Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vychoval jsem si lásku - 13. kapitola

23.06.2011 (08:15) • vesper • FanFiction na pokračování • komentováno 54× • zobrazeno 5668×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Edward:

Z mých myšlenek mě vytrhnulo zvonění mobilu. Přestože bych neměl, mívám jej v práci zapnutý, protože jediný, kdo má mé číslo je má rodina a ta by mi nikdy nevolala, pokud by to nebylo nutné.

Na člověka jsem byl možná až příliš rychle u něj a když jsem uviděl na displeji Rosaliino číslo, zatrnulo ve mně. Rose s Emmettem dnes hlídají Isabellku. Slečny, rozkročené na vyšetřovacím stole jsem si vůbec nevšímal a okamžitě přijal hovor, načež se ve sluchátku ozval vyděšený hlas mé sestry podkreslený srdcervoucím pláčem mé holčičky.

„Edwarde! Emmett nakrmil maličkou třešněmi se sunarem a ona teď strašně pláče a kroutí se. A podle toho nepořádku v kuchyni jí těch sunarů smíchal asi víc, nevadí to? Co jí je? V tak nízkém věku by ovoce určitě neměla, co s ní mám dělat?!“ Rose byla strachy bez sebe a chrlila na mě salvu slov, nad kterými nejspíš ani nepřemýšlela. Já se zmohl jen na třeštění očí. Kypěl ve mně vztek při pomyšlení, co na ní to pako, kterému říkáme z nepochopitelných důvodů Emmett, zase dělalo za pokusy. Kromě toho, že jsem zuřil, mi bylo mé princezny strašně líto, protože bylo evidentní, že ji bolí bříško a to hodně. Musí být chudinka celá zmatená a vyděšená a nemá ani zdání, co se to s ní děje. Já toho Emmetta snad roztrhnu jako hada! A až Rosalie uvidí ty následky jeho péče, bude mi sama určitě ochotně asistovat.

Zhluboka jsem se nadechl. Ne, že bych to potřeboval, ale tento lidský rituál skutečně pomáhá k mírnému zklidnění.

„Rose, to bude dobré,“ a jestli ne, budeš brzo vdova, sestřičko, „jen jí dej na bříško teplý obklad a jemně ho masíruj. Má bolesti a nechápe proč. Určitě je z celé té situace vystrašená víc než ty, tak na ni mluv a uklidňuj ji. Sice tě nepochopí, ale možná ji uklidní tvůj hlas. Hlavně ji nenechávej samotnou, ať ví, že na to není sama. Teď už s tím nic víc, bohužel, neuděláme. Nejen že by neměla jíst ovoce tak brzy, ale třešně s mlékem by prohnaly i dospělého člověka, natož nemluvně. Pokud navíc tvůj manžel,“ což jsem pěkně jízlivě zasyčel, „zkombinoval více druhů mléka… už to samotné by stačilo ke střevním problémům. Ale myslím a doufám, že kromě toho bolení bříška bude v pořádku,“ snažil jsem se svou sestru uklidnit, protože nic jiného mi ani nezbývalo a navíc můj mozek automaticky přepnul do režimu pragmatického lékaře.

„Klidně ji vezmi na chvíli na ruce a jděte se projít kolem domu. Bude ji zajímat vše, co uvidí, snaž se upoutat její myšlenky, ať se nesoustředí na bolest. Hlavně jí ale udržuj bříško v teple.“

Především bylo nutné Rose ujistit, že bude vše v pořádku, aby nepřenášela stres i na Isabellku. A upřímně - mně samotnému se opravdu ulevilo, že jde jen o bolení bříška a ne o žádnou větší tragédii. V první chvíli mi totiž přišla na mysl možnost neustále se nad námi vznášejícího příslibu katastrofy. Rhys hledající svou dceru.

Oproti Rhysovi jsou třešně s mlékem prkotina, ale to nemění nic na tom, že si to s Emmettem vyřídím.

Cítil jsem naprostou bezmoc, protože nebylo v mých silách Isabellce pomoct. Netuším, jak se s tím její žaludek a hlavně střeva poperou, ale rozhodně to nebude žádná sranda a ještě chvíli si popláče. Nezbývalo než věřit, že díky jejímu polovičnímu upírství to má princezna statečně zvládne. Já teď stejně z nemocnice odejít nemůžu a navíc doma bych jí nebyl nic platný. Nijak víc, než jak jsem poradil Rose, bych jí stejně ulevit nedokázal.

Má sestra usilovně tišila maličkou a vyčkávala jakoukoli další radu, ale já už pro ni žádnou další spásu neměl. Potřeboval jsem ukončit hovor, aby se mohla Rosalie plně věnovat Isabellce a ne telefonování.

„Rose, kdyby se dělo cokoli znepokojivého, tak mi znovu zavolej. A až ta břečka, kterou tvůj úžasný manžel Isabellku nakrmil, projde jejím tělíčkem, tak nechej Emmetta, ať si ji umyje sám. Aspoň si ten idiot uvědomí, jakou paseku to v ní udělalo. Ne, že mu budeš pomáhat. A začněte se oba modlit, aby, až přijdu domů, byla Isabellka zase spokojená, čistá a voňavá. “

Jen jsem slyšel, jak Rose zalapala po dechu, ale to už byl telefon hluchý. Myslím, že není třeba těm dvěma vysvětlovat víc. Za chvíli jim bude vše jasné. Vlastně jsem rád, že u toho nebudu. Emmett si ji tím nakrmil, tak ať si ji pak i pěkně umyje. Umím si živě představit tu nadílku, až se s tou Emmettovou delikatesou Isabellčiny nebohé útroby poperou.

Ještě chvilku jsem přemýšlel o své plačící princezně, do jejíhož jídelníčku teď už asi třešně nikdy patřit nebudou, když mě vyrušily pohyby nahých kotníků pohupující se v úrovni mé hlavy. Slečna pacientka se už evidentně nudila a tak si ve vzduchu dupkala do rytmu skladby, která se tiše linula ordinací. Omluvně jsem se na ni usmál, že musela čekat a při pohledu mezi její rozkročené nohy s hrůzou zjistil, že jsem kvůli ukvapené a bezmyšlenkovité reakci na zazvonění telefonu od ní vystřelil tak rychle, že jsem z ní nevytáhl vyšetřovací nástroj.

Jiná pacientka by se nad tím určitě pozastavila a možná se i nespokojeně ohradila, ale Kayla byla úplně v pohodě a snad jí to ani nevadilo. Jen na mě šibalsky mrkla a hlavou jí proběhla myšlenka: „Něco sis ve mně zapomněl doktůrku. Určitě by bylo příjemnější, kdyby to nebyla ocel, ale jiný tvůj nástroj…“

No, tak teď už jsem přesvědčený, že Kayla bude správná volba. Ochotná, povolná husička, jejíž nadrženost bude ku potěše nás obou.

Část mě, především ta schovaná v kalhotách za poklopcem, nad tím zjištěním zajásala. Můj kolega ve zdolávání ženského pokolení se až bolestivě tetelil blahem nad vidinou teplého pelíšku, ve kterém se bude moct dostatečně vyřádit.

Ale moc se mi nelíbilo, že můj mozek začíná protestovat. Je pravda, že většinou jsem se řídil svými touhami a alespoň v sexuální sféře si dopřával ukojení potřeb dle libosti. Když už tu holku nemůžu vypít, můžu ji alespoň sebou naplnit. Navíc je to částečná dobročinnost. Kdybych ji zabil, určitě se jí to nebude líbit, ale když ji i sebe sexuálně uspokojím, rozhodně to nadšeně uvítá. Tím jsem si jistý. Ostatně žádná z mých milenek ještě neměla nikdy nic proti orgasmu vedoucímu téměř k bezvědomí…

„Velmi se omlouvám, slečno Lindtonová. Nějaké problémy doma,“ řekl jsem s kývnutím směrem k mobilu a přidal omluvný a neodolatelný úsměv číslo pět, „hned dokončím vaše vyšetření. Vydržte, už to bude. Je vše v pořádku?“ Slečna jen spokojeně přikývla a mile se usmála. Jo, kotě, tak s tebou to půjde jak po másle… uvědomil jsem si se slastným pocitem zadostiučinění.

Když jsem dokončoval zápis do karty a Kayla, už oblečená, vylezla zpoza zástěny, křičely na mě její myšlenky, ve kterých si plánovala, jak přijme mé pozvání na rande a pokud ji nepozvu, je odhodlaná, udělat to sama. Díky Bohu za rovnoprávnost. Ne, že bych si netroufnul oslovit ženu, ale to by muselo být někde jinde a za jiných okolností. Rozhodně to neudělám hned potom, co mi slezla z gynekologického křesla. To by tak trochu hraničilo s porušením lékařského kodexu…

Vstal jsem a chystal se jí lehce dotknout beder tak, aby to nepůsobilo jako sexuální obtěžování, ale jako vyprovázení ze dveří. Přitom jsem ale doufal, že ten dotyk v ní vyvolá touhu a dodá odvahu. Teda spíš ten dole v to doufal.

Vyšlo to, i když to možná ani nebylo potřeba. Kayla se na mě rázně otočila, až téměř vrazila do mého hrudníku, protože jsem jí byl v hned patách. Zajíkla se z leknutí, že stojím tak blízko a vybreptla otázku, ke které se dosud odhodlávala. Ne, že by byla stydlivá, ale přece jen stále doufala, že pozvání vyslovím já.

„Co kdybychom si zašli třeba na kávu, pane doktore?“ znělo to sice suverénně, ale vypadalo to, že je to pro ni poprvé, co zve na schůzku ona nějakého muže. Dosud to bývalo opačně.

„No, slečno Lindtonová, věříte, že bych i šel?“ odpověděl jsem jí otázkou a nestačil zírat, jaké představy jí to vykouzlilo v mozku.

„Ovšem teď mám ještě v čekárně dvě pacientky a pak mám doma nějaké neodkladné povinnosti,“ přesněji řečeno musím jít přizabít jednoho přiblblého upíra a utěšit uplakanou princeznu, „takže, co kdybych se vám večer ozval?“

Kayla se jen usmála. Stačil jí příslib do budoucna. Odcupitala k mému stolu a napsala mi své telefonní číslo. Bude si muset holka chvíli počkat, ale to ji snad jen nažhaví. I když, teď už si nejsem tak jistý jako před chvílí. Mám pocit, že si už docela dost zahrávám s vlastní sebeúctou.

Tato čičina poměrně slušně nabourává tvou důstojnost, brachu - zazněla mi v hlavě má vlastní myšlenka. To právě naprosto upřímně a bez skrupulí poplácalo mé zdrženlivější „já“ to nadrženější „já“ zklamaně po rameni. Přestával jsem si vážit sám sebe. Co mám, sakra, teď dělat?!

Přesto, že se ve mně stále prali dva Edwardové, z nichž jednomu držel pěsti mozek a druhému fandil penis, zalil mě pocit navracející se mužské síly. Koho by nepotěšilo vědomí, že je pro ženy neodolatelný a k pomilování sexy?

Ať byla Kayla jakkoli hloupá, opět se mi díky ní začalo vracet mé sebevědomí a ego alfa samce.

Vyšoupnul jsem tedy slečnu Lindtonovou ze dveří a z celkové euforie, že mi – a mému tělu – možná brzy skončí období sucha se, možná až příliš oslnivě a svůdně, usmál na mou zdravotní sestřičku. Na tom by nebylo nic špatného, ale ona to byla pětapadesátiletá, zavalitá, věčně usměvavá, milá a ochotná novopečená babička. Z mého téměř sexuálně vybízejícího pohledu a úsměvu jí mírně poklesla čelist, rozbušilo se srdce a zamlžily se jí brýle pokrývající celou vrchní polovinu obličeje. Tak to už přeháníš, Edwarde… napomenul jsem sám sebe a vrhnul na ni nový, upravený úsměv á la hodný chlapeček.

Paní Whitovou mám moc rád a jsem strašně šťastný, že mi dělá sestřičku, protože s nějakou mladou a věčně nadrženou slečnu bych ve vedlejší ordinaci nechtěl. Nejspíš by to brzy skončilo jako otřepané klišé - doktor přetahující svou zdravotní sestru a to bych nerad. Navíc by mi to svazovalo ruce a poté, co bych s ní ten vztah – nevztah ukončil, bych si asi musel hledat novou asistentku. Proto je nejlepší této situaci předcházet. Ostatně, nejen v gynekologii platí: prevence, prevence, prevence! A navíc - byla by to příliš velká spotřeba sestřiček…

„Sestři, pošlete mi prosím další pacientku. Mám objednanou paní Apricotovou, doufám, že už je v čekárně, začíná šestý měsíc, budu potřebovat její váhu a výsledky z posledních odběrů, děkuji,“ a protože si mě paní Whitová pořád nějak podezřele prohlížela a začala o mně uvažovat způsobem, jakému se až doposud bránila, zapadl jsem raději zbaběle do své ordinace a vší silou se soustředil, abych zůstal u lidské rychlosti.

Ještě stále šokovaný představou, jež bleskla té postarší dobrotivé ženě ve stejnokroji hlavou – mě mezi jejími roztáhnutými, věkem poznamenanými stehny - jsem se opřel o dveře ordinace a ani nedutal. Snad nepůjde dovnitř…

Rosalie:

Maličká pořád bolestivě plakala tak silně, že to musel Edward v telefonu slyšet. Ulevilo se mi, když reagoval poměrně klidně. Podle tónu jeho hlasu byl dost nazlobený, ale zároveň jakoby uklidněný, že se nestalo nic horšího. Položila jsem na kuchyňský stůl podložku, na ni Isabellku a Emmetta úsečně zaúkolovala, aby mi donesl teplé obklady. Lepší chování si nezaslouží.

Jo, tentokrát musím dát Edwardovi za pravdu. Emmett se občas chová jako pako. Ale moje pako a já ho bezmezně miluji, což mi teď poněkud překáží. Momentálně jsem se na něj nemohla ani podívat, protože mě trýznil pohled na trpící miminko, jež měl na svědomí. Ale během následujících několika minut mě jeho vyděšené poskakování kolem nás a pohledy plné pokání a lítosti, jež vrhal na Isabellku, obměkčily. Položila jsem maličké na bříško teplý ručník a přes něj jí ho jemně mačkala. Trošku se zklidnila, ale pořád fňukala. Emmett jí klečel u hlavičky, neustále se jí omlouval a hladil ji po vláskách.

Zželelo se mi jej a tak jsem mu prozradila, že Edward říkal, že malá bude snad zase brzy v pořádku. Můj muž po vyslovení Edwardova jména těžce polknul a pak se podíval na našeho trpícího uplakánka a úlevně se pousmál. Copak se na něj můžu zlobit?! Přesto, že jsem na něj byla pořád naštvaná, musela jsem uznat, že to udělal z dobrých pohnutek a vím jistě, že kdyby mohl, bez váhání by teď veškeré Isabellčino utrpení vzal na svá bedra. Ostatně, nemá cenu mu teď něco vyčítat, Edward bude beztak, jakmile se vrátí domů, řádit jako černá ruka.

„Jo a Edward ti ještě vzkazuje, že jsi idiot a ať si užiješ to Isabellčino umývání,“ sdělila jsem mu a nespouštěla přitom maličkou z očí a nepřestávala ji hladit a masírovat.

„Jaké umývání? Vždyť je čistá,“ nechápal Emm, ale já už nemusela vysvětlovat nic, protože maličká se zakroutila a upozornila na sebe mohutným zaduněním do plenky. Ten dutý, poměrně hlasitý zvuk následovalo nelichotivé začvachtání a v následujícím momentě jsme oba znechuceně nakrčili nosy. Zápach to byl opravdu strašný.

„Myslím, že už není čistá a mám takový dojem, že těch třešní bylo asi fakt dost, protože plence evidentně nestačí její kapacita,“ řekla jsem a ukázala na místo, kde hygienická potřeba pro nemluvňata nejvyšší kvality prokazovala jasné nedostatky. Tak tu látkovou podložku můžeme rovnou vyhodit a šatičky taky, povzdechla jsem si.

Isabellka se konečně přes slzičky usmála. Byl to takový úlevný, bolestivý úsměv, jako když člověka bolí zub, ale slyší dobrý vtip. Asi jsme ji pobavili tím, jak jsme se na ni šklebili v reakci na to, co momentálně zamořilo celé přízemí. Já teda viděla jen Emmetta a i to stálo za to.

Můj muž jen nechápavě pokroutil hlavou a fascinovaně pronesl: „Jak může něco tak malého a roztomilého vytvořit tolik smradu?“

Raději jsem to nekomentovala a jen mu dala stručné pokyny, aby mi vystačil vzduch: „Dej jí, Emmette, nový obklad na bříško a pokračuj v tom masírování. Já jdu pro vaničku, ve které si ji vykoupeš.“ A rychle zavřít dveře do ložnice… než ta ničivá vlna dorazí do poschodí. Proč jen musíme mít tak citlivý čich?

Rychle jsem se zdekovala, jen ať si to manžílek pořádně užije. To ho snad odnaučí dělat na ní pokusy. V mžiku jsem byla nahoře, nachystala vše potřebné ke koupání a vrátila se na bojiště. Musím uznat, že mě můj manžel překvapil. Nehleděl na zásoby vzduchu ve svých plicích a bez přestávky k Isabellce vlídně promlouval a utěšoval ji. No jo, výčitky svědomí jsou výčitky svědomí.

Když Emmett Isabellku vysvlékl a sundal jí čvachtající plenku, myslela jsem, že uvidím poprvé ve své existenci upíra omdlít. Já sama jsem k tomu ostatně taky neměla daleko. Můj muž se ale rychle vzpamatoval, nasadil masku „právě zdolávám bobříka odvahy“ a statečně jednal.

Sotva Emmett položil malou do teplé vody, vykulil oči a s prosebným pohledem a diskrétním tónem hlasu se na mě otočil: „Lásko, mohla bys tu vodu odnést a přinést nám čistou, prosím?“ následně ztišil hlas na minimum a s povzdechem pokračoval, „z toho smraďocha to už zase teče.“

„Emmette, za to, co se s ní teď děje můžeš jen a jen ty! Tak si to vychutnej a buď rád, že tu není nikdo jiný, protože jinak by sis to odskákal mnohem hůř!“ Chtěla jsem mu toho říct mnohem víc, ale nešlo to. Opravdu se snažil a tvářil se, že jej vůbec neobtěžuje ji umývat. Chtěla jsem dát volný průchod svému vzteku, ale nakonec jsem raději mlčela. Ničemu bych nepomohla a jen zbytečně jitřila rány. Vzala jsem koupací nádobu s páchnoucím obsahem a odběhla do koupelny.

Když jsem se vrátila zpět, Emmett stál na verandě v otevřených dveřích, jimiž proudil do domu čerstvý vzduch a držel malou v náručí. Ukazoval jí stromy a povídal, co mu přišlo na mysl. Venku bylo sice teplo, ale Isabellka byla přesto raději zabalená do deky tak, že jí čouhala jen hlavička. Z ní se na mého muže dívala dvě ublížená, obviňující očička a zkoumavě si jej prohlížela. On se na ni jen provinile díval a přitom ji pokorně houpal a nepřestával šeptat nesrozumitelná slova.

Mezitím, co ji znovu opatrně pokládal do teplé vody, mi začal zvonit telefon. Edward.

„Jak je jí?“ zavrčel na mě.

„No… má to, má asi ten… průjem…?“

„Asi?! Asi?!!!! Rose, umím si živě představit, co to s ní udělalo. Zkuste jí dát trochu obyčejné vody, jestli se napije. Pokud ne, tak aspoň trochu krve. Musí být pořádně dehydratovaná. Za hodinu a půl mi končí směna a pojedu hned domů,“ informoval mě úsečně Edward a těsně předtím, než hovor utichl, jsem měla pocit, že zavrčel něco ve smyslu: „Ať si mě Emmett nepřeje…“

Za normálních okolností bych nikomu, a Edwardovi obzvlášť, nedovolila, aby se ke mně choval jakkoli zle. A už vůbec nepřicházelo v úvahu, aby na mě zkoušel vrčet nebo křičet. Tentokrát jsem ale neměla sílu se bránit a vlastně jsem jej i chápala. Kdyby byla situace naopak a maličké by se něco stalo za Edwardova hlídání, taky bych mu to dala pořádně sežrat, takže mi nezbývá, než si nasypat popel na hlavu a čekat, jak moc bude řádit, až přijede domů.

Měli jsme ji hlídat a málem jsme jí ublížili. A ač to vypadá, že vinen je zde Emmett, cítím se za to zodpovědná já. Měla jsem být s nimi a ne se vrtat v autě. Vždyť svého manžela znám a vím, jakých bláznivin je schopný.

Jediné, co mě utěšovalo, bylo, že Isabellka už jen sem tam vzdychla. Neplakala a dokonce se i občas usmála Emmettovým opičkám. Ten se ji snažil rozveselit, přestože na něm bylo vidět, jak je nervózní a že do smíchu mu vůbec není. Očička a celý obličejík měla ale naše beruška stále zarudlý a opuchlý od dvouhodinového utrpení, během kterého jsme spotřebovali osm plenek a pětkrát ji koupali.

Zdálky byl slyšet zvuk pneumatik na lesní cestě vedoucí k našemu domu. Povzdechla jsem si. Podle motoru šlo o volvo a způsob jízdy odpovídal Edwardovi. Vzteklému Edwardovi.

Alice s Japerem jeli na týden k moři na náš soukromý ostrov, aby si užili pár dní o samotě. To už je naše tradice, poměrně pravidelně si tam vyjíždíme, pěkně spárovaní. Carlisle s Esmé šli odpoledne na výstavu a večer si zaletí na operu, takže bylo nepravděpodobné, že by se dnes objevil kdokoliv další.

Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, protože kdyby byli přítomní i další členové rodiny, mohli by nás ochránit před Edwardovým hněvem, ale na druhou stranu by se k němu asi přidali…

„To si piš, sestřičko, že by se ke mně přidali!“ ozvala se z garáže odpověď na mé myšlenky, načež se Edward zjevil vedle mého muže a zlostně si jej měřil.

Emmett mu pokorně malou předal a zeptal se jej, jestli si myslí, že je už v pořádku. Edward se tvářil, jako by po něm chtěl skočit, ale pohled mu ostražitě sklouznul k maličké, která jakmile byla v jeho náručí, k němu zvedla ručičku a unaveně zažvatlala: „E–e“.

Edward na ni s úžasem vytřeštil oči a usmál se. Přivinul si ji na prsa a políbil na vlásky. Maličká zívla a odevzdaně se k němu přitulila. My s Emmettem jsme jen zírali, jak se Edwardův vražedný výraz bleskurychle změnil na něžný a oddaný. Neskutečně jsme si oddechli, protože bylo víc než jasné, že jen díky ní dnes nedojde k žádným násilnostem.

Pochybuji, že by byl Edward teď schopný se od ní vzdálit jen proto, aby se popral s Emmettem. Mám dokonce takový dojem, že jej naráz všechen vztek přešel.

„Ne, Rose, naráz mě opravdu všechen vztek nepřešel, ale teď se nedokážu zlobit. Nejdřív prohlídnu tohoto drobečka a pak si můžeme popovídat,“ zamumlal jízlivě a pokládal miminko na stůl. Svlékl ji, během pár vteřin jí prohmatal bříško, znovu oblékl a zanesl k sobě do postýlky.

Po půl hodině sešel zpět k nám dolů. Modlila jsem se, že se snad trochu zklidnil a vychladl…

Edward jen přimhouřil oči, chvíli si nás zlostně měřil, ale pak se usmál a řekl: „Tak její první slovo je moje jméno?“

Zmateně jsme se po sobě s Emmettem podívali a já si konečně oddychla. Edward byl tak vedle z Isabellčina slovního projevu, že se k událostem uplynulých hodin nevracel. Alespoň ne v plné síle. Možná to bylo i tím, že četl naše i její myšlenky a uvědomil si, jak to všechno bylo a jak moc toho Emmett i já litujeme. Navíc, pokud mu Isabellka ukázala, jak o ni můj muž láskyplně pečoval, tak jej snad vzal pan dokonalý na milost.

Edward se po mně podíval s pozdviženým obočím, ale nekomentoval to.

Dobře, uznávám, Edwarde, někdy se dokážeš chovat jako charakter. Nás to doopravdy moc mrzí, stalo se to nešťastným nedopatřením, poslala jsem mu myšlenkou a on se na mě podíval s kamenným výrazem a očima zúženýma ve dvě tenké škvírky.

„Teď to nebudeme řešit. Maličká potřebuje klid a jen bychom se pohádali a vzbudili ji. Napila se?“ přikývla jsem na souhlas a Edward pokračoval, „nemyslete si, že vám to jen tak projde. Esmé a Carlislea to bude určitě zajímat. Ale já jsem momentálně vděčný, že jste se o ni postarali a už je jí dobře. Emmette -“ Edward střelil pohledem po mém muži, „ – už na ní, prosím, nic nezkoušej. Byly ty třešně aspoň vypeckované, než jsi je rozdrtil nebo rozmixoval?“

Emmettovi se rozšířily zorničky a odběhl do kuchyně. „Jo, nedal jsem jí je úplně všechny, ještě zbylo. Esmé je měla už bez pecek,“ nahlásil nám do obýváku a já jen zděšeně sledovala Edwarda, jak mu bělají klouby při zatínání pěstí.

„Tak buď tak laskav a vyhoď je,“ ucedil skrze zuby téměř neslyšně. Mnohem hlasitější zvuk, než z jeho úst se vydral z jeho hrudi. Tak to už opravdu přeháníš, Edwarde. Nevrč na něj! Musela jsem jej napomenout.

„Edwarde, ale musíš uznat, že to její E–e nejspíš znamená Emme.“ Edward se po Emmettovi nechápavě podíval. Najednou nevypadal rozzuřeně, ale naprosto zmateně. Můj muž ležérně pokračoval: „No, kdyby to bylo tvoje jméno, řekla by E-a-e, jako Edwarde. Ale E-e je jasné Emme!“

Edward na něj chvíli zíral, pak se egoisticky usmál, sebejistě zakroutil hlavou a šel nahoru, do svého pokoje, k pravidelně tlukoucímu srdíčku a oddechující holčičce.

 ♣12. kapitola♣ ♣14. kapitola♣

Drahé čtenářky a čtenáři! Doufám, že se Vám kapitola líbila a užili jste si ji. Čeká nás poslední dílek před stěhováním celé rodinky na jiný kontinent. A tady bych byla vděčná za Váš názor, jelikož povídku píšu pro Vás. Původně jsem měla jasnou představu, co s Edwardem, ale Vaše komentáře mě docela nahlodaly. Tak jsem přemýšlela a přemýšlela a umím si poměrně snadno představit i druhou alternativu pro následujích pár let, kdy bude Bella růst a dospívat...

Anketní otázka tedy zní: Chcete, aby se Eda nijak extrémně nebránil ženám a měl třeba i nějaký vzhah? Anebo byste raději četli o tom, jak se snaží chovat cudně, zodpovědně a je Isabellce co nejvíc na blízku?

Každá z těchto variant bude mít za následek trošku jiného Edwarda... to je jasné. No a mě zajímá, jakého jej chcete. ;)

Doufám, že se zúčastníte a napíšete, co byste rádi, rády. A taky věřím, že jedna skupina bude zřetelně početnější a neskončí to půl na půl...

Autor: vesper (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vychoval jsem si lásku - 13. kapitola: