Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vycházející Slunce - patnáctá kapitola

06.03.2010 (16:15) • Puccinka10 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1492×

Šťastně jsem vydechovala, schoulená v Edwardově náruči. Všechno se teď zdálo tak dokonalé, tak přenádherné. Edward se mi díval do očí a hrál si s mými vlasy, co poletovaly ve větru. Tahle noc, tenhle večer, se zdál být tím nejkrásnějším, tím nejúžasnějším, co jsem kdy zažila. Zářila jsem štěstím. Všechno bylo vysvětleno. Už nikdy žádná otravná Tanya, už jen my dva. Stejně jsem věděla a chápala, že incident s Tanyou nebyl ani v nejmenším jeho vina. Měla jsem to vědět už na začátku. Tenhle člověk, který mě v téhle chvíli hladil po tváři, by mě nikdy neopustil ani nezradil. O tom mě přesvědčily nejen jeho slova, ale i činy.

Teď svítalo. Už uběhla jedna noc a další celý den, co jsme seděli tady na naší nové louce, kterou jsem našla díky Mathewovi. Celou noc se mi Edward omlouval a prosil mě, abych mu odpustila. A totéž jsem dělala i já. Cítila jsem, že to vše je jen a jen moje vina. Ne jeho.

Jediná zlá chvilka toho večera byla, když mu volala Tanya, což mě ukrutně naštvalo. Nemůže nám dát pokoj?! Nechápe, že on je jen můj a můj navždy bude? Edward se hrozně smál, když jsem naštvaně vzala telefon a  začala mluvit s Tanyou po svém.

„Edwarde? Ahoj, tady Tanya. Vím, že se mnou už asi nechceš mluvit ale… Já s tebou chci. Jen ty víš, jak tě miluju a já si myslím, že by si ses ještě měl vrátit. Nikdy jsi nebyl s nikým jiným, než s Bellou. A já si myslím, že bys měl některé věci zkusit i s někým jiným. Myslím, že Bella by ti odpustila, přemluvil bys ji. Edwarde, prosím vrať se,“ přemlouvala ho Tanya do telefonu vábivým hlasem.

Chybělo málo a byla bych na cestě do Denali. Rozcupovala bych tu otřesnou potvoru na kusy. A že prý rodina! Štvala mě i její nabídka. Nezdálo se mi, že ho miluje. Vyčetla jsem to z jejích slov. Bylo velmi lehké to poznat. Spíš jí šlo o to, co dělala vlastně celou svou existenci. A teď, když jí došli lidští muži, chce to zkoušet s upířími? A vybere si Edwarda?! Ten prudce zasyčel a naštvaně se díval na telefon. Měla jsem chuť hodit ho na zem a rozdupat.

A ještě jedna věc mě štvala. Bella by ti odpustila, přemluvil bys ji. To mě štvalo ukrutně. Edwardovi se dralo krkem prudké vrčení a já taky nebyla daleko od vraždy, když v telefonu zazněly tyhle slova. Jak si vůbec může myslet… Jak může být tak blbá… Nedokázala jsem ze sebe dostat rozumnou myšlenku. Tanyina drzost byla neskutečná.

„Tanyo, tady Bella,“ oznámila jsem velevážené do telefonu a slyšela, jak šokovaně vydechla. Ví, že by se měla bát, potvora jedna. A měla se proč.

„Ehm, Ahoj?“ pokusila se usmát do telefonu a mluvila hláskem o oktávu vyšším.

„Mohla bys nám dát konečně pokoj?“ zeptala jsem se jí mile a Edward se začal ušklíbat.

„Hlídáš Edwarda? Nenecháš si ho dělat, co chce? Vsadím se, že ho nepustíš ani krok od sebe, protože se budeš bát, že by vzal nohy na ramena a utekl ke mně. Protože to by udělal, kdyby mohl,“ začala ta nestvůra provokovat a já se znovu příšerné naštvala.

Edward vrtěl hlavou a začal mě hladit po tváři. To od něj nebylo hezké. Zloba ze mě vycházela, byla jsem dokonale klidná a šťastná. Dal mi najevo, že by neutekl ode mne, ani kdyby ho prosili. Ani kdyby ho mučili. Stejně tak, jako by nedonutili mě, vzdálit se od něj dál. Když jsme nebyli spolu, nesli jsme to oba velmi těžce.

„Hm, nejsem si tím docela jistá, Tanyo. Jestli Edward chce, klidně se s tebou může jít pobavit. Ale vidím mu na očích, že by radši umřel, než aby se tě dotknul. A taky si myslím, že by si našel i lepší milenku, než jsi ty,“ vysmála jsem se jí a Edward mě hladově políbil.

Jak těžko jsem se soustředila na Tanyu, když vedle mě seděl Edward. Hladil mě po zádech a do ucha mi tiše broukal mojí ukolébavku. Tanya do telefonu zavrčela.

„Jsi to nejhnusnější, co jsem kdy poznala, Bello! Stejně se vsadím, že Edwarda někdo očaroval, když se do tebe zamiloval. Možná je v tom i jiná schopnost že? Možná nejsi tak nevinná, jak se zdá!“ prskala Tanya do a já jsem se roztřásla zuřivostí.

Edward mě pod šaty lehce štípnul a druhou rukou mě žádal o telefon. Naštvaně, ale vcelku ochotně jsem mu ho podala. Řekl jen čtyři slova.

„Jdi k čertu, Tanyo.“ A ukončil hovor. Roztouženě se na mě podíval, a tak začal náš čtyřiadvacetihodinový maraton.

Teď nad ránem, když svítalo, se mi zdálo, že tohle byla ta nejúžasnější noc v celém mém životě – neživotě. Všechno bylo tak neuvěřitelně dokonalé, až se to zdálo neskutečné, magické. Teď, když má připravovaná noc skončila, i když trvala trošku déle, než jsem plánovala, všechno to, co se stalo, mi připadalo hloupé a dětinské. Všechno bylo vysvětleno a já o Edwardovi ani malinko nepochybovala. Všechno bylo tak, jak má být.

„Bells?“ zašeptal mi Edward něžně do ucha a já si povzdechla.

„Nemůžeme tu už zůstat viď?“ zeptala jsem se ho smutně a on mě pohladil po tváři.

„Hmm, ta myšlenka se mi líbí…“ zamumlal nadšeně a podíval se na mé dlouhé, tmavě modré plesové šaty, které jsem si na tuhle příležitost půjčila. Modré šaty na ramínka, které víc odhalovaly, než schovaly. Byly dlouhé až na zem, to ano. Ale na tu vrchní část ševcovi asi moc látky nezůstalo. Edwardovi se ty šaty ale náramně líbily, i když teď by je asi nejradši hodil někam do lesa.

„Ale nezůstaneme tu,“ špitla jsem zkroušeně a on se usmál.

„Renesmee je s Jacobem sama už velmi dlouhou dobu. Nechci být dědeček tak brzo,“ zasmál se a já sebou trhla. Ness a Jake sami? To co je za debilní vtip?! Celá jsem se zlostí rozklepala.

„Jestli se stanu babičkou, Jacob je mrtvý! Přece něco slíbil!“ vrčela jsem hystericky a Edward se pobaveně usmíval.

„Lásko, všechno jsem zařídil, nemusíš se strachovat.“

„Tak proč mi to říkáš?“ otázala jsem se a on se zachichotal.

„Jsi hrozně roztomilá, když se zlobíš,“ řekl a znovu mě láskyplně objal.

„Mám se zlobit?“ zapředla jsem a on se začal znovu ušklíbat.

„Můžeš to zkusit,“ vyzval mě a já se zhluboka nadechla.

„Pro milého pána, Edwarda Anthonyho Masena Cullena! To, co jste dělali tuhle noc, bylo neomluvitelné a neuvěřitelné,“ Začal se smát a já také se smíchem pokračovala „co se smějete! Neomluvitelné, jak říkám! Tohle si budete muset dnes večer vyžehlit!“ zakřičela jsem a ukázala na modré šaty, které jsem měla na sobě. Na začátku se Edward dal ovládnout svými city a šaty nebyly celkem v původním stavu. Nestěžovala jsem si. Edward se potichu chechtal a znovu si mě stáhl k sobě do náručí.

„Ach ty můj blázínku,“ špitl mi do ucha a já se chystala spustit další křik. On mi ale přiložil na ústa svůj prst a zabránil mi tak v dalších otřesech smíchu.

„Miluju tě,“ šeptla jsem šťastně a on se zašklebil. Romantika minulého večera byla pryč. Museli jsme jít.

„To já vím líp, než ty,“ ušklíbl se a zvedl mě ze země.

„Ty šaty se mi líbí čím dál, tím víc,“ řekl a zamyšleně si mě prohlížel. Protočila jsem oči a oprášila si šaty. Okolo louky pořád blikotaly tisíce svíček, které nám svítily celé naše dva dny. Louka osvětlená malými plamínky vypadala kouzelně. Lekla jsem se, když začala hrát hudba. Jemná, hraná na klavíru.

„Edwarde co to…“ začala jsem, ale on už stál u mě a objal mě kolem pasu. V tu chvíli jsem přestala vzdorovat.

„Smím prosit?“ zeptal se galantně a já si povzdechla. Něžně jsem ho políbila a objala kolem krku. Ta chvíle byla dokonalá. Sluníčko právě vycházelo, svit svíček už ani nebyl potřebný a Edward se v tom slunci třpytil, jako diamant. Zvedla jsem oči k jeho okouzlené i okouzlující tváři a vydechla jsem. Dokonalá chvíle.

„Nezdá se mi, že máš tak pevnou vůli, jak říkáš,“ přiložila jsem rty k jeho uchu a ona se pousmál.

„Můžeš děkovat, za tohle uklouznutí. Já jsem neskutečně šťastný, že jsem tuhle chvíli nepropásl. Jsi to nejkrásnější, co chodí po téhle zemi. Jsi to nejdokonalejší v celém vesmíru,“ zašeptal a začal mne líbat.

„Jsem za něj vděčná. I za tvou nepevnou vůli. Za tuhle chvíli. Za tebe. Nemůžu souhlasit s tím, že jsem nejdokonalejší. Ne, když u mě stojíš ty,“ špitla jsem mu do ucha a on se pokřiveně usmál.

„Měli bychom jít,“ řekl nakonec a dlouze, zklamaně se na mě podíval.

„Už?“ zavrčela jsem podrážděně a on se znovu usmál. Chytil mě do náruče a nesl mě po cestě ze svíček, kterou jsem pro něj připravila. Náhle mě ale položil na zem. Celkem nečekaně.

„Něco jsem zapomněl,“ mumlal si a hledal něco v kapsách. Bylo to divné, že zrovna on s dokonalou myslí zapomněl na něco, co pro něj bylo očividně důležité. Alespoň tak se mi zdálo.

„Nekoukej tak na mě. Když jsi u mě, nedokážu myslet na nic jiného!“ stěžoval si a pak nadšeně vylovil z kapsy můj narozeninový klíč. Překvapeně jsem se zasmála. Na ten klíč jsem už i zapomněla. Nikdo mi neřekl od čeho je, a tak jsem ho odložila, ani nevím kam. Zdál se mi nepodstatný a neužitečný. Vždyť jsem nevěděla od čeho je a nikdo se neobtěžoval mi to říct. Tak co s klíčem?

„A co s klíčem?“ zeptala jsem se Edwarda úplně šokovaná, proč tuhle starou záležitost vytahuje zrovna teď.

„Nechceš vědět, od čeho je?“ zeptal se lišácky a já si povzdechla.

„Chci,“ řekla jsem nakonec, abych ho potěšila a on se zářivě usmál.

„Počkej ale ještě,“ zastavila jsem ho zrovna v té chvíli, když se nadechoval. I já jsem si vzpomněla na jednu věc, kterou jsem mu chtěla říct už na louce.

„Edwarde, chtěla bych na ostrov Esme,“ šeptla jsem, když se na mě povzbudivě díval. Mé lidské líbánky byly nečekaně ukončené a já chtěla zažít i ty upírské. Mohli bychom tam odjet i na dva měsíce. Dva měsíce nekonečného milování s Edwardem. Ta představa se mi líbila. Jen on a já. Žádní upíři a vlkodlaci. Edward se zasmál a zavrtěl hlavou. To mě zklamalo.

„Proč?“ hlesla jsem. Bylo mi líto, že se mnou někam nechce jít. Věděl, jaké mám úmysly. Znal mě. A já si myslela, že se mu to bude líbit.

„Bells, Bello. Isabell,“ šeptal moje jméno láskyplně a jemně mě políbil.

„Na co půjdeme na ostrov Esme, když se před námi spolu s tímhle klíčem otevírají brány ostrova La Bella? Myslím, že druhé líbánky by šly zařídit i tam. V tomhle těle, bys ostrov Esme zničila. Krásná představa. Ale na našem ostrově je neomezené množství postelí, které zničit můžeme,“ šeptal a já málem omdlela štěstím. Neměla jsem ale čas, přemýšlet nad tím dokonalým překvapením a představou ostrova La Bella, protože zazvonil telefon. Možná nás tam Alice už viděla. Možná odcházíme dnes večer. Netrpělivě jsem šťouchala do Edwarda, který otevíral telefon. Chtěla jsem už jít.

„Ano?“ zeptal se krátce Edward. Pak jen šokovaně vyvalil oči a já ztuhla spolu s ním. Pak jsem se skácela k zemi. I já jsem totiž slyšela Alicina a Jacobova společná slova:

„Nessie je pryč!"

Komentáře, rovná se pokračování :) Tahle kapitola mi dala dost práce. Jsem ráda, že jsem ji vůbec napsala. Nebylo jisté, jestli vlastně pokračování bude. Tak to snad těmi komentáři oceníte a dáte mi vědět, jak se vám to líbilo. Jinak, myslím, že už mám přesně vypočítáno, kolik kapitol VS bude mít. A prozradím, že víc jak 25 to nebude :) Moc se těším na vaše reakce, VS vyšlo zase po nějakém čase a museli jste se načekat, tak jsem vás snad nezklamala.   Puccinka10

Moje shrnutí ...

Autor: Puccinka10 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vycházející Slunce - patnáctá kapitola :