Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vychoval jsem si lásku - 19. kapitola

15.08.2011 (20:00) • vesper • FanFiction na pokračování • komentováno 48× • zobrazeno 6495×

Carlisle:

Vždycky jsem si myslel, že mým posláním je být lékařem kvalitním do takové míry, abych zachránil, uzdravil a pomohl tolika lidem, co jen bude v mých silách a především v „lidsky“ reálných možnostech. Abych svou smysluplnou existencí zmírnil neodvratitelné zatracení. Má duše je odsouzena k věčnému prokletí, ale ještě než k tomu dojde, můžu se alespoň trošku pokusit zesvětlit svou démonickou duši.

Lékařské poslání mě naplňuje nenahraditelným pocitem, že jsem potřebný. Že mé bytí má smysl a konám dobro. Vím, že mi to ve vykoupení nepomůže, přesto rád přináším druhým pomoc.

Už ale vím, že všechny ty pocity smysluplnosti a potřebnosti byly jen slabým odvarem toho, co prožívám teď. Teprve nyní je vnímám v plné síle, protože už více než dva roky jsem otcem prakticky tříapůlleté poloupírky, která mě doopravdy potřebuje. Její důvěra, odevzdanost a fixace, která plyne z dětské nesoběstačnosti a závislosti na nás, má nepopsatelný a nenahraditelný vliv na mě samotného a mé ego.

Dokonce se mi po téměř třistapadesáti letech začalo stávat, že se někdy cítím unavený. A věkem to určitě nebude. Naše malá dcerka přinesla do naší rodiny kromě obrovského štěstí a lásky také nezměrné množství akce, vzrušení a zážitků, že by mě ani nikdy nenapadlo, že je to vůbec možné.

Ze mne a mé milované ženy se stali konečně právoplatní rodiče maličkého stvoření, které skutečně potřebuje naši lásku, ochranu a péči a které je teprve na prahu své existence. Kdybychom nebyli upíři, pravděpodobně bychom z Isabelly začali nezadržitelně šedivět. Možná ale právě díky tomu, že je naše dcerka takové číslo, ji všichni milujeme o to víc.

Svou akčností a činorodostí bude skvěle sekundovat Emmettovi a Alice. To se máme na co těšit. Možná se těm třem skutečně podaří přivést upíra – mě – na pokraj nervového zhroucení. Povahu bude mít Bella asi podobně zběsilou jako právě tito dva její sourozenci. A podle toho, jak má kolem prstíku omotaného našeho citově neusazeného a věčně nezadaného Edwarda, tuším, že než si on nebo ona jednou najdou partnerku nebo partnera, mohl by Bellu trošku krotit právě Edward. Stejně jako Emmetta se snaží s chladnou hlavou usměrňovat opatrná Rosalie a Aliciny ztřeštěnosti tlumí zase věčně rozvážný a klidný Jasper. Věřím, že Edward, který je věčně nad věcí a dokáže být dostatečně shovívavý a vyrovnaný, bude schopen mně a Esmé s naší malou dračicí pomoci.

Její věčné eskapády se již staly klasikou, a jestliže se některý den nestane něco zajímavého, mám strach, jestli se Belle něco nepřihodilo, nebo není nemocná. Když byla ještě maličká, s velkou oblibou oslintávala, co jí jen pod ruku přišlo. Emmettovou elektronikou počínaje, přes svoje i cizí šaty, veškeré alespoň trochu delší vlasy – dokonce i na Jaspera to jednou zkoušela – a konče mými knihami a Esméinými architektonickými plány. Později sice přestala ožužlávat naše věci, ale začala si je půjčovat, čímž zničila další oblečení a šperky. Edwardovi poznamenala piáno a okousala flétnu a mně… ach ano, mně rozstříhala cenné spisy.

Zrovna včera jsem našel vládce Volterry v nezáviděníhodné – a pro ně jistě potupné – situaci, s těly topmodelek a v dámském oblečení. Ještě teď mě polévá horko, když si na to vzpomenu. V první chvíli mne napadlo, že se tehdy museli volterští hoši opravdu pořádně odvázat, pak jsem si ale všiml nefalšovaně smyslných ženských křivek a oholených nohou, patřících tělům na obrázcích, které v kombinaci s provinilým Isabelliným výrazem, lepidlem a nůžkami, Aliciným zděšeným pohledem upřeným na módní katalog s dírami a Edwardovým obličejem, z něhož vyzařovalo špatně skrývané pobavení a zároveň neskrývané očekávání, naznačovalo, že naše malá bude asi invenční a nápaditá po mé ženě.

Chystal jsem se k přísnému proslovu, ale přerušila mě Alice, která poté, co si všimla svých nových, vodou nacucaných a na několika místech natrhnutých šatů, začala řádit jako černá ruka.

„Isabello Marie Cullenová! Já tě roztrhnu jak hada! Neschovávej se za Edwarda! Srabe!“

Alice se hrnula k malému provinilci, div že jí nesyčela z nosu pára, zatímco Isabella se zaraženě tiskla k Edwardovi zezadu tak, aby fungoval jako její štít. Přitom obezřetně nahlížela škvírou mezi jeho koleny, jak daleko je nebezpečí.

Edward si ji vytáhl do náruče, ve které ji ochranitelsky skryl právě ve chvíli, kdy se za něj Alice bleskurychle přemístila a chystala se drapnout po své malinké sestřičce, aby si to s ní jaksepatří vyřídila. Jenže Edward si přečetl její myšlenky a ona zase postřehla jeho úmysl, takže když za ním stanula, nezbývalo jí, než jen vztekle vyskočit na jeho záda a bušit jej do ramen. Isabella se zděšeně přikrčila a stočila do klubíčka. Na Edwardových prsou se téměř úplně ztrácela a jen se bezmocně tiskla k jeho tělu, přičemž si hlavu schovávala do jeho hrudníku.

Jakmile Rosalie zpozorovala nebezpečí, které hrozí malé Belle, vrhla se k zápolící trojici. Přistoupila k Edwardovi zepředu a tím mu pomohla skrýt Isabellu mezi jejich těly, ale to ještě víc rozzuřilo vzteklého skřítka na Edwardových ramenou, který se snažil dostat mezi ně a u toho z plna hrdla křičel, že Belle nechce ublížit, jen vyrovnat účty a vysvětlit jí, že na cizí věci se nesahá.

„Jaspere, zkroť si laskavě tu svou zlou ženu!“ vykřikl Edward na svého bratra, zatímco stál obtěžkán všemi svými sestrami uprostřed obýváku. Už chyběla jen Esmé, která se zatím držela statečně vedle mě, ale viděl jsem na ní, že by se na Edwarda nejraději vrhla také a malou si vzala do bezpečí svého náručí.

Jasper ze svého bratra sundal svou ženu a odnesl ji ven. Alice se nijak nebránila, protože jí bylo jasné, že se k Belle stejně nedostane a prát se s Jasperem nemá cenu, protože by jí to stejně ani nedovolil. Navíc jej podezřívám, že na ni použil svou moc, což v těchto případech naprosto schvaluji.

Jakmile byla Alice z dosahu, Rose se chystala utěšovat svou malou sestřičku, která začala z prožitého šoku natahovat k pláči. To jsem ale já přerušil tím, že jsem ji Edwardovi vzal a odnesl si ji s cupitající Esmé za námi k sobě do pracovny. Posadil jsem si ji na klín a má žena zaujala místo těsně u nás.

Ideální chvíle pro výchovnou přednášku a upevnění naší rodičovské autority.

Když jsme Belle vysvětlili, proč se na ni zlobíme a proč Alice vyváděla jako šílená šimpanzí matka, vypadala naše malá skutečně hodně provinile a utrápeně. Esmé jen nešťastně těkala pohledem ze mě na naši malou a pohledem mě prosila, ať se nad malou slituju, ale to dost dobře nešlo. Už je dost velká a její mentální zralost naznačuje, že by si měla velmi dobře uvědomovat, co je správné a co nikoli. Navíc je naším úmyslem vychovat Isabellu nejlépe, jak to jen bude možné a proto je nejvyšší čas začít ji za její přečiny trestat i jinak, než jen vyhubováním a výchovnou přednáškou.

„Isabello, určitě je ti jasné, že když někdo provede něco zlého, musí být potrestaný. Tak jako se Emmett, který minulý týden zničil mamince keře v zahradě, nesměl za trest dívat na sportovní kanály.“

Isabellka na mě vytřeštila oči a bezelstně s nepatrně úlevným úsměvem se zeptala:

„Nesmím se dívat na baseball s Emmem?“

„Ne, Bello. Trest ti určím jinak. Nemělo by smysl zakázat ti něco, co stejně neděláš. Ty se nebudeš moci dívat na pohádky. Aby sis začala vážit knížek a věděla, že je nesmíš ničit nůžkami. Pokud budeš chtít pohádku, musíš poprosit někoho z nás, jestli ti ji přečte, nebo si budeš knížku sama prohlížet. A jestli ještě někdy nějakou úmyslně zničíš, bude trest přísnější.“

„Jak?“

„Bello! Copak ty se k tomu chystáš? Dobrá, chceš to vědět, máš to mít. Pokud úmyslně zničíš další knihu, nezakážu ti pohádky jen v televizi, ale i ty pohádkové knihy samotné!“

Bella se po mně a Esmé jen ublíženě dívala a zjevně se jí fáze trestání, která následuje po spáchání zločinu, nelíbila.

„To není všechno, Isabello.  Vidím, že si neuvědomuješ svou vinu, a proto ti navíc zamykám i hernu. Žádná skluzavka, žádná houpačka, žádné hračky, které tam jsou. Dokud to neuznáme s maminkou za vhodné, budeš si moci hrát jen u sebe v pokojíčku a jen s tím, co tam máš. Do druhého pokoje máš vstup zakázaný. A až Jasper uklidní Alici a vrátí se spolu domů, omluvíš se jí. Rozuměla jsi?“

Isabellce se začal chvět spodní rtík a začala rychle mrkat, jak se jí tlačily slzičky do očí. K mému překvapení se nijak nevzpouzela ani se netvářila uraženě. Naopak se po mně stydlivě podívala a zeptala se: „I tobě se mám omluvit, tati?“

Nejraději bych ji objal a všechno odvolal, ale tím bych zkazil veškeré dosavadní snažení.

„To záleží na tom, jestli sama chceš a jak to cítíš,“ sdělil jsem jí a chystal se ji postavit na koberec. Ona se po mně zjihle podívala a zpod svých dlouhých řas řekla: „Tati, plomiň.“ Tato dvě slůvka doplnila o jemné pohlazení mého saka. Než jsem se nad ní stihl rozněžnit, rychle ještě dodala: „Já jsem nevěděla, že máš tu knížečku lád a že se tím pokazila. Myslela jsem, že je už stalá.“

„Ano, Belli. Právě, že je stará. A čím je kniha starší, tím je cennější. Později to pochopíš a teď už běž dolů za ostatními, my tu máme s maminkou nějakou práci,“ poslal jsem ji za Esméina vykuleného pohledu a mírně rozpačitého úsměvu ven z pracovny. Ach, má nejdražší Esmé, kdy jsme byli naposledy spolu sami… z mého přemýšlení mě vyrušil Edwardův hlas zpoza dveří:

„Carlisle! Vezmeme Bellu s Rosalií a Emmettem na lov, jestli to nebude vadit.“

„Ne, nebude, dejte na ni pozor, Edwarde!“ odpověděl jsem mu a zatetelil se blahem. Občas se to čtení myšlenek skutečně hodí…

Bella odpovídala svým vývojem už asi tří a půlletému dítěti. Fakt, že začala minulý měsíc chodit na lovy, se mně a Esmé zprvu moc nelíbil, ale po několika návštěvách lesa za účelem nakrmit se, jsme museli uznat, že jí nic nehrozí. Když loví Bella, ostatní ji hlídají a sami se do ničeho nepouští. Navíc jsme tím na nějako dobu utišili Belliny protesty, že ona musí pít krev z hrníčku, zatímco my ne. Velmi si všímá rozdílů mezi námi a my se jich snažíme co nejvíce smazat. Dokonce se před ní krotíme i ve své rychlosti a síle, jen abychom oddálili okamžik, kdy jí budeme muset vysvětlit, že je na rozdíl od nás jen poloviční upírka.

V každém případě Bella lov od samého začátku milovala a miluje.

Tedy spíš zbožňuje pocit volnosti a toho, že je stejná jako my. Přitom stále s chutí pije medvědí či pumí krev z hrníčku, protože na divoká zvířata bychom ji v žádném případě nepustili. Jediné, co jí dovolujeme lovit, jsou srnky. Ty jí sice nikdy příliš nechutnaly, ale pocit, že si jídlo sama ulovila, vynahrazuje zřejmě všechna negativa.

„Pojď, Belli, jdeme na zvířátka…“ Slyšel jsem ještě říkat Edwarda, ale to už jsem se vrhal na svou ženu a za nadšeného povykování naší dcery v přízemí: „Klev! Klev! Klev!“, které pomalu sláblo v důsledku jejich vzdalování se od domu, jsem z mé Esmé nedočkavě sundával jednotlivé vrstvy oblečení.

Jasper:

Zklidnit rozzuřenou Alici je téměř nadupíří výkon. A pokud se do budoucna k Emmettovi a jeho vtípkům přidá i Bella, mám se na co těšit. Naštěstí v tom mám už jistou praxi, a přestože nepoužívám zrovna nejférovějších metod, je tato strategie jak zpacifikovat Alici, neskutečně příjemná pro nás oba.

Když jsme se s mou ženou druhý den vrátili domů – poté, co jsme v odpovídající vzdálenosti od vily požádali myšlenkami Edwarda o nové oblečení – čekala nás v obývacím pokoji načesaná a vyšňořená Bella, která samou nervozitou žmoulala lem svých nových šatů, a srdíčko jí bušilo tak silně, že snad muselo plašit i ptáky v okolí domu, kdyby tam nějací byli.

Malá před nás předstoupila a kajícně se mé ženě omluvila za zničené šaty. Navíc jí jako bonus velkoryse nabídla, že s ní půjde nakupovat, aby mohla Alice obsadit prázdné ramínko na šaty. Už zklidněnou Alici Bellin projev dojal natolik, že kdyby byla člověk, určitě by plakala. Vzala si ji do náruče, a jelikož jsme zjistili, že Carlisle včera rozdával kruté tresty a Bella se nemůže dívat na pohádky a prakticky si nemůže ani s ničím hrát, protože téměř všechny hračky, hlavně ty, co stojí za to, má zamknuté v herně, odnesla ji Alice do bazénu, který malá zakázaný neměla. Tipuju, že hned po koupeli bude pokračovat Isabellčino trestání – tentokrát z Aliciny strany – a půjde se na nákupy.

…

- Po dvou měsících -

Edward je pryč a mě ta malá princezna asi utrápí.

Náš bratr jel na lékařský gerontologický kongres na Aljašku. Podle jeho nadšení a stále se stupňujícího vzrušení tipuji, že tam bude i hodně mladých, atraktivních lékařek a ošetřovatelek. A nic bych za to nedal, že mu podlehne i nějaká ta členka hotelového personálu.

No, jen ať si užije. Za posledních několik měsíců se ven pořádně nedostal, a když už ano, stejně se zase velmi rychle vrátil, protože Bella se jej dožadovala tak dlouho, až jsme jí jej dali k telefonu a po několika roztomilých větách plných Bellina přesvědčování, jak jí Edward chybí, se náš upíří podpantoflák většinou dobrovolně vrátil, aby si s ní mohl hrát.

Tentokrát ji ale Edward připravil na to, že bude daleko a celý týden bude pracovat, takže se vrátit nemůže. Myslím, že to bral také trochu jako zkoušku. Důrazně totiž trval na tom, abychom mu volali skutečně jen ve výjimečných případech.

Když Edward odjel, Bella se nás co dvě hodiny ptala: „Kde je Edwald?“ a my jí trpělivě vysvětlovali, že je v práci a že se musí ještě šestkrát, pětkrát, čtyřikrát – podle toho, kdy otázka padla – vyspinkat a on bude zpátky.

Po třech dnech se přestala ptát a byla čím dál tím víc smutná a nešťastná. Dokonce se svěřila Rose s domněnkou, že Edward odjel, protože ji už nemá rád a našel si místo ní jinou kamarádku. Odmítala spát ve své posteli a vždy, když vrzly dveře, vzhlédla k nim plná očekávání. Po zjištění, že jde o jiného člena rodiny, si jen usouženě povzdychla.

Ostatně, že je Bella na Edwarda fixovaná, víme všichni a nebyli jsme nijak překvapení, že jeho nepřítomnost nese těžce.

Stejně tak mě, na rozdíl od zbytku rodiny, nepřekvapilo, že Edward na tom zjevně nebyl o moc lépe. Několikrát denně nám telefonoval – především Alici a mně. Nechtěl, abychom o jeho kontrolách Belle říkali, protože moc dobře věděl, že by ji jen zbytečně a neutěšitelně rozrušil a nejspíš i zasadil smrtelnou ránu svému vlastnímu přesvědčení nevrátit se dříve, než ve předem stanovený den. Pokaždé se ptal, co celý den Bella dělala a se zvráceným potěšením čišícím z jeho hlasu si nechal vyprávět, jak moc naší maličké chybí. Prozradili jsme mu jen část jejího soužení, protože kdybychom mu řekli všechno, tak zaprvé bychom mu tím zesílili už tak dost silný pocit vlastní dokonalosti a vzbudili bychom v něm snad i dojem nenahraditelnosti, což by nebylo nejvhodnější a zadruhé, kdybychom mu řekli, jak moc je Bella z jeho nepřítomnosti smutná, pravděpodobně by se do tří hodin zjevil v domě a sháněl se po ní. Rozhodně si myslím, že takové malé odloučení jim v žádném případě neuškodí. Naštěstí Edward neumí číst myšlenky po telefonu.

„Bello, tak co bys chtěla dělat?“ zaúpěl nešťastně Emmett. Bella zase chodila od ničeho k ničemu, nechtěla si hrát s ničím ani s nikým. Dokonce ani nezlobila, což kupodivu znepokojovalo nejvíc ze všech Carlislea a Esmé.

Nedozvěděli jsme se nic nového, jen ujištění, že jí to je úplně jedno. Emmett byl už zoufalý, předal ji Rosalii se slovy, že se jí rozpletl copánek a zamířil si to ke mně. Důrazně se na mě zadíval a vyšel před dům. Připadal jsem si jako kumpán nějakého nemilosrdného zabijáka, který se chystá k akci, a tak jsem jej bez zaváhání následoval.

V momentě jsme nasedali do jeho jeepu a řítili se vstříc městu.

„Emmette? Kam jedeme?“ zeptal jsem se mírně nejistě.

„Nakupovat,“ oznámil mi Emmett s úsměvem, při kterém odhalil svůj dokonalý upíří chrup. Přestože se netvářil nebezpečně, člověka by jeho čelisti jistě vyděsily. Mě nevyděsily jeho zuby, ale to, co z něj vypadlo.

„Nevyměnili jste si s Alicí těla, že ne? Řekni, že nejsi moje žena, protože jestli ano, do naší postele tě rozhodně nepustím.“

Emmettovi ztuhnul úsměv na rtech a zůstal na mě hledět s otevřenými ústy. Dokonce zastavil auto.

„Co?! Jaspere! Já rozhodně nejsem tvá žena!“ spustil na mě šokovaně, ale jakmile si všiml mého pobaveného výrazu, zarazil se.

„Sakra, nejedeme nakupovat hadry! Říkal jsem si, že by prcka potěšilo, kdybychom jí koupili zvířátko.“

„Emme, vždyť máme rybičky přes celou stěnu obýváku!“

„Ale rybičky jsou strašně pasivní a nudné. Jen otvírají pusu, jí a vylučují. Jedeme pro koťátko. Bella chtěla psa, ale ten by všechno poslintal a určitě i páchl…“

„Emmette, zadrž! To nemůžeš myslet vážně?!“

Emmett na mě upřel pohled plný výčitek, zapíchl mi ukazováček do hrudníku a zaprskal: „A já do tebe vkládal tolik nadějí! Že zrovna ty mě zklameš, to jsem nečekal. Vždyť musíš vědět, jak moc se ta malá trápí.“

Nezbývalo mi, než si rezignovaně povzdechnout a slíbit bratrovi, že dáme nějakému tomu živočichovi alespoň příležitost. Dalo mi skutečně zabrat, než jsem jej zmanipuloval natolik, aby svolil ke koupi obyčejného křečka.

Čím menší zvíře, tím menší výčitky svědomí, až nesprávnou péčí chcípne a tím menší práce s vykopáním jámy na zahrabání tělíčka.

Když jsme předali malého hlodavce s tmavým kožíškem Isabellce, konečně se nám podařilo vykouzlit jí na tváři úsměv. Bez zaváhání si jej pojmenovala „Edward“ a v následujících několika dnech jej odmítala pustit z rukou.

Zrovna si hrála s Edwardem na koberci, když Rosalie – sedící dva metry od ní – pleskla Emmetta po ruce, kterou jí šátral po stehně, a následně jej nazvala nadrženým upírem. Isabellka nechala Edwarda Edwardem, který, jakmile ucítil ve vzduchu závan svobody, odcupital pod koženou pohovku, a upřela na škorpící se dvojici zvídavý pohled.

„Co je to nadlžený?“

Ve vzduchu už nevisela jen Edwardova dočasná svoboda a Bellina zvědavost, ale především úzkost a nervozita všech dospělých upírů, kteří byli v dosahu.

„Ehm, Belli broučku, víš, to je slovo, které se moc nepoužívá. Raději jej neříkej, ostatní by ti nemuseli rozumět,“ snažila se to zakamuflovat Rosalie. Rose, pokus dobrý, ale zbytečně vystřílené patrony… pomyslel jsem si.

„Ale co to znamená?“

„No, znamená to,“ začala odvážně Rosalie a kmitala přitom očima zprava doleva, jakoby snad hledala pomoc někde kolem sebe, „že je ten někdo příliš kamarádský, protože se moc těší, že si s ním budu hrát. Já teď chci sledovat televizi, ale Emmett chce, abych se mu věnovala, protože je nadšený z nápadu, který právě napadl jeho. Asi se chce se mnou lechtat… víš?“ vydolovala ze sebe Rose a byla přitom patřičně hrdá.

Bella jen pokrčila rameny a se zklamaným „aha“ se začala opět shánět po křečkovi Edwardovi.

Teď už nebyla smutná a netečná. Jak se týden blížil ke svému konci, začala být naopak docela otravná. Když si ale hrála s Edwardovým nástupcem a jmenovcem v jedné osobě… tedy spíš v jednom živočichovi, byla docela snesitelná.

„Ty Jaspere, co kdybychom koupili k Edwardovi ještě samičku, nebo samečka, jestli je Edward holka. Belle by se určitě líbili malí křečíci,“ zavolalo na mě to pako Emmett ze sedačky.

Bella začala tancovat před televizí a nadšeně povykovala, že chce křeččí miminka a slibovala, jak jim udělá všem postýlky a krmítka a… a pak se zasekla. Zadumaně zvedla hlavičku, prstík si dala pod bradu a vznesla otázku, na kterou jsme už celá rodina – kromě Emmetta – čekali.

„Emme, a jak se tu objeví ta malá kžeččátka? Jak se ta miminka udělají?“

Normálnímu člověku by ihned došlo, že jde do tuhého. A upírovi by to došlo ještě o chvíli dřív, ale Emmett je Emmett, a tak jí s naprostým klidem odpověděl: „Belli, křeččátka se udělají jako každá jiná miminka. Je úplně jedno, jestli je to miminko křečka, medvěda, pejska nebo člověka.“

Bella dychtivě hltala jeho slova, pokyvovala hlavou a se zájmem jej doplnila: „Nebo miminko upíla.“

„No, Belli s upíry je to trochu jinak,“ chystal se pokračovat Emmett, ale zasekl se, když viděl nás, ostatní posluchače, jak na něj zběsile máváme a snažíme se jej utišit. Zjevně mu až teď došlo, do jaké šlamastyky se dostal a že Bella, která na něj upírala svá velká důvěřivá kukadla, teď bude chtít vědět víc, než jí my budeme chtít sdělit.

„Emme, ale já jsem pžece byla miminko, ne? A jsem pžece taky upíl,“ konstatovala nadšeně Bella a evidentně přemýšlela, jak z Emmetta dostane odpovědi na tolik důležité otázky.

Emmett stihl jen přikývnout a slova se ujala opět Bella: „No a jak se teda nalodí miminko?“

Emmett chvíli zběsile přemýšlel, nebo se spíš modlil a pak plně soustředěný spustil: „Víš, Bello, miminko se narodí mamince. No, a když je maminka jako ty, narodíš se ty, když je maminka křeček, narodí se křeček, a když je maminka srnka, narodí se srnče. To mi připomíná, že už jsme nebyli dlouho na lovu. Nemáš chuť se trochu proběhnout a napít se čerstvé krve, Belli?“

Při Emmettovi stáli zjevně všichni svatí, protože lepší nápad mít nemohl. Převést upírovy myšlenky na žízeň a krev je jako zamávat před býkem rudým praporem. V tu chvíli přestaly Bellu zajímat záhady rozmnožování a dokonce i Edward, prokusující se právě pohovkou, a s bojovými výkřiky pelášila do lesa.

Oproti tomu Emmett vyděšeně vytáhl telefon, navolil Edwardovo číslo a během vteřiny už hlásil do mikrofonu: „May day, may day. Edwarde, kdy přijedeš? S Bellou jsme se dostali k problematice dělání dětí a asi by bylo vhodné, kdyby ses vrátil.“

♣18. kapitola♣ ♣20. kapitola♣

Strašně moc vám děkuji za všechny komentáře a za vaše hlasy v povídce července! Moc si jich vážím!

Věřte, že dělám, co můžu, ale přesto prostě nestíhám. Takže kapitolu přidávám až po dvou týdnech. Věřím ale, že dvacátá kapitola je na dobré cestě a objeví se dříve, než v září ;)

Autor: vesper (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vychoval jsem si lásku - 19. kapitola: