Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vycházející Slunce - třináctá kapitola

19.02.2010 (07:45) • Puccinka10 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1667×

Sladké slzy

Běžela jsem lesem jako očarovaná. Nejenže mi Mathew pomohl, ale k tomu ještě přidal i bonus. Jak strašně vděčná jsem mu byla! Na nebi se ocitlo sluníčko a já vdechovala jeho vůni. Pořád jsem běžela a uhýbala stromům. Když jsem se už blížila k mému cíli, trošku jsem zpomalila. Byla jsem zvědavá, co to Mathew vlastně vymyslel. Omráčeně jsem vstoupila mezi stromy a šokovaně vydechla.

„Páni,“ na víc jsem se nezmohla.

Stála jsem na kraji malé, sluncem zalité louky. Slunce se odráželo od barevných listů, které ležely na zemi a louka vypadala tak barevně a přenádherně. O kousek dál tekla řeka. Kolem ní byl nanesený písek a jemně se třpytil. Louka byla kulatá a na zemi jsem viděla zbytky podzimního kvítí. Blížila se zima. Vítr jemně zafoukal a já si sedla na zem. Byla jsem očarovaná a omráčená tou nádherou, která se mi vlnila před očima. Uměla jsem si představit Edwarda, ležícího na slunci, stejně tak jako tenkrát poprvé. Tuhle lidskou vzpomínku jsem si připomínala dost často. Mrzelo mě, že teď tady Edward není. Ale sama jsem věděla, že je to jen díky mojí hlouposti.

Lehla jsem si na zem a pozorovala tu nádheru. Ležela jsem pod obrovitánským, starým dubem a vzpomínala na všechny ty chvíle, které jsem prožila. Za celou tu dobu mě Edward neopustil. Vlastně mě opustil jen jednou a na to jsem opravdu myslet nechtěla.

Bylo mi špatně, jen jsem na to pomyslela. Na to, že je tu možnost k zopakování. Potřásla jsem hlavou a opřela se zády o kmen, který byl sem-tam obrostlý měkkým mechem. Nebudu na to myslet.

Teď jsem měla malou naději, že Edward zůstává. Všichni chtěli vysvětlovat, takže proč by mi měli říct něco špatného? Kdyby se mi to nemělo líbit, tak by mě tak nenutili poslouchat. Ostře jsem přikývla hlavou. Zavřela jsem oči a potichoučku jsem si pobroukávala melodii, která mě právě napadla. Občas ji narušila jiná, která se vytvářela v mé hlavě. Ale nebyla stejná jako originál. Na ten nikdo kromě Edwarda neměl. Melodie mojí ukolébavky mě přemohla, a tak se mi v uších rozléval Edwardův tichý šepot a broukání.

Náhle jsem se zvedla, když jsem ucítila nádhernou vůni. Voněla jako ten nejkrásnější parfém na světě a i stokrát líp. A s parfémem se míchala vůně toho nejúžasnějšího a nejchutnějšího jídla na celém světě.

Renesmee.

„Sakriš!“ nadávala Nessie, když se ozvalo zadunění stromu. Na louku vstoupila s rukama na tváři. Snažila se zakrýt velkou, pulzující bouli. Štvalo mě, že je nemotorná po mně. Na druhou stranu měla dědečka lékaře...

„Ty jsi ale nemehlo,“ zasmála jsem se a ona se ušklíbla.

„O tom mi povídej,“ sedla si do trávy kousek ode mě.

„Líbí se ti tu?“ zeptala jsem se jí nejistě. Čekala jsem, že bude stejně ohromená jako já.

„Kde? Ach...“ vydechla najednou a poprvé se rozhlídla kolem sebe. Byla roztomile okouzlená.

„Jak?“ zeptala se tiše a já trošku otálela s odpovědí.

„Náhodou.“ To byla pravda. Náhodou jsem potkala Mathewa a ten mi náhodou o louce řekl. Ness zvedla jedno obočí, ale nevyptávala se dál. Spustila ruce z tváří dolů a já šokovaně zapištěla.

„Nessie! Co se ti to stalo?!“ zakřičela jsem a ona okamžitě zčervenala. V duchu si jistě nadávala.

„Neříkej mi, že to máš od stromu!“ přitáhla jsem si jí k sobě a zkoumala její červené tváře. Ness se odtahovala, ale neunikla mi.

„Kdo?!“ zeptala jsem se, když mi došlo, že jí někdo musel uhodit. Neodpovídala a to mě dostalo.

„Edward?“ můj hlas byl o dvě oktávy vyšší.

„Ne, táta to nebyl,“ šeptla tichounce a s obavami na mě koukla. Jí to nebolelo, ale věděla, že se snadno rozčílím.

„Nessie, jsem klidná. Povídej,“ vyzvala jsem ji a ona s ještě většími obavami začala.

„Když jsi odešla, šla jsem tě hledat. Utíkala jsem přes parkoviště,“ říkala trošku zahanbeně a já nechápala proč.

„No a jak jsem utíkala... No, trošku jsem spadla u takové zelené Audi…“ Nechápala jsem, co její modřiny mají společného se zeleným Audi.

„Trošínku jsem poškodila nárazník, ale neboj, hned jsem to šikovně opravila. A pak, z auta vystoupil jeho majitel,“ smutně na mě mrkala.

„Mami, já jsem byla omámená. Úplně ohromená. Ten člověk byl přenádherný! Chytil mě okolo pasu a zvedl mě.“ Hned na to mi přiložila ruku na tvář.

„Nestalo se ti nic?“ ptal se kluk s obavami a něžně na mě koukal. Byla jsem úplně vedle a nevěřícně jsem na něj zírala. Byl přenádherný. Zelenkavé oči, světlé vlasy, světlejší pokožka. Jak se mě dotknul, byla jsem ohromená a málo chybělo, abych se k němu nepřiblížila ještě blíž.

„Ne. Díky,“ vykoktala jsem a celá červená se usmála. Cítila jsem se jako idiot. On naklonil hlavu na stranu a zeptal se mě, jestli nechci někam odvést. Já jen s úsměvem přikývla.

„Na druhou stranu města,“ řekla jsem mu s úšklebkem. Chtěla jsem s ním být co nejdéle. I když  jsem netušila, co na druhé straně budu dělat. A netušila jsem, co se to se mnou děje. Jako kdyby mě nějak záhadně přitahoval.

„Ano madam!“ usmál se na mě něžně a otevřel mi dveře spolujezdce.

Ness ruku z mé tváře spustila. Smutně zamrkala.

„Hrozně se mi líbil. Teď, když jsem nad tím přemýšlela, bylo mi divné, že na Jacoba jsem nemyslela. A vzpomněla jsem si, že když jsem toho kluka uviděla, všechny myšlenky na Jacoba, jako kdyby zmizely. Jako kdyby neexistovaly,“ udiveně se na mě dívala. Já byla vylekaná.

„Nejspíš měl nějaký skrytý talent. Však víš.“ To se mi zdálo velmi pravděpodobné.

„Jak to bylo dál?“ zeptala jsem se a ukázala na její namodralou tvář.

„Odvezl mě na konec města. V autě nějak ta přitažlivost opadla. Asi proto, že jsem začala myslet na Jacoba. Ehm...“ zakoktala se a zčervenala.

„Neříkej mi, jak sis ho představovala,“ usmála jsem se na ní trošku s obavami. Nahého nejspíš ne, ale stejně.

„Dobrá,“ ušklíbla se a pokračovala „no, tak když jsem vystoupila, poděkovala jsem mu za odvoz a chtěla jsem odejít. Nechápala jsem, co na něm vidím. Nebo co jsem viděla. On mě však prudce chytil za ruku a opřel mě o auto. Začal mé líbat. Na začátku se mi to líbilo. Bylo to vášnivé a opojné. Točila se mi hlava. Když mě ale začal všude ohmatávat a tak, pochopila jsem, že na studenta je nějaký starý a prostě došlo mi, co se mnou vlastně chtěl. Kousla jsem ho do jazyku.“ Roztřásla jsem se jako osika.

„Neboj, mami, nic se mu nestalo,“ říkala Nessie rychle. Nepochopila mě.

„Mohla jsi mu ho ukousnout a klidně ho celého vypít! Jestli jsi to neudělala, půjdu to zařídit sama.“

„Mami ne! Jacob a ostatní se o tom nikdy nesmí dozvědět. Já to chtěla utajit. Neboj, šla jsem na polici a zařídila jsem potřebné.“ S obdivem jsem se na ní koukla. Já bych to takhle nevyřešila. Konala bych velmi unáhleně. Nessie se pousmála.

„Aspoň vím, co příště dělat. Nebudu tak blbá,“ veseleji se usmála a pak zas zesmutněla.

„Jak jsem ho kousla, to víš. Krev. Skoro jsem to nevydržela, ale odtrhla jsem se od něj a vlepila jsem mu facku. On se po mě ohnal a... Tak jsem přišla k těm modřinám.“ Vydechla jsem a pohladila Nessie po vlasech. Nikdo se o tomhle nedozví. Obdivovala jsem Nessie za to, že když něco udělala, taky si to vyřešila. Slíbila jsem jí, že to nikomu neřeknu. Překonala jsem můj vražedný sklon celkem lehce, i když mě to nepříčetně štvalo.

„Mami, tys byla s Mathewem, že?“ zeptala se mě Ness a já se kousla do jazyka.

„Jo, byla,“ řekla jsem tiše nakonec.

„A?“ zeptala se krátce a pousmála se. Řekla jsem jí celý Mathewův příběh. Nessie přikyvovala a občas se zatvářila i vylekaně. Když jsem jí řekla, že to Mathew mi pomohl s celou věcí s Edwardem, Ness vyskočila.

„Asi mu půjdu dát jednu pusu i já!“ zazpívala a uchechtla se.

„Zkolabuje,“ ušklíbla jsem se vesele.

„Mami, chceš slyšet celý příběh?“ zeptala se mě trošku smutněji a já neradostně přikývla. Trošku jsem se bála.

„Máš to od Alice?“ Musela jsem se přesvědčit o důvěryhodnosti zdroje.

„Ne, táta mi to řekl.“ Cukla jsem sebou a Ness se pustila do vyprávění svým zvláštním, neuvěřitelným způsobem.

Když se táta vrátil domů, hned na něm bylo vidět, že jsi ho nepřijala. Utíkal někam pryč a já se pustila za ním. Vlastně mi to poradil Jacob. Táta ležel na louce a koukal na hvězdy.

„Kdykoliv se kouknu na oblohu, vidím Bellu. Když jsem ji poprvé uviděl, tak jsem utekl do Denali. Tam se mi na nebi zjevovaly její oči. Nemohl jsem myslet na nic jiné. I tehdy mě Tanya překvapila. Ale nezašla tak daleko, jako teď. Já jsem jí tehdy jemně odmítl. A snad je moje vina, že jí zůstala nějaká naděje.“

Říkal to hrozně smutně. Jako vždy všechnu vinu bral na sebe. Sametový hlas se mu chvěl. Přisedla jsem si k němu a on mě objal.

„Jak to tedy bylo?“ zeptala jsem se. Pustil se do vyprávění.

„Když jsem do Denali přišel, Tanya nebyla doma. Vrátila se v den toho incidentu.“ Zamyšleně na mě koukl. Tanya to měla hezky načasované.

„Prostě jsem jenom ležel na louce a přemýšlel jsem. Nešlo mi do hlavy, proč jsem takový idiot a Bellu pořád opouštím. Tak hrozně jí tím ubližuju. Najednou něco na mě přilítlo. V první vteřině jsem si myslel, že je to možná Bella. Moje srdce se štěstím pohnulo a já Tanyu objal. O vteřinu později mi došlo, jaké chyby jsem se z nepozornosti dopustil. Dodal jsem Tanye novou naději a vůbec. Zradil jsem tím Bellu. A to mě hrozně bolelo.Tanya ovšem časem nemrhala a hladové mě začala líbat. Nedobrovolně jsem jí nechal a rychle jsem přemýšlel, jak jí zdvořile odmítnout. Vzpamatoval jsem se, až když se její ruce dotkly pokožky pod mou košilí a já se snažil ji jemně odstrčit.

Chystala se znovu na mě vrhnout, ale nedovolil jsem. Postavil jsem se a omluvně se usmál. Bylo mi jí líto.

Tanyo, já mám Bellu. Mrzí mě to opravdu. Neopětuju tvé city. Smutně jsem se podíval do země a odběhl jsem. Běžel jsem do Forks a tam strávil ještě týden. Ležel jsem na mojí a Bellině louce. Bella mi tak hrozně chyběla a mě štvalo, že se nemůžu vrátit. Co bych jí řekl? Za ten týden jsem nic nevymyslel, ale tak mi chyběla, že jsem to už nemohl vydržet. Když jsem ji pak uviděl, znervózněl jsem ještě víc. Měl jsem výčitky svědomí. A právem.“

„Víš Renesmee, já ji miluju. A kdybych ti tu lásku měl popsat, nedokázal bych to. Můžu to přirovnat k tomu, co k tobě cítí Jacob. A je to ještě silnější. Bez ní prostě nemůžu žít. Vždy mi říkala, že podle ní, duši máme. Nevěřil jsem jí, ale už věřím. Díky ní už nejsem jen prázdná schránka.“ Edward zabořil tvář do dlaní a tiše vzlykl.

„Jdi Nessie. Snad se to vše vyřeší,“ poslal mě naléhavě pryč a já odešla.

„To je vše mami,“ řekla moje holčička a pohladila mě po vlasech. Celou tu dobu jsem se mýlila. To já jsem byla ta zlá. Ne on. Zavzlykala jsem a po tváři mi začaly téct sladké slzy. Na nebi se objevil blesk a po obličeji mi stékalo tisíce malých slz, které jsem ronila kvůli své hlouposti.

Shrnutí mých povídek... :)

Snad jsem vás touhle kapitolou konečně potěšila. Ve 12. kapitole jste se trošku báli, že příběh už nebude o Edwardovi a Belle, když na scénu nastoupil Mathew. Můžu vám říct, že nemusíte mít žádné obavy. E a B stejně bude víc než Mathewa. :)... Všem vám ještě jednou děkuju za komentáře. Pokud jste trošku popletení, a nebo byste se na něco chtěli zeptat, budu ráda, když mi napíšete na mail nebo na ICQ :) Občas totiž svoje povídky nechápu ani já sama. Za ty komentáře opravdu děkuji, moc mě to těší a doufám, že jich bude pořád dost.

Autor: Puccinka10 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vycházející Slunce - třináctá kapitola: