Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vychoval jsem si lásku - 34. kapitola

06.04.2012 (07:15) • vesper • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 4020×

Bella:

„Ježíši, Olivere?! Jsi v pohodě?“ seběhla jsem schody a táhla ho ke křoví. Nemusel to ze sebe vyhodit přímo před Rosaliino auto, teď to budu mít na talíři pěkných pár týdnů… a uklidit to budu muset taky já, když je to „můj člověk“.

No, moment, ale vždyť to vůbec není moje vina, že se mu udělalo šoufl! Co když mu třeba někdo dal nějaké zkažené jídlo? Máma teda určitě ne, ale na Emmetta by to sedělo dokonale…

To se bude muset ještě pořádně prošetřit.

Olivera jsem pár minut podpírala, ale víc už nevrhl. Tak snad můžeme jet, ne?

„Bello? Oliverovi není dobře? Mám ho zavést domů?“ křikla na mě Rose od auta a zněla při tom tak nějak… jako že má škodolibou radost. Já ti dám, Rose. Prý že domů. Do kina jde! Se mnou!

„Ne-e, Rose, Oliver je úplně oukej, neboj!“ zahlásila jsem okamžitě, podepřela ho a víceméně nesla k autu. Díky bohu za tu sílu! Rose nás jen nespokojeně sledovala a vypadala velmi zklamaně, že se kino neruší. Ale to jen přes mou mrtvolu!

„A nenecháme to fakt na jindy, Bello?“ zasípal Oliver a vyděšeně se podíval směrem ke garáži. Ale né! To se může stát jen mně. Rande na dosah, ale zasáhne osud a kluka mi skolí nějaký parazit.

Zevnitř garáže nám s nevinným úsměvem zamávali Emmett s Jasperem.

Nebo že by dva paraziti?!

„Ale když já bych opravdu chtěla, Olivere,“ řekla jsem zklamaně a natočila jej tak, aby na mé bratry neviděl. Už tuším, odkud vítr vane a myslím, že prošetřování situace 'co se tady dělo' je u konce. Beztak mu zase valili nějaké šrouby do hlavy, aby ode mě dal ruce pryč. Evidentně jsou oba přesvědčení, jak jsou strašně nenápadní a já hloupá.

Netuším sice, co říkali a dělali, ale Oliver to přežil a to mi stačí. Že se všichni v mé rodině chovají až přehnaně ochranářsky, to vím už delší dobu, ale Emmett s Jasperem se pohybují až někde za hranicí dobrého vkusu. Ovšem už jsem si na to zvykla a pochopila, že nemá cenu se tomu bránit, stejně je vždycky po jejich.

Ale za půl roku půjdu konečně na střední a jestli mi ti dva budou dělat ostudu i tam, asi mě klepne. Nic jiného mi totiž ani nezbude, mají pro to mé šmírování povolení od velkého šéfa, jeho náměstkyně a výchovného poradce – táty, mámy a Rosalie.

Takže dokud mě nebudou zamykat doma a odstřihávat od vnějšího světa, budu se snažit hledat kompromis, jak říká taťka, protože jinak bych se zbláznila.

„Tak to zkusíme, nechci, abys byla smutná,“ vydechl Oliver ihned, jakmile si všiml mého nešťastného výrazu, který jsem opravdu nemusela hrát a v následujícím momentu mě ovál nechutně nakyslý zápach z jeho úst. Ale radost byla silnější než znechucení a už jsem jej skládala k Rose do kabrioletu. Pohotově jsem vytáhla balíček žvýkaček – které zachrání každou situaci – a zářivě se usmála do zrcátka na svou zakaboněnou sestru. To čučíš, co?

Cestu jsme strávili mlčky a před kinem nás Rosalie ladně vysadila, pozvedla své dokonalé obočí a odfrčela do pryč. Konečně!

Chytila jsem Olivera za ruku a zářivě se na něj usmála. Teď už je jen můj – a beze svědků! Jemu se zadrhl dech a rozbušilo srdce. Jak já takové prozrazující reakce miluju! Pak se na mě zdráhavě usmál a nejistě polkl.

„Jdeme?“ pobídla jsem ho a jemně zatahala. Šel za mnou jak ovce na porážku. Přála bych si, aby se choval trochu jistěji a mužněji. Jako Emmett k Rose nebo Jazz k Alici… ale zatím si spíš připadám jako panička s pejskem na procházce.

Ve vestibulu se ale Oliver trochu probral a koupil každému jeden popcorn a velkou colu. Doufám, že jsi opravdu hladový, hochu, protože kukuřice není můj nejoblíbenější druh stravy. A taky doufám, že už nebudeš zvracet...

Když se v sále setmělo a rozsvítilo se plátno, nenápadně jsem se k němu přitulila. Na tom přece nic není, ne? Před námi běžela romantická komedie – nic výjimečného, ale dalo se to – a já jsem přemýšlela, jak se v našem vztahu posunout dál. Přitom jsem nenápadně přihazovala do Oliverova kýblíku své kuličky popcornu a prohazovala můj a jeho kelímek s colou, aby pěkně na střídačku pil z obou. Sama jsem se napila jen trochu, není o co stát, krev je mnohem lepší.

Když mě těsně u sebe Oliver ucítil, trochu sebou cukl a zmateně se po mně podíval. No, tak to bude na dlouho… pomyslela jsem si a na chvíli se stáhla. Když se ale všude kolem nás začali lidi líbat, přišlo mi líto, že my dva tam jen tak sedíme jako dva cizí neznámí a vzala jsem jej za ruku. Měl ji teplou a zvlhlou potem. Nic moc sexy to teda nebylo.

Oliver se zajíkl a zděšeně se kolem sebe rozhlédl.

„Hledáš někoho?“ naklonila jsem se a zašeptala mu za ucho. Chudáček byl tak vyděšený, že si neuvědomil, jak blízko u něj jsem a když se po rozhlédnutí vrátil hlavou na původní místo, srazil se se mnou nosem. Lekl se, až lehce nadskočil a evidentně měl v úmyslu vykřiknout, ale to jsem mu už nedovolila. Zaprvé jsem nechtěla, aby na nás jakkoli upozorňoval a zadruhé jsem od něj už konečně chtěla tu proklatou pusu. Přitiskla jsem se mu rty na ty jeho a pro jistotu jsem jej ještě objala rukama kolem krku, aby se neodtáhl příliš brzy.

Nebylo to špatné, vlastně se mi to i líbilo, jen jsem možná očekávala víc. Nevím co, asi jsem si představovala, že se mi podlomí nohy nebo zatočí hlava… ale seděla jsem, a tak se moje kolena nemohla předvést a můj organismus s upířími geny by na takové přízemní projevy slabosti – jako je točení hlavy – asi potřeboval silnější kalibr.

Myslela jsem, že jeho rty budou sladké – ale byly slané od popcornu – a že budou jemné a měkké jako samet – ovšem měl by začít používat nějaký zvláčňující balzám, docela mu praskají. Prostě jsem si celkově představovala, že se mi tím polibkem změní celý dosavadní život, ale žádnou změnu necítím. Smůla.

Oliver se ale začal dost nervózně ošívat, tak jsem se raději zase usadila do křesla, jakoby nic. Fajn, přitvrdíme jindy, dnes není chlapec ve své kůži, řekla jsem si a dál už jsme nerušeně sledovali film. Naši by ze mě měli radost – žádné prasečinky se neděly.

Po skončení představení na nás už čekala Rosalie v nastartovaném autě a oznámila nám, že měla ještě nějaké vyřizování ve městě, a tak mě vezme domů ona. No jistě, čirou náhodou byla poblíž… já věděla, proč se nemám těšit, že se projedu v autě Oliverova bratra.

Oliver se kupodivu nijak nezdráhal, že mě chtěl odvést domů a vypadal, jako by si snad i oddechl. Je nějaký divný, budu sis s ním muset vážně promluvit, jestli spolu teda chodíme nebo ne, protože z toho našeho vztahu-nevztahu začínám být nejistá taky.

Doma jsem se s podupkávající nohou postavila před pohovku v obýváku, na které svorně seděli oba mí právě přítomní bratři. Někdy si představuju, že přijdu domů a tam se zčistajasna objeví i Edward, ale asi mám moc bujnou fantazii a zároveň netečného nejoblíbenějšího bratra.

Emmett i Jasper přešli plynule pohledem z televizní obrazovky s baseballem na moje pohybující se chodidlo a pomalu své zraky zvedali, až se konečně dostali k mému obličeji. Byli jak dvojčata.

Pak ale změnili strategii a Emmett se na mě láskyplně usmál a Jazz začal vysílat ty své pošahané vlny klidu a míru. S tím ať si jde třeba na Miss Universe, ale ne na mě!

„Nezkoušejte to na mě, není mi sedm,“ pronesla jsem s tím největším klidem, jakého jsem byla schopná. „Tak ven s tím, co jste mu řekli?! Jestli si myslíte, že jsem úplně vymazaná, tak vás musím zklamat, nejsem tak naivní, abych si myslela, že jste si s ním před domem povídali o sportu, baseballu nebo počasí. Neudělali jste mu nic, že ne?“

„Jestli se ti zdál poněkud přibržděný, tak v tom prsty fakt nemáme, to reklamuj u výrobce,“ řekl Emmett a napjatě se usmál. Ať dělal, co dělal, uvolněně nevypadal.

„Přibržděný byl, jen ne mentálně, ale společensky a citově. Když jsem ho chytila za ruku, tvářil se, jako bych mu ji chtěla sníst! Co jste mu napovídali?!“

„Jen jsme ho varovali, Bello. Na tom není nic špatného, je to naše povinnost, kterou moc rádi plníme. Jednou nám za to poděkuješ, až budeš doopravdy dospělá a rozumná,“ pronesl doopravdy dospělý a rozumný Emmett.

„Tss, to určitě. Za co vám poděkuju, že mi kazíte vztah?“

„Vztah?! Na vztah jsi pořád ještě dítě!“ rozčílil se Jasper a Emmett si založil ruce na hrudníku a jelikož mlčel, aspoň se na mě výhružně zatvářil. Ti dva by si měli adoptovat svoje dítě a hrát si na mamku a taťku, jen nevím, jak by si rozdělili role.

„Jaké dítě? To už fakt přeháníte! Pokud vím, v dokladech mám už skoro patnáct let a zařizoval jsi je ty. V září nastupuju na střední a nechci kolem sebe plný barák chův!“

„Bello, uklidni se. Nejsi dítě, ale potřebuješ dohled, protože jsi lehkovážná a ztřeštěná a nehádej se už, to je moje poslední slovo. A samozřejmě, že nastupuješ na střední, to víme, nastupujeme tam taky.“ Jasper to řekl s tak ledovým klidem, až mi po zádech přejel mráz.

Sakra, tak to jsem v kaši.

„Ne, to ne, prosím. Nechci bodyguardy!“

„O tomto nediskutuj, Bello, nemá to smysl a přiznej si, že kdybys měla volnou ruku, lítala bys neustále v nějakém průšvihu,“ zabručel Emmett.

Emmett?!

„To říká ten pravý!“ ušklíbla jsem se. On si snad ze mě dělá srandu.

„Jsou průšvihy a průšvihy, Bello. Udělat z obýváku karaoke bar, rozbít tam disko kouli a zaneřádit jej celý konfetami a flitry je sice průšvih, ale do jisté míry sranda,“ poučoval mě Emmett a vzpomněl přitom naši poslední akci, při které by mámu trefil šlak, kdyby nebyla upírka. Jasper se začal kousat do rtu, aby se nesmál nahlas, jenže brzy se přestal culit, protože Emmett pokračoval: „Ale zlinkovat se na párty a skončit s bůhvíkým bůhvíkde při bůhvíčem už není žádná sranda!“ To už se nesmál ani jeden, jen na mě shlíželi jako na nějakou nadrženou kozu.

Na to já nemám nervy, to nemá cenu. Otočila jsem se, co nejhlasitěji vydupala schody a zapadla do svého pokoje.

Za chvilku za mnou přišla Alice a povídala něco o tom, že to se mnou všichni myslí dobře. Jasně, jak jinak. Takové spasitelské kecy fakt miluju! Ale musím uznat, že Alice je v naší rodině jediný, kdo se nechová jak vychovatel, ale jako kamarádka. Když jsem byla malá, hrávala si se mnou míň než Rose nebo kluci, ale teď, čím jsem starší, tím k sobě máme blíž.

„Bello, nebude to tak pořád. Jen teď je to pro nás všechny nové, jsi ještě moc mladá,“ řekla Alice a má velké štěstí, že neřekla 'malá'.

„Ale Al, já mám Olivera ráda. Je to s ním úplně jiné než doma s vámi. A většina holek s někým chodí a… Já nevím, prostě chci víc volnosti.“

Alice se na mě zkoumavě podívala, asi přemýšlela, co řekne a pak se opatrně zeptala: „Jak moc, Bello? Jak moc ho máš ráda?“

„Já nevím, prostě asi dost, líbí se mi,“ řekla jsem nejistě a ona se na mě vševědoucně usmála.

„Máš toho ještě tolik před sebou, Bello, vychutnávej si to postupně,“ mrkla na mě a zvedla se z mé postele, na kterou si za mnou přisedla. „Dobrou noc!“ řekla ještě a pak už zmizela a já zůstala nechápavě hledět na koberec.

Edward:

„Ty to nechápeš, Thereso! Měli ho v té garáži víc zmáčknout, třeba mu i zlomit malíček nebo natrhnout zadek, ale rozhodně jej neměli s Bellou pouštět ven! Ji neměli vůbec pouštět z domu! Měla by sedět v pokoji a číst si, hrát na piáno nebo třeba vyšívat, já nevím, cokoli! Jen co odjedu, začne se všechno bortit jako domeček z karet. Nechápu ty jejich myšlenkové pochody, obzvlášť když ví, jak je z Belly ten cucák Oliver nadržený. Jasper se dokonce divil, že v tom jeho stavu byl ten puberťák vůbec schopný chodit ve vzpřímeném postoji. Ts – a oni mu ji vydají na pospas! To se mi snad jen zdá!“

„Edwarde, zklidni se. Vždyť přece Rose slíbila, že je hned po kině zase vyzvedne, v sále plném diváků si na ni přece nic nedovolí.“

„V sále ne, ale v kině jsou i záchody a plno dalších zákoutí. Sakra!“ Byl jsem vzteky a vyděšením celý bez sebe. Ani nevím, co mě ovládalo víc, ale asi to byl strach. Jen ať už proboha zavolají, že je Bella zase doma a že je v pořádku!

„Edwarde, budeš se muset smířit s tím, že Bella stárne. Je jí čtrnáct, až se vrátíš, bude – podle toho co jsi mi říkal o jejím zrychleném stárnutí – už dospělá. Bude si žít svůj život a ty to budeš muset přijmout. Nemůžeš ji omezovat nebo jí dokonce zakazovat partnery, pokud nemáš v plánu, že se jím staneš ty sám.“ Theresa se trpce zasmála, ironicky ušklíbla a vzala mou tvář do svých dlaní. Chvíli jsem jí pohled opětoval a když jsem se začal obávat, že nevím, co jí na to mám říct, konečně zazvonil telefon.

Byla to Alice. Má sestra evidentně nemá tušení, jak se má chovat správný špeh, protože mi odmítla podat jakékoli detailnější informace. Sdělila mi jen to, že se Bella vrátila domů v původním stavu a neprováděla žádné za zmínku stojící nepřístojnosti. Kdyby tak bylo v mých silách udělat ve věcech pořádek…

„Takže se holčička vrátila domů celá a nápadník nepřijde o žádnou část svého těla?“ zahihňala se zase Theresa. Jen jsem jí neurčitě zabručel na souhlas – toho kripla bych nejraději roztrhl jak hada – a naznačil jsem své přítelkyni, že se jde ven.

♣♣♣

Bella:

„Budeme vypadat jako nějaká mafiánská delegace!“ zabručela jsem nesouhlasně a nasedla za Emmettem a Rose do jeepu, abychom vyjeli směr střední škola. Jen co jsem zabouchla dveře, Emm se s protáčejícími se koly rozjel a v následujícím momentu se nám už lepil na zadek Jasper s Alicí v jejich Maserati. Ono je to sice Jazzovo auto, ale díky úmluvě 'co je mé je i tvé' není vlastně co řešit. Je to skutečně luxusní zázrak a já se v něm pokaždé moc ráda svezu, když mě Jazz pozve k sobě na palubu. Bohužel to ale nebývá moc často, protože jde o verzi pro sobce, totiž třídvéřák, takže se v něm jako spolujezdec vozí spíš Alice. Jedině že bych si sedla na řadicí páku, což se mi moc nechce a stejně si myslím, že by mi to Jazz ani nedovolil.

„A to si jako fakt myslíte, že vám všichni sežerou, že vám je sedmnáct?“ zeptala jsem se do nastalého ticha. Rose jen pohodila rameny a s nevzrušeným výrazem se na mě otočila.

„Proč ne? Řekli jsme, že z důvodu cestování jsme postupně zmeškali dva roky studia, takže nám některým je víc než sedmnáct. Nikdo se nad tím nijak nepozastavoval, tedy ne víc než nad tím, že jsme všichni adoptovaní. A nemyslím si, že by se s námi někdo nějak extra pouštěl do debat, ať už by byly jakékoli.“ Rose má vždycky na všechno odpověď, to si zaslouží obdiv.

Já nastupuju samozřejmě do prváku a Alice se rozhodla obětovat a jde tam se mnou. Je tak drobná, že o jejím nízkém věku asi ani nikdo pochybovat nebude. Nejsem si teda jistá, jestli za mnou do ročníku nejde jen proto, abych byla pod větším dohledem, ale nevadí mi to, protože tam aspoň nebudu sama a s Alicí to bude fajn. Rose s Emmettem a Jazzem jdou do třeťáku a ve třídě se teda potkají s Oliverem. Potěš koště. Snad si k němu Jasper nesedne.

Jakmile jsme přijeli ke škole, vyletěla jsem z auta a šla rovnou za Oliverem, který stál v hloučku několika kluků, ale zády ke mně. Jeho kamarádi, kteří mě viděli, se najednou začali narovnávat, aby vypadali větší a několik z nich nasadilo sebevědomý škleb, na který asi chtějí balit holky. Jeden dokonce zahvízdal a další se naklonil k těm klukům, kterým jsem viděla záda a polohlasně řekl: „Koukejte na tu buchtu. Ta jde určitě do prváku. O pade, že ji dostanu.“ Chudák si myslel, že ho uslyší jen ti jeho soukmenovci, ale já mám přece jen poměrně slušný sluch.

Najednou se na mě otočila celá skupinka a Oliver zrudl. Podle jeho zuřivého pohledu to ale nebylo studem, ale vztekem. Chtěla jsem ho co nejlíp navnadit, a tak jsem přidala do kroku a co nejkrásněji se na něj usmála.

„Ahoj,“ špitla jsem, jakmile jsem byla dostatečně blízko a následně jej rychle chytila za ruku.

„Ahoj Bello, kratší sukni jsi už ve skříni nenašla? Divím se, že ti tví bratři dovolili takto vyjít z pokoje,“ vyplivl ze sebe Oliver navztekaně, přičemž to o mých bratrech spíš jen šeptal, i když mu to bylo úplně k ničemu. Mí sourozenci by jej slyšeli, i kdyby nechtěli a já jsem přesvědčená, že naopak špicují všech osm upířích uší. Můj kluk si přetáhl tašku s věcmi ze zad před sebe a nesouhlasně si mě měřil. Kdyby mě místo toho kritizování aspoň políbil. Je chladný jako psí čumák, i líbat se mě zdráhá, natož něco víc.

Rozhodla jsem se, že až budu za dva týdny slavit narozeniny, svedu ho a ať si proti tomu zkouší něco namítat! Hraje si na svatouška a přitom si neustále potřebuje skrývat a maskovat přední partie.

„Čaute, lidi!“ pozdravil bujaře Emmett a na slovo lidi dal extra důraz. Jasper se nepatrně uculil a holky zvedly oči v sloup. Takové soukromé žertíky je nepřestanou bavit asi nikdy.

Kluci – kromě Olivera – přestali konečně civět na mě a přejeli jako jeden muž svými zraky k Emmettovi. Jestliže měli předtím pusy mírně pootevřené – když zjistili, že se s Oliverem známe –, tak teď už je měli doslova otevřené dokořán. Prohlíželi si jeho hrudník, ruce a celkovou postavu, načež někteří se snažili tvářit statečně, jiní nepokrytě zděšeně pomrkávali a pár jich dokonce mírně couvlo.

Žabaři!

„Vy jste Oliverovi spolužáci? Tak to je fajn. My jdeme totiž taky do třeťáku,“ zahlaholil Emm a Jazz se na tu vyděšenou skupinku zamračil. Musím říct, že vypadal děsivě a rozhodně jsem nebyla sama, kdo si to myslel.

„Vy nastupujete taky?“ zeptal se překvapeně Oliver, ale na rozdíl od svých kumpánů vypadal poměrně vyrovnaně, smířeně.

„Jo, Oli, taky. Rozhodli jsme se, že maturita je dobrá věc,“ řekl vědátorsky Emmett a zazubil se na své zbývající sourozence, „takže se tady budeme denně potkávat a naše nejmladší sestřička tady nebude aspoň sama samotinká, že, Bello?“

Oliverova tlupa se zase se svými zraky přemístila ke mně a někteří z těch hrdinů dokonce tiše a nevěřícně zopakovali slovo 'sestřička'. Malý zrzek vlevo od Olivera zašeptal dokonce: „Sestřička, no to mě poser.“

„Olivere, provedl bys mě tady?“ zatahala jsem jej za rukáv a tím si konečně ukradla jeho pozornost. Ovšem nejen jeho, najednou na mě hleděli všichni v dosahu snad padesáti metrů. Teď už jsme totiž nezajímali jen tu skupinku rádoby borců, ale strhli jsme na sebe pozornost celého parkoviště. My, především tedy mí bezchybní a nádherní sourozenci a vzorky z vozového parku naší rodiny.

„Dávej nám na ni pozor, Olivere,“ mrkl na něj Emmett a Oliver ztěžka polkl.

„Spolehněte se,“ vydechl a už mě vedl ke vchodu školy.

Ještě než jsme zašli dovnitř, slyšela jsem, jak Emm poučuje ty kluky, že spolu s Oliverem chodíme, fajn, aspoň máme ušetřenou práci… i když je jasné, že Emm to nedělal pro naše dobro, ale aby tím těm padavkám naznačil, že na mě nemají nic zkoušet.

A tak jsem si pomalu zvykala na novou školu, nové spolužáky a učitele a Oliverovo neskutečně stupidní žárlení. Snad každý den mi udělal nějakou scénu, byl horší než Jazz s Emmem dohromady. Zvažovala jsem dokonce, jestli spolu nepodepsali nějaký pakt o spolupráci nebo něco podobného. Měla jsem pocit, že nemám dva bodyguardy, ale tři.

Musela jsem neustále snášet blbé řeči na své oblečení – sukně je moc krátká, kalhoty moc upnuté, případně nízké, top má velký výstřih, mohl by být volnější a tak pořád dokola. A to vše od mého přítele, který kolem mě lítal jako buldok, ale sám mi dal maximálně letmou pusu. Emmett s Jasperem nás jen zpovzdálí pozorovali a tvářili se velmi spokojeně. Aby taky ne, když si to zařídili tak, aby za ně odvedl špinavou práci nebohý chlapec a oni byli za frajery.

Konečně přišel den mých narozenin a já jsem si naplánovala s Oliverem 'výlet do přírody'. Teda jakože, ve skutečnosti byl můj úmysl jasný. Divila jsem se, že se Alice tváří jakoby nic, ale usoudila jsem, že mi to buď přeje a nechce se vměšovat do mých záležitostí nebo že prostě nic nevidí. Nemůže být přece vždycky krok napřed.

Divila jsem se, jak jsou všichni v klidu a nikdo nezbrojí proti mému přání strávit narozeniny na pikniku sama s mým přítelem, ale asi dostali konečně rozum a usoudili, že jsem už dost stará na svobodné rozhodnutí. Nebo jsem se v nich mýlila a sex podle nich pro mě není nepřístupná činnost. Příjemné zjištění.

„Tak všechno nejlepší, Bello!“ pronesl Oliver a ťukl si se mnou džusem. Naši trvali na tom, že nebudeme pít žádný alkohol a já jsem neměla problém v tom, tento malý ústupek udělat. Seděli jsme s Oliverem na písku odlehlé a opuštěné pláže a sledovali moře. Trochu tam pofukovalo, ale mně pochopitelně zima nebyla a Oliver byl dost oblečený.

Poté, co jsme se napili a konečně trochu vášnivěji políbili, se ode mě odtrhl a podal mi krabičku, která nebyla ani velká, ale ani tím správným způsobem malá. Otevřela jsem ji a vevnitř byly textilní rukavice.

Heh, rukavice? Zůstala jsem na ně překvapeně hledět a uvažovala, jak jej něco takového mohlo napadnout. Nečekala jsem žádné velké dary, pokud něco potřebuju, koupí mi to bez problémů někdo z rodiny a vlastně jsem ani nechtěla, aby za mě Oliver nějak víc utrácel. Kdyby mi například koupil nějaký šperk, asi bych se cítila provinile, že si musel ukrojit příliš velkou částku z kapesného… ale myslela jsem, že mi dá něco zajímavého. Třeba i bezcenného, ale originálního, něco, z čeho by bylo vidět, že na mě delší dobu myslel. Nebo třeba knížku, která by nějak vystihovala náš vztah… ale rukavice?!

„Říkal jsem si, že musíš mít otlačené ruce, když spolu jezdíme na kole. Jsou tam silikonové vycpávky pod palcem a pod ostatními prsty,“ řekl nesměle a zatvářil se ublíženě.

Bello, projev radost!

„Děkuju, cyklistické rukavice ještě fakt nemám,“ špitla jsem provinile, v duchu ironicky dodala 'protože je mé poloupíří ruce nepotřebují' a rychle se na něj usmála. Vždyť on na mě myslel a já husa se tvářím, jako by mě zklamal. Oliver se ošil. No nepotěšila jsem ho.

„Olivere, jsou fakt skvělé. Jen jsem byla překvapená, čekala jsem knížku nebo cédéčko, však víš, něco klasického. Vyvedl jsi mě z konceptu, ale moc příjemně,“ přesvědčovala jsem jej a tentokrát se mi to snad i povedlo.

Rychle, dokud bylo železo ještě žhavé, jsem se jej pokusila kout. Vrhla jsem se k němu a začala jej líbat a svlékat. Oliver nejdřív strnul, ale pak se velmi rychle vzpamatoval a polibky mi chtivě vracel.

 33. kapitola ↔ 35. kapitola

Autor: vesper (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vychoval jsem si lásku - 34. kapitola: