Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vychoval jsem si lásku - 20. kapitola

29.08.2011 (14:00) • vesper • FanFiction na pokračování • komentováno 47× • zobrazeno 5971×

Edward:

Konečně zpět ve známých vodách! Jak mně se stýskalo… Pomalu jsem si začínal připadat jako někdo úplně jiný. Od chvíle, kdy se v naší rodině ocitla má malá cácorka, je všechno vzhůru nohama. Má existence se najednou točí kolem dočista jiných objektů a záležitostí než dříve. Kde jsou ty časy, kdy jsem se řídil podle vlastní touhy a nepotlačovaného dělání toho, co mi bylo nejpříjemnější a na co jsem měl největší chuť. Na nic a nikoho jsem se neohlížel – pochopitelně v mezích jisté „lidské“ slušnosti, gentlemanské galantnosti a upírského vegetariánství.

Toho malého raráška už ke své existenci neodkladně a neodvolatelně potřebuju. Vůbec si nedokážu a ani nechci představit budoucnost bez ní, ale upřímně si musím přiznat, že kvůli tomu neustálému opečovávání, mazlení a vychovávání si začínám připadat jako teta v jeslích nebo dětská zdravotní sestra. Ne jako dospělý, rozumný, sebevědomý a sebejistý upíří muž se svými potřebami.

Rozhodnutí, že strávím týden na lékařském kongresu, odtržený od rodiny a malé, bylo jen správné…

„Umpf, Edwarde, ještě…,“ zamumlala Nancy ze spaní. Byla chudinka dost utahaná, její podvědomí možná chce ještě, ale její tělo je dočista vyřízené. Celý den jsme dnes trávili přednáškami a jakmile ty v podvečer skončily, zamkli jsem se u ní pokoji. Oceňuju její nezměrnou snahu držet se mnou krok, barvitou fantazii a téměř nestoudnou chuť veškeré své rozmary praktikovat, ale stačilo mi.

Není nic nebezpečnějšího, než vyvolat v ženě dojem, že se společně strávená noc protáhne až do rána, ráno na celý následující den, ten potom na týden, měsíc, rok… Kromě toho, že by mě čekaly nářky, výčitky, možná i hysterie, nebylo by to k dotyčné jednonoční „přítelkyni“ ani trochu férové. Když k tomu připočtu ještě mou bezvýjimečnou zásadu odmítat nabídky a výzvy zadaných žen, připadám si někdy jako téměř svatý muž.

Zatímco Nancy spokojeně oddechovala s hlavou plnou živých snů, ve kterých jsme byli hlavními protagonisty my dva, a které byly hojně inspirovány předešlými, společně strávenými hodinami, z úst jí sem tam uniklo nějaké roztoužené nebo i peprné slovíčko, já jsem se upíří rychlostí oblékl a vytratil z pokoje.

Aniž bych o tom nějak přemýšlel, vytáhl jsem mobil a už vytáčel Jaspera.

Staré koleje jsou staré koleje, ale Bella je Bella.

Sotva můj bratr přijal hovor, začal hlásit: „Uctivé pozdravení, brácho. Dnes je polojasno, s občasnými bouřkami,“ Jasper si liboval v heslování a kódování. Voják se v něm nezapře ani po více než stopadesáti letech mimo službu.

Takže Isabellka se začíná s mým odjezdem už srovnávat. Vzhledem k tomu, že první den, kdy jsem odjel, mi Jasper svou terminologií přiznal „ničivý uragán střídaný sopečnými výbuchy, jimž je v patách rozbouřené tsunami“, tak dnešní stav Belliných emocí je ucházející. To ale nemění nic na tom, že já sám cítím ve svém nitru jakousi podivnou „mlhu“.

„Takže se po mně ptá, Jaspere?“ neudržel jsem své ego na opratích.

„Spala u tebe v posteli, Edwarde, ale od rána prakticky nepromluvila. Chodí od ničeho k ničemu a Carlislea zneklidňuje, že za dnešek ještě nenapáchala žádné škody. Oběd sice půl hodiny přehazovala na talíři zleva doprava a zase zpět, ale neskončil ani na koberci, ani na zdi, ani na ní a dokonce ani pod prostíráním. Jinak je ale hodná, což je i Emmett, a to začíná děsit pro změnu zase mě. Podezřele klidně ji pozoruje a neustále nad něčím dumá. Bojím se, co chystá, aby ji rozveselil. A jeho pocity plné dětského vzrušení mě rozhodně neuklidňují.“

Co ten Emmett zase vymýšlí?!

Odpověď na tuto otázku jsem dostal hned následující den, kdy mi můj spojenec – a vlastně momentálně i zvěd – napráskal, že to pako koupilo Belle křečka. Živého! Jak chceš, Emmette, ale pohřbívat si jej budeš sám a utěšovat malou taky!

Celý týden jsem měl pocit, že Jasper kamufluje zprávy o malé. Tedy kromě meteorologického žargonu mám na mysli i emoční kamufláž. Evidentně se snažil všechno zlehčovat a podávat mi zprávy natolik šetrně, abych se ihned nesebral a nevrátil se. Několikrát už jsem měl skutečně namále, ale Jasperova drahá polovička mi vždy inkognito zavolala a zapřísahala mě, abych zůstal, kde jsem. Prý, že Isabellce jen prospěje, když si uvědomí, že mám svůj život a nemůžu pro ni dělat první poslední. No, to bych ve skutečnosti klidně i mohl a dělal bych to neskonale rád, jen se nedokážu oprostit od některých světských radovánek.

Zrovna jsem se snažil šetrně setřást jednu mladou a velmi smyslnou ošetřovatelku, v jejíž mysli se v jedné slabé chvíli mihla myšlenka na jejího novomanžela, který na ni jistě věrně čeká doma, zatímco jí se zachtělo trochu mimomanželské erotiky. Mé přesvědčení a sebeovládání dostávalo slušně na frak a měl jsem co dělat, abych neznámému chudákovi nelezl do zelí. Pořád jsem si opakoval: bylo by to bezcharakterní, bylo by to bezcharakterní…

Mladou paní naštěstí v jejích svodech přerušil můj zvonící telefon. Emmett. No, tak to bude buď pěkná blbost, nebo naopak pořádný malér, když mi volá právě Emm…

S omluvným výrazem jsem hovor přijal a ze sluchátka se ozvalo naléhavé: „May day, may day. Edwarde, kdy přijedeš? S Bellou jsme se dostali k problematice dělání dětí a asi by bylo vhodné, kdyby ses vrátil.“

Asi vteřinu mi trvalo, než mi došlo, co že mi to Emmett sděluje. Dobrotivá panenko skákavá, milostiplná… Chvíli jsem přemítal, jak se k tomu mohla naše malá dostat. Možná jí koupili březí samici křečka a Bella nechápe, jak se ocitla v bedýnce další zvířata. Snad toho hlodavce drží aspoň v bedýnce…

Rychle jsem se omluvil sexuchtivé mladé paní s tím, že mi doma nastaly rodinné problémy a budu se muset nejspíš rychle vrátit k rodině. Emmetta jsem se raději na nic nevyptával, protože jednou tato diskuze s naší malou přijít musela a přestože jsem doufal, že to nebude tak brzy, musíme se k tomu postavit statečně.

Ještě že jsem byl natolik prozíravý a navštívil naše známé z Denali už v průběhu týdne. Nejsem zase takový prostopášník, abych si domlouval „rande“ na úplně každou noc, takže jsem vyšetřil tři podvečery a noci, které jsem strávil s naší upíří skororodinou, ve vší počestnosti, pochopitelně, takže teď mě zdržovalo už jen odvolání mé účasti na poslední přednášce kongresu. Ovšem myšlenka, že budu s Isabellkou o půl dne dříve, než bylo plánované, mě doslova nabudila.

Bohužel jsem se ale musel domů vrátit autem, které jsem měl s sebou, což mě nepříjemně zdržovalo. Nejraději bych jej tam nechal a domů doběhl, což by bylo dvakrát tak rychlé, ale poměrně nelogické. Domů jsem tedy dorazil těsně před půlnocí, kdy už moje princezna spala.

Jen, co jsem se objevil v hale, zaposlouchal jsem se do zvuku Bellina srdce, které ale nebilo vůbec klidně, jak by správně mělo v odpočívajícím tělíčku. Za malý moment se mi dostalo vysvětlení v podobě zvídavých myšlenek linoucích se z mého pokoje. Isabellka díky svým upířím genům slyšela příjezd mého auta, otevírání a zavírání garáže a následně vstupních dveří. Navíc věděla, že se mám zítra vrátit, a tak už preventivně byla dnes v noci celá napnutá.

Během pěti vteřin stála na úpatí schodiště a obrovskýma očima si mě prohlížela. Vlásky měla rozkošně rozcuchané a na tváři vykouzlila sladký, bezstarostný úsměv, který by jistě rozmrazil i to nejchladnější srdce. Mé upíří tedy rozhodně. Je vůbec možné, aby za týden tak vyrostla?!

Mimovolně jsem se na ni usmál a rozpřáhl paže s tím, že mi do nich skočí. Ona se ke mně skutečně rozběhla, ale pár metrů ode mě se zasekla, našpulila rtíky, stáhla obočí a docela dotčeně se mě zeptala: „Ty ses vlátil?“

Když jsem jí kývl na souhlas, nejistě pokračovala: „Na jak dlouho? Zase odjedeš?“

Nervózně jsem zavrtěl hlavou, jako že ne a obezřetně se k ní začal přibližovat. Ona si ale založila ruce na hrudníčku a nedůvěřivě si mě měřila. Snažil jsem se na ni co nejsamozřejměji usmívat, protože jsem měl z její reakce trochu strach. Z jejích myšlenek se už docela vytratila počáteční radost a teď byla spíš uražená a nazlobená, že jsem ji opustil. Dokonce myslela na to, že jsem si přijel jen pro věci a budu chtít zase odjet za nějakou jinou „kamarádkou“ v Bellině věku.

Zaujatě pozorovala špičky svých bot, div, že jí tvářičky nepukly, jak dávala na odiv své nazlobení. Ještě chvíli přemítala a pak se na mě opět podívala a nemilosrdně mi sdělila: „Nevěžím ti. To bys neodcházel ani teď.“

S těmi slovy se otočila a důstojně odkráčela zpět do mého pokoje. Už jsem si začal oddechovat, že to nebude tak horké, když se Bella objevila opět na vrchu schodiště, v rukou držela svou přikrývku a plyšáka, které měla přestěhované u mě a s povzdechem mi rezignovaně sdělila: „Můžeš jít spinkat k sobě, už tam nebudu. Vůbec jsem se na tebe netěšila, jen jsem chtěla vědět, kdo to pžijel, když jsem slyšela auto.“ Načež zmizela u sebe.

Zůstal jsem stát uprostřed haly jako opařený. Nejdřív se probral Emmett a pronesl: „Jo, tak už je to jasné. Ony se s tím ty ženské už prostě rodí. Všimla sis, Rose, že je celá po tobě?“

Jen, co to Emm dořekl, přiletěl mu od Rosalie pohlavek, který ovšem přijal s pocukávajícími koutky úst, protože přesně to čekal.

Okamžitě jsem se otočil na Jaspera, aby mi vysvětlil Bellino rozpoložení, protože z jejích myšlenek jsem moc chytrý nebyl. Podle nich mi skutečně nedůvěřovala a byla přesvědčená, že si musí zvyknout na život beze mě, protože podle ní budu jezdit pryč často. Jazz ale z jejích pocitů nezjistil nic, co by mi výrazněji pomohlo. Její nevinná, křehká dušička byla skutečně stravovaná nedůvěrou, ze které ji budu muset co nejdříve vyléčit. Kromě dobře skrývané radosti a úlevy, kterou naštěstí cítila také, v ní byla i špetka bojovné snahy o zachování vlastní důstojnosti a mého potrestání a především, což mě nejvíc zamrzelo, zaplavila Bellu vlna zklamání ze mě.

Ráno si budu muset s Bellou vážně promluvit.

Jakmile malá zalehla do postele, otočil jsem se na rodinu a sdělil jim nejnovější zprávy z Aljašky.

„Rodino, od zítřka za měsíc si nic neplánujte, jedeme za Denaliovými. Pořádají něco jako zásnubní večírek.“

Odpovědí mi bylo dvanáct nechápavých očí.

Jediný Carlisle se odvážil zeptat: „Čí?“

„No, Tanyin,“ pronesl jsem naprosto samozřejmě, ale to už na mě útočily myšlenky Rosalie, Emmetta, Esmé a dokonce i Carlislea, kteří si mysleli, že oním šťastným ženichem budu já. Alice se jen pubertálně chichotala a Jasper, znalý mých citových pochodů, pokroutil teatrálně hlavou.

Nechápu, proč mě chce zbytek rodiny pořád oženit.

Rychle jsem se tedy zase ujal slova: „Asi před půl rokem zabloudil k Denaliovým jeden relativně mladý nomád. Nikdy k nikomu nepatřil. Je upírem teprve asi pět let, neměl dokonce ani tušení o Volteře. Eleazar mu vysvětlil vše, co by jako upír měl vědět, protože jeho stvořitel to tehdy neudělal a požádal jej, aby odešel. Ten mladý totiž vypadal, že se nebude chtít stát se vegetariánem. Navíc to je muž a Eleazar, jako hlava rodiny, měl trochu strach, aby si něco nedovoloval na Irinu, Kate nebo Tanyu. Jenže Samuel se do Tanyi strašně zamiloval. Nechtěl ani slyšet o tom, že by odešel a požádal Denaliovy, aby mu pomohli s přechodem na vegetariánství. Upřímně si myslím, že kvůli Tanye by se vzdal i lovu velkých zvířat a ochotně přežíval třeba na veverkách. Tanya je z něho celá mimo, ale to bude asi tím, že Samuel je jí doslova okouzlený a ona se do něj díky tomu velice rychle taky zamilovala. Nikdy jsem ji neviděl tak šťastnou.“

„Takže teď zbývá dostat do chomoutu jen Kate, Irinu a tebe, jo?“ zazubil se na mě Emmett.

Pobavený úsměv jsem mu vrátil a rychle vyběhl ven. Stejně teď budou ostatní členové rodiny řešit Tanyu a Samuela, ženské osazenstvo bude vymýšlet, co si oblečou na večírek na sebe a debatu zakončí otázkou, jaké budeme muset pořídit dárky…

Já jsem si raději vyčistil hlavu, zaběhl trochu dál a ulovil dvě pumy. Tanya je opravdu šťastná. Moc jí to přeju a zároveň závidím. No a Samuel… Toho sice moc neznám, ale vypadá jako slušný chlap. Jinak by ani Eleazar se svatbou tak rychle nesouhlasil a pokoušel by se to Tanye vymluvit. Při pohledu na ty dva jsem si skutečně upřímně přál, abych svou vyvolenou našel co nejdřív, protože přestože se Samuel chvílemi samou láskou šklebil jako naprostý idiot, musel být setsakramentsky šťastný.

Po návratu z lovu jsem šel celý natěšený pozorovat svého uraženého spícího andílka. Jakmile Isabellka otevřela oči a našla mě u svého lůžka, chvilku si mě podmračeně měřila pohledem a poté mi velkoryse popřála dobré ráno, k čemuž po mém psychickém nátlaku – úsměvu téměř od ucha k uchu - přidala i obezřetný úšklebek. Poté se bez dalšího slova zvedla a odkráčela do koupelny, kam za ní okamžitě doběhla Rosalie, aby jí ve všem asistovala. Na odpoledne byla naplánovaná návštěva nákupního centra a zbývalo tedy jen nějak prožít dopoledne.

Bella se rozhodla s Edwardem sledovat svůj oblíbený kanál Animal planet. Edward, jak mohla dát tomu hlodavci takové jméno?! Už chápu, proč se mi o tom Jasper nezmínil. Když si vzpomenu na šok, jaký mi projel tělem při zjištění jeho jména, ještě teď se neubráním povzdechu.

Bella se tehdy, ve chvíli mé sladké nevědomosti, právě usadila na sedačku před televizi a spustila: „Edwalde, víš, že máš moc hezké očička? A takové hebké chloupky, asi tě budu česat.“

Já jsem jen zalapal po dechu a nevěřícně na Bellu vytřeštil oči. Ta ale jen ledabyle pohodila ramínky, odběhla nahoru do patra a v následujícím okamžiku se vracela k sedačce s malým hřebenem v ruce. Ke mně se ale nepřibližovala. Chňapla po tom malém hlodavci a začala jej kartáčovat.

„Jen hezky vydlž, Edwalde. Budeš klásný chlapeček, až budeš učesaný. A když budeš hodný, udělám ti na hlavičce i culík!“

V tu chvíli jakoby do mě uhodil blesk. Ona mluví s tou přerostlou myší?! Nezbývalo mi, než jen bezmocně přihlížet, jak Bella przní mé jméno a cicmá se s dotyčným hlodavcem. Zbytky mého ega mě utěšovaly, že Bella má Edwarda ráda, což dává viditelně najevo, a že jej pojmenovala právě po mně, protože mě má také ráda. Útěcha to ale byla poměrně chabá. Nechal jsem tedy Bellu, pusinkující tu chlupatou kouli, sedět před televizí a jel zkontrolovat ústav. Dnes jsem sice do práce nemusel, ale raději obhlédnu, jestli je vše v pořádku, než abych pozoroval Bellu a její lásku k tomu zvířeti. To jí mohl Emmett opravdu raději koupit toho kocourka. Rozhodně by na ně byl lepší pohled.

Bella byla natolik zabraná do pořadu o netopýrech, že když jsem odcházel, ani si mě nevšimla. Edward sice netopýry okouzlen nebyl, ale Bella mu vše tlumočila přímo do ouška, takže jistě si nějaké poznatky jednou odnese s sebou do hrobečku.

To jsem ještě netušil, že svými předpověďmi nebezpečně šlapu na paty naší Alici, vidící do budoucnosti.

Když jsem se za dvě hodiny vracel domů, už kus od vily mě vyděsil Bellin srdceryvný pláč. Štkala tak zmučeně, že jsem měl skutečně strach, co se stalo. Jen co jsem vpadl do dveří, uviděl jsem ji plačící v Esméině náručí. Zbytek rodiny nervózně postával kolem ní a Jasper se snažil mírnit její smutek. Chyběl jen Emmett. Myšlenky všech byly natolik zmatené, že jsem v prvních vteřinách nic nechápal.

Jakmile mě Bella uviděla, hlesla: „On umžel.“

Bez váhání jsem zkontroloval Rosalii, ale ta byla poměrně klidná, jen trochu pohnutá z důvodu Bellina smutku. Takže o Emmettovi Bella asi nemluví. I když jsou chvíle, kdy Rose svého muže škádlí slovy, že by jej nejraději roztrhala na malé kousíčky, jsem si jistý, že kdyby se mu něco doopravdy stalo, následovala by jej téměř okamžitě.

„Zlatíčko, o kom to mluvíš? Kdo umřel?“ zeptal jsem se s účastí v hlase.

„Nenaučil se létat. Pžitom je to tak jednoduché. Všichni netopýži to umí. Co si teď bez Edwalda počnu?“

Tak to bylo rychlé. Edward je po smrti.

Jak prosté, stačilo jen Belle pustit film o netopýrech a o zbytek se postarala prozřetelnost boží. V myšlenkách naší malé křečkovražednice jsem si přečetl, jak se to celé odehrálo. Rozhodla se z toho svého tmavého hlodavce, který se skutečně netopýrovi bez křídel podobal, udělat letce. S povzbuzujícími slovy jej pustila z okna ve druhém patře.

Její dospěláckou poznámku, kterou beztak pochytila v nějakém hodnotném seriálu, jsem přešel a jal se ji spolu s Esmé utěšovat. Jak jsem vzápětí zjistil, Emmett si právě hrál na hrobníka a za domem chystal jámu. Tentokrát ale, protože byla Bella přímo u skonu zvířátka, se rodina rozhodla, že uspořádáme oficiální pohřeb.

Alice přinesla krabici od svých luxusních bot a věnovala Belle svůj černý hedvábný šál se slovy, že už si stejně chtěla koupit nový. Jasper se ujal práce zaměstnance pohřebního ústavu, přendal mrtvolku do připravené rakvičky a omotal ji černou šálou.

Rosalie se chystala, že až budeme Edwarda ukládat k věčnému spánku, zahraje nějakou tklivou a důstojnou melodii na piáno.

Alice dolaďovala poslední detaily a pro efekt ozdobila rakvičku ještě květinami.

Esmé, s Jasperovou pomocí, uklidňovala Bellu a já jsem přemýšlel, čím bych mohl být nápomocný. Přitom jsem doufal, že se snad Carlisle vrátí včas, aby nám mohl zahrát kněze.

Carlisle se ale vrátit nemohl, protože v nemocnici sloužil až do noci, takže smuteční řeč padla na mě.

Seřadili jsme se kolem jámy na zahradě a já spustil: „Drahá Bello, dámy a pánové, sešli jsme se tady dnes, vzadu za domem, abychom vyprovodili na věčnost našeho věrného kamaráda a domácího mazlíčka, který tragicky skonal. Život s námi má nevysvětlitelné úmysly a proto se životní pouť našeho křečka Edwarda,“ je skutečně divné pohřbívat svého jmenovce, „kterého jsem bohužel neměl tu čest hlouběji poznat. Jsem si ale jist, že si zaslouží naši nejhlubší lítost. Budiž ti země lehká, odpočívej v pokoji.“

Odnesli jsme Bellu domů a snažili se ji utěšit všemi možnými prostředky. Nic nebylo dostatečně účinné, ale když jsme jí slíbili nějakou maličkost v obchodě, do kterého jsme se zrovna chystali, přestala aspoň plakat.

V nákupním centru jsme jí tedy nechali relativně volnou ruku. Byli jsme zrovna v hračkářství, když jsem si všiml, že se Bella ztratila. Rychle jsme vyběhli před obchod a nestačili jsme se divit.

Hned vedle byl totiž zverimex, ve kterém bylo nebývale rušno. Uprostřed místnosti stála malá, asi tří a půlletá rozzářená cácorka s kaštanovými zvlněnými vlásky a čokoládovýma očima. V ruce držela tři křečky a další dva se utíkali schovat za prodejní pult.

„To je vaše dítě?!“ zasyčela na nás prodavačka.

♣19. kapitola♣ ♣21. kapitola♣

Autor: vesper (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vychoval jsem si lásku - 20. kapitola: