Bellu budit, nemám teď už moc času nazbyt.

„Aha, tak jo,“ pronesla s naprostou samozřejmostí Bella uvolněně a dokonce se usmála, jako bych jí oznámil, že na snídani budou místo palačinek lívance. Vůbec ji to nemrzelo a naopak mě to dost zasáhlo.

Čiperně vyskočila z postele a ladně zaplula pod ni. Než jsem si v její hlavě přečetl, co má vlastně v plánu, už byla zase venku, na posteli měla rozložený kufřík, ze kterého během setiny vteřiny vysypala různé zápisky, papírky a barevné tužky a klidně si to rázovala ke skříni.

„Co to děláš, Bell?“ zeptal jsem se nejistě, ale začínalo se mi rozjasňovat.

„Co asi? Balím se! Přece si tam nebudu kupovat všechno nové,“ odpověděla mi Bella a pokývala hlavou ve smyslu 'proč se tak blbě ptáš?!'

„Zlato, ale ty se mnou jet nemůžeš. Jedu sám,“ oznámil jsem jí co možná nejcitlivěji a čekal na její reakci. Ona na mě zůstala zaraženě hledět a v hlavičce jí to začalo zrychleně šrotovat. Pod větou 'Musíme se rozloučit' si představovala rozloučení se zbytkem rodiny. Myslela si, že ji beru s sebou.

„Ty odjíždíš beze mě?!“ kuňkla třesoucím se hláskem a začaly jí vlhnout oči. Ne, to ne! Pomyslel jsem si a byl to ten samý povzdech, který právě proplul hlavou i jí.

„Musím odjet. A musím jet sám. Ty zůstaneš se svými rodiči a sourozenci tady. Budeš chodit do školy a dál se kamarádit s přáteli…“ Snažil jsem se jí vykreslit co možná nejhezčí budoucnost, ale ji to nezajímalo, vrhla se mi kolem krku a nechtěla se mě pustit.

„Ne, Edwarde, ty mě nesmíš opustit, prosím.“ To už skutečně plakala a já bych se k ní nejraději přidal. Od jejího narození jsme spolu měli velmi silný vztah a troufám si říct, že na mě byla Bella upnutá dokonce víc než na Esmé jako svou matku. Rodiče pro ni byli rodiči, ale mě – když měla náladu – nazývala 'svým Edwardem'. To já jsem k ní mohl přijít téměř kdykoliv a nejlépe jsem to s ní uměl – ať už šlo o její krmení, když byla ještě mimino, nebo doučování, když pro ni bylo přeskakování jednotlivých ročníků příliš náročné. Mně se svěřovala, když ji něco trápilo a naopak já jsem hledával u jejího spícího tělíčka klid a rovnováhu.

O to víc mě teď mrzí, že se náš vztah poněkud zmrazil. Přestože se udržujeme v kontaktu po telefonu nebo díky počítači, mám z Belly pocit, že na mě pozapomněla. Že už vyrostla z věku, kdy mě téměř zbožňovala a teď jsem jí snad i lhostejný. Možná je to tím, že mi ještě neodpustila, že jsem odjel. Možná jsem ji přestal zajímat, protože má teď plno jiných zájmů a možná zkrátka jen není ve svých citech tak silná jako upíři a platí u ní jako u lidí – 'sejde z očí, sejde z mysli'.

Při tom, jak Bella plakala, jsem jí povídal, že jedu na pediatrickou stáž do Švýcarska a že jsem po tom toužil už mnoho let. Po půl roce jsem si vymyslel pokračující stáž v Norsku a následně humanitární pomoc v Indii. Nakonec jsem 'odcestoval' do Koreje a zde pro ni zůstávám dodnes.

Ze svého objetí mě pustila teprve poté, co jsem tvrdě pronesl tu nechutnou větu o tom, že mi nesmí bránit, abych byl šťastný. Bylo to nejkrutější, co jsem jí kdy udělal, ale byla to jediná účinná zbraň.

Povolila tedy své paže obražené kolem mého krku, mlčky si schovala vytažené oblečení do skříně a kufřík uložila zpět pod postel. Ještě mi dala kamínek, který měla na nočním stolku, jako že pro štěstí a oznámila mi, že už teda můžu jít. Když jsem ji políbil na líčko a rozloučil se s ní, stála strnule jako socha a pak spěšně zapadla do koupelny.

Podle Aliciných zpráv nevylezla celý den z pokoje a několik dní byla jak přejetá parním válcem.

♣♣♣

„A jak to teda je? A už mi konečně přestaňte všichni lhát!“ ozval se Bellin tvrdý hlas z reproduktorů mého počítače a tím mě opět uvedla do současnosti. K mému překvapení nezněla ani moc navztekaně, spíš jakoby se připravovala na nějaké zlé zprávy.

Povzdechl jsem si a řekl jí celou pravdu. Dokonce i to, kde a u koho jsem a co tady dělám. Jediné, co jsem zamlčel, byl důvod toho všeho.

„Takže ty jsi u Volturiových?! Ale proč? Vždyť jsi nikdy k Arovi do gardy nechtěl!“ vypískla Bella a pak vyslovila to, z čeho mě zamrazilo: „Není to kvůli mně, že ne?“

„Jak jsi na to proboha přišla?!“ vyhrkl jsem na ni zděšeně. Jak ji to sakra napadlo?

„Takže je,“ pronesla rezignovaně a smutně pokračovala, „kdysi v noci, když jsem nemohla spát, jsem tě hledala, ale u sebe v pokoji jsi nebyl. Z tátovy pracovny se ozývaly hlasy, a tak jsem šla blíž. Divila jsem se, že jste mě na chodbě neslyšeli, ale asi jste byli moc zabraní do rozhovoru – ty a taťka. Mluvili jste dost rychle a pochopila jsem, že jde o mě, poloupíry, a něco ve smyslu 'že když se cosi dozví Volturiovi, bude z toho průšvih'. Mělo mi to být hned jasné, ale byla jsem blbá a naivní. Nespojila jsem si to. Nevím, co jsem čekala – asi že když k tomu průseru dojde, přijedou Volturiovi k nám a tak poznáme, že už o všem ví. Nedošlo mi, žes jel ty za nimi. Nejhorší je, že jsem se za to na tebe, Edwarde, strašně zlobila!“ Bella slabě štkala a obtížně dýchala, nejspíš od toho, jak bojovala s pláčem.

Dobrotivý Bože! To se mi snad jen zdá. Byl jsem úplně vykolejený. Takže nakonec se bude omlouvat ještě ona mně?! Opřel jsem se lokty o stůl, zabořil si obě ruce do vlasů a vzhlédl k monitoru v naději, že se stal zázrak a já ji uvidím. Neuviděl jsem. Ale Bella viděla mě a podle toho, jak se jí zase zběsile rozbušilo srdce a dech ještě přidal na intenzitě, jsem usoudil, že musím vypadat strašně.

„Bello, je ti dobře? Co tě tak rozrušilo?“ snažil jsem se opatrně dopátrat důvodu.

„Jo jasně, Edwarde. Je mi… fajn. Ale ty jsi…“ Bella pár vteřin hledala ten správný výraz, „strašně nešťastný. Já musím přijet. Jsi tam kvůli mně a -“

„Na-to-zapo-meň! Bello, prosím, slib mi, že neuděláš žádnou hloupost! Bylo opravdu velké štěstí, že Aro přistoupil na to, že celou záležitost vyřešíme jen třemi lety, které strávím u něj v gardě. Kdybys sem přijela, byla bys vystavená nebezpečí a možná by tě ani nenechal odjet a…“

„A tvoje oběť by byla zbytečná,“ řekla pevně ale tiše Bella.

Po tomto jejím bolestném a sebemrskačském prohlášení nastalo mé nekonečné přesvědčování, že to tak není a ať si nedává nic za vinu. Snažil jsem se jí vysvětlit, že ona se neprovinila vůbec ničím a že chybu jsme udělali my, když jsme Arovi o její existenci neřekli hned. Snažil jsem se jí namluvit, že se Volturiovi zlobili především proto, že se o její existenci dozvěděli tak pozdě. To je snad poslední malá lež... Řekl jsem jí také, jak se o ní dozvěděli a že Rhys za to zaplatil životem. Tuto skutečnost už přijala s ledovým klidem. Namísto něj se zajímala o to, jestli jsem snad nebyl v nebezpečí já.

Bella:

Moje nejhorší představy se naplnily. Zase jsem ten nejslabší článek rodiny, který dělá všem jen potíže. Nejen že jsem ve všem pozadu a jsem z celé rodiny nejošklivější, ke všemu jsem ještě i ten důvod, proč Edward odjel. Možná by bylo fakt lepší, kdybych to nevěděla, protože netuším, jak s tím teď budu žít…

„Slečno Cullenová Isabello, byla byste tak laskava a zopakovala mi, co jsem právě říkal?“ probral mě učitel Kilkenny z mého přemýšlení. Od včerejšího skypování s Edwardem nepřemýšlím téměř o ničem jiném a dnešek ve škole je katastrofa. Pořád po mně někdo něco chce.

„Krevní skupina AB neobsahuje žádné aglutininy – neboli protilátky, kdežto aglutinogeny – neboli antigeny má A i B,“ pošeptala mi tiše Alice. Jo my máme biologii! Málem jsem odrecitovala část proslovu Lady Mackbeth, žila jsem v tom, že učitel mluví o Shakespearovi a ona je tu řeč o krvi. Zopakovala jsem, co mi právě poradila Al a na našeho obstarožního učitele se co nejnevinněji podívala. On se zklamaně ošil a neodpustil si poznámku, ať se přestanu nepřítomně dívat z okna, což ale nemělo moc smysl vzhledem k tomu, že mu do toho spílání zazvonilo.

„Bello, odpoledne jdeme na bowling, přijedu pro tebe ve čtyři, ano?“ doběhl mě a Alici Oliver.

„Já nevím, Olivere, mně se to dnes nehodí,“ snažila jsem se z toho nenápadně vykroutit. Mám totiž od Emmetta slíbený výlet do obchodního centra, jdeme kupovat web kameru.

 Taťka si ke mně ráno, když jsem snídala, přisedl a kupodivu se ani moc necukal, když mi dovolil si ji zase pořídit. Musela jsem mu jen slíbit, že nebudu skypovat s celým městem a přestanu dělat blbosti. Edward s ním určitě v noci telefonoval a něco mu napovídal, protože taťka se tvářil najednou strašně přívětivě a starostlivě si mě prohlížel. A než se pak zvedl a odešel do práce, připomněl mi, abych za ním kdykoli přišla, kdybych si chtěla popovídat a se zkoumavým pohledem čekal, až mu na to kývnu.

„Bello, opravdu si nedávej nic za vinu. Edward to zvládá výborně a brzy už bude po všem a bude zase s námi doma.“ Když jsem mu na to řekla, že jsem tam měla jet raději já, protože je to všechno vlastně kvůli mně, táta se na mě tak divně podíval a pak opatrně s takovým chlácholivým výrazem pronesl:

„Víš, Bello, ono jde hodně i o to, že existuje něco jako mužské ego. To nejsou žádné výmysly, ale prostý fakt. Ani žádný lidský muž by nechtěl, aby se o něj starala jeho žena. A u nás upírů je to ještě silnější. Muž se zkrátka musí postarat o svou ženu, případně sestru, matku, dceru. Pokud by jí nemohl zajistit bezpečí, úplně by to pošlapalo jeho hrdost. A navíc ty jsi byla před dvěma roky ještě víceméně dítě. Ale i kdybys byla už dospělá, Edward by tě tam určitě jít nenechal. Cítil jako svou povinnost se o svou rodinu takovýmto způsobem postarat. A kdyby to neudělal Edward, udělal bych to já, Jasper nebo Emmett. Tak to zkrátka je. Umíš si představit, jak by to vypadalo, kdyby Rose nosila Emmetta v náručí nebo Alice dělala Jasperovi osobní nosičku tašek? Přemýšlej o tom, holčičko a nehledej chyby pořád v sobě,“ mrkl na mě, vzal ze židle kufřík a s rychlým mávnutím na rozloučenou zmizel ze dveří.

Oliver na mě zúžil pohled a štěkl po mně:

„Aha, nepovídej, Bello. Máš už něco s někým domluvené, co?“

Co tomu Oliverovi zase přeletělo přes nos?!

„Jo, přesně tak, už mám něco s někým domluvené. Je mi líto,“ odbyla jsem ho, žárlivce jednoho žárlivého. Dělá mi čím dál tím větší scény, pomalu s ním začíná být k nevydržení a to spolu máme za pár týdnů strávit první společné Vánoce. Třetí Vánoce bez Edwarda.

„A co? S kým jdeš, smím-li se ptát?“ přetékal zvědavostí Oliver a dával si hodně záležet, aby se choval co nejslušněji, protože nám Alice dělala křena. Naštěstí.

„Snad Belle důvěřuješ, ne? Nebo si nejsi jistý sám sebou, Olivere?“ poškádlila ho Al a objala právě příchozího Jaspera kolem pasu. Ten si naši trojici pobaveně prohlížel, ale na nic se neptal. Většinu slyšel a zbytek si domyslel. Vztek a žárlivost z Olivera přímo tryskaly.

„Jo, jasně. Tak si to, Bello, užij. Čau,“ kývl na mě a zmizel v davu. Jazz s Alicí si mě vyčkávavě prohlíželi a pak se začal můj bratr smát. „Tebe to, holka, očividně baví,“ pronesl s pokroucením hlavy.

„Co jako?“ zeptala jsem se nevinně a schválně na Jazze mrkla. On vytřeštil oči, vrhl se na mě a začal mě lechtat. Alice uskočila a s otevřenou pusou nás sledovala.

„Pokušitelko jedna,“ po lidsku zavrčel a přidal na lechtání, až jsem zaječela. Otočila se po nás snad celá chodba, včetně Olivera a jeho kamarádů. Ti mu něco řekli a on poslal mým směrem nesouhlasný pohled. Buzeratér jeden.

Přestala jsem se Jasperovi bránit a on hned skončil s lechtáním, načež se nahnul a dal hodně žhavou pusu Alici, která se trochu mračila. No teda, sakra, tolik vášně… Vykulila jsem na ně oči a rychle uhnula pohledem. Vím, jaké vztahy jsou mezi mými sourozenci a umím si představit, co dělají, když jsou spolu sami, ale naživo jsem je při takovém intimnějším kontaktu viděla poprvé.

„… bys nežárlila,“ zaslechla jsem Jaspera, jak šeptal velmi tiše Alici do ucha. No ty jo. Snad ne na mě?!

Když se Jasper od Alice konečně odtáhl, upoutala jsem její pozornost zase já. „Co říkali před chvilkou kluci Oliverovi?“

Al pokrčila rameny a s povzdechem řekla: „Bello, to je pořád to samé. Ti klučíci po tobě všichni do jednoho slintají a Olivera provokují, že si tě má víc hlídat. Jako by snad potřeboval podporovat.“

Odpoledne jsem si tedy za Emmettovy asistence koupila web kameru a doma jsme ji hned namontovali. Chtěla jsem zavolat Edwardovi.

Sedla jsem si k počítači, najela na ikonku a chystala se ji rozkliknout, ale najednou mě zachvátila panika. Vždyť on je tak strašně moc dokonalý. Když jsem si vzpomněla na jeho hladivý pohled a překrásný úsměv, roztřásla se mi ruka na myši a došlo mi, že já se mu prostě nemůžu ukázat. Neměla jsem na to odvahu. On má vedle sebe přece tu upírku. A protože to je upírka, je to určitě nádherná žena. Navíc s ní Edward chodí a pochybuju, že by byl s nějakou škaredou ženskou. Theresa bude určitě stokrát krásnější než já. Co stokrát, tisíckrát! Navíc nechodí po tomto světě pár let, ale několik desetiletí jako on. Mají si co říct a ona je pro něj rovnoprávná partnerka… sakra, ale to mi přece může být úplně jedno, jsem jen jeho sestra!

Vypadám sice jako chudá příbuzná upírů, ale mělo by mi to být jedno… jenže není! Přece se mu nebudu ukazovat. Ještě by se nakonec rozhodl, že raději zůstane napořád v Itálii, nechci ho hned zklamat.

Kašlu na to, nikam se volat nebude. Vytáhla jsem učení a připravovala se do školy, jenže asi po půl hodině mě vyrušilo pípavě žbluňkavé skypové vyzvánění. Edward. Chvíli jsem váhavě pozorovala monitor a snad jsem se na něj i mračila. Aspoň jsem se tak cítila. Počítač přestal vyzvánět a vzápětí mi na panel přišla zpráva: Ahoj Bello! Jsi tam? Neruším tě? Před chvílí jsem mluvil s Emmettem a ten mi říkal, že jsi u sebe v pokoji. Jestli máš čas, prosím, ozvi se. Edward

Chvíli byl klid a pak se zase ozval ten známý zvuk a na panelu vyskočily dvě možnosti – přijmout hovor nebo přijmout videohovor. Páni, ten je ale neoblomný. Už chápu, že mu žádná ženská neodolá – i kdyby skutečně chtěla.

Tak když jinak nedáš, Edwarde… Pomyslela jsem si a klikla na ikonu.

„Ahoj, Edwarde! Jsi nějaký neodbytný, děje se něco?“ pozdravila jsem jej jakoby nic.

„Bello, proč ti pořád nejede ta kamera?“ zjišťoval Edward s hodně špatně skrývaným zklamáním v hlase a především v obličeji a ani se mě neobtěžoval znovu pozdravit.

„No, víš, taťka mi ji ještě nedovolil koupit…?“ zkoušela jsem to na něj zkroušeně.

„Bello? Proč mi lžeš? Bereš to tak, že když jsem ti já lhal o tom, kde jsem, budeš teď za odměnu zase lhát ty mně?“ zeptal se mě ledovým hlasem, ale v jeho očích jsem viděla lítost.

„Možná…?“ vydechla jsem a on se naopak ostře nadechl. Bello, mysli! Samozřejmě, že Edward všechno ví. Má své informátory. „Tak jo, Edwarde, mám tu kameru, ale nechci ji připojovat. Stačí ti to tak?“ vybalila jsem to na něj bez obalu. On na mě vytřeštil oči, následně je sklopil, svraštil obočí a zkřivil rty do bolestné grimasy.

„Proč, Bello?“ zaznělo, když zase pomalu vzhlédl. A bylo to tak… nic nechápu. Vyvolalo to ve mně jakýsi malý otřes. Srdce se mi zase rozbušilo, měla jsem zvýšenou potřebu polykat a dýchat. Bylo to stejné jako včera, ne-li horší. Možná na mě něco leze, že by chřipka?

„Proč se mi nechceš ukázat, Bello?“ spíš jen zašeptal a pak se zasekl a zatvářil se zděšeně, „nenechala sis udělat piercing, že ne?“

Bože, cože?

„Nee, Edwarde, to fakt ne. Že ty tam v té Itálii ujíždíš na nějakých bylinkách? Doufám, že odlišíš bazalku s oreganem od takové té rostlinky, co vypadá jak ruka s mnoha prsty,“ zasmála jsem se, ale jeho to vůbec nepobavilo.

„A ty?“ procedil skrz zuby. „Isabello, řekni mi to, cos zkoušela?!“ najednou byl pryč můj Edward a z monitoru se na mě díval nazlobený, smrtelně vážný upír, připomínající vězeňského bachaře.

„Ježíš nic, klid, Edwarde!“ snažila jsem se ho utišit a přesvědčit, že nedělám žádné nepředloženosti, ale moc se mi to nevedlo. Po několika minutách vyzvídání co ve škole, co Oliver a jestli si fakt nezapnu tu kameru – tos uhodl! – jsme se rozloučili s tím, že je dost hodin a měla bych pokračovat v psaní eseje na literaturu.

Když jsem se později chystala ke spánku, přišla za mnou ještě Alice.

„Bello, můžeš mi vysvětlit, proč jsem dostala od Edwarda za úkol zkontrolovat ti celé tělo, jestli někde nenajdu vpichy od jehel? Kouření čehokoli bychom si všimli, a tak doufám, že ani nešňupeš.“

Vyvalila jsem na ni oči. COŽE?!

„No nedívej se na mě tak. A co tetování, nemáš žádné?“

„Alice, děláš si ze mě srandu?! Možná máš stejnou poruchu jak Edward – možná to je dědičné – a že jsme všichni adoptovaní, to sem teď, prosím, netahej.“

„No já tady rozhodně nejsem ta, kdo by se měl zpovídat,“ pronesla na oko vážně, ale následně se začala uculovat. „Ale Edward se asi zbláznil. Co jste spolu proboha řešili? Je úplně vystresovaný, že tě nehlídáme a ty trávíš odpoledne v tetovacích nebo piercingových salonech a tam se sjíždíš nějakým svinstvem. Je z toho momentálně tak vyklepaný, že se ani neptal, jak se daří klukům dohlížet na tvou bezpečnost,“ mrkla na mě Al a zareagovala na mou výzvu, když jsem si poklepala na kraj postele. Sedla si na ni a já jsem se k ní natočila zády.

„Mohla bys mě škrabkat na zádech?“ poprosila jsem ji, ale nemusela jsem to ani říkat, protože Alice mě moc dobře zná a ví, co na mě zabírá. Zbožňuju to.

„A vyprávěj mi zase něco z doby, kdy jsem ještě nebyla na světě,“ vyzvala jsem ji. Je to náš rituál, který provozujeme skoro každý večer. A díky tomu, že jsme upíří rodina, mají všichni nekonečně mnoho zážitků a bezchybnou paměť, takže je pořád co vyprávět.

♣♣♣ Po čtyřech měsících ♣♣♣

„Neviděl jsi Olivera?“ ptala jsem se Emmetta, když jsem jej potkala ve škole na chodbě. Měli spolu právě tělocvik.

„Bello, nejsem Oliho chůva,“ poučil mě důležitě Emm a dal si ruce v bok. Já zapomněla, vždyť on je moje chůva!

„Ale byli jste teď přece spolu.“

„Nebyli. On trénoval se školním mužstvem venku, když se teď oteplilo,“ utrousil Emm a bylo na něm vidět, jak mu to závidí. Do tělocviku sice chodíme, ale skoro všichni máme nějakou speciální diagnózu, proč se nesmíme přepínat a z mnoha sportů jsme dokonce omluveni úplně. Abychom se – především tedy Emmett a Jasper – někdy nezapomněli a nepředvedli těm smrtelníkům svou záviděníhodnou tělesnou zdatnost. Emmetta štve hlavně to zapovězení reprezentačních sportů, jenže s fiktivní 'nedomykavostí srdečních chlopní' na sebe musí dávat velký pozor, aby zbytečně neriskoval svůj život. Učitelé jsou z jeho srdeční vady natolik zděšení, že si od Carlislea vyžádali do školní lékárničky zásoby léků pro případnou první pomoc, Emm musel pro svou třídu odprezentovat přednášku o kardiopulmonální resuscitaci a jeho tělocvikář mu zakazuje raději veškerou fyzickou námahu, takže nesmí cvičit vůbec. Chudák to schytal asi nejhůř a je proto fakt naštvaný. Jasper získal přidělenou jen epilepsii a já silnější astma. Rose a Alice cvičit můžou, protože ty jsou prý spolehlivé, ale přesto se z akčnějších aktivit omlouvají. Rosalie na autohavárii, která ji před pár lety ohrozila na životě a dodnes kvůli ní mívá silné migrény a problémy se svalovými křečemi a Alice se vždycky zavčasu někam schová a ze svého úkrytu vyleze, až jsou týmy utvořené a pak pomáhá jen pískat nebo soudcovat. Má totiž naši tělocvikářku na háku.

„Aha, takže nevíš, kde je, ale víš, že trénuje se školním mužstvem,“ zašklebila jsem se na Emmetta a šla směrem k šatnám, kde by měl Oliver být. Můj bratr mě sjel uraženým pohledem a odkráčel hledat Rose. Byl fakt naštvaný, takže ho ani nenapadlo mi dělat bezpečnostní doprovod.

Prošla jsem krátkým koridorem a šla do méně využívané části budovy. Málokdy tu člověk někoho potká, chodí sem jen kluci ze školního týmu. Možná i proto se tady šetří na elektřině a protože je to ve sklepě, je tady přítmí.

Konečně jsem stála před dveřmi šatny a bez zaklepání je otevřela. Zevnitř jsem totiž naprosto jasně cítila Olivera, velmi silně voněl, asi tím, jak byl zpocený. Kromě toho jsem ale i slyšela podivné zvuky. To, co jsem okamžitě uviděla, by mě mělo přimět dveře zase rychle zavřít, ale já jsem toho nebyla schopná. S pusou dokořán jsem sledovala Oliverův nahý, opupínkovaný, zběsile se pohybující zadek. Před ním v předklonu byla o radiátor opřená nějaká roztleskávačka – měla vyhrnutou tu jejich růžovou mini sukýnku s kanýry. On ji držel za boky, nedočkavě do ní přirážel a chroptil. Ona hekala a sténala. Vedle každé z jejích roztažených nohou ležela ta chlupatá roztleskávačská proprieta.

„Mám si půjčit ty bambule a povzbuzovat vás u toho?“ zeptala jsem se s ledovým klidem, který překvapil i mě samotnou.

Tuto kapitolu věnuji své kamarádce a spolužačce Radaně, která začala mou povídku číst a ruku v ruce s tím mě teď denně popohání a téměř násilím nutí k dalšímu psaní. Takže má velký podíl na častějším přidávání kapitol. A aby mě motivovala, pomáhá mi svými cennými radami, návrhy a názory, za což jí jsem vděčná.

Podle některých vašich komentářů usuzuju, že jste si Bellu představovali poněkud jinak, s jiným charakterem (rozmazlenou, sebejistou…) ale už od začátku jsem si ji představovala takto. Vlivem jejích životních zkušeností je její jednání často jen povrchovou slupkou. Do hloubi její duše se ještě podíváme a snad vám všechno zapadne.

A musím udělit velkou pochvalu Kačce, která skutečně odhadla Bellinu reakci a vlastně i Edwardovo počínání.

Pokud jde o vaše časté dotazy, kdy už se objeví Edward - do 40. kapitoly to bude určitě, nejspíš už v 39., možná i v 38., záleží na tom, jak se rozepíšu. Příště ještě určitě ne. Chápu, proč jej tam tak chcete, ale uvědomte si prosím, že bez Edwarda musí uběhnout tři roky. Nemůžu to jen tak přeskočit, protože nějaké věci se musí stát ještě bez něj. V jiných povídkách se během jedné kapitoly odehraje třeba jen jeden den, často ani to ne, často je to jen úsek dne. Já se snažím hnát příběh co nejrychleji, ale nechci jej moc šidit. Zatímco se jiné povídky odehrávají během jen několika týdnů... nebo nejsou časově vůbec určeny, tato je v řádu let a musí to z toho být patrné - kvůli Bellině dospění. Tak snad ještě těch pár dílů vydržíte, věřte, že se vám to snažím ulehčit častějším přidáváním kapitol. Můžu vám ale slíbit jednu věc - příště už Edward Bellu skutečně uvidí.

Moc děkuju za komentáře u minulé kapitoly! Strašně mě potěšily a podnítily ke psaní!

Autor: vesper (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vychoval jsem si lásku - 36. kapitola: