Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vycházející Slunce - sedmá kapitola

07.02.2010 (18:00) • Puccinka10 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1397×

Bacha na můj autobus!

„Zítra bude asi slunečno,“ oznámila Alice nejistě a já zamrkala. Asi? To se na Alici moc nehodilo. Aspoň, že bude svítit slunce. Nebudu muset jít do školy.

Chtěla jsem se Alice zeptat na to její  “asi“ ale Jacob mě předběhl.

„Asi? Alice nejspíš ztrácíš své schopnosti,“ zasmál se a vzal si z ledničky kuřecí nohu. Alice mu úsměv kupodivu oplatila.

„Jacobe, moc se nesměj, stejně je to kvůli tobě. Nemůžu za to, že mi čoklové ruší příjem,“ Vyplázla jazyk a Jacob se zachechtal.

Edward se na mě usmál. Už uběhly dva dny od našeho rozhovoru po jeho návratu a všechno bylo perfektní. Perfektní to bylo taky proto, že svítilo sluníčko a my nemohli do školy.

Samozřejmě Jacob a Ness do školy chodili a pořád si na to stěžovali. Dnes, když přišel Jacob domů brblal něco o pitomé škole a ptal se, kdo ji vymyslel.

Edward mu mile odpověděl,  že to Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku a Jacob poznamenal, že to musela být pěkně blbá ženská.

„Nechceš jít dneska na lov?“ zeptal se mě Edward, který najednou stál za mnou a opíral se hlavou o moje rameno.

„Jó, jasně že chci, že se ptáš,“ zařehtal se Emmett, který seděl v obýváku a koukal na televizi.

„Tebe nikdo nezval Emmette. Víš o tom?“ zeptal se Edward a Emmett se ušklíbl.

„Nic o zákaze jsem neslyšel!“ prohlásil a spokojeně přepnul na zápasnický kanál.

„Hmm, to bude romantika. Ty, já a Emmett,“ zasmála jsem se a Emmett na mě mrknul.

Najednou se z poschodí ozvalo „Juchů!“ A Edward se zasmál. Jacob se radoval, že odcházíme. Myslel si, že ho necháme s Nessie samotného. A to se teda parádně spletl.

„Moc se netěš, jdeš s námi. A Nessie taky. Vidím to vašemu taťkovi na očích!“ zakřičel Em a rozesmál se.

Jacob stál najednou přede mnou a smutně se na mě díval.

„Nemusím, že ne?“ ptal se mě a dělal na mě psí oči. Já se sama sebe ptala, proč se ptá zrovna mě.

„Zeptej se taťky,“ ušklíbla jsem se a Jacob se začal nechápavě rozhlížet. Nechápal, koho jsem tím myslela.

„Ehm, ehm.“ Odkašlal si Edward a Jacob šokovaně vykulil oči. Smutně svěsil hlavu a šel směrem ke schodišti.

„Jdu se převlíct,“ zamumlal sklesle a smutně kráčel po schodech.

„Ty neprotestuješ? Co se s tebou děje?“ posmíval se mu Edward a Jake zakoulel očima.

„Když je můj dnešní den svěřený do tvých rukou, s Ness sám nebudu. Takže nemá cenu protestovat,“ vyhlásil a odešel.

„Páni,“ vykulila oči Rosalie a pokračovala „on normálně začal přemýšlet! Myslela jsem si, že ten mozek jednoduše ztratil,“ vydechla a udiveně se dívala na Emmetta.

„A tak se z výletu pro dva, stal rodinný zájezd,“ pošeptala jsem Edwardovi a ten se ušklíbl. Emmett najednou vyskočil, a běžel ven z domu.

„Kam běžíš, Emmette? Jdeme na lov, zapomněls?!“ zakřičela jsem na něj, a doufala, že se nestihne vrátit. Emmett mi však dal velmi šokující odpověď.

„Jdu sehnat autobus!“ zakřičel na mě a já jsem se zašklebila. On se po cestě z domu dusil smíchem.

„Přeskočilo mu?“ zeptala jsem se Edwarda a on se smíchem přikývl.

„Nevím, jestli sis to už všimla, ale Emmett není zrovna normální,“ řekla mi Rosalie se smíchem. Ta jde dnes s Alicí a Jasperem nakupovat. Radši lov s Emmettem, než nákupy s Alicí.

Nechtělo se mi celý den si zkoušet milióny kusů oblečení od světoznámých návrhářů. A kromě toho, na lovu aspoň bude zábava.

Když jsem se za půl hodiny koukla z okna, Emmett byl pořád pryč. Skoro jsem mě infarkt, když najednou hlasitě zatroubil klakson. Venku stál dvouposchoďový, zářivě žlutý, autobus.

Za volantem seděl Emmett a vesele troubil. Rosalie se na nás ušklíbla a já měla sto chutí poprosit jí, aby mě vzala nakupovat.

Když jsme doběhli k autobusu, Emmett nám nadšeně otevřel dveře  a my uviděli Jacoba, jak se rozvaluje na zadním sedadle a vesele se chechtá.

„Jak ses sem tak rychle dostal?“ zeptala jsem se ho a zvedla jedno obočí. Jestli v téhle autobusové akci jede i Jacob, tak si to odskáče.

„Skočil jsem z okna,“ zašklebil se na mě a křičel na Ness, která nastupovala, aby si sedla k němu. Nessie vypadala, jako kdyby nevěděla, jestli je to dobrý nápad, ale potom si k němu sedla a opřela se o něj.

Měla pravdu, nebyl to dobrý nápad. Jake taky nebyl normální.

„Emmette, kdes ho šlohl?“ zeptal se Edward a já jsem přikývla. Určitě ho ukradl na benzínce, když se turisti šli projít.

„Nešlohl jsem ho. Šel jsem na šrotoviště a dal jsem sešrotovat tvého Astona Martina. A hádej co? Dostal jsem za něj tuhle parádní mašinu!“ vyprávěl Emmett nadšeně. Edward šokovaně otevřel pusu.

Při představě jeho autíčka, stisknutého do harmoniky, se mu dělaly na tváři vrásky.

Jacob se začal dusit smíchy a Emmett jen pokýval hlavou. „Bože Edwarde, to je toho kvůli jednomu autu! Podle mě ta výměna stála za to, nemyslíš?“ chechtal se dál, jako kdyby tohle autobusisko vyhrál za odměnu (to by byla pěkně blbá soutěž) a pozoroval Edwarda, který byl pořádně vyšokovaný.

Stáhla jsem Edwarda k sobě na sedalo a Emmett nastartoval. Motor zařval a my byli najednou obklopeni černým dýmem, který se valil z autobusu. Paráda. Autobus se rozsype v půlce cesty. To bude vzrušující.

„Parádní mašina!“ mumlal si Emmett blaženě a chechtal se u toho. Chvíli jel po asfaltce normální rychlostí a já šokovaně zařvala, když najednou udělal osmičku a nasměroval autobus mezi stromy.

Měla jsem pocit, že se jednoduše pomátl.

„Emmette, to nemyslíš vážně!“ křičela jsem na něj a on se začal nepříčetně chechtat. Střídavě mačkal brzdu a plyn v desetivteřinových intervalech. Vypadal jako školák, který poprvé sedí za volantem.

„Sakra dobrá mašina!“ smál se Emmett a Jacob zařval, když sklo prorazil klacek a píchl ho do oka. Emmett zařval smíchy a přidal plyn.

„Sakra, ten blbej klacek mě píchl do oka!“ nadával Jacob a nepříčetně se u toho smál. Ness se na něj dívala jako na narušenou osobu a nebyla daleko od pravdy. V tomhle děsivém autobusu byli hned dva narušenci.

Emmett sjel z cesty a mířil si to proti stromu. Vesele se u toho smál a pořád troubil. Klakson byl v pohotovosti non - stop a vesele děsil lesní zvěř. Znovu jsem zakřičela a nervozitou urvala sedadlo přede mnou. Emmett šokovaně zakřičel.

„Hej taťko, řekni dětem, ať mi ten autobus neničí! Chci ho použít i na další rodinné výlety!“ smál se a autobus se roztřásl ještě víc. Jako kdyby někoho chtěl donutit, aby se v tomhle ještě někdy svezl. Já to určitě nebudu.

Už nikdy sem nevlezu, když bude řídit Em. Šokovaný taťka se na mě ještě šokovaněji podíval a potom se zašklebil.

Emmett znovu sjel z cesty a mířil do bažiny.

„Sakra, Emmette, co to vyvádíš?!“ křičela jsem a on se začal dusit.

„Nevidíš, Bello? Hraju si na to, že neumím řídit,“ ušklíbal se vesele dál a strhl kola autobusu těsně před bažinou.

Spokojeně jsem vydechla, ale nějak jsem to tím pokazila. Emmett znovu sjel z cesty, jestli se to tak dalo nazvat a naboural do stromu.

„Jejda, já jsem naboural!“ smál se Emmett, jako kdyby jenom komentoval počasí. Moc se mu líbilo, že naboural. Komu by se to nelíbilo že?

Že to dělal naschvál, to my bylo jasné. Když jsme stáli, měla jsem šanci utéct, ale Edward mě pevně držel okolo pásu. Nespokojeně jsem zasténala.

Emmett znovu nastartoval a spokojeně si to pádil po silnici – nesilnici dál. Užíval si celou jízdu. Naschvál sjížděl ze silnice a prudce brzdil. U toho se samozřejmě chechtal jako debil.

Nejradši bych ho vyhodila z toho autobusu, když k němu přišel Jacob s tím, že chce řídit.

Emmett mu to jako hodný člověk dovolil a říkal mu, aby na jeho děťátko dával pozor.

Jacob se jen ušklíbal a na rozdíl od Emmetta neboural a nebrzdil naschvál. Na čele se mu leskl pramínek potu a on se snažil nezabít nás. Jenom ze srandy samozřejmě.

„Jacobe, zahni doprava!“ křičela jsem na něj a Emmett se válel smíchy na zemi. Co tady bylo směšné, jsem nechápala. Jacob ale řídil líp než Emmett. Dobré bylo, že pořád netroubil. Ale bylo na něm vidět, že mu to dává zabrat.

Nessie se najednou rozběhla, s úmyslem sednout si ke mně a Edwardovi a po cestě narazila do sedačky vedle nás. Nestihla jsem si varovat.

„Ahoj,“ zasmála se a uvelebila se na sedačce. Držela se za  hlavu, na které se ukazoval malý náznak modřiny. I když Nessie měla skoro tak tvrdou kůži jako my, před modřinami jí to neuchránilo. Jacob prudce zabrzdil a Nessie narazila do sedačky před sebou.

Nepříčetně se usmívala a Emmett se na ní řehtal. Jacob vstal a k mému neštěstí dal volant Emmettovi do ruky.

„Promiň, ehm, nějak jsem to nezvládl,“ Emmett ho vzal a nasadil na správné místo.

„Amatér,“ poznamenal. Páka, na které volant byl, byla menší o dvacet centimetrů a Emmetovi to očividně nevadilo. Dokonce si pustil rádio a začal si vyzpěvovat.

„Jó, ten můj perfektní autobus!“ zpíval si a za jízdy se otočil na Edwarda.

„Hele, taťko, nechtěl bys složit píseň na počest tohohle pekelného stroje?“ řehtal se spolu s autobusem, který vrčel jako smečka vlků.

„Na počest tohohle autobusu, složím akorát tak pohřební píseň!“ přikývl Edward a já jsem se hystericky zasmála.

Jake si začal pobroukávat pohřební pochod a Nessie se k němu radostně přidala. Opravdu skvělý zážitek.

Cítila jsem se jako na cestě do pekla. Všechno co bylo třeba, tady bylo. Pohřební pochod, ďábel (Emmett) a autobus, který jel přímou cestou za zkázou.

Jediné, co na cestě bylo dobré, byl Edward a ten samozřejmě v pekle chybět nemohl, když jsem tam jela i já.

Skoro jsem se rozplakala úlevou, když Emmett zastavil před obrovským skaliskem a vystoupil z autobusu.

Radostně jsem vylezla autobusu a Emmett ještě radostněji zařval. Z jeskyně se vyvalil grizzli a hnal se na autobus. Emmett se zasmál a odstrčil ho rukou.

Grizzli se tam objevil, jako kdyby ho vyčaroval.

„Kam jdeš, kamaráde? Já jsem přece tady!“ smál se na mu a medvěd šokovaně zařval.

Divila jsem se, že neutekl s ocasem mezi nohama. To měla být normální reakce na Emmetta. Tak reagovali hlavně lidi. I když ocasy neměli.

Emmett si s medvědem ještě chvilku hrál a nakonec ho spokojeně svalil na zem.

„Tenhle lov, byl nejlepší nápad na světě!“ vyhlásil spokojeně a Ness se rozběhla mezi stromy s tím, že je hned zpět. Po chvilce zakřičela a vracela se k nám s boulí na čele.

„No co? Narazila jsem do stromu,“ zamumlala, když uviděla naše šokované pohledy. Emmett se sice škovaně nedíval, spíš se smál. Jeho máma ho nejspíš neučila, že cizímu neštěstí se nesměje.

Patrně jí taky často padal na hlavu, když byl malý.

Všichni jsme se rozběhli na lov a Edward se dohodl s Emmettem. Emmett měl dávat pozor na Nessie a Jaka. Tajně. Byl z toho nadšený a pořád dokola opakoval, že to bude parádní špehovací akce.

Nemyslela jsem si, že Em je zrovna nejlepší dozor, ale nějaký byl a to bylo hlavní. Když konečně odešel, přísně jsem koukla na Edwarda.

„Kdo měl tak debilní nápad s výletem?“ zeptala jsem se, a když se zatvářil provinile, usmála jsem se.

„Kdo mohl tušit, že Emmett dovleče autobus?“ zasmál se a já zvedla jedno obočí.

„Neumíš náhodou číst myšlenky? A nevidí náhodou Alice do budoucnosti?“ ptala jsem se sarkasticky a Edward se ušklíbl. Alice byla pravděpodobně tak zažraná do nakupování, že do budoucnosti ani neviděla. A jestli jo, tak viděla akorát to, kde je momentálně to nejmodernější oblečení.

„Bello?“ zeptal se Edward najednou a přitáhl si mě k sobě.

„Ano?“ řekla jsem a Edward si mě přitáhl ještě blíž.

Když jsme se od sebe odtrhli, šli jsme najít Emmetta a ostatní. Našli jsme je uprostřed lesa. Emmett seděl na pařezu a Jake s Nessie si hráli na zemi s volantem autobusu. Jako dvě poslušné dětičky.

„Ještě, žes dostal tohle nářadí gratis,“ komentoval to Jacob a usmíval se na Nessie.

„Měli bychom šrotovat častěji.“

Emmett zívl a následně se zařehtal, když jsme k nim přišli.

„Vy jste lezli na Mount Everest?“ ptal se a já vyplázla jazyk.

„Ale trvalo vám to,“ poznamenal a rozesmál se na celý les. Edward to nekomentoval. Na tyhle Emmetovy poznámky jsme si už zvykli. I když mě to vždycky vytočilo a měla jsem chuť utrhnout mu hlavu. Ach, ty mé vražedné sklony.

„Tak jdeme domů?“ zeptala se Ness a já se šťastně rozběhla. Žádný autobus nebude. Moje nadšení opadlo, když Emmett začal křičet.

„Sakra, Bello kam běžíš?! Hned zpátky! Co bude s mým autobusem?“ ptal se a já se zklamaně vrátila zpátky. A to taky jenom kvůli Edwardovi, který tam nerozhodně stál. Já jsem v tom stroji jet domů nechtěla. Ten blbej autobus byl celej poškrábanej a Emm přemýšlel, kde koupí novou barvu.

Chudinka autobus měl úrazy. Doma ho nejspíš sešrotuju vlastníma rukama. Naštvaně jsem si sedla do autobusu a psychicky se připravovala na další pekelnou jízdu.

Autor: Puccinka10 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vycházející Slunce - sedmá kapitola: