Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vycházející Slunce - šestá kapitola

04.02.2010 (17:30) • Puccinka10 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1500×

Bylo mi do pláče. Teď mě začalo mrzet, že nemůžu plakat. Kdybych mohla, celá bych se ponořila do slz. Ale nemohla jsem.

Sedla jsem si na trávu a hlavu jsem složila do dlaní. Nebydleli jsme tu ani týden a mně se stihl podařit opravdu úžasný kousek. Nebyla to všechno moje vina, ale stejně mě to hrozně mrzelo a štvalo. Můj Edward byl pravděpodobně taky někde v lese, v lese hrozně daleko ode mne. Nejspíš na Aljašce. S Tanyou.

Jen co jsem si na Tanyu, dokonalou Tanyu, pomyslela, stekla moje první, neexistující slza. Edward a Tanya spolu na Aljašce. Sami dva někde uprostřed lesů. Možná to bylo spravedlivé. Možná to byla odplata za to, co jsem vyvedla. Edward byl určitě aspoň tak smutný jako já, když jsem udělala jednu z mnoha velkých chyb.

Nejradši bych skočila z útesu, kdyby to zabralo. Za to, že jsem Edwardovi nevědomky ublížila.

„Jak jsem ale mohla tušit že...“ zafňukala jsem a lehla si na zem a ruce zabořila do hlíny.

Moje druhá, neexistující slza stekla kvůli tomu, že jsem Edwardovi ublížila kvůli tomu klukovi. Mathew. Teď jsem přišla na to, proč mi ho bylo v jednu chvíli líto. Tak hrozně mi připomínal mě, když jsem byla člověkem. A já mu nedokázala ublížit. Nejspíš jsem se mu líbila, jako se líbil mně Edward už první den a mě by taky bolelo, kdyby mi Edward prostě řekl ne. A já mu nechtěla ubližovat, stejně jako Edward neubližoval mě.

Najednou jsem sebou cukla. Naše, tedy moje a Mathewovy osudy byli až moc podobné. Tedy aspoň zatím. Já jsem potkala upíra, do kterého jsem se zamilovala a on zřejmě taky. Edward mě neodmítl a já jsem neodmítla Mathewa.

Proboha! Jak tohle může skončit?! Vylekala jsem se zavzlykala.

Nemůžu si člověka připustit blíž k tělu. Za prvé, jsem upír, a za druhé, nechci ubližovat Edwardovi. Vstala jsem ze země a oprášila se. Všichni budou rádi, až se vrátím, ale mě se domů moc nechtělo. Dům bude prázdný bez Edwarda. Tak hrozně mi chyběl.

Byla jsem si sice jistá, že se vrátí. Ale netušila jsem, jak mu to všechno vysvětlím. Možná mu jen ukážu moje myšlenky. Vysvětlit by se to dalo, to ano. Edward se vrátí, všechno bude jako dřív.

Aspoň do té doby, než se Mathew rozhodne zase ukázat. Do té doby, než na mě zase začne myslet. Jedna možnost byla - zabít ho. Ale nevěděla jsem, jak to utajit. Jak to provést potichu. Trošku mě zabolela myšlenka, že Edward mě taky chtěl nejdřív zabít.

Patřili jsme k sobě, o tom nebylo pochyb. Mohla jsem patřit stejně tak i k tomu klukovi? Byl jeho osud být zabit, nebo být upírem, stejně jako ten můj? Já jsem si zvolila tu druhou možnost.

Nebo spíš, Edward si ji zvolil. I když nerad. Takže Mathewův osud je umřít? Protože já jeho city opětovat nikdy nebudu. A tak ho nikdy nepřeměním. Mám Edwarda. Nebo aspoň měla jsem.

Ale stejně chci jen jeho. Nikdy nebudu chtít nikoho jiného, to bylo jasné.

A kdyby chtěl Mathew třeba jenom přátelství, nebylo by to možné. Vznikla by z toho jednostranná láska a trpěl by, protože já bych nemohla být jeho přítel, dokud tady byl Edward. A ten tu bude navždy. Bylo by to stejné jako s Jakem.

Nelitovala jsem toho, že tu Edward bude navždy. Mathewa mi bylo líto, ale pokud je možnost, na šťastný život, bez trápení, s Edwardem, jeden lidský život může vyhasnout.

Něco se muselo obětovat. Už jsem se viděla, jak stojím před Mathewem – půvabný a děsivý predátor. A zároveň jsem věděla, že ho nezabiju.

Nejsem tak bezcitná. Když jsem si představila jeho tvář, věděla jsem, že to prostě nedokážu. Nechci. Najednou mi zazvonil telefon. Zvedla jsem ho bez toho, abych se podívala na číslo číslo. Bylo mi jasné, kdo to je.

„Bello, okamžitě pojď domů, protože jestli nepůjdeš, odtáhnu tě!“ křičela na mě Alice do telefonu.

„Alice, já nechci.“

„Bello, on se vrací. Prosím, pojď domů!“ začala prosit a já zavzlykala.

„Právě proto domů nepůjdu, Alice.“

„Bello, Nessie pláče. Ví, že jestli teď nepřijdeš, vyvedeš něco opravdu hnusného. Prosím, pojď domů!“ prosila naléhavě a naschvál hrála na mou citlivou strunu.

„Promiň, Nessie,“ zašeptala jsem a položila.

Vypla jsem telefon a uháněla dál od města. Rozhodla jsem se, že prostě řeknu Mathewovi, až příště přijde, to samé co mi řekl Edward kdysi dávno. Že nemůžeme být přátelé. A kdyby to nevzdával, což určitě neudělá, protože se na mě dost podobá, tak mu prostě budu pořád opakovat tu samou větu.

„Nemůžeme být kamarádi.“

A snad to zabere. Až přijdu domů, jestli tam vůbec půjdu, zeptám se Alice. A co se týká Edwarda, všechno mu vysvětlím, až se vrátí a bude mě chtít vidět. Lehla jsem si na zem a pozorovala hvězdy. V jejich záři jsem viděla Edwardův obličej. Radši jsem tedy oči opět zavřela.

Nechala jsem je zavřené asi pět hodin. Otevřela jsem je, až když jsem uslyšela tiché kroky, které směřovaly ke mně.

Krásná, bílá osoba si lehla vedle mě. Chytila mě za ruku a tiše se koukala na hvězdy, stejně jako já. Edward promluvil až po hodině ticha.

„Bello?“ zeptal se tiše.

„Edwarde?“ odpověděla jsem a přitulila se k němu.

„Odpouštíš mi? Já vím, jsem hrozný žárlivec, já se polepším,“ omlouval se, ale já ho velmi jednoduše umlčela polibkem.

„Nemám co, ale odpustím ti, když ty odpustíš mě,“ zamumlala jsem a on se zasmál. Pozvedla jsem svůj štít a ukázala mu moje myšlenky. Všechno to, nad čím jsem přemýšlela.

„Teda Bello,“ zašeptal zděšeně a já se na něj nejistě podívala.

„Co je?“ vyděsila jsem se a on se vesele ušklíbl.

„Netušil jsem, že Emmett má pravdu,“ zašeptal a já byla vyděšená ještě víc. Emmett má pravdu? No, to je blbost sama osobě.

„Cože? Emmett? Neděs mě, Edwarde!“ zasmála jsem se ale on zakroutil hlavou.

„Je to divné, ale má. Konkrétně v tom, že máš vražedné sklony,“ ušklíbl se a já přemýšlela, kde to vzal. Asi včera u oběda, když jsem chtěla zabít Emmetta, což nikoho nepřekvapuje. A teď jsem mu nechtěně ukázala i tu vražednou část s Mathewem.

„Sakra, prokoukl si mě,“ zasmála jsem se, ale pravděpodobně jemu to moc veselé nepřišlo.

„Bello, nezaslouží si umřít, víš to že? Vzdala ses těch myšlenek?“ zeptal se nakonec znepokojeně a já zamrkala. Nechtělo se mi nic vysvětlovat.

„Chceš ještě jednou přehrát moje myšlenky?“ zeptala jsem se ho uraženě a on se omluvně ušklíbl.

„Já znám  i to pokračování, neboj se. Ale opravdu mě děsí to, že jsi ho v jedné chvíli chtěla zabít, víš?“ zamumlal.

„Kdyby nám to pomohlo, udělala bych to,“ zašeptala jsem a on vyděšeně vykulil oči.

„Bello, už nikdy nad tím nesmíš přemýšlet!“ zavrčel a přitáhl si mě k sobě.

„Ale proč?“ zeptala jsem se ho, protože jsem ho vůbec nechápala.

„Je pořádná blbost, zabíjet někoho jenom kvůli mně! A ještě k tomu má rodinu, má budoucnost!“ řekl a já naštvaně sykla.

„Jenom kvůli tobě? Víš vůbec, co pro mě znamenáš?!“ zasupěla jsem a on mě pohladil po ruce. Ten dotyk mě uklidnil.

„Vím Bello, i když máš na výběr,“ řekl a já měla chuť dát mu facku.

„To tedy nemám! A jestli mám, tak chci jen tebe. Myslela jsem si, že jsi na tom stejně,“ řekla jsem smutně a on se zamračil.

„Jsem na tom stejně a možná ještě hůř,“ zaševelil a políbil mě. Spokojeně jsem zamrkala. Odtáhl se ode mě a podíval se mi do očí. Ten pohled mě přímo pálil.

„Bello, slib mi, že už nikdy nebudeš mít vražedné sklony,“ zašeptal mi do vlasů a já sebou nespokojeně cukla.

„Pořád nechápu proč,“ zamručela jsem nespokojeně a on znovu vyvalil oči.

„Chceš být netvor?!“ zeptal se mě smutně a já jsem ztuhla. To jsem opravdu nechtěla a teď mě už jen ty myšlenky nesnesitelně pálily. Jak jsem mohla být tak odhodlaná vraždit? Nechápala jsem to.

„ Ne. Nechci,“ zašeptala jsem a vzlykla.

„Já bych ti to nedovolil udělat,“ řekl, i když jsem to věděla. Samozřejmě, že by mě ochránil. A ochránit znamenalo pryč s vražednými sklony.

„Taky ti někoho připomíná?“ zeptala jsem se potichoučku a on vzdychl.

„Až moc,“ zašeptal a znovu mě políbil.

„Neboj, kdybys chtěla jeho,“ hlasitě polkl a pokračoval „nějak bych se donutil odejít.“ Znovu mě vyděsil. Pohladila jsem ho po tváři.

„To nikdy nebudeš muset. Miluju tě. Ale stejně mě děsí ta podoba,“ zamumlala jsem.

„Je to divné, to máš pravdu. Ale jsem si jistý, že ten jeho příběh se bude vyvíjet trošku jinak, než ten tvůj,“ řekl a v očích měl otázku. Jako kdyby ho zajímalo, jestli si přece jenom nevyberu Mathewa.

„Edwarde, já miluju tebe! Uvědom si to. A jeho příběh se bude vyvíjet jinak, než ten můj, to ti garantuju. Nemám v plánu přeměňovat někoho na upíra ze sobeckosti!“ vypadal, jako kdyby dostal facku.

„Ze sobeckosti?!“ zopakoval a složil hlavu do dlaní.

„Není to tak, jak jsem řekla. Špatně si to pochopil!“ zaskučela jsem, když vzlykl.

„Ty jsi mě nepřeměnil ze sobeckosti. Proměnil jsi mě, protože jsem to chtěla, taky kvůli Renesmee, kvůli tomu, abych neumřela. A ještě kvůli jedné věci,“ zašeptala jsem zdrceně a on zvedl hlavu.

„Kvůli lásce?“ zeptal se a já jsem přikývla.

„To není důvod,“ zašeptal a já si ho agresivně přitáhla k sobě.

„Kdybych tě nemilovala, tak by to bylo sobecké. Ale já tě miluju, Edwarde! Kolikrát ti to ještě musím říct?!“ zaskučela jsem znovu a on se ode mě odtáhl.

„Edwarde, prosím!“ smutně jsem se na něj podívala a v myšlenkách mu přehrávala naše společné dny. Ukazovala jsem mu velikost mojí lásky. Chtěla jsem, aby věděl, co pro mě znamená. Zavrtěl hlavou, ale neprotestoval. Přitáhl si mě k sobě blíž a políbil mě.

„Věřím ti,“ zašeptal.

Omlouvám se, jestli jsem vás touhle kapitolou trošku zklamala :D... možná jste čekali něco zábavnějšího, jako v předchozích kapitolách, ale tahle kapitola tam podle mě pasuje, i když je trošku nudná :) A můžu slíbit, že další kapitola bude veselejší :) Puccinka10

Autor: Puccinka10 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vycházející Slunce - šestá kapitola: