Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vychoval jsem si lásku - 16. kapitola

11.07.2011 (18:00) • vesper • FanFiction na pokračování • komentováno 71× • zobrazeno 6813×

Edward:

„Bello, pojď, je nejvyšší čas!“ potřeboval jsem vylákat Isabellku z domu, aby mohl zbytek rodiny připravit dům na oslavu jejích prvních narozenin. Esmé mi ještě rychle podala svačinku a já dobalil teplou deku, nějaké hračky a knížky.

Malá byla tak nadšená, že jsem na ni ani nemusel dlouho čekat, zbožňovala naše společné výlety, sezení v trávě, poslouchání mého vyprávění, povídání si o přírodě. Zajímalo ji všechno, co viděla kolem sebe a už od malička zkoumala kytičky a vše, s čím se setkala. Dřív jsem chodil do přírody sám, jen tak si sednout na louku a zaobírat se svými myšlenkami, ale poslední měsíce s sebou beru svou princeznu, což nám oběma maximálně vyhovuje.

„Už, už, už,“ křičela Isabellka a začala opatrně slézat schody, přičemž dávala především pozor na své dvě panenky a nejoblíbenější hračku – zajíčka Pytlíčka. Ten odrbaný plyšák byl už půl roku jejím věrným společníkem – pokud nepočítám sebe – a tahala jej s sebou všude. Dnes jej měla Alice v plánu vyměnit za novou verzi. Je vůbec možné, aby byla nějaká upírka tak naivní jako Alice? Už vidím, jak se Bella ochotně zbaví své nejoblíbenější hračky a vymění ji za nový model… leda tak ve snu.

Vyběhl jsem okamžitě za malou a pomohl jí dolů. Chůzi po schodech zvládá dost slušně, ale jakmile s sebou táhne hračky, které jsou pro ni na žebříčku priorit momentálně výš, než její vlastní bezpečí, je nutné zakročit.  Vzal jsem Bellu do náruče, posadil si ji na pravou ruku a do levé vzal zavazadlo s nutným vybavením.

Trochu mě překvapilo, že si s sebou vzala dvě panenky barbie, protože s těmi si většinou nehrává. Pokud ano, tak je obsadí výhradně do záporných rolí. Ale třeba se začíná přeorientovávat z plyšáků a zvířátek na panenky a kočárky jako jiné holčičky.

Cestou jsem ji nesl jen o něco málo rychlejším tempem, než je to lidské, přičemž jsem se musel hodně krotit. Především proto, abychom při silném odporu vzduchu, způsobeném rychlým během, neztratili některou z hraček, jež Bella svírala ve svých ručičkách. Jednou jsem zapomněl, že neseme cenný náklad a ona neudržela plyšového společníka, kterého si vybrala na to konkrétní odpoledne, načež se strhl neskutečný nářek, kdy ze sebe malá zdrceně vyrážela zmatená, zkomolená slova, jimiž mi chtěla říct, že jsem jí zabil milované zvířátko.

Od té doby si dávám při běhání pozor a když mám s sebou Bellu, tak se neomezuji jen tehdy, když běžíme bez nákladu, sami dva a ona mě povzbuzuje k větší rychlosti, protože se jí to líbí.

Ovšem nesmí na to přijít Carlisle ani Esmé, protože ti mi to výslovně zakázali. Isabellka je ale chytrá holčička, takže se zatím nikdy nepochlubila, jak rychle se s ní pohybuji a kam všude jsme spolu už vyběhli a vylezli.

Když jsme doběhli na louku, začala Isabellka štěbetat, co všechno se tam za ty tři dny, kdy jsme tu nebyli, změnilo. Mezi květinami se modralo i pár zvonečků, které musely vykvést nedávno. Isabellku ihned upoutaly a byla z nich celá na větvi, moc se jí líbily. Neustále na ně ukazovala a informovala mě „kyti“, jako bych měl snad sklerózu. Když se to opakovalo asi po dvacáté, rozhodl jsem se změnit téma.

„Broučku, co kdybychom si prohlédli nějakou knížečku, na kytičky se můžeme přijít podívat zase zítra.“ Isabellka zavrtěla hlavou a snažila se na mě zamračit, ale přes šibalsky cukající koutky jí to moc nešlo.

„Ne-ne-ne!“ pronesla vyzývavě a čekala, co jí na to řeknu.

„Tak, co bys chtěla dělat, zlatíčko?“ zeptal jsem se jí pln očekávání, načež ona na mě upřela své hluboké nevinné oči a pronesla:

„Ede, hját na doktoji!“

Chvíli jsem na ni šokovaně hleděl, ale její mysl říkala to samé, co ústa. Kde k tomu, proboha, přišla?! Hrát si na doktory!

„Ehm, ty si chceš hrát na doktory, Belli? A jak?“ Na jednu stranu jsem se utěšoval, že to malé, roční dítě, sice vývojově tak jedna a půl leté, rozumově a inteligenčně asi dvouleté, ale hlodal ve mně červíček pochybností, co za filmy jí její bráška Emmett pouštěl a s čím by tak mohla přijít. Nestává se mi často, aby mě někdo přivedl do rozpaků, ale této malé cácorce se to daří docela úspěšně.

Isabellka si jen povzdechla a otráveně zvedla oči v sloup, přitom zatřepala hlavičkou.

„Nevíš?“

Jen jsem pokroutil hlavou a modlil se, ať to mám brzy za sebou a ať má Bella na mysli něco nevinného, protože jinak opravdu nevím, jak bych jí vysvětloval, co je a co není vhodné.

Isabellka znovu teatrálně vzdychla a natáhla se po blonďaté barbie s dlouhýma nohama, mám pocit, že jí říkala Tiffany. Bez mrknutí oka panence utrhla hlavu, položila ji mezi nás a bezelstně se na mě usmála a pobídla mě:

„Opejuj!“

Vybuchl jsem smíchy, když mi ve svých myšlenkách ukázala vzpomínky, jak se dívala pro změnu s Jasperem na televizi na jeho oblíbený seriál M.A.S.H. 4077.

Isabellka se na mě jen zaraženě dívala a nechápala, co mi přijde směšné. Zatahala mě za rukáv a upřela na mě vážný pohled.

„Opejuj. Umíjá!“

Sice jsem Tiffany chtěl zachránit, už proto, abych stoupl na ceně v Isabellčiných očích, ale utržení hlavy by nepřežil ani upír, natož člověk, nebo plastová hračka. Chvíli jsem si hrál s tělíčkem bez hlavy a hlavičkou bez těla, poté nasadil profesionální pohled a citlivě sdělil napnuté holčičce s culíky, které jí před odchodem ven vyčesala sestřička „Ous“, že Tiffany to už má za sebou.

„Je mi to líto, dělal jsem, co bylo v mých silách, ale zranění, jež tvá panenka utrpěla, byla neslučitelná s její další existencí.“ Isabellka se po mně nechápavě podívala.

„Miláčku, někdy, když se stane něco vážného, už nejde hračka, nebo i my zpátky opravit. Musíme být opatrní, protože když jednou nemá tělíčko hlavu, tak ta už nikdy nepřiroste, chápeš to, zlato?“ Malá se jen strnule dívala na hračku a pak s doširoka otevřenýma očima přesunula pohled na mě.

„Umjela?“ hlesla nevěřícně.

„Ano, broučku, Tiffany umřela.“

Poté se Isabellka zeptala na něco, co mě asi nemělo překvapit, ale přesto se tak stalo.

„Ede? Bea? Máma?“ a v její mysli se utvořily strašlivé představy mě, jí, Esmé a i dalších členů rodiny s utrženými hlavami.

No, tak na tuto debatu teď skutečně není vhodný čas…

„Ano, drahoušku, kdokoli, kdo ztratí hlavičku, umře. Ale, a to je moc důležité,“ zesílil jsem důraz na to, co říkám, „nám se nic takového stát nemůže. Nedojde k tomu jen tak, samo od sebe, to by musel být někdo moc zlý a moc silný, aby nám mohl ublížit. A stejně by se mu to nepovedlo, protože nás je moc. A vidělas někdy, jaké svaly má Emmett nebo Jasper?“

Isabellka se na chvilku zamyslela. Nejdřív se mračila a pak se začala mírně usmívat. Zvedla se z deky, přešla těsně ke mně, zvedla ručičku, lehounkým dotekem mě pohladila po tváři a zašveholila:

„A Ede.“

No, tak je pravda, že já mám také nějaké svaly, ale v porovnání s muskulaturou Emmetta bych klidně i mohl nabýt komplexů, kdybych měl jen o něco menší ego, ale ta bezelstná útěcha od mé princezny mě neskutečně moc potěšila. Byl jsem v sedmém nebi z vědomí, že si má maličká myslí, že bych ji dokázal ochránit. A to bych samozřejmě dokázal, i kdyby to mělo být to poslední, co bych kdy udělal.

Jak jsem tak blaženě přemýšlel o událostech posledních vteřin, přestal jsem se na chvíli soustředit a probral mě až mírný tlak na stehnech. Podíval jsem se dolů a viděl, že si Isabellka hledá pohodlnou pozici u mě v klíně a přetahuje přes sebe deku. Když si všimla mého překvapeného pohledu, oznámila mi:

„Bea hají.“ Zavřela oči a začala pravidelně oddechovat.

Já jsem na malý moment zalitoval, že jsem si nevzal nějakou knížku pro sebe, přece jen pohádkou o Sněhurce a sedmi trpaslících si teď dlouhou chvíli krátit nebudu, ale pak jsem si přiznal, že i kdybych s sebou nějaké své čtení měl, stejně bych strávil celou dobu, kdy Isabellka spí, jejím pozorováním. Bylo to pro mě fascinující a myslím, že to nikdy nepřestane být.

Po necelých dvou hodinách se maličká probudila. Už od narození spává tak polovinu času, než její lidští dětští vrstevníci. Pokud se při jejím dospívání nic nezmění, bude později potřebovat tak tři, čtyři hodiny spánku denně, možná ještě méně.

Maličká rozlepila očička a usmála se na mě, pohladil jsem ji, vyzvedl do náruče a chystal se s ní domů.

Na bolestnou ztrátu Tiffany, své ne příliš oblíbené hračky už naštěstí pozapomněla, protože pozornost soustředila zcela jinam a myslím, že ve zbytku dne budou její mysl okupovat úplně jiné myšlenky.

Zůstal jsem s maličkou chvilku před domem, aby se má rodina připravila a jakmile vstoupíme, mohlo vše vypuknout. Všichni nás už čekali a byli dokonale připraveni. Zaprvé jsme díky Isabellčinu odpočinku přišli o půl hodiny později, než bylo v plánu a zadruhé proto, že Alice vše viděla. Má sestra na mě byla trochu nazlobená a v myšlenkách na mě křičela, že moc dobře vím, jak precizně Carlisle hlídá Bellin denní rozvrh, kdy má jíst a kdy jít spát a tím, že jsme se zdrželi, bude oslava o půl hodiny zkrácená. Věčná škoda, podle Alice.

Vešel jsem se svou holčičkou zavěšenou kolem krku do domu a nemohl se nabažit jejího nadšeného výrazu. Zatím viděla jen pestrobarevnou výzdobu a květiny, kam se jen podívala, ale i z toho byla celá bez sebe. Srdíčko se jí rozbušilo jako o závod a zorničky úžasem rozšířily. Pak, jako by proběhl střih ve filmu, se z ničeho nic kolem ní objevilo šest upírů a všichni měli na hlavách směšné čepičky a tak, aby se malá nepolekala, jí popřáli šťastné narozeniny. Já jsem jí dal ještě rychle pusu na líčko a do ručičky jí vtiskl kytičku modrých zvonků, které jsem tajně natrhal před naším odchodem z louky a které se jí tak moc líbily.

Bylo úchvatné pozorovat její radost. Měl jsem pocit, že je to to nejhřejivější, co jsem kdy zažil. Dokonce to ve mně vyvolalo podezření, že mé tělo je natolik rozehřáté, že přestává být mrtvé.

Isabellka putovala z náruče do náruče a maximálně si to užívala.

Během odpoledne snědla dokonce kousek dortu, na jehož koupi Alice trvala. Další jídlo jsme jí dnes nenutili, naopak si mohla vybrat z několika druhů krve, kterou jsme jí posháněli.

Od Emmetta a Rosalie dostala maličká ručně vyrobený dárek. Rosalii se totiž líbila představa, že bude svému muži pomáhat učit Bellu plavat, a tak společně postavili za domem krytý bazén se zabudovaným topením a vyhřívanou vodou, aby se snad maličká nenachladila. Protože jim více než ochotně pomáhali všichni zbývající členové rodiny, pracovali na něm naštěstí jen dva dny a během té doby se nám dařilo Isabellce napovídat, že tam staví další garáž pro auto a že by ji to vůbec nezajímalo.

Emmett si nenechal ujít nákup dalšího plyšového medvěda, opět v takové velikosti, aby byl větší než oslavenkyně.

Neodpustil si ani svou motivační větu: „Budeš muset ještě hodně papat, prcku, abys jej přerostla.“ I Isabellce ale už došlo, že jakmile poroste, Emmett jí koupí nového a opět většího huňáče a vše se bude opakovat.

Jasper dal Isabellce dětské vozítko, připomínající autíčko. Bude se na něm moct prohánět jen venku, protože jinak by zbořila dům. Carlisleovi ani Esmé se jeho dárek moc nelíbil, ale malá z něj byla nadšená. Ta věc uměla i couvat a měla dokonce klakson. Ještě že nemůžeme zešedivět.

Alice jí dala další výbavičku oblečení, ale tentokrát se skutečně krotila ve svém vkusu a podřídila výběr jen a jen Isabellce. Nad některými kousky si má sestra znechuceně povzdychla, především nad pyžamkem s obrázkem z kresleného seriálu, který naše malá s nadšením sleduje a tričkem s jinou pohádkovou postavou. Ale jakmile Alice viděla Bellinu nefalšovanou radost z jejích dárků, neubránila se dojetí.

Ovšem náhradník za zajíčka Pytlíčka neuspěl. Isabellka jej velkoryse přijala pod svá ochranná křídla, respektive do svého plyšového harému, ovšem neochvějné prvenství zamilovaného zajíčka ohroženo nebylo. Jakmile to Alice uviděla ve své vizi, stěží potlačila zavrčení.

Je pravda, že ten zajíc byl čím dál tím víc hnusný, to ale v Isabellce vzbuzovalo jen soucitné a ochranářské pudy.

Hned poté odnesl Carlisle svou dceru do jejího pokojíčku, ve kterém jí spolu s Esmé vyměnili její dětskou postýlku se šprušlemi za normální „dospěláckou“ postel, po jaké maličká už pár týdnů toužila. Viděla ji ve všech pokojích v domě a vadilo jí, že jen ona musí spát v ohrádce jako malé miminko.

Její nová postel byla dost prostorná a Isabellka hodně šikovná, takže jsme neměli obavy, že by z ní spadla, nebo si jinak ublížila. A i kdyby, na zem jí Esmé položila huňatý, měkoučký koberec. Především ale u ní většinu nocí někdo z nás je, nejčastěji já, nebo její rodiče, takže nehrozí žádné nebezpečí.

Kromě postele dostala maličká od svých rodičů i další vybavení do pokojíčku, jako například stůl a kvalitní židli, které dosud vůbec neměla – k čemu taky, když byla batole a nepotřebovala je -, dále sedací pytel a novou knihovničku, kterou jí Carlisle vybavil dalšími knížkami. Na jednu stranu by se mohlo zdát, že jí toho dali hodně, ale ve skutečnosti to bylo vybavení, které bychom stejně v brzké době museli pořídit ať už jako dárek či jako nutnost z důvodu Isabellčina růstu a vývoje.

Nakonec jsem vzal Isabellku na ruce já a přenesl ji do druhé místnosti vedle mého pokoje – z druhé strany mé ložnice je její pokojíček – a nechal ji otevřít dveře. Bella se tvářila hodně překvapeně, protože se mě už dřív několikrát ptala, co tam je a já jí pokaždé řekl, že moje pracovna a ona že tam nesmí.

Ano, měla to být má pracovna. I v Helsinkách jsem měl místnost, kde jsem se zaobíral složitějšími případy a nemusel se bát, že se mi složky s pacientkami pomíchají s Vergiliovými spisy nebo Shakespearovými sonety a jinými básnickými sbírkami či díly Edgara Allana Poa.

Teď jsem ji musel dvakrát pobídnout, aby otevřela dveře, protože si moc dobře pamatovala můj zákaz, který respektovala. Přesto, že v jiných ohledech se chovala jako zlobidlo, dokázala být i poslušná.

Musel jsem si k ní dřepnout, položit jí dlaň na dveře, které už byly samozřejmě pootevřené, protože Bella ještě nedosáhne na kliku a spolu s ní do nich zatlačil. Když se otevřely, má princezna zůstala ohromeně stát a otevřenou pusinkou.

Vevnitř jsem jí totiž – s Rosaliinou pomocí – zařídil dětskou hernu. V její ložnici nějaké místo sice měla, ale to se nově zabudovaným nábytkem ještě zmenšilo, a tak bude mít Bella alespoň prostor ke svému řádění.

Musím říct, že zařizování tohoto dárku nás s Rosalií velmi sblížilo. Zrovna my dva jsme k sobě jako sourozenci měli vždycky nejdál. Jistě, Rose jako svou sestru miluji a jako součást mé rodiny je pro mě důležitá, přesto mezi námi byla vždy jakási propast, nikdy jsme si k sobě nenašli cestu, tak jako s Alicí, nebo mými bratry. Možná je to i okolnostmi, jakými začalo naše soužití, kdy ji vlastně Carlisle přeměnil s úmyslem učinit z ní mou partnerku, abych v ní našel to, co on našel u Esmé. Poté, co Rosalie během své přeměny slyšela nelibost v mém hlase i slovech a pochopila, že o ni nestojím, se přihlásila ke slovu její pýcha, a přestože ona po mně také netoužila, hluboce se jí dotklo, že ona, božská Rosalie Haleová nevzbudila v Edwardovi Cullenovi touhu a žádostivost.

Dnes, po dlouhých desetiletích se už této záležitosti shovívavě usmíváme, ale nebavíme se o tom a jistý odstup je mezi námi stále.

Nákup hraček, panenek, dětské kuchyňky, dětské ordinace a dokonce malé pokojově přizpůsobené skluzavky a houpačky uchycené do stropu a celé zařizování herny pro Isabellku nás sblížilo víc, než osmdesát let společného soužití.

Naše princezna běžela okamžitě vyzkoušet skluzavku, a přestože Carlisle se tvářil trochu pohoršeně, že našeho cvrčka rozmazlujeme, my ostatní jsme byli nadšení jako malé děti. Myslím, že naše radost byla jen o trošku menší než ta Bellina. Už jsme se těšili, jak s ní tady budeme řádit.

Byl to vlastně dárek pro nás všechny.

…

„Jděte se všichni nachystat, pojedeme nakupovat! Bella zase povyrostla, potřebuji jí vyzkoušet nějaké oblečení! Tak šup, šup, nezdržujeme!“ ozývalo se z pokoje, ze kterého se ještě před chvílí linuly úplně jiné zvuky. Ta Alice je opravdu nenasytná. To jí nestačí ukojení jednoho chtíče, to musí hned po celonočním sexu následovat nakupování?!

Je ale pravda, že Isabellka roste velmi rychle. Ve dvou měsících vypadala na tři, v osmi měsících na rok, v roce na osmnáct měsíců a teď, v roce a půl působí téměř jako dvou a půl leté dítě, ale Alice by nemusela schovávat svou nakupovací mánii za Bellin vývoj.

Ráno nás čekala už zajetá klasika - lidská snídaně, kterou většinou následovalo krmení krví. Dnes jsem brzy nad ránem zaskočil pro Isabellku ulovit čerstvou pumu. Protože se půjde mezi lidi, musíme předcházet problémům. A není lepší prevence, než když Isabellce v bříšku čvachtá půl litru oné rudé, blahodárné tekutiny. Přesto jsme ale s naší maličkou vždycky alespoň dva, kdyby se náhodou rozhodla okusit opět člověka. S úlevou jsme ale zjistili, že asi po půl roce na zvířecí krvi si zvykla natolik, že neplánuje vysávání lidí. Jistota je ale jistota.

Po snídani následovaly Aliciny oblíbené nákupy, které od té doby, co s sebou bráváme našeho prcka, už naštěstí nebývají tak dlouhé. Maličká to vydrží maximálně tři hodiny, poté začne být otravná, což všichni kromě Alice uvítáme s nadšením, protože se jede domů. Dnes byl scénář nákupů podobný jako jindy. Má princezna stála opět Alici modelem a nechala se oblékat jako hadrová panenka, čemuž asistoval Jasper. Já jsem mezitím zaskočil do knihkupectví vybrat nějaké knížky. Poslední rok a půl se v obchodě s knihami orientuji výhradně v dětském oddělení. Isabellka moc ráda poslouchá, jak jí předčítám a myslím, že za dva až tři roky, pokud se její vývoj nezpomalí, tak tedy mentálně jako pěti šestiletá, si už bude číst sama.

Když jsem se vrátil do dětského oddělení, má sestra navlékala na Isabellku zrovna jakési bohatě nabírané šatičky. Maličká v nich vypadala skutečně jako princezna, byla přenádherná. Její kaštanové, dlouhé, jemně se vlnící vlásky dokreslovaly dokonalý obrázek. Však se po ní taky lidé v obchodních centrech s úžasem otáčeli, protože byla sama o sobě nádherná. Teď, v tomto oblečení, dokonce upoutala pozornost celého obchodu.

Přestože šaty byly nádherné, Isabellce už docházela trpělivost. Naráz přestala odevzdaně a uvolněně stát, dala ruce v bok, dupla si a vztekle vystrčila bradičku. Když si mne všimla, vzhlédla ke mně, div si nevykroutila hlavičku a začala natahovat ručičky: „Edwalde, Bella chce domů,“ zakňourala mi ke klíční kosti, jakmile jsem ji vyzvedl do náruče a ona mi omotala ručičky kolem krku a nožičky horko těžko kolem hrudníku.

Alice mě jen nazlobeně sjížděla pohledem a spílala mi, že kdybych nepřišel, byla by malá ochotná ještě chvíli zkoušet. Jasper, který seděl opodál a dělal holkám garde a byl přítomný také proto, aby kontroloval Isabellčiny pocity, jestli nemá chuť na někoho zaútočit, mi posílal nešťastné myšlenky, že pokud jim odvedu Bellu, bude muset dělat Alici figurínu on. Jen jsem se na něj zazubil. Je to přece jeho manželka, tak má, co chtěl. Manželství je přece v dobrém i zlém. To dobré si užil v noci do sytosti, tak teď bude muset zase chvíli trpět.

Carlisle i Esmé s námi dnes nebyli, oba měli pracovní povinnosti a Rose s Emmettem byli někde spolu. Tipuji to na sex shop, butik se spodním prádlem a následně hračkářství. Ty první obchody navštěvují naprosto samozřejmě a často, hračkářství přidali především na Emmettův popud a svou pozorností jej zahrnují poslední rok a půl.

Já jsem už nakoupil, co jsem potřeboval, a tak jsem nechal Jaspera na pospas Alici a odnášel maličkou, která se mě křečovitě držela jako klíště. Při odchodu jsem ještě zaplatil ty krásné šaty a honem pryč, než nás Alice zastaví.

„Vystupovat, slečno Cullenová, jsme tady!“ oslovil jsem prcka, který se jen zašmrdolil na mém hrudníku a hlavičku měla stále schovanou pod mou hlavou. Isabellka se zvědavě narovnala a nechápavě se rozhlédla.

„Ale, Edwalde, vždyť to je požád obchod!“ povzdechla si, pleskla se dlaní do čelíčka, přitom zakroutila hlavičkou a dívala se na mě, jako bych se jí snažil namluvit, že jsem krokodýl.

„Ano, drobku, je to obchod, ale podívej se pořádně s čím.“ Vešel jsem dovnitř a postavil se před obrovské akvárium s nádhernými, pestrobarevnými rybkami. Nemohl jsem ji odvést domů, musíme počkat na zbytek rodiny. Nebude to ale trvat už dlouho, protože za třicet minut máme sraz u aut. Už známe Isabellčinu výdrž a trpělivost.

Maličké se rozzářily oči, výskla, nafoukla tvářičky a nadšeně si jemně skousla spodní ret.

„Lybičky!“ ukázala na ně prstíkem, strčila se jej do pusinky a pak, ještě vlhký, jej položila zpět na sklo akvária. Prodavačka nás z povzdálí sledovala, ale byla mnou tak uchvácená, že poznámku, ať si to dítě hlídám a neupatláváme jim zařízení, raději spolkla.

U rybiček jsme vydrželi, dokud nás tu nevyzvedli zbývající čtyři členové rodiny. Alice viděla, že nebudu schopný Bellu bez jejich pomoci odtáhnout do auta. Myslím, že jeden dárek ke druhým narozeninám je už jasný. Posadíme Bellu doma před akvárko a bude chvíli svatý klid.

Po příjezdu domů si vzali malou na starost Rose s Emmettem a šli ji pořádně unavit ven. Nevím, co s ní prováděli, ale po jejich příchodu domů se malá jen napila trochy krve – nejdřív tedy kontrolně začichala k hrníčku, a když se ujistila, že to není kakao ani mlíčko, spokojeně zavrněla a mlaskla si ve smyslu „ham ham“ a na jeden nádech vypila celý obsah. Pak se už bez řečí nechala odnést nahoru – po schodech ji raději nosíme, obzvlášť když je takto unavená – zbývalo jen umýt a zastlat do postýlky. Dnes ji šla uložit Esmé a zatímco jí před spaním zpívala, já si po dlouhé době přečetl nějakou svou knížku. Za poslední dobu se mé literární obzory smrskly na Medvídka Pú, to zezačátku poslouchal nadšeně i Emmett, ale pak prohlásil, že je to naivně dětské, dále jsem v uplynulých měsících četl snad jen o různých princeznách, trpaslících, dracích a princích.

Bylo už dost pozdě, zrovna jsem dočítal pětiset stránkový svazek Freudových filozofických myšlenek, když se nade mnou ozvala rána. Carlisle s Esmé i Alice s Jasperem jsou na společném lovu a už od večera se z pokoje Emmetta a Rosalie ozývají zvuky lásky, které se mi daří slušně ignorovat s pomocí moudrých knih. Chvíli byl klid a pak jsem na chodbě uslyšel rychlé capkání malých nožiček. Něco se připlesklo na mé dveře a pak se ozvalo šátrání po klice. Dveře se pomalu otevřely a ozvalo se tiché: „Edwalde, spíííííš?“

Musel jsem potlačit výbuch smíchu, jak mě její bezelstný a upřímný dotaz pobavil. Na druhou stranu mi ale zatrnulo, protože jsem si opět uvědomil, že okamžik, kdy se naše maličká dozví rozdíly mezi ní a námi – upíry - se nezadržitelně blíží.

Už teď si některých nesrovnalostí všimla, především těch, jež se týkají jejího stravování a je jen otázkou času, kdy se jí rozsvítí úplně. Ostatně, už teď mívám občas pocit, že jí nad hlavičkou bliká taková ta žárovička, jak bývá nakresleno v komiksech.

Pohledem jsem zabloudil k hodinám, bylo půl druhé. Asi se jí něco strašidelného zdálo. Někdy trávívám nad její postýlkou i celé noci, hlavně, když mívá divoké sny. Za ty ale může převážně Emmett, který jí pouští a čte strašidelné pohádky o čertech, dracích a zlých vílách.

Jako by nestačilo, že žije se sedmi upíry.

Je ironií, že ona, z poloviny největší predátor na světě, má strach z postaviček vystupujících v pohádkových knížkách.

„Ne, maličká, nespím,“ vstal jsem z křesla, odložil knihu a šel k ní. Přišla ke mně plně vybavená. Jako by se chystala stěhovat. V pravé ručičce svírala zajíčka Pytlíčka a tiskla si jej na prsa, v druhé táhla přikrývku. Vlásky měla celé rozvrkočené a očička přimhouřená.

Sklonil jsem se k ní a vyzvedl ji ze země, byla bosá, byl bych nerad, aby se nachladila.

„Co se děje? Proč nespinkáš?“ zeptal jsem se jí a sledoval její rudnoucí tvářičky.

Sklopila oči a ještě tišeji než před tím se mě zeptala: „Nežekneš to nikomu?“ Pohotově jsem zavrtěl hlavou.

„Neřeknu, bude to naše tajemství. Co se stalo?“ naléhal jsem na ni.

„Já se bojím,“ stydlivě houkla maličká. „Můžu spinkat tady s tebou?“ ostýchavě se mě zeptala.

Položil jsem ji do postele, kterou jsem si velmi prozíravě koupil, už když jsme se stěhovali na nové místo a zakryl ji až po bradu. Ona si k sobě tiskla plyšáka a pozorovala mě velkýma, doširoka otevřenýma očima.

„A čeho se bojíš, princezno?“ zeptal jsem se jí, přestože jsem tušil, že ji vyděsil hluk, který měla na svědomí milenecká dvojice v horním patře. Podle šplouchání vody a pár myšlenek, které jsem zachytil, přesto, že se tomu obzvlášť v takovýchto chvílích bráním, mi došlo, že Emmett s Rosalií asi roztřískali v záchvatu vášně vanu nebo umývadlo. Z praktických zkušeností to tipuji na vanu.

Maličká na mě vytřeštila oči ještě víc a řekla: „Nahože něco bouchá a někdo kžičí, asi se tam někdo bije a bojuje. Co když tam je čelt? A pžed chvilkou něco plásklo. Asi si chtěl pžijít plo mě!“ sdělila mi rezignovaně a přitom pokrčila ramínky ve smířeném gestu, jako by chtěla dodat „tak když to musí být, prosím“.

„Ne, Bellinko, čerti tam nahoře určitě nejsou,“ jen dva neustále nadržení upíři. Zítra si s nimi budu muset promluvit, ale bojím se, že když se Emmett dozví, že jej naše malá pojmenovala ďáblem, zvednu mu tím jen jeho ego.

Isabellka se na mě jen nevěřícně dívala a myslela si své.

„Spinkej, broučku, budu tady s tebou celou noc a žádnému čertovi bych nedovolil, aby se k tobě třeba jen přiblížil.“ Lehl jsem si k ní a pohladil ji po vláscích. Maličká si položila na můj bok svého zajíčka Pytlíčka, přitulila se k nám oběma a nechala se unášet sny, ve kterých kolem ní poletovalo hejno barevných motýlků a rybiček a malých čertíků.

 ♣15. kapitola♣  ♣17. kapitola♣

Moc mě potěšilo, že jsem u minulé kapitoly našla o pár komentářů více než u té předešlé. Všimla jsem si, že jejich počet má sestupnou tendenci, takže jsem se nad tím docela zamýšlela... a naprosto upřímně říkám, že pro mě skutečně každý z nich mnoho znamená. Děkuji!

Opravdu doufám, že se vám kapitoly s malou Bellou líbí. Plánovala jsem je už od samého začátku a nerada bych je vyškrtávala jen proto, aby mohla být Bella už v pubertě. Dospívání se stejně nevyhne a alespoň já mám chuť ještě na pár dětských rošťáren a zážitků. Každopádně asi ve 21. kapitole nastoupí Bella na střední. Alespoň myslím... uvidím, jak to vyjde.

Pro Marvi a další, kteří se zamysleli nad Belliným prvním slůvkem: já, vím... kdyby řekla nejdřív Edovo jméno, bylo by to ideální... ale zase docela předvídatelné. Pokud vám ale můžu dát náhled do Belliny hlavičky, tak její mysl je takováto: úplně první zvuky, které vyluzovala, byly skutečně mířeny na Edwarda. Nebyl to Emmett, Esmé, nic ošklivého, ani dětské žvatlání. Skutečně si jej tak pojmenovala. A Edward to - i díky svému egu - vytušil správně. Vlastně se ani moc netrápí, protože ví, že jeho jméno (sice jen první písmeno, ale přece) bylo to první, co vypustila z pusinky. Pak přešla na maminku a opět se vrátila k Edwardovi. Takže první slovo patřilo mámě, ale první zvuk Edwardovi. ;)

Lady sadness: :D - nee, nechystám se na roli mamy a už vůbec ne tety (to už raději té mamy). ;) Ale je fakt, že se chystám na roli zdravotní sestřičky... tak že by v tom mělo prsty toto? :) Ale musím přiznat, že psaní této povídky se mnou dělá zvláštní věci... asi bych měla to Bellino dětství brzo ukončit, nebo než povídku dopíšu, vzbouří se mi hormony totálně a bude vymalováno...

Myfate, děkuji za dlouhatánský komentář a opět za rady ohledně dětského vyjadřování a chování. ;) P.S. na děti by se měl dávat zbrojní pas... někdy mám z Tvého vyprávění pocit, že oplývají ničivou silou. :D

Takže ještě jednou moc děkuju za komentáře, hlasy i za gratulace! Snad se setkáme i u 17. kapitoly!

Autor: vesper (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vychoval jsem si lásku - 16. kapitola: