Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vychoval jsem si lásku - 21. kapitola

27.09.2011 (11:15) • vesper • FanFiction na pokračování • komentováno 39× • zobrazeno 5439×

Tuto kapitolu věnuju všem věrným čtenářkám a čtenářům - a především - a naprosto upřímně Vám všem, kteří (které) jste pro Vychoval jsem si lásku hlasovali jako pro povídku měsíce srpna. Moc si vážím 5. místa! A budu se maximálně snažit Vás nezklamat a dál psát, jak jen budu mít čas a inspiraci. ;)

Opravdu se snažím nezapomenout na žádnou dějovou linii příběhu a když něco nedořeším v jedné kapitole, snažím se to dokončit v některé z dalších - snad to stačí jako vysvětlení k některým komentářům u minulé kapitoly.

A poslední věc - jsem si vědoma, že jsem kdysi psala, že kolem 22. kapitoly už bude Bella dospívat. A až teď vidím, že to se v příští kapitole ještě to nestane. Těm, co v to doufali, se omlouvám, ale dotvářím děj povídky hlavně podle komentářů a protože je i hodně takových, které chtějí ještě chvíli Bellu malou, rostla dosud pomaleji. Už to ale nijak protahovat nebudu a v příští kapitole trochu poskočíme. Především si ale, prosím, uvědomte jednu věc - jakmile Bella dospěje, dořeší se její vztah s Edwardem a povídka skončí. ;) Takže pokud nechám Bellu dospět během pár kapitol... hm? :) Ale néé, nebojte se, bude i několik kapitol s dospívající Bellou - všechno záleží na tom, co budu cítit z vás jako ze čtenářů, jestli vás to bude bavit nebo ne.

Tak už dost řečí, příjemné čtení!

Edward:

V nákupním centru jsme jí tedy nechali relativně volnou ruku. Byli jsme zrovna v hračkářství, když jsem si všiml, že se Bella ztratila. Rychle jsme vyběhli před obchod a nestačili jsme se divit.

Hned vedle byl totiž zverimex, ve kterém bylo nebývale rušno. Uprostřed místnosti stála malá, asi tří a půlletá rozzářená cácorka s kaštanovými zvlněnými vlásky a čokoládovýma očima. V ruce držela tři křečky a další dva se utíkali schovat za prodejní pult.

„To je vaše dítě?!“ zasyčela na nás prodavačka.

„A když se rovnou přiznám, budete to brát jako polehčující okolnost?“ zeptal jsem se a přitom doufal, že pokus o svůdný úsměv, při kterém se ženám většinou podlamují kolena, zabere i na tuto nasupenou fúrii.

Zároveň jsem tím předběhl Emmetta, který se snažil popřít jakákoli pouta, která by nás s Bellou spojovala, a stihl tedy jen vehementně zakroutit hlavou zprava doleva. Poté, co do něj Jasper rázně šťouchnul, změnil směr kývání na směr nahoru a dolů, div, že si nerozlámal klíční kosti, jak o ně narážel bradou.

Prodavačka se zasekla a vytřeštila na nás oči. Připadali jsme jí jako rodina andělů. O to víc nechápala přítomnost malého ďáblíka, kterému pořád ještě vzrušeně plápolaly ohýnky v očích. Během několika málo vteřin začala dotyčná paní chladnout a začala být rozrušená z úplně jiného důvodu.

„Belli, co to zase vyvádíš?!“ spustila s výčitkou v hlase Esmé, zatímco já udržoval prodavačku chycenou v očním pohledu, má matka spolu s Rosalií znemožnily křečkům emigraci do dalších prodejen a vrátily je zpět do akvária. Bella začala dotčeně natahovat k pláči, ale Esmé, zkušená matka, se nenechala zviklat. Přestože měla zpočátku problém přitvrdit ve své výchově a nejraději by Bellu jen rozmazlovala, poměrně včas se Carlisleovi podařilo získat ji na svou stranu, aby si společně udrželi post rodičů, které je třeba poslouchat. Víc než kdy jindy byla matkou na plný úvazek a neskutečně si to užívala. A ve chvílích, kdy se její výchova úspěšně odrážela v Bellině chování, byla maximálně nadšená. Byl to ale boj s větrnými mlýny, protože je Bella zkrátka velmi temperamentní a těžko zkrotitelná. O to větší radost máme z každého malého úspěchu.

„Omluvíš se paní prodavačce, že jsi ji zlobila a potom půjdeme okamžitě domů. A doma se poradím s tatínkem, jak tě potrestáme,“ sdělila jí Esmé naprosto klidně, jako by jí oznamovala, co dnes bude vařit k obědu. Přece jen už byla na její vylomeniny zvyklá a naše malá ji nemohla nijak rozházet.

To ale neplatilo i na druhé straně, tedy u Isabellky. Ta byla rozhozená tak moc, že viditelně ztuhla, otevřela pusu a mysl se jí zatměla. Tedy, ona asi přemýšlela, ale přede mnou se opět nějak záhadně uzavřela. Pohledem nešťastně těkala ze strany na stranu a jako východisko se jí nabídla Alice s Jasperem, kteří se ji chystal vynést z obchodu. Na odchodu Bella ještě pípla: „Plomiň, paní plodavačko“ a pak už jen horečně vysvětlovala svým sourozencům, že si myslí, že nejlepší by bylo před tatínkem všechno utajit. Jasper stěží přemáhal smích a Alice ji utěšovala, že určitě nebude tak zle, jak si teď myslí.

Emmett s Rose se urychleně přidali k prchající skupince a já s Esmé jsme vyrovnali účty s paní z obchodu a decentně a urychleně se s ní rozloučili.

…

Doma právě Bella bez odmlouvání večeřela lidské jídlo, které jí Esmé přichystala, když Carlisle přijel z práce. Ten ještě neznal novinky dnešního dne, tedy že je křeček Edward po smrti a čerstvě pohřbený za domem a že následně poté jeho dcera málem vypustila zverimex. Když vstoupil do haly, Bella raději ani nezvedla pohled a jen přehazovala večeři z jedné strany talíře na druhou.

„Copak se stalo, broučku? Většinou mě vítáš skokem kolem krku už u vchodových dveří,“ konstatoval Carlisle se znepokojeným výrazem ve tváři.

Esmé položila Belle zezadu dlaně na ramena a s povzdechem svému muži oznámila, co dnes naše princezna prováděla. Když skončila, Carlisle si založil paže na prsa a nevěřícně pokroutil hlavou.

„Bello, ty jsi neskutečná. Co s tebou máme dělat?! Asi nám nezbude nic jiného, než tě poslat do nějakého nápravného zařízení pro zlobivé děti,“ pohrozil jí Carlisle a přitom mu unikl pobavený úšklebek, když si představil, jak by tu polepšovnu dostala během chvíle do latě spíš naše poloupírka. Ať by byli vychovatelé jakkoli přísní a tvrdí, Bella by je i ve svém dětském věku svými dětskými upířími zoubky lehce vyřídila. To ale ona naštěstí neví.

„Co mi k tomu řekneš, holčičko?“ upřel na Bellu otcovský zkoumavý pohled. Ta ale zarytě zkoumala desku stolu a přitom vraštila čelo, načež Carlisleovi došla trpělivost a odkázal naši malou nahoru do jejího pokoje.

„Až dostaneš odvahu, přijdeš se omluvit za své chování a řekneš mi, na co jsi přišla, že jsi udělala špatně a příště uděláš jinak. A až do odvolání budeš chodit spát bez pohádek.“ Při poslední větě Carlisle mírně zvedl hlas, aniž by asi chtěl, ale otcovství v něm začalo probouzet jeho lidskou stránku.

Bella se celou dobu snažila neplakat, ale teď už se nevydržela tvářit statečně a líčka jí začaly smáčet slzy, což už bylo na mě moc. Nedokázal jsem dál snášet, jak byla smutná. Vrhl jsem Carlisleovým směrem nesouhlasný pohled a vztekle pronesl: „To by už stačilo, taťko, ne?“ A k tomu jsem velmi tiše dodal: „Už to přeháníš!“

Strhl jsem Bellu do své náruče a chystal se ji odnést nahoru do jejího pokoje. Isabellka se ke mně okamžitě nadšeně přitiskla, celého mě obmotala všemi svými končetinami a nechala se oddaně přemístit podle mé libosti.

Když jsem ji usadil na huňatý koberec, maličká si mě chvíli nedůvěřivě měřila a pak se zamyšleně zeptala: „Budeš tady se mnou v pokojíčku, Edwalde? Budeš tady už na požád, Edwalde? Nebudeš si už hledat další kamaládky, Edwalde? A budeš -“

„Belli, zadrž!“ musel jsem zastavit ten její slovní průvan a následně jí vysvětlit, že žádnou další malou kamarádku nehledám. A těmi velkými kamarádkami si její křehká, nevinná dušička lámat hlavu opravdu nemusí…

Když ji za nějakou dobu přišla Rosalie umýt a poté ji chtěla uložit do postele, Bella se jí vykroutila a v následujícím momentě už ťukala Carlisleovi na dveře pracovny. Všichni napjatě poslouchali a já vše ještě sledoval skrze jeho myšlenky, Bellina mysl se mi ale opět zablokovala. Maličká se šoupavým, obezřetným pohybem přesunula k otcovu stolu a nenápadně, jako by se nechumelilo, se mu začala šplhat na klín. Carlisle ji chvíli nechal a jen ji s úpěnlivě skrývaným pobavením sledoval, pak jí pomohl nahoru a vyčkával. Bella neváhala ani chvilku a bleskurychle mu nastavila ručičky před obličej. Carlisle se zatvářil trochu nechápavě a Bella na něj bez váhání vycenila zuby, načež naštěstí ihned uvedla celou situaci na pravou míru: „Tati, já už jsem celá umytá, i zoubky mám čisté, jen vlásky ne, ale ty mi Ous mýt nechtěla. Dokonce jsem si umyla i všechny plstíky na nožičkách…“ chvilku bylo ticho a pak se Bella hluboce nadechla a pokračovala, „mně je to líto.“ Své pokání prohloubila ztrápeným povzdechem a pokračovala: „A ty víš, tati, že bez pohádky nikdy neusnu.“ Sotva to pronesla, šlehla po svém otci zkoumavým pohledem a evidentně se rozhodla kout železo, dokud bylo žhavé, protože jedním dechem dodala: „Tati, plosím, může mi Edwald číst pohádku? Dovol mu to, plosííím. Já zítla nebudu zlobit.“

Carlisle měl co dělat, aby se nezačal smát, ale snažil se tvářit přísně, a tak se Bella okamžitě opravila: „Tak jo, ani potom nebudu zlobit.“

Její otec se chvíli tvářil důležitě, jako že o tom musí přemýšlet, ale pak ji políbil na temeno hlavy, postavil na zem a s blahosklonným úsměvem jí pošeptal: „Ale vyřiď Edwardovi, ať je to něco krátkého.“

Bella rychle vykřikla: „děkují,“ a pak vystřelila z pracovny, jako by ji štípla vosa. V cukuletu byla u sebe v posteli, podávala mi svou oblíbenou knížku a nevinně mi sdělila, že si vybrala tu nejdelší pohádku a že doufá, že ji nebudu šidit. Chytila si mě za košili a já v jejích myšlenkách viděl, že nechce, abych v noci odcházel. Naivně si myslela, že mě ve spánku tou svou muší silou udrží.

Já jsem ale stejně neměl nejmenší chuť kamkoliv chodit a opouštět ji a proto jsem s ní zůstal až do rána, kdy se Bella probudila s úsměvem na rtech a okamžitě si chtěla jít hrát. Chovala se, jako by se na mě den předtím vůbec nezlobila, že jsem ji na týden opustil, jako by bylo vše zapomenuto. Vypadá to, že mám opět čistý rejstřík, pomyslel jsem si s úlevou a skutečně doufal, že mi Bella odpustila mou nepřítomnost. Protože klíč od herny má stále ještě Carlisle a naše maličká je ve výkonu trestu, vytáhli jsme v obýváku na zem výkresy a začali na ně malovat.

Bella měla svou mysl zase schovanou za oponou utajení a já se ji marně snažil probrat a nadchnout do tvoření. Chvíli jsem ji pošťuchoval a vyhrožoval jí, že zaplním všechno volné místo na papíře sám, ale nepomáhalo to, tak jsem popustil uzdu svému nadšení a snažil se svůj entuziasmus přenést i na ni.

Zničehonic se na mě Bella znalecky podívala a s ledovým klidem pronesla do ticha domu: „Edwalde, nebuď nadlžený, já si teď s tebou nemůžu hlát. Musím pžemýšlet.“

Za ohlušujícího hurónského smíchu, ozývajícího se z Emmettovy a Rosaliiny ložnice, jsem na ni zůstal zírat jako opařený. Tak já na týden odjedu a oni mi ji tu takhle zkazí?! Nebo kde, proboha, přišla Bella k takovým výrazům?

Jelikož se Bella tvářila naprosto ležérně, rozhodl jsem se, že její poznámku přejdu a vyřídím si to později přímo s mými sourozenci.
Raději jsem se mé malé myslitelky se zájmem zeptal, co že jí tak zaměstnává hlavičku.

„Víš, Edwalde, ty bys mi stejně nepomohl. Musím se zeptat Jazze nebo Emma,“ odpověděla mi rezignovaně.

„Dobře, dobře, Belli, tak já ti sem pošlu Emmetta a půjdu si ještě něco vyřídit do pracovny,“ sdělil jsem jí s jasným plánem poslat za ní našeho statného bratra a uchýlit se k potupnému špehování.

Chvíli poté, co se Emmett usadil ke stolu k Belle, a uplynula půlminuta trapného ticha, se naše holčička ozvala: „Emme? Pamatuješ si ještě, cos mi slíbil, že mi žekneš?“ chvilku čekala a začala si nervózně pohupovat nožkou. Emmett se snažil dělat natvrdlého, ale ona se nenechala odbýt: „No pžece to, jak se nalodí miminko!“

Tentokrát jsem propukl v hurónský smích já a tím prozradil svou výzvědnou akci, ale když jsem uviděl v Emmettových myšlenkách jeho zděšení, nemohl, nebo spíš jsem nechtěl se ovládat.

„Belli, na to, jak se narodí miminko, se zeptej raději Edwarda.“

„Edwald má pláci.“

„Ale na tebe by si určitě udělal čas.“

„Ale já to počebuju vědět hned!“

„Tak já ti ho zavolám, uvidíš, že tu bude během vteřiny.“

„Ne! Já to chci vědět od tebe!“

Tentokrát jsem byl naprosto zabraný do sledování Belliny mysli, jelikož jsem byl nadšený, že ji po dlouhé době zase vidím, že jsem úplně zapomněl hlídat tu Emmettovu.

Probral mě až Alicin výkřik: „Emmette, na to zapomeň!“

Emmett byl už tak moc v koncích, že se rozhodl pomoci si internetem. Byl přesvědčen o tom, že najde nějaké video, které by tuto záležitost vyřešilo za něj. A jelikož známe Emmetta, nepřekvapilo by nás ani, kdyby našemu téměř čtyřletému dítěti pustil skutečné záběry porodu.

Okamžitě jsem byl dole já i Alice s Jasperem a chystali jsme se zachraňovat situaci, což se Belle líbilo, protože Emmetta už odepsala a vrhla se tedy se zvědavými otázkami na Jazze, který jí tímto vběhl přímo do rány.

„Jazzi, Emm mi to požád nechce žíct. Jak se nalodí to miminko?“

„No, Belli, ono by bylo asi fakt nejlepší, kdyby ti to vysvětlil Edward. Víš, on dřív miminka léčil…“

„To nevadí, ale to byly už hotové miminka, ne? Já musím vědět, jak se udělá, že vůbec je, víš? A to Edwald neví,“ pronesla Bella s neochvějnou jistotou.

Krátký výbuch smíchu následovalo tíživé ticho, protože jsme všichni věděli, že nebezpečí ještě nepominulo a raději se všichni jen šklebili.

Ze šoku se nejdříve probrala Rosalie, která se taky Belly okamžitě zeptala, jak na to přišla a ihned se jí také dostalo jasné odpovědi.

„Já jsem totiž viděla v televizce, jak tam byla paní a pán a objímali se a měli se ládi jako ty s Emmem nebo Alice s Jazzem nebo máma s tátou. Ale nechápu to, mluvili nějak divně. Myslím si, že miminko vznikne, když se mají pán a paní ládi, ale nevím jak. No a Edwald nemá žádnou paní, ktelou by měl lád, tak ani nemůže vědět, jak se to miminko nalodí. To dá pžece lozum, ne?“

To už byli v hale i Esmé a Carlisle, kteří byli celou noc na lovu a právě se z něj vraceli.

Já jsem si mezitím přečetl v její hlavičce celý příběh. Stalo se to, když jsem nebyl doma a Bella si hrála v obýváku před zapnutou televizí, kde právě zahlédla kousek nějakého dokumentu o lidském rozmnožování.

Bellini rodiče, kteří si uvědomili, že si její mozeček dal dohromady víc, než jsme si dosud mysleli, se po sobě láskyplně podívali. Esmé ji vzala do náruče a vyšli s ní ven, aby měli soukromí. Byli svým způsobem rádi, že malá už něco málo ví a ještě raději byli, protože se stihli vrátit včas a budou mít v životě své dcery zajištěné své důležité místo právě tím, že jí budou moci vysvětlit nejdůležitější otázky jejího života.

Jemně a uváženě jí odpověděli na její otázky a mistrně se prozatím vyhnuli faktu, z čího že bříška se Bella narodila. Na vysvětlování záležitosti jejího původu se ještě její rodiče necítili a také se báli, že v tak nízkém věku by to Bella pochopila úplně špatně. Jednou jí budeme muset říct celou pravdu, ale ten čas teprve přijde.

…

„Carlisle, vztahuje se Bellin trest i na houpačku?“

„Ano.“

„A skluzavku?“

„Ano.“

„Ale ten domeček bychom si mohli přenést za dům, ne?“

„Ne, Jaspere, nemohli. Bella chápe, proč si nemůže hrát jako jindy, že je ve výkonu trestu, tak se s tím smiř a pochop to i ty,“ Carlisle se odmlčel a zvolal tak, aby jej všichni slyšeli, „a i vy ostatní!“

Jasper byl po krátké rodinné poradě vyslán za Carlislem, aby získal pro Bellu propustku na svobodu – alespoň na jedno odpoledne.

„Ale ven bychom jít mohli, ne? Bella se proběhne…“

„Jistě, na procházku nebo lov jít můžete.“

„A na baseball?“ zeptal se Jazz klidným a vyrovnaným hlasem a přitom se snažil Carlislea opatrně ovlivnit a vsugerovat mu, že to bude jistě dobrý nápad. Carlisle byl zpočátku skutečně proti, ale když se k podpoře rodinného baseballu přidala i Esmé, která zbožňovala, jak naši hru vnímá a prožívá Isabellka, taťka rezignoval a souhlasil. Také miloval, jak naše maličká
vždy nadšeně tleská ručičkama a unešeně sleduje, jak se zbylí členové rodiny předvádějí a předhánějí, kdo dá větší ránu. Především ženské osazenstvo rodiny ji často převléká do různých dresů a všichni dohromady si z ní dělají maskota, což si ona užívá.

Bella tedy stála Esmé po boku na kraji našeho provizorního hřiště a fandila. Protože ale opovrhovala týmovému soupeření, jelikož, dle jejích slov „jsme rodina a máme se mít všichni rádi“, fandila jednotlivcům. Tedy všem dohromady.

Její taktika „fandit všem“ se ale u některých členů rodiny nesetkávala s velkým porozuměním. Především Emmett – hráč s velkým srdcem a Jasper – voják se smyslem pro souboj, který musí mít vítěze a poraženého, se s tím nemohli smířit a stále ji napomínali a vysvětlovali jí, že baseball musí mít jako vítěze jen jedno družstvo a že takto by to nešlo. Bella nad nimi ale jen kroutila hlavou, nenechala se ovlivnit a odpovídala jim, že by se měli chovat jako bráškové a ne nepřátelé. A neustále tvrdila, že nechce, abychom se neměli rádi jen proto, že někdo vyhraje a jiný prohraje. Takže máme vyhrát všichni a ona pak za odměnu všem nakreslí obrázek.

Začali jsme hrát. Bella nás chvíli upřeně sledovala a pak se zničehonic zeptala Esmé: „Mami, a budu běhat stejně lychle jako Edwald, až budu mít větší nožičky?“

„Až budeš mít větší nožičky, tak budeš běhat rychleji než běháš teď, miláčku. Ano, určitě to tak bude,“ odpověděla jí Esmé a doufala, že tím jejich debata na toto téma skončila. My ostatní jsme chvíli váhali, jestli si dáme přestávku a pomůžeme Esmé v rozhovoru, ale nakonec jsme se rozhodli pokračovat v baseballu.

Chvíli se nic nedělo a my jsme se opět plně soustředili na hru. Jasper při jednom razantnějším zákroku rozlomil strom na dvě poloviny a poté získal svému týmu body, které katapultovaly jeho, Alici a Carlislea do vedoucí pozice.

Pak se ale Bella na druhé straně hřiště rozběhla a já z jejích myšlenek zachytil, že má v úmyslu napodobit svého bratra a chce „zbourat“ strom. V mžiku jsem byl u ní a chytil ji zrovna, když se chystala k výskoku. Chudinka se mi kvůli zmařenému pokusu rozplakala v náruči, že chce taky porážet stromy, jako to děláme my. Nedávno viděla dokonce Emmetta, který při lovu jen tak z legrace ulomil kus skály a ona chtěla mít stejnou sílu.

Zvedl jsem tedy ze země menší kámen, vložil jí jej do pěstičky a ona ho nadšeně rozdrtila. Nestal se z něj sice přímo prášek, jen jakýsi „štěrk“, ale Belle to ke štěstí stačilo, protože si z toho vyvodila své vlastní závěry.

„A až budu velká, tak budu moct také boulat veliké skály a kácet veliké stlomy jako Emm nebo Jazz?“ zeptala se mě Bella s plamínky v očích.

„No, to se teprve uvidí, princezno. Určitě budeš silnější a rychlejší než jsi teď, ale… i kdybys nebyla tak silná jako my, tak ti to nebude nikdy chybět,“ ukončil jsem rezolutně větu a nehodlal přijímat žádné námitky.

„Ale já chci!“

„Belli, buď rozumná. Podívej se na Alici nebo Rose. Nebo na maminku. Copak lámou stromy? Navíc si jsem jistý, že takovou sílu, kterou bys mohla zbořit skálu, stejně nikdy nebudeš potřebovat.“

Bella chvíli uvažovala a pak se lišácky usmála a vydechla: „Ale chci mít delší nožičky, abych tě pžedběhla!“

Neubránil jsem se úsměvu.

„Isabellko, ale víš, že já jsem opravdu moc rychlý? Myslím, že i kdybys měla nožičky dlouhé, jako ty stromky kolem nás, tak mě nepředběhneš.“

Bella se začala zase mračit a dokonce si přifoukla uražené tvářičky vzduchem, že jsem ji na ně musel políbit. Ona si to místo ale vzdorovitě a dramaticky otřela, jak to děti dělávají, jako bych ji snad oslintal.

„Zlatíčko, ale to není přece vůbec důležité, jestli budeš rychlejší než já, nebo silnější než Emmett. Důležité je jen to, že tě máme nade všechno rádi! A navíc – pokud nebudeš tak rychlá jako já, přísahám, že s tebou budu pořád běhat jako teď, aby sis tu rychlost pořádně užila, i když už budeš velká!“

Vzal jsem ji do náruče a rozběhl se směrem do lesa, Bella se mě chytila kolem krku a nadšeně zavýskala.

Esmé přestala soudcovat a zastoupila mě v týmu Rose a Emmetta. Stejně jim to brzy nedá a skončí, aby mohli zahájit rodinnou poradu o tom, jak Belle vysvětlíme, že je „jen“ poloupírka.

Běžel jsem s Bellou jen tak rychle, aby se stihla bez omezování rozhlížet a kochat se podvečerním lesem. Nemohl jsem s ní vystoupat až na vrcholky hor, protože na to nebyla dostatečně oblečená a mohla by se nachladit. Raději jsem ji vzal k jezeru, abych jí ukázal nová místa, která jsem objevil pár dní před mým odjezdem na kongres. Bella se radostně rozhlížela a sem tam nadšeně ukázala k nějakému objektu, načež jsem zastavil a nechal ji, aby se pokochala vším, co ji zajímalo. Nejvíc ji nadchl o několik kilometrů dál vysoký vodopád, který byl schovaný v lidem nepřístupném terénu. Dostali jsme se tam po ěkolikakilometrovém šplhání po větvích a kmenech stromů. Z dálky jsme sledovali pár zvířat žijících beze strachu v okolí divokého spádu vody. Jakmile jsme se ale přiblížili blíže, zvířata před námi utekla. Bella se chvíli těšila pohledem na to velké množství padající vody a pak mi její myšlenky prozradily, že by si dala něco k snědku. Tedy nějakou upíří potravu.

„Nebudeme lovit, Edwalde?“ zeptala se nevinně.

„Jak si přeješ, cvrčku, na zpáteční cestě něco dobrého ulovíme.“

„A Edwalde? Budeš mě sem blát častěji? Moc se mi tu s tebou líbí, víš?“

„Tak často, jak jen budeš chtít, princezno, slibuju.“

„Slibuješ?“

„Slibuju!“

„Dobže, to si budu pamatovat! A teď chci lychle, moc lychle!“

Na zpáteční cestě jsem se už tak nekrotil v rychlosti a vzdálenost, kterou jsme předtím běželi půl hodiny, bychom zdolali za pět minut, kdybychom si neudělali pauzu na lov. Zastavil jsem na palouku hluboko v lese, kde se páslo šest srn. Postavil jsem Bellu na zem, a jakmile se k jedné ze srnek rozběhla, nenápadně jsem jí pomohl tím, že jsem prchajícímu zvířeti zatarasil únikovou cestu a pak jsem dával z bezprostřední blízkosti velký pozor, aby vítězem souboje byla právě Bella. Vždycky to tak děláme. Nenecháváme ji lovit samotnou, naopak jí pomáháme zvíře nahnat a někdy – především, když byla ještě o něco mladší – jsme jí jej pomáhali i usmrtit. Především ale hlídáme, aby jí srna nezranila svými kopyty tvrdou lebkou nebo ji po utržení smrtelné rány nepřilehla. Bella vnímá, že jí pomáháme, ale nijak jí to nevadí. Spíš má radost, že s ní spolupracujeme a bere to jako naši společnou hru.

Nikdo jí ovšem nemůže upřít, že je velmi šikovná a mrštná. A pokud by v dospělosti chtěla, jistě by dokázala být velmi nebezpečná – kromě zvířat samozřejmě i lidem. Když už teď dokáže téměř bez pomoci, kterou jí poskytujeme vlastně jen z preventivních důvodů, zabít asi stodvacetikilovou srnku, není pochyb, že upíří geny v ní jsou a budou nepopiratelné a pravděpodobně budou i převažovat nad těmi lidskými.

Když o tom tak přemýšlím, tak jsme my upíři možná rychlí a silní až přespříliš, Belliny schopnosti a smysly by nám k obstarání potravy a k naší pohodlné existenci bohatě stačily. Tedy až na tu rychlost. V ní bych nechtěl být nijak omezován a nedokážu si představit, že bych byl ochuzen o své oblíbené závody s větrem. Až bude Bella větší a bude se mě moci bezpečněji chytit, budu ji nosit na zádech, aby lépe viděla a já mohl ještě více zrychlit, usmyslel jsem si a uložil si ji opět do náruče.

Když jsme doběhli před dům, uslyšel jsem Esméiny myšlenky, kterými mě peskovala za to, že se venku ochlazuje a Bella by se mohla nachladit. Ta se na mě ale jen nebesky zazubila a spokojeně pronesla: „To bylo žůžové!“

20. kapitola ← ψ → 22. kapitola

Doufám, že se kapitola líbila a podařilo se vám dostat zpět do děje! Za komentáře budu moc vděčná!

Ještě jednou děkuju za komentáře u minulé kapitoly a za vaše hlasy!!!

Autor: vesper (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vychoval jsem si lásku - 21. kapitola: