Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vychoval jsem si lásku - 35. kapitola

08.04.2012 (17:00) • vesper • FanFiction na pokračování • komentováno 51× • zobrazeno 5834×

Bella:

Rychle, dokud bylo železo ještě žhavé, jsem se jej pokusila kout. Vrhla jsem se k němu a začala jej líbat a svlékat. Oliver nejdřív strnul, ale pak se velmi rychle vzpamatoval a polibky mi chtivě vracel.

Svlékla jsme mu bundu a on mi strčil jazyk do pusy. No teda… Jakmile jsem mu ale sundala košili, prudce se ode mě odtáhl, zkřivil tvář a začal se se mnou o tu svou už svlečenou košili přetahovat.

Co to kruci dělá?!

„Bello, to ne,“ zaskučel nešťastně, jako bych mu chtěla provést něco bolestivého. Že on krucinál neví, že kluky u toho nic nebolí?!

„Olivere, prosím, bude to fajn, nech tu košili na pokoji!“ snažila jsem se jej uklidnit a košili si přivlastnit a následně zahodit – třeba pustit po větru, foukalo tady fakt docela dost.

Nemělo by to být spíš naopak?! Neměl by svlékat a přemlouvat spíš on mě?!

„Jo, Bello, bude to fajn, protože oba zůstaneme hezky oblečení, ano? Můžeme se třeba jen mazlit – v bundách. Neblázni, je sotva deset stupňů a strašně tady fučí. Nachladíš se a dostaneš zápal plic a tvoji bratři mě zabijou a oživí a zase zabijou!“ řekl Oliver spěšně a tiše dodal: „Nebo taky něco horšího.“

„Mně ale není zima. Jsem otužilá,“ oznámila jsem Oliverovi pevně, ale bylo mi jasné, že nastaly vážné komplikace. Sakra, blbé počasí. Zapomněla jsem, že lidi jsou docela přecitlivělí. A pro chlapy prý může být už jen ofouknutí větříčkem smrtelné.

„Není ti zima?! Zbláznila ses? Mně je teda pořádná klemra,“ vydechl šokovaně Oliver.

„Olivere, ale já se už konečně s tebou chci milovat! Chodíme spolu víc než půl roku a myslím, že bychom se měli posunout dál.“

„Posunout dál? Teď?! Konečně se milovat?! Bello, proboha, kdyby na to někdo z tvé rodiny přišel -“ Oliver to chtěl dopovědět, ale zajíkl se. Asi děsem. Vzhledem k tomu jak zbledl a následně zezelenal, by to tomu i odpovídalo. Ještě mi tu odpadne a co já s ním?! Musela bych volat taťkovi, abych se zeptala, jak se oživujou lidi. No a ten by mě pak asi zabil, až by se dozvěděl, jak k tomu došlo. Takže tomu volat nebudu, ale Edwardovi bych mohla. Ten je kliďas a taky doktor. Už vidím ten rozhovor 'Čau Edwarde, zrovna jsem se chtěla vyspat s Oliverem – však víš, můj přítel – a on asi odpadl, co s ním mám dělat?' a Edward by se mě uvolněně zeptal: 'A odpadl před, při nebo po sexu?' a já bych mu odpověděla… no, to je jedno, Edwarda si nechám jako záložní plán.

„Je ti dobře? Vypadáš divně,“ řekla jsem mu opatrně a snažila si vzpomenout, jak vypadá stabilizovaná poloha.

„Bude mi fajn, jen… jen mě už neděs.“

Tak já ho děsím?! Asi jsem se tvářila příliš vykuleně, protože se to hned snažil žehlit.

„Jsi skutečně ještě dost mladá, já na tebe prostě nechci spěchat…“ začal zase opatrně a tentokrát odjinud.

„Nechceš spěchat nebo se bojíš?“ vypálila jsem na něj bez rozmyslu a on zrudl a sklopil oči. Je to jasné – zastrašovací techniky mých bratrů nesou ovoce. Kruci!

Nakonec to skončilo u toho, že jsme se jen trochu odvázaněji líbali a já jsem Oliverovi sahala pod tričko. Tak aspoň že něco.

Když jsem pak celá naštvaná přijela domů, všichni se tvářili jakoby nic. Ne, vlastně ne jakoby nic, tvářili se spokojeně!

Navztekaně jsem zalezla k sobě do pokoje a odmítla i večeři. Alice se ke mně pokoušela probojovat, ale stála jsem opřená o dveře a nehodlala ji pustit dovnitř. Beztak všechno věděla, totiž viděla a nechala mě projít si tím zklamáním a pořádně se v tom ponížení vykoupat. Kamarádka!

Nakonec mě konečně nechala být i ona a já jsem si v klidu pobrečela do polštáře.

Druhý den jsem jen mlčky nastoupila k Rose – která byla naštěstí natolik prozíravá, že mě nechala na pokoji – do kabrioletu a nechala se odvést do školy. Tam to stálo taky za velké kulové, protože Oliver se mi preventivně vyhýbal a já ho vlastně ani nechtěla vidět.

Když jsem ale přijela domů, zase jsem se zavřela u sebe v pokoji a stejně jako včera zablokovala dveře Alici. Bylo mi totiž jasné, že je nevyrazí, protože to by mě mohla nějak poranit. Jenže ona se uchýlila k podrazu a zatímco já jsem bránila dveře, balkónem ke mně vlezl Jasper. Banda jedna vyčůraná, ti Culleni!

„No tak, Bello, pusť mou ženu dovnitř, chceme ti něco navrhnout,“ řekl Jazz a začal mě zklidňovat. Ten chlap je neskutečný, že s ním ta Alice vydrží. Věděla jsem, že nemá smysl se bránit a otevřela jsem dveře. Al se na mě zamračila a uraženě vstoupila.

„To jsem si nezasloužila, prcku!“ fňukla uraženě. Někde dole se začal Emmett strašně smát a já, ač jsem dělala, co jsem mohla, jsem taky vybuchla smíchy. Od Alice to fakt sedí. Vždycky se strašně zlobí, když tak Emm nazývá ji a teď tak říká ona mně.

„Nechci s vámi mluvit,“ oznámila jsem jim už klidněji a šla si sednout s knížkou na postel.

„Tak zkus jen poslouchat. Máme pro tebe plán, jak přijdeš na jiné myšlenky. Dej tomu šanci,“ začal Jazz.

„Od včerejška se nám vyhýbáš a odmítala jsi pustit Alici dovnitř, takže jsme tě nemohli zavolat na rodinnou poradu, proto jsme ji uskutečnili bez tebe. Je to škoda, ale tvoje volba. Shodli jsme se, že přestože jsi na některé záležitosti a činy ještě příliš mladá,“ Jasper udělal významnou pauzu a zvedl obočí, aby to pochopil i debil, „na některé věci bys už věk mít mohla.“

Ach, to je tak úžasné, když o mém intimním životě rozhoduje rada starších… to jsem teda zvědavá, na co už mám věk. Že by na to, abych mohla lovit bez dohledu?

„Chtěla by ses naučit řídit auto?“ vypískla Alice.

Řídit?! Tak je to hustý! Úplně jsem cítila, jak se mi tělem začala rozlévat radost a Jasper s Alicí se zatvářili, jako by jim spadl kámen ze srdce.

„A půjčíš mi tvoje Maserati?“ zeptala jsem se nadšeně Jaspera.

Jasperovi ztuhl úsměv na rtech a zděšeně se podíval na Alici, která ale začala situaci hned zachraňovat.

„Ne, Jasperovo auto je moc nápadné. Měla bys začít s něčím pohodovějším, všednějším a klidnějším. Ehm – a taky starším,“ dodala Al tiše.

„A tyto podmínky úplně přesně splňuje volvo, co nám stojí v garáži,“ doplnil svou ženu Jazz a nevinně se usmál.

„Budu se učit na Edwadově volvu? Tak fajn, jdeme na to. Jak se mám obout?“ zeptala jsem se v běhu a za pár vteřin jsem už stála před domem, kde na mě trpělivě čekal ten stříbrný, starý známý kamarád. Astona si vzal Edward s sebou do Evropy. Věčná škoda, na tom by se mi učilo ještě líp.

Než jsem se nadála, seděla jsem za volantem a Jasper vedle mě. Nadšeně jsem si podupkávala nohou a prsty poklepávala na volant, zatímco jsem poslouchala, kde co v autě je.

„Hlavně si pořád opakuj, Bello, že brzda je uprostřed! Raději měj pravou nohu nad ní než na plynu,“ opakoval mi Jazz už asi popáté a vypadal vážně nervózně. Ty jo, já budu řídit auto.

„A nešij sebou pořád, snaž se soustředit. Zkus trochu zklidnit svůj přirozený zbrklý postoj a pomalu pouštěj spojku a přidávej plyn. Když to uděláš moc rychle, zdechne ti to.“

No jo, furt!

„Jdu na to,“ oznámila jsem mu, aby bylo jasno, že to fakt udělám a udělala jsem to.

'Gřvrř' zanaříkal Edwardův miláček, cukl sebou a zůstal bez pohnutí stát.

Sakra, zabila jsem ho.

„Nic si z toho nedělej, všechno chce svůj čas. Zkus to znovu a jemněji,“ povzbuzoval mě Jasper a kupodivu se mi ani vůbec nesmál, na rozdíl od Emmetta, který stál vedle auta s lopatou a papírem, na kterém bylo napsané „Odpočívej v pokoji, Edwardův příteli!“.

„Tak se tu vesele učte a já jdu kopat jámu pro ten budoucí vrak,“ pronesl vesele a odkráčel za dům. Opičák!

Jenže napodruhé se mi to už povedlo a my jsme se pomalu rozjeli. Měla jsem ze sebe takovou radost, až jsem to vůbec nechápala. Jezdili jsme asi tři hodiny a teprve když nám začal docházet benzín, oznámil mi Jasper, že pro dnešek už budeme končit.

„Líbilo se ti to? Jestli budeš chtít, můžeme jít jezdit zase zítra,“ nabídl mi Jasper a já byla štěstím bez sebe, fakt mě to baví a doufám, že zítra mi dovolí jet někam ještě dál.

„Moc, Jaspere, bylo to boží. Nevím, ale momentálně si myslím, že je to snad i lepší než sex,“ vypadlo ze mě, ani nevím jak, načež se začal Jasper smát a chechtat tak moc, že kdyby byl člověk, snad by mu i praskla nějaká žilka v mozku.

„No, tak to mě těší,“ vykuckal ze sebe a strašně tiše něco dodal, ale to už moje uši nezachytily.

Ten večer jsem už k sobě Alici pustila, byla jak utržená ze řetězu a pořád něco štěbetala.

„… takže doufám, Bello, že mi nedáš košem a do toho butiku se mnou zajdeš. Potřebuješ konečně nějaké pěkné botičky -“

„Tys to věděla, že jo, Al?“ přerušila jsem její vodopád slov. Alice zmlkla a zkoumavě se po mně podívala.

„Samozřejmě. Bello, pochop, že o tebe máme strach a ať se ti to líbí nebo ne, budeme se starat. Jedna věc je, že tam, kam jste šli, byla skutečně zima. Oliver by to odskákal minimálně pořádným kašlem a rýmou. Ale především – myslíš, že Jasper s Emmettem seděli v obýváku a sledovali baseball?“

Sakra, no to snad! Samým ponížením se mi začaly hrnout slzy do očí, ale Alice mi je začala hned utírat a povzbudivě se usmála.

„No, tak tentokrát skutečně seděli a dívali se na utkání. S Rose jsme je přemluvily, že jejich zásah nebude nutný a šly jsme ti krýt záda my dvě. Byly jsme hned za útesem. Přece jen Jazz s Emmettem by ti asi nedovolili takovou poznávací akci,“ mrkla na mě Alice a snažila se krotit svůj úsměv. Zašklebila jsem se na ni a společně jsme se rozesmály na celé kolo jako dvě puberťačky.

Pak ale Al zvážněla a řekla: „Předpokládám, že bys nechtěla, aby při nějaké nehodě přišel Oliver o život, protože to by se klidně mohlo stát, kdyby rozzuřil tvé bratry. On sám to ví, před tvými narozeninami mu to opět připomněli a to je důvod, proč se drží zpátky.“

„Alice!“ vykřikla jsem zděšeně, ale ona mě hned umlčela.

„Až budeš dospělá, to znamená za necelý rok, bude to trochu jiná situace. Zatím ale, bohužel,“ pokrčila Al rameny a vytáhla učebnici algebry, „nechtělas vysvětlit tu poslední látku?“

Edward:

Dny ve Volteře mi díky Therese utíkaly mnohem rychleji než bez ní. Aro si mě sem tam zavolal k nějakému výslechu nebo přijetí návštěvy do velké síně, abych mu pomohl ve skutečně nenápadném přenosu myšlenek – svorně mě držel za ruku, zatímco já jsem mu jako vysílačka zprostředkovával v přímém přenosu obsah hlav všech přítomných upírů, často i členů gardy. Ti, protože můj dar znali, se přede mnou drželi na pozoru, ale sem tam jim unikla i nějaká pro ně nebezpečná myšlenka - například Alecovi jsme připadali velmi zábavní a často si nás sám pro sebe nazýval teplými bratry. Aro dělal jako že nic a nijak to nekomentoval, ale ve skutečnosti si jako mantru neustále v myšlenkách opakoval: „Aleca a jeho dar potřebuju, Aleca a jeho dar potřebuju… jestli ale začne ty své fantazie rozvíjet ještě barvitěji, přísahámbůh, utrhnu mu hlavu!“

Zprávy z domova byly čím dál tím víc zneklidňující. Krize se začala prohlubovat poté, co Bella nastoupila na střední školu a kolem ní se začali sbíhat slintající psi. Naštěstí mají Emmett s Jazzem toho jejího kamaráda pod palcem a tak doufám, že bude všechno v pořádku.

Dost mě ale naštvalo, že když jsem se ptal Alice, jak Bella oslavila narozeniny, byla má sestra tajemná jako Lochnesská příšera. Nechtěla mi konkrétně říct, co se stalo, jen prý, že Bella nemá dobrou náladu a nebude se mnou chtít mluvit, což také nechtěla – nepřijala hovor. Fakt by mě zajímalo, co se tam dělo!

Jestli na ni někdo něco zkoušel, tak je už teď mrtvý!

Následující den mi už ale Bella telefon vzala. Co se dělo den minulý mi říct nechtěla, prý že nic důležitého, ale hořela nedočkavostí, aby mi sdělila, co se stalo právě toho dne, předtím, než jsem jí zavolal.

„Edwarde, já jsem řídila auto!“ zapištěla mi do sluchátka celá zadýchaná.

To se mi snad jen zdá! Vždyť se jí může cokoliv stát! Byl jsem vzteky bez sebe, ale snažil jsem se zachovat klid.

„S kým?“ zeptal jsem se a v duchu počítal do tisíce.

„S Jasperem a bylo to úplně boží!“

„Jasper tě nechal řídit svoje auto?“ zapochyboval jsem. Ne že bych byl překvapený, ale přece jen – Jazz na svém novém Maserati poměrně dost lpí. Pořídil si jej teprve nedávno a nadšeně mi poslal asi padesát fotek toho vozítka, každou vyfocenou z jiného úhlu.

„Ale né, prý je moc sportovní a nápadné nebo co. Učila jsem se na tvém volvu. Jazz mi sice říkal, že ti to nemám říkat, že si na svých autech dost zakládáš,“ Bella roztomile znejistěla, „nevadí ti to, že ne? Je to fakt skvělý kousek,“ řekla pochvalně a já jsem s překvapením zjistil, že mi skutečně vůbec nevadí, že se učí řídit na mém autě. Spíš mi vadí, že je na takovou zodpovědnou činnost příliš zbrklá a malá, teda mladá.

„Ne, Belli, nevadí mi to, pokud budeš jezdit pomalu a opatrně. A připoutaná.“

„A někde ti ho neškrábnu, že?“ dodala starostlivě. Sakra, ta holka vůbec nechápe, o co tu jde!

„Hlavně se nezraň, proboha. O to auto nejde, s tím už jsem se rozloučil,“ řekl jsem a sám se podivil, jak to šlo lehce. Stejně Bella brzo odrovná spojku, jak bude hledat cit pro rozjezdy a bude na ní věčně stát. A určitě i absolutně rozhodí geometrii podvozku, jak vymete každou díru na silnici. Ušklíbl jsem se a s divným pocitem uspokojení si představil moji malou princeznu v tom velkém kusu plechu. Ještě že mám to nejbezpečnější auto ve své třídě.

„Jak rozloučil? To si fakt myslíš, že jsem tak nemožná a nabourám ti ho?“ fňukla Bella. Jen to ne, ať nebrečí!

„Ne, zlato, tak jsem to vůbec nemyslel, vím, že jsi šikovná a určitě ho nenabouráš. Teda když budeš poslouchat Jaspera a budeš opatrná, v což skutečně doufám. Ale říkal jsem si, že ode mě nemáš žádný dárek k narozeninám, co jsi měla včera, takže ti přeju všechno nejlepší, buď hodná a abys na mě během toho posledního roku, co budu pryč, nezapomněla, dávám ti to volvo jako dárek. Ode dneška je tvoje.“ Tak Edwarde a ani to nebolelo, pokud nepočítám ten zvláštní hřejivý pocit na místě, kde mi dřív bilo srdce.

„To jako fakt, Edwarde? Myslíš to vážně?“ vykoktala ze sebe Bella. Byla úplně mimo. Myslím, že můj dárek letos vede. Konstatoval jsem si pro sebe spokojeně. Nevím, jaké jiné dárky Bella dostala, ale volvo moc prostoru konkurenci nedává.

„Ano, mluvím vážně. Takže když nebudeš opatrná a zničíš ho, zničíš svoje vlastní auto.“ Snad to pro ni bude mít výchovný účinek a bude si dávat o to větší pozor.

„Edwarde, já tě miluju! Děkuju! Ježíš, kdybys tu byl, tak bych ti dala pusu, ale tak si aspoň představ, jak jsem šťastná…!“ pištěla Bella v nadšeném jásotu a beztak ani nevěděla, co říká. Tolik radosti pro jedno auto…

„Co se tady děje?“ ozval se ve sluchátku zpovzdálí Alicin hlas. Evidentně ji přilákala Bellina živelná reakce a protože jsem svůj čin nepromýšlel, ale jednal jsem z náhlého popudu, Alice nic neviděla.

„Edward mi dal k narozeninám jeho auto, vlastně teď už moje auto. Volvo!“ oznámila jí nadšeně Bella a někde z pokoje se ozvalo: „No ty vole!“ – jasně, stručně, výstižně – celý Emmett.

„On ti ho dal?“ ujišťoval se Jasper a stačilo mi jej jen slyšet a bylo mi jasné, že nic nechápe. Samozřejmě, že ne, když ji nenechal ani jen řídit to svoje.

„Tak to bys měla ale dokázat, že si jej zasloužíš, Bello,“ slyšel jsem Carlislea a zakázal si myslet na to, co Bella asi tak běžně provádí a na co Carlisle naráží.

„Tak Edwardovi ještě jednou pěkně poděkuj a pozdravuj jej od nás, ano, holčičko?“ dolehla ke mně slova Esmé a zároveň s nimi tíseň, že jsem tak daleko od domova. Pak už se zavřely dveře – nejspíš Bellina pokoje – a měl jsem na drátě zase jen ji.

„Slyšel jsi? Máma a všichni ostatní tě pozdravují. Už se nemůžu dočkat, až se vrátíš, chybíš tu,“ kuňkla Bella, ale nenechala mě, abych si to pořádně užil a už pokračovala, „a fakt ti moc děkuju! Dám mu jméno Edward a vzpomenu si na tebe při každé jízdě!“

Hm, tak to vyznělo dost divně. Zamyslel jsem se a okamžitě se zase zarazil, když mi došlo, proč to zní tak divně. Do prdele, na co myslíš, Cullene?!

„Ehm, no Bello, jak myslíš. Ale ještě mi řekni, co Oliver? Pořád stejné?“

„Jo, stejné. Nic nového. Dělá mi scény, chová se majetnicky, ale jinak je s ním docela nuda… nechci se o něm bavit.“ Odbyla mě Bella a přestože ještě něco málo řekla, o Oliverovi jsem se prakticky nic nedozvěděl. Ale žádné zprávy jsou vlastně dobré zprávy. Dokonce začínám mít pocit, že už o něm Bella nemluví tak zaníceně jako dřív a mám-li být k sobě upřímný, mám z toho dobrý pocit. A to asi není dobře…

„Tak na sebe dávej pozor, zase se brzy ozvu. Všechny pozdravuj a ahoj,“ rozloučil jsem se s ní, protože jsem slyšel Theresiny kroky na chodbě, blížící se do naší společné ložnice.

„Ahoj a děkuju. A nezapomeň na mě!“ řekla ještě Bella a zavěsila. Nezapomeň na mě?! Jak na to sakra přišla?!

♣♣♣

S Theresou jsme spolu trávili téměř všechen volný čas a postupně si byli čím dál tím víc bližší. Dokonce se kvůli mně snažila krmit zvířecí krví. Někdy. Když byla právě v dobrém rozpoložení.

„Uvědomuješ si, Edwarde, že už ti zbývá poslední rok tady ve Volteře?“ zeptala se mě zničehonic, když jsme se procházeli nočními Benátkami. Držela mne za ruku a šťastně se usmívala. Museli jsme vypadat jako spokojený párek novomanželů na svatební cestě. Schválně jsem nevěnoval pozornost jí, ale našim kolemjdoucím. Jejich závistivé či přejícně shovívavé pohledy mluvily za vše. Theresa měla tmavě modré kontaktní čočky, které jen podtrhovaly její dlouhé blonďaté vlasy. Na sebe si oblékla splývavé hedvábné šaty v barvě ranní oblohy těsně po východu slunce na horizontu moře. Vypadala úchvatně a neotáčeli se za ní jen muži všech věkových kategorií, ale i ženy. Ty, které ještě nedosáhly věku přibližně šedesáti let, v sobě nikdy nedokázaly vydolovat jiný výraz než vražedný.

Myšlenkami ony ženy příliš neplýtvaly, většinou se totiž nejen že nezmohly na slovo, ale ani na myšlenku. Pokud už jim něco proletělo hlavou, byly to buď vulgarity na Theresinu adresu nebo domněnky, že jsme párek hollywoodských herců nebo modelů. A sem tam si nějaká utahaná žena spěchající domů za svým manželem a dětmi pomyslela: 'Však počkej, ty nádhero, za pár měsíců tě zbouchne, budeš se mu starat o děcka, vařit, prát a uklízet, ztloustneš, budeš tak utahaná, že sex pro tebe bude úhlavní nepřítel a on si najde jinou, novou nádheru. Jo, koloběh přírody, už si začni shánět psychoanalytika!'

Našlo se i pár ženských výjimek, které na ni pohlížely s upřímným úsměvem – ovšem podle jejich myšlenek na Theresin bujný dekolt nebo kulaťounký zadeček, případně dokonce podle jejich erotických představ, jsem usoudil, že tady asi je důvodem zájmu jejich poněkud odlišná partnerská preference a ne zájem o kontakt na Theresina kadeřníka, plastického chirurga či prodejce šatů a bot.

Myšlenky mužů byly téměř jako přes kopírák a bylo úplně jedno, jestli je dotyčnému patnáct nebo osmdesát. Až na výjimky, muže upřednostňující muže, se všem Theresa zjevovala nahá – vždy s lehkými odchylkami určitých tělesných proporcí – a v téměř identických scénářích. Ti chlapi nemají snad žádnou fantazii…

Když jsme potkali muže, kteří neobdivovali Theresiny křivky a nádherný obličej, ale bádali nad tím, jakou vlasovou kosmetiku asi používá a následně přešli na hodnocení mé postavy a obličeje, rychle jsem vzal svou partnerku za pas a popohnal ji, abychom zmizeli dřív, než zase uvidím, jak na mě nějaký italský fešák mrká. A hlavně než si mě začne představovat se sebou v posteli.

„Edwarde, ty mě vůbec nevnímáš, podívej se na mě. Co jsem říkala?“ Ach Thereso, ty jsi už jako má matka… promiň, Esmé.

Zastavil jsem nás tedy a trpělivě na ni shlédl, aby viděla, že má momentálně všechnu mou pozornost. „Jedenáct měsíců, Theres, ještě jedenáct měsíců a v září příštího roku se vracím domů. Ano, uvědomuju si to moc dobře a už se nemůžu dočkat.“

„A uvažoval jsi už o tom, co bude s námi?“ zeptala se opatrně.

Sakra! Jistěže jsem o tom ještě neuvažoval, proč taky?

„No, jistěže jsem o tom uvažoval, Thereso, jak si můžeš myslet, že ne? Ale daleko jsem nedošel, protože netuším, co bys ráda ty,“ zalhal jsem bez mrknutí oka a doufal, že si toho opět nevšimne.

„A jaké byly tvé dosavadní nápady?“ zareagovala s až příliš špatně skrývanou zvědavostí.

„No, tak jeden z nápadů byl ten, že bys jela k nám domů se mnou. Pokud nám to bude klapat… a to byl vlastně i ten poslední,“ zazubil jsem se na ni nevinně. Vím, jak ji můj chlapecký úsměv dokáže odzbrojit, a tak toho zneužívám. Levný trik, ale po čertech účinný.

„Aha,“ hlesla zaraženě Theresa a dál už ani nemukla. Chtěla navrhnout, že bychom odjeli někam spolu, ale rychle změnila proud svých myšlenek a přemítala, jestli by si měla zkusit nabarvit vlasy na zrzavo.

Pro mě za mě, třeba na modro.

Od té doby, kdy jsem se jí přiznal, že čtu myšlenky, vzrostla míra její fantazie o sto procent. Občas sice vymýšlí strašné kraviny, ale já se dobře bavím a nijak nedávám najevo, že moc úspěšná není a její těžce skrývané myšlenky se ke mně stejně dostávají. Hrajeme takovou vzájemnou hru – ona si myslí, že se jí daří mě obelstívat a já ji v tom utvrzuju a přitom si na jejích nápadech krátím dlouhou chvíli.

Občas, když jí unikne nějaká myšlenka, kterou přede mnou chce utajit, například intimního rázu – jako třeba když ji před několika měsíci poprvé napadlo, že by se mnou chtěla mít sex – dělám, že jsem byl zrovna zabraný do svých vlastních problémů a hraju na ni divadélko, že jsem právě úplně mimo. Je skutečně bezkonkurenční sledovat její vnitřní oslavné tance, že na mě vyzrála. Dosud jsem nepřišel na to, jestli je ta holka tak důvěřivá nebo naivní, ale v každém případě je s ní legrace.

Ovšem rozhodně nemám v plánu odstěhovat se někam za ní. S největší pravděpodobností ji vezmu představit své rodině, obzvlášť pokud se do té doby nerozejdeme. Nemůžu si pomoct, ale náš vztah je stále poněkud chladný, v žádném případě se nedá srovnávat se vztahy mých sourozenců nebo rodičů, ale rozumíme si a co víc bych si mohl přát.

Sex je s Theresou taky uspokojující. Vlastně je lepší než s lidskými ženami, protože se nemusím se bát, že bych jí při neuváženém pohybu udělal modřinu, podlitinu, cokoli zlomil či vykloubil. Ono to vlastně u lidských žen nikdy ani moc nehrozilo, protože se mi nikdy nepodařilo zbavit se smyslů natolik, abych si neuvědomoval, co dělám.

U Theresy bych sice mohl popustit uzdu své sexuality naplno, jenže se tak taky prozatím neděje. Možná za to může i fakt, že mi vadí její síla. Nejsem zvyklý na to, aby byla ženská v posteli stejně silná jako já. Minulý týden mě dokonce převezla a než jsem se vzpamatoval, seděla na mně a já jsem byl jak malý nezkušený chlapec uvězněný na zádech pod ní. Svírala mě stehny a ruce mi zvedla nad hlavu a já jsem byl natolik v šoku, že si na několik vteřin bez mého souhlasu a vlastně i vědomí přisvojila vedení. A to mě fakt naštvalo.

Kdyby řekla, že chce večer ve své režii, klidně bych jí přenechal kormidlo a volnost. Byl bych ochotný se pro jednou podřídit a nechal bych jí dominantnější roli, ale bez varování si mě osedlat, to není nic pro mě. Cítil jsem se jako hadrová panenka v rukou silné upírky – využitě.

Asi bych to s ní měl probrat, ale jak, aby se neurazila?! Ono to možná ale stejně nemá smysl řešit, stejně se nezmění nic na tom, že je náš sex poněkud chladný a bez nějakého hlubokého uspokojení, teda alespoň na mé straně. V posteli s ní se jí cítím být ještě vzdálenější, než když si jen povídáme. Přitom tak intimní záležitost by nás měla spíš sblížit, ale opak je pravdou. Myslel jsem, že po opadnutí počáteční nejistoty bude všechno přirozenější, ale spíš mě při vybavení si sexu s Theresou napadá slovo 'neosobní'.

Ale jsem rád, že se mi ji podařilo postupně dostat do normálního stavu poté, co ti šílení nomádi zabili jejího přítele Garpa.

Theresa s Garpem byli právě na cestě do Asie, chtěli procestovat Indii, když je obklíčila šestičlenná skupinka zvrhlých upírů. Ti se prachsprostě rozdělili a zatímco dva upíři Theresu drželi, zbylí čtyři Garpa roztrhali na kousky a zapálili. Pak Theresu jeden po druhém znásilnili a zase utekli. Jen proto, že chtěli. Jeho zabili a ji pokořili a zničili a to vše vlastně bez důvodu, protože Theresa a Garp byli ve špatnou dobu na špatném místě.

Vůbec se jí nedivím, že tehdy chtěla, abych ji zabil, sám si nedokážu představit, jak by mi bylo v její kůži. O Garpovi stále někdy přemýšlí a vzpomíná na něj, ale podle toho, co jsem vypozoroval, pro ni naštěstí nebyl úplně vším. Milovala jej, nebo spíš jej měla upřímně ráda, ale nezbožňovala jej pravou upíří láskou. Nebyl pro ni doslova smyslem života. Po tom útoku se s jeho smrtí srovnávala stejně těžce jako se svým znásilněním.

„Nad čím zase přemýšlíš?!“ zeptala se mě mírně naštvaně Theresa.

Tak s tím bych se ti raději nesvěřoval, řekl jsem si sám pro sebe. Přece jí nebudu vykládat, jak si v hlavě přehrávám scénu, kterou jsem několikrát viděl skrze její oči a kterou bych jí nejraději pomohl z paměti vymazat.

„Říkal jsem si, že bychom si ještě zaběhli na lov. Zítra má přijet ten klan z Tchai-Penu a Aro je bude chtít pořádně poznat, takže se nejspíš celý následující týden na lov nedostaneme.“

Theresa se lehce zachmuřila a zklamaně řekla: „A já jsem se právě těšila, že Aro nechá přivést na počest svých čínských hostů do Volterry turisty.“ Pak se ale prudce zasekla a rychle se začala hájit: „Nechápej to špatně, Edwarde, ale stejně je všechny zabijí, ať už se k hostině přidáme nebo ne. Ti lidi jsou už teď prakticky mrtví -“

„Prosím tě, už mlč!“ okřikl jsem ji možná až příliš tvrdě. „Jak můžeš takové věci vůbec říkat?!“ pokračoval jsem už zdánlivě klidněji, ale stále vyvedený z míry. Bože, naše neustálé rozepře – nedokážu si představit, že bychom se někdy shodli na skladbě jídelníčku. Theresa sice naštěstí nevyhledává přehnané násilí a po mém naléhání střídá krmení z lidí s krmením ze zvířat, ale pořád mě neskutečně moc frustruje. Otázky typu: 'Thereso, myslíš, že bys kvůli mně mohla zkusit pouze vegetariánský způsob obživy?' jsem už vzdal. Je sice přístupná kompromisu, podřízení se ale v žádném případě. Teď už je jen otázka, jestli jsem kompromisu přístupný i já. Nebo jestli jej budu schopen.

Bella:

„Edwarde, přijeď, prosím, aspoň na víkend,“ škemrala jsem do telefonu a snažila se jej obměkčit. Copak jsem mu tak moc volná, že nestojí ani o krátkou návštěvu?! Že by měl tak moc práce – tomu nevěřím. Nepotřebuje spát, je mnohem rychlejší a bezchybnější než ostatní lidi a aby nebyl podezřelý, nemůže odpracovat víc hodin než jeho kolegové, takže v tom bude ta jeho nová přítelkyně. Buď ho nechce pustit za námi ona nebo se nechce nechat rušit on – asi mu ta Theresa dává pořádně zabrat.

 Chybí mi tu, moc mi chybí. Než odjel, trávili jsme spolu skoro všechen čas. Je ve všech mých vzpomínkách z dětství, byl u všech více i méně důležitých událostí mého života... Dokud se nerozhodl odjet. Opustit mě.

A to mě tehdy probralo z toho ideálního, spokojeného dětství. Ztratila jsem osobu, která pro mě znamenala víc, než jsem si do té doby uvědomovala.

Když jsem se pro něj ale dostatečně nabrečela, rozhodla jsem se, že si budu tedy žít svůj život bez něj, když mě on v tom svém nechce. Nějakou dobu se mi po něm stýskalo, pak jsem se na něj za jeho odjezd skutečně zlobila a teď – teď si začínám uvědomovat, že se nemůžu dočkat, až se zase vrátí domů. Pokud se skutečně vrátí.

„Princezno, opravdu nemůžu, věř mi -“

„Nebudu ti věřit, protože mi lžeš! Kdyby ses aspoň přiznal, že nechceš. Nikdo tě nemůže nutit nejet se dva roky podívat domů za rodinou.“ Nebo ti už ani nechybíme, když máš teď ji? Už jsem skoro fňukala, ale poslední větu jsem se ovládla nevyslovit nahlas. Nehodlám mu dělat scény jako nějaká stíhačka, když o nás Edward nestojí, nemá smysl jej nutit. Ještě by si o mně myslel, že jsem nějaká sebestředná a nepřejícná mrcha.

Edward si hlasitě povzdech. Chtěla bych vidět jeho zachmuřený obličej. Chvíli jsem si vykreslovala před očima každý detail jeho očí, tváří a rtů a napadla mě dnes už snad poslední podpásovka.

„Jsi pryč tak dlouho, že už si ani nedokážu pořádně vybavit, jak vypadáš.“ Na druhém konci telefonu bylo chvíli ticho a pak se ozvalo zběsilé ťukání jakoby na klávesnici.

„Edwarde? Tys odpadl?“

„Ne, připojuju se na Skype. Můžeš mi vysvětlit, jak jsi myslela to, že už si ani nedokážeš vzpomenout, jak vypadám? Tos myslela vážně?!“ zněl strašně zděšeně a smutně. Jako kdybych mu oznámila, že nám umřelo jeho oblíbené štěně, chudák malá.

„Ale říkals přece, že vám v Koreji hlídají veškerý styk s civilizací. Že nesmíte komunikovat se západními zeměmi, protože je to všechno napojené na vládní počítače a ten totalitní vládce vládnoucí pevnou a krutou rukou by to zjistil!“ úplně jsem se vyděsila. Vždyť jsou přece pod kontrolou diktátora, ne snad?!

„Ehm, jo, to máš pravdu, ale ten totalitní vládce je právě zaneprázdněný, víš? Přijela mu návštěva z Číny, takže v rychlosti se můžu připojit. Neboj se.“ Edward zněl, jako by ho to pobavilo. Proboha, to už se dočista zbláznil? Možná z těch všudypřítomných Korejců a korejštiny… do větší exotiky fakt už odcestovat nemohl. Škoda, že je tak daleko. Kdyby nebyl, sebrala bych se a zajela za ním třeba i sama.

„To se chceš připojit jen proto, abych tě viděla?“ Úplně mi samou radostí poskočilo srdce v těle. Uvidím Edwarda!

„No, jo, chci. Ty nechceš?“

Jak se může tak blbě ptát?! Neviděla jsem ho dva roky, bože, to byl vždycky tak natvrdlý?!

Po několika vteřinách jsme navázali spojení a já jsem ho uviděla. Jeho hlava, krk a horní část hrudníku zdobil celý můj monitor počítače.

Vůbec se nezměnil, byl úplně stejný jako to ráno, co jsem jej naposledy objala.

Na hlavě měl rozčepýřené hnízdo bronzových vlasů. Nádherný obličej byl lemovaný ostrými rysy a upínal na mě zářící hebce zlaté oči. Byl vždycky tak dokonalý?! Nemohla jsem z něj spustit oči, úplně mě svázal svým pohledem. Srdce se mi rozbušilo a já jsem nechápala, co se mnou můj bratr dělá. To bude tím, že jsem ho tak dlouho neviděla.

Jenže jeho oči přestaly radostně plát a namísto toho byly jaksi zklamané. A i ty krásné, měkké rty se velmi rychle začaly podivně mračit. Vyloženě se na mě nesouhlasně a snad i trochu naštvaně díval. Hmmm, asi čekal, že vyrostu do krásy a teď se musí dívat na ošklivku. To je ze mě fakt tak zhnusený?!

„Zlato, byla bys tak laskavá a zapnula si web kameru?“ zeptal se mě a přitom mu znovu zazářily oči.

Já jsem ale blbá! Plácla jsem se do čela, když mi to došlo.

„Co se ti stalo, Bello? Nezranila ses?“ kontroloval mě z monitoru Edward. Snažil se znít vyrovnaně, ale v jeho hlase bylo slyšet docela dost strachu. Nevím proč, ale zahřálo mě to u srdce.

„Nestalo se mi nic, neboj se, ale s tou web kamerou bude problém… já ji totiž nemám. Teda měla jsem ji, ale minulý měsíc se táta poněkud naštval, když jsem v lese trénovala rallye s  Emmettem a půjčila si k tomu jeho mercedes, takže mi ji sebral a vyhodil.“

„Aha,“ hlesl Edward, „myslím, že o té blátivé akci se mi Carlisle svěřoval. Byl pěkně naštvaný.“

„To mi povídej, myslela jsem, že mě zabije, jak zuřil. Řeknu ti, vypadá jako kliďas, ale umí to pěkně rozjet…“

„Bello, Carlisle je kliďas. Do té doby, než jsi do naší rodiny přišla ty, jsem jej neviděl naštvaného,“ zachechtal se Edward. No toto… chudák táta.

„Zkusím s ním promluvit, jestli bys nemohla aspoň se mnou skypovat s kamerou, ano?“ sršel nápady Edward.

„Ehm, jo… a prosím, neříkej mu, že jsem byla teď připojená na internet… já mám totiž zakázaný i ten,“ pípla jsem opatrně.

„Aha – proč?“ ten prevít se dusil smíchem. Ale co, je dobře, že se aspoň se mnou zasměje, když už musí trčet v takové nepřátelské zemi a navíc s Theresou.

„Protože jsem protáhla večerku. Byli jsme s Oliverem na večeři a já tam mohla být do devíti, ale jaksi jsem se zapomněla.“

„Aha, proč?“ Edward se snažil znít klidně, ale asi zapomněl, že jej vidím na kameře. Zatínal čelisti a tvářil se zuřivě.

„Aha, proč,“ zopakovala jsem po něm jako malá, „Edwarde, dnes máš jakousi utlumenou slovní zásobu. Měl by sis s tou svou přítelkyní po večerech raději číst pohádky, víš, že to působí blahodárně na komunikační schopnosti.“

„Isabello, proč sis zapomněla hlídat čas?! Neodbíhej od tématu!“

Isabello?! Sakra, on je fakt naštvaný. A na mě!

„Prostě jsme se zapovídali – partnerské problémy. On je hrozně žárlivý a před spolužáky se ke mně chová strašně majetnicky, ale když jsme spolu sami, bojí se mě dotknout. A nijak tomu nepomáhá, že ti dva nohsledi nám jsou pořád za zadkem.“

„Jo partnerské problémy… takže si na tebe nijak nedovoluje?“ kontroloval hned Edward a nevypadal při tom, že by ho to jakkoli pobavilo – na rozdíl od Emmetta, který se mým „partnerským problémům“ smál. Edward byl spíš rozladěný.

Hledala jsem ta správná slova, jak naznačit, že mě štve právě to, že si na mě Oliver nijak nedovoluje, když jsem konečně přišla na to, co mi celou tu dobu na tom našem skypování nesedí. Proč je sakra u Edwardova jména na skypové adrese napsáno Italy, Volterra?

No to snad…!

„Edwarde?! Můžeš mi vysvětlit jednu moc zvláštní věc?“ procedila jsem skrze zuby nanejvýš naštvaně.

Doufám, že se vám kapitola líbila a zanecháte mi i nějaký komentář. Vzhledem k Bellině dospívání jsem teď už naposledy změnila obrázek v perexu. Snad vás to moc nezmátlo... už to měnit nebudu, slibuju! Tato kapitola je totiž mírně výjimečná - slaví první narozeniny povídky. První díl jsem totiž vydala na loňské Velikonoce. Tak snad se pořád líbí!

Autor: vesper (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vychoval jsem si lásku - 35. kapitola: