Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vychoval jsem si lásku - 28. kapitola

31.12.2011 (18:00) • vesper • FanFiction na pokračování • komentováno 42× • zobrazeno 4715×

„A je to tady! Edwarde, kde sakra jsi?! Jeremy nám oslintává Bellu!“ ozvalo se z domu.

Zastavil jsem Grace na houpačce tak prudce, až jsem se lekl, že se mi pozvrací na boty, vyhodil dva plavce-neplavce z bazénu a běžel do obývacího pokoje. Tam byla celá naše rodina sledující dětskou dvojici Bellu a Jeremyho před sedačkou a kolem nich pobíhal obrovský tmavovlasý upír, který s chutí pokračoval v dirigování: „Alice, foť to! Jeremy, tam je brada, musíš výš! Doneste někdo ubrousky!“

Já jsem jen zalapal po dechu a nevěřícně zíral na ten výjev před sebou. Trvalo to ovšem jen chvilku. Za moment se Bella odtáhla, zaujatě stáhla rty doleva, přimhouřila oči a řekla: „Nechápu, co se vám na tom líbání všem tak líbí. Vždyť je to strašně mokré. Raději si budeme hrát na indiány, Jeremy, ano?“ Klučina se zatvářil poněkud zaraženě a chystal se Bellu přesvědčit, aby si své rozhodnutí ještě rozmyslela, což jsem ale okamžitě zarazil.

„Fajn, myslím, Jeremy, že už to stačilo. Běž si pěkně hrát do bazénu,“ spustil jsem na něj možná trochu víc zostra, než jsem měl původně v plánu, položil mu dlaň na hlavu a rázně jej natočil čelem ke dveřím. Jeremy se na mě blaženě usmál a místo chystání se k odchodu začal vyhlížet Bellu, která mezitím zmizela v kuchyni.

„Padej, kluku, padej, padej! Na co ještě čekáš? Tvá minuta slávy už pominula,“ oznámil jsem mu hlasem plným zadostiučinění a vystrkal jej za dveře. Když jsem za ním konečně zavřel, musel jsem se hodně držet, abych si nezamnul ruce. Tak, to by bylo.

„Nepřítel zneškodněn, co, Edwarde?“ zazubil se na mě Jasper a ve snaze skrýt přede mnou následný výbuch smíchu si schoval obličej do Aliciny šíje a předstíral vášnivé vzplanutí. Raději jsem se otočil a šel ven ohlídat si své sektory. Když už jsem toho malého otrapu poslal do bazénu, nebylo by vhodné, aby se mi tam utopil. To bych pak měl na talíři následujících alespoň padesát let.

Zbytek odpoledne proběhl poklidně a v podvečer se začali rodiče sjíždět pro své ratolesti, což se neobešlo bez pláče, nářků a výhružek jak ze strany rodičů, tak i jejich dětí.

Bella:

Jeremy strašně slintá. Choval se, jako bych byla nějaké lízátko. Nevím teda, jestli se to tak má správně dělat, ale pokud jo, asi raději žádného kluka nechci. Ale myslím si, že normální to asi moc nebude, protože třeba taková Rose není uslintaná nikdy, a to ji Emmett pusinkuje pořád. Budu se muset někoho zeptat – ale radši asi zkusím Alici, Jasper se mi totiž na rozdíl od Rosiina Emmetta smát nebude.

No, jenomže teď to mám strašně těžké, protože jsem zjistila, že i takový David nebo Thomas jsou úplně super. David mi dal svoje vlastní nálepky motorek a Thomas dokonce nechal před naším domem položenou koloběžku s velkou červenou mašlí jako dárek pro mě. Pak sice volala maminka Thomasová, že je to jeho vlastní koloběžka a že ji chce zpátky, ale stejně to od něho bylo hezké.

Připadala jsem si jako Rose, která dostala minulý měsíc od Emmetta červené auto, protože měli výročí. I když být Rose, raději bych si nechala dávat dárky od táty nebo Jaspera, ti aspoň dávají náhrdelníky a krásné šaty nebo hodnotné umělecké artefakty, jak říká maminka.

Budu si muset hodně dobře rozmyslet, jestli teda půjdu na rande s Davidem, Thomasem nebo Jeremym.

Nebo raději půjdu se všemi třemi, a pak si vyberu.

„Bello! Nepřemýšlej nad hloupostmi a soustřeď se na jídlo. Je už pozdě, oslava se protáhla víc, než jsme počítali, takže to co nejrychleji dojez, ať můžeš jít do postele,“ napomenul mě Edward, který vedle mě seděl. Snažil se vypadat přísně, ale já náhodou moc dobře vím, že se ho nemusím bát – na rozdíl od mámy nebo táty mi nikdy nic nezakázal ani nezadal žádný trest.

„Bello? Budeš tak laskavá a zopakuješ mi, co jsem právě řekl?“ zeptal se ten nervózní upír vedle mě.

„Edwarde, co myslíš? Měla bych jít na kolotoče i s Owenem?“ Edward zvláštně zamrkal a pak na mě vykulil oči.

„Proč se na mě dívá tak udiveně? No tak, Edwarde, ať ti nevyletí obočí až do lustru,“ zahihňala jsem se. On si jakože odkašlal a pak začal jakýmsi divným hlasem:

„A nechtěla bys jít ven raději s nějakými holčičkami? Určitě máš i plno kamarádek… Co kdybych vás vzal příští týden na kolotoče -“ zkoušel to na mě Edward, ale já se nikdy nenechám snadno setřást.

„Ne, s holkama je nuda! Edwarde? A ty máš raději holky nebo kluky?“

Edward:

„Esmé?! Buď tak laskavá a pojď si svou dceru uložit ke spaní!“ zavolal jsem okamžitě směrem do Carlisleovy pracovny a v duchu pro sebe dodal – než tu zdivočelou veverku samou láskou utopím ve vaně.

Když jsem se otočil zpátky na ni, měřila si mě zúženým nepřátelským pohledem a netrpělivě klepala prstíky pravé ruky po desce stolu. Vyčkávala mou odpověď. A nebyla sama.

Z horního patra se za Rosaliina nespokojeného vrčení vyřítil polonahý Emmett s omluvou, že toto si nemůže nechat ujít a z druhého směru – z verandy – se k nám přišoural Jasper spolu s Alicí, kteří se tvářili, že se tu ocitli jen náhodou. Esmé přišla kupodivu velmi rychle, což bylo asi způsobeno i tím, že s ní šel její muž – k mému překvapení lehce rozcuchaný.

„Zlato, Edwarde, víš, že máš mou neochvějnou podporu, ale já jsem ti přece několikrát důrazně říkal, ať si dáváš pozor. Že všechno, co děláš mimo dům, je jen tvá věc, ale ať nedovolíš, aby se nic z tvých intimních a pobuřujících praktik nedozvěděla rodina!“ zahalekal rádoby laškovně Emmett a práskal se při tom dlaněmi po stehnech.

„Alice, tak už je jasné, proč nevidíš v Edwardově budoucnosti žádnou sličnou dívku. Hledáš tučňáka na Sahaře!“ pronesl naoko soucitně Jasper, zatímco já jsem měl co dělat, abych se choval jako dospělý mužský a ne jako pubertální kluk, protože to už bych se na ty dva vrhl a vyvolal souboj, který by skončil upířím táborákem se dvěma vzlykajícími vdovami. Nejraději bych je rozcupoval na malinké kousíčky, ale snažil jsem se chovat důstojně a rozumně – i kvůli Belle –, a tak jsem jen ztěžka oddechoval a snažil se zklidnit. A skoro by se mi to i podařilo, kdyby se nepřidala i Esmé, která měla dnes bohužel svou šprýmařskou náladu:

„Ale no tak, broučku, nemusíš se přece za nic stydět, já tě budu milovat pořád stejně. Jsi přece můj syn!“ pronesla mateřsky a chystala se mě pohladit.

Carlisle se dusil smíchy a přemlouval se, aby v sobě potlačil své herecké sklony a nezabil tuto sešlost tím, co jej právě napadlo. Ale jeho dlouhé roky utlumovaná rozpustilá stránka, která musela ustoupit do pozadí, aby vynikly ty více hodnotné a racionální charakterové vlastnosti, byla silnější než on sám. V jednu chvíli se nutil do klidu a ve druhé se místností ozval jeho vysoký, přehnaně afektovaný a naoko pohoršený hlas: „Můj syn už nejsi! Táhni z mého domu a nevracej se, dokud nedostaneš rozum a nebudeš normální, jako třeba tvůj bratr Emmett! Proboha, uhas v sobě toho ďábla!“ Carlisle utichl, kmitl očima zprava doleva a lehce provinile se usmál. Byl konsternovaný sám sebou a sílou svého projevu.

Stejně tak šokovaní byli i všichni členové rodiny - po skončení jeho plamenného projevu se rozhostilo hluboké ticho, které protrhl až můj výbuch smíchu. Pomyslný pohár přetekl, ovšem nehrozilo, že by začaly lítat třísky - jak se začal Carlisle obávat poté, co si přiznal, že to vzhledem ke své mírumilovné povaze poněkud přehnal - naopak tím docílil pravého opaku. Absurdnost celé situace byla pro mě tak neuvěřitelně groteskní, že jsem nebyl schopný jiné reakce, než se smát.

Bella se na celou naši rodinu dívala jako kotě na první sníh a pak se ke mně otočila se slovy: „Copak ty tomu rozumíš?“

„Já ano, Bello, ale ty máš ještě čas. Tak a teď šup nahoru.“

„Do teplíčka!“ zahřměl Emmett a skácel se na zem.

Nedalo mi to a rozhodl jsem se v sobě už neskrývat svůj smysl pro humor: „Emmette? Chtěl jsem ti poděkovat, že jsi mi dodal odvahu se vypořádat s tím, co cítím. Jen mě překvapuje, že jsi tak otevřeně mluvil o tom našem zpovědním rozhovoru. Myslel jsem, že nechceš vytahovat, jak jsme spolu byli v klubu a tu záležitost s Mattem a Bradem. Mimochodem, s Mattem jsem se před týdnem potkal a vzkazuje ti, že s nostalgií vzpomíná na tu tvou sexy -“ Zbytek jsem už nedořekl, protože mi můj bratr klečel pravým kolenem na hlasivkách a chystal se mi utrhnout hlavu, před čímž mě zachránila Rose, která si svého muže naštěstí včas zpacifikovala a se slovy: „Ale, čumáčku, kolikrát ti mám říkat, že nesmíš být tak vznětlivý?!“

„Miláčku, ale já nikdy nikde s Edwardem a žádnýma klukama nebyl!“ zavyl Emmett už z prvního podlaží.

„A bez Edwarda jsi tam snad byl?!“ zeptala se naoko zhrozeně Rosalie.

„Ne! Lásko, proboha, já žádného Montyho ani Billa neznám! A popravdě jsem teď z našeho bratra docela zmatený, protože jsem si až do dneška myslel, že je na ženské, ale teď začínám pochybovat. Je docela přesvědčivý - mmh mhm Ous?“ zakončil svůj proslov Emmett huhláním, protože mu jedna neohrožená upírka ucpala ústa těmi svými.

„Ty můj medvídku, už na to nemysli, vzpomínáš si ještě, kde jsme to před deseti minutami přestali?“ přivedla ho jeho žena během pěti vteřin na jiné myšlenky a následně k jiné činnosti a my všichni děkovali za dokonalé načasování, protože Esmé právě začala Belle napouštět vanu a pro jistotu i dostatečně hlasitě zpívat, aby zamaskovala hluk linoucí se z pokoje těch dvou vášnivců.

♥♥♥

„Rande“ s Davidem, Thomasem, Jeremym a nakonec i Owenem, na kterém jsem dělal nejen dohled, ale i křena, dopadlo přesně tak, jak jsem se obával. Mělo své dalekosáhlé následky, protože Bella si z oné bohaté nabídky mladíčků evidentně vybrala a poprvé se platonicky zamilovala. Tím šťastným nakonec nebyl Jeremy se svými mokrými polibky, ale Thomas s koloběžkou.

V následujících týdnech chodila Bella domů s myšlenkami nekontrolovatelně rozházenými a duševně nepřítomná, a když už myslela na něco konkrétního, šlo o to, jestli bude lepší si nechat uplést copánky, vyčesat ohon nebo nechat vlasy rozpuštěné. Jestli zvolit žlutou, fialovou či zlatou stuhu nebo zelené, červené či modré šaty.

Když se jednoho rána Bella pět minut rozhodovala a před zrcadlem zkoumala, do kterých bot se obuje, aby jí to slušelo na nejvyšší možnou míru, veškerá diskrétnost jejího publika – nás - šla bokem a my jsme se začali jejímu počínání mírně usmívat a Emmett se jí dokonce naprosto drze a nahlas řehtal:

„Teda, Bello, nějak se ti začaly zapalovat lejtka – ale řeknu ti, už bylo načase! Mimochodem, to s tím zrcadlem rovnou zabal, děvče, už bude jen hůř, nejlepší léta máš za sebou!“

Bella se na něj chvíli zaraženě dívala, pak přelétla pohledem na nás ostatní, a když viděla, že se na ní všichni bavíme, chudinka se naprosto zdrceně rozvzlykala, jak jí to bylo líto.

„Tos teda nemusel, Emmette!“ štěkla po svém muži Rose a Jasper jeho směrem pohoršeně zakroutil hlavou a s myšlenkou, že neví, jak to bude zvládat, až se v Belle začnou bouřit doopravdy silné hormony, začal jejím směrem vysílat konejšivé vlny útěchy.

Zjevně jsme to přehnali a budeme si muset dávat pozor na to, co před naší malou psychicky nevyrovnanou holčičkou říkáme.

Toho dne se tedy nešlo do školy, ale na rodinný lov, protože jsme Bellu potřebovali přivést na jiné myšlenky a kolem poledne mělo stejně svítit slunce, takže by bylo zbytečné celou situaci komplikovat. Ovšem ani změna prostředí v Emmettovi neutlumila jeho geny věčného šťourala, jemuž bohužel Bella prozatím víc než ochotně skáče na špek.

„Bello, podívej, Thomas! Ne, promiň, to je jen veverka. Ale tam, na severovýchodě, jéj, promiň, jen suchá větev…“ Po pár podobných větách si dala Bella ruce v bok, nafoukla si tvářičky a Emmettovi oznámila, ať si sežene jinou malou sestřičku, protože ona s ním právě skončila a už se s ním nebude nikdy víc kamarádit.

Bez váhání vyskočila Carlisleovi, který jako jediný dokázal držet celou dobu vážnou tvář, na záda a nechala se odnést domů, kde si hrála po zbytek dne na uraženou a přitom si zaplétala copánky, aby jí to druhý den slušelo.

Po pár dnech Emmettova popichování a Bellina urážení se atmosféra v domě zklidnila a naše malá se začala opět uvolněně svěřovat, zatímco my jsme její obdivné chvalozpěvy na momentální zamilované poblouznění s pochopením poslouchali. Ovšem trpělivost to chtělo pořádnou, protože Bella nás rozhodně nešetřila, až jsem měl občas dokonce pocit, jestli na nás jen něco nezkouší:

„Thomas má tak krásně modré oči!“

Co vidí Bella na modrých očích?! Zlaté jsou přece lepší! bloumal jsem a snažil se pochopit její slabost pro modré duhovky.

Nebo: „Thomas má nádherně bílé zuby!“

Pche! A kdo v této rodině nemá?! Přiveď ho a porovnáme nejen barvu, ale i sílu našich zubů! málem Belle navrhl Emmett.

Či: „Thomas má super tričko, zelené s fialovými kruhy!“

„Ach jo, a lekce dobrého vkusu jsou v háji! Jedinou omluvou nechť ti je, že je láska slepá!“ povzdechla si Alice.

Pak zase: „Thomas hodil na Petera mokrou houbu!“

„Jo, tak to je frajer, toho se drž, holka. Hmm, docela mi chlapec připomíná Emmetta“ napadlo Rose.

A dnešní óda na hrdinu Belliných snů zněla: „Thomas je tak odvážný! V matematice odmítl přinést domácí úkol!“

Načež Jasper s úšklebkem v mysli kontroval: „To možná, ale Seveřanům by jistě neměl odvahu vzdorovat!“

♥♥♥

Podzim přešel plynule v zimu a situace s Bellou se vůbec nezlepšila, spíš naopak. Každou chvíli u naší vily zvonil pošťák s dopisem pokresleným srdíčky nebo přímo s balíčky, které ukrývaly roztodivné, více či méně roztomilé a hlavně zamilované dárky pro Bellu. Ta si na vzniklou situaci velmi rychle zvykla a s neskonalým labužnictvím si tyto pozornosti rozdělovala do příslušných skříněk – tedy podle toho, jestli onen konkrétní nápadník pro ni přicházel do úvahy o nějakém bližším kontaktu či nikoli.

Pochopitelně ten šuplík, který by přicházel v úvahu, měl přijít na řadu až v případě, že by se to „nějak“ skončilo s Thomasem. Docela se obávám, že bude moje princezna poněkud promiskuitní… Od koho se to tak mohla naučit?!

Školní rok utíkal jako voda, sníh začal tát, příroda po zimě ožívat, a když Alice přestala Belle oblékat pod šaty punčochy a polobotky nahradila otevřenými dětskými střevíčky, uvědomili jsme si, že se blíží letní prázdniny, což byla ideální chvíle pro další stěhování, o kterém Bella zatím neměla ani tušení.

Přestože jsme v Edmontonu nebyli příliš dlouho, naše malá poloupírka se neskutečně rychle vytáhla a přestože chodila do první třídy, vypadala už na deset let. Její růst se zrychlil natolik, že jsme nemohli riskovat jakékoli podezření nebo zkoumání jejího stáří.

Jako nový domov jsme vybrali Anglii, kde Bella v září nastoupí raději rovnou do páté třídy.

Vše je zařízeno, zbývá už jen to nejtěžší. Sdělit tuto informaci nejmladší člence naší rodiny, čehož jsme se báli ze všeho nejvíce. Ovšem kupodivu naše stěhování přijala Bella velmi statečně, k čemuž určitě přispělo i to, že se před prázdninami rozešla s Thomasem.

Ten jí totiž jako pravý kavalír na rovinu řekl, že jí o prázdninách určitě nebude věrný, protože život je krátký a on si musí užívat, dokud na něj holky letí.

Bella brala konec jejich vztahu zpočátku jako velkou zradu, ale poté, co si posmrkala celé balení svých nejhezčích papírových kapesníků, se rozhodla, že jí takový nevěrník nestojí za to, aby pro něj tolik plakala a ničila kapesníky s vytištěnými jednorožci, princeznami a trpaslíky.

Během týdne přestala být i smutná a za druhý týden na něj už ani nemyslela. Takže první dětskou lásky bychom měli za sebou, a to by snad stačilo!

Když jsme Belle řekli, že místo do druhé třídy půjde hned do páté, byla z toho dost rozčarovaná a snad i vyděšená, ale díky tomu, že dosud neztratila nic ze své zvídavosti, dychtivosti po informacích a inteligence, věděli jsme, že to zvládne, protože nejen že neměla nikdy ve škole žádné problémy s učivem, ale naopak byla vždy poněkud napřed, což se nám teď bude hodit. A jestliže nebude ze začátku školního roku v Anglii školu příliš zvládat – což je docela možné, alespoň to pro ni bude zajímavá změna ve srovnání s uplynulým rokem, kdy bez ustání svými vědomostmi perlila a své spolužáky přímo válcovala, až to bylo podezřelé.

Ještě než jsme odletěli do Anglie, objednal jsem – jako každý rok touto dobou v červenci – kytici bílých lilií pro Marii, Bellinu biologickou matku, která by brzy oslavila své dvacáté páté narozeniny, kdyby nezemřela při Isabellčině narození.

Všichni kromě Esmé jsme dotahovali do konce přípravy k odletu a naše matka dokončovala svůj poslední projekt tady v Edmontonu, zatímco hlídala Bellu pobíhající volně po domě. Když jsme ale přišli domů, Bella nepobíhala, ani se nesmála, ale zachmuřeně si mě prohlížela, jako bych ji právě zklamal tak, jako ještě nikdy.

„Belli, stalo se něco? Proč se na mě tak díváš?“ zeptal jsem se jí.

„Jo! Stalo. Volalo květinářství, Edwarde.“

„Bell, jak mohlo květinářství volat?“ snažil se Emmett debatu obrátit ve vtip, ale já jsem jej okamžitě utišil, protože jsem tušil problémy.

„Ty máš nějakou holku, Edwarde?“ pokračovala Bella a tvářila se u toho velmi zvědavě a ublíženě zároveň. Nejen Emmett, ale i zbytek rodiny se chtěl vmísit do rozhovoru, ale z mého napnutého těla pochopili, že by to nebyl nejvhodnější nápad a že tady rozhodně nepůjde o humorný dialog.

„Jak tě to napadlo, Bello?“ zeptal jsem se opatrně, ale z jejích myšlenek mi to bylo už jasné.

„Ten pán v telefonu říkal, že kamion, co jel s bílými liliemi do Helsinek, měl nehodu a oni nebudou schopni je dnes doručit, a ptal se, jestli si budeš přát jiné květiny. To poděkování té tvojí nějaké Marii Swanové tam prý vyrobí, nemusíš mít strach. Tak jsem jí objednala bodláky! Ať si je užije!“ sykla Bella, otočila se na podpatku a uraženě odešla do svého pokoje.

Všichni až na jednu upírku jsme se za ní zděšeně dívali a snažili se co nejrychleji přijít na cokoli, co bychom teď měli říct nebo udělat, zatímco Esmé hleděla nepřítomně před sebe, jako by se právě vyplnily její noční můry a tiše vzlykala.

„Carlisle, my o ni přijdeme,“ hlesla zmučeně a vrhla se mu do náruče.

„Kdyby tak tušila, že to byla její matka,“ zatřepala smutně hlavou Rosalie a pohlédla na Emmetta, který ale její pohled zcela mimořádně neopětoval, nýbrž s vytřeštěnýma očima hleděl k patě schodiště, kde se právě ostře nadechla naše malá poloupírka. V očích se jí objevila nejdřív velká nechápavost a poté malé, blyštivé slzičky.

27. kapitola ←ψ→ 29. kapitola

Doufám, že se na mě za vývoj situace moc nezlobíte, ale uznejte, že to nemůže být pořád jen samá sranda... to by byla nuda. Snad se i přes neveselý konec kapitola líbila.

Nevím, kdy přesně budete toto číst, kdy díl vyjde, ale nemůžu si odpustit jedno:

Přeju vám všechno nejlepší do nového roku 2012! Mějte jej přesně takový, jaký si jej přejete, buďte zdraví, šťastní a spokojení a ať jsou na vás všichni hodní!

No a doufám, že mi i nadále zůstanete věrní a budu se moct těšit z vašich krásných komentářů, za které moc děkuju! A zároveň moc a moc děkuju za vaše hlasy v povídce měsíce prosince, děkuju, moc si vaší přízně vážím!

Autor: vesper (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vychoval jsem si lásku - 28. kapitola: