Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vycházející Slunce - osmá kapitola

09.02.2010 (12:00) • Puccinka10 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1186×

Už je to tady znova

Zbaběle jsem se schovávala za Edwardem a Emmett se mi chechtal. Bylo zamračeno, takže jsme jeli do školy a Emmett jel tentokrát s námi. Nevím, jak ho to napadlo, a divila jsem se, že nejel v tom svém křápu.

Když jsme z výletu přijeli domů, Emmett autobus láskyplně natřel novou barvou a na něj napsal EMMETTBUS. Emmettbusu jsem se vyhýbala, jak se jen dalo, a taky jeho majiteli, ale bohužel se do garáže nevešel, a tak musel stát venku.

Ne Emmett, ale Emmettbus samozřejmě. Občas jsem se k němu sice přikradla, a to s ne moc čistými úmysly. Každý večer ho Em přikrýval plachtou a Rosalie si stěžovala, že Emmett má ten autobus radši než ji.

Jacob se tomu hrozně smál a dělal si z Rosalie srandu. Říkal jí, aby mu koupila do autobusu voňavý stromeček, že to možná obměkčí jeho tvrdé srdce a začne si jí všímat.

Dnes ráno Jake řekl, že on už ve Volvu nepojede a nasedl si k Rosalie do BMW z čehož byla Rose pořádně vyděšená. Nejdřív tam pověsil stromeček s citrusovou vůní a Rosalie se rozkašlala. Patrně si myslela, že je to od něho fakt milé.

Jacob se jí začal ptát na něco s motorem a Rose se na tváři rozlilo něco, co mohlo vypadat jako úsměv. Viděla jsem, jak se tomu diví a aby to překryla, rychle nastartovala, až se za autem prášilo.

Když jsem tedy vystoupila, ohromě jsem se divila, že Jacob jízdu přežil. Stromeček měl sice pověšený na prstě a smutně s ním kýval, ale nějak se přes to dostal a pověsil ho na nejbližší strom.

Renesmee vystoupila z Aličina Porshe a zmateně se koukala okolo sebe.

Takhle zmatená byla už třetí den a já Emmettovi pěkně vynadala, za tu cestu tím prokletým Emmettbusem zpět.

Emmett totiž celou cestu spět vydával ze sebe zvuky jako “Jejda“ a “Ups “ a nejčastěji “Pardon“ a pořádně se u toho chechtal. Hladil autobus po palubní desce a vyzpěvoval si svoji písničku o tom hrozném autobuse.

Do stromu jsme narazili asi 25 krát a ze 42 sedaček, které byli ve spodním patře, zůstalo 24. Emmett mi taky nadával, prý se neumím ovládat a v tom měl pravdu. Na autobus dal poplašné zařízení a kdykoliv jsem se k němu přiblížila s úmyslem co nejvíc ho poškodit, tak začalo houkat a Emmett se na mě vystrašeně díval.

Jednou dokonce volal Edwardovi.

„Edwarde, tvoje žena má znovu vražedné sklony. Prosím tě, hned přijeď domů. Bojím se o něj.“

Zněl odkaz, který Emmett zanechal mému vystrašenému manželovi, který si hned myslel, že jdu zabít chudáka nějakého člověka a ne zabít ten blbej autobus. Kdyby to věděl tak by mi pomohl.

Namísto toho mě od něj odvedl, protože Emmett mezitím jak se dusil, naznačoval, že vzpomínaný člověk je v autobuse.

Hrozně tomu poškleboval a Edward mě od něj odvedl, i když jsem nechtěla. Teď jsem nechtěla poškodit jen Emmettbus, ale i jeho praštěného majitele.

Dnes měl Emmett oblečené černé tričko a na něm se na nás ušklíbal dvouposchoďový, žlutý autobus. Alice měla proti tomu námitky a to nejen proto, že to bylo nemódní, ale taky proto, že jsem zase začínala mít moje obávané, vražedné sklony.

Celý školní den jsem se nudila a byla jsem vděčná Edwardovi za to, že tu školu trpí se mnou.

Připadala jsem si jako puberťačka, která ráno odmlouvá mamince, že ona do školy nepůjde. Puberťačky samozřejmě nechtěly chodit do školy, protože měly třeba mastné vlasy, nebo se jim nechtělo vstávat.

Já jsem do školy nechtěla, protože jsem měla obavy o Edwarda. Ten se celý den statečně držel, a až do oběda úspěšně zakrýval svoji nervozitu. Když jsme ale vešli do jídelny, Edward se neudržel a zasyčel.

Zavedla jsem Edwarda k stolu a Edward tam zavedl mě. Celou cestou až k stolu se třásl a mně se zase podlamovaly nohy. Emmett se vesele hihňal a hladil Emmetťácké tričko s autobusem po předním skle.

„Kdyby Emmettbus mohl, tak by teď spokojeně zapředl,“ vyhlásil a Rosalie zavrčela. Vypadalo to tak, že Emmettbus se bude stěhovat k Emmovi do ložnice a Rose půjde do obávané komory. Emmett se na Rosalii koukl, jako kdyby jí přeskočilo a přitiskl si ji k sobě.

Myslela jsem si, že Rose bude ráda, ale moje předpověď zrovna přesná nebyla, a tak jsem se musela zasmát, když Rosalie kopla Emmetta do nohy.

Jacob se řehtal jako pominutý Emmově výrazu a Alice jen kroutila hlavou nad Emmetovým tričkem. Jacob se pustil do jídla a hezky si uložil všech osm táců před sebe. Začal od párků s rohlíkem a zeleninu naštvaně házel pryč.

„Samý gebuziny,“ říkal a hodil papriku Rosalii do vlasů.

„Ještě i ty!“ zamručela, kopla ho do nohy a Emmett se mohl smíchy zadusit. Rosalie se na něj s odporem podívala a pro jistotu ho kopla ještě jednou.

„Zlato, neubližuj mi prosím!“ zaskučel Emmett a znovu se rozesmál, čím Rose zřejmě neobměkčil.

„Když si zasloužíš,“ zamručela a dodala „a to je jen začátek boje zlato,“ řekla s úšklebkem a spiklenecky se na mě podívala. Taky neměla autobus ráda a to se v něm ještě nevezla. Vzala si do ruky párek s rohlíkem a hrála si s ním.

„Hele, Rosalie, Emmett chtěl pomoct s nějakými součástkami do Emetťáka. Chtěl, abych ho vylepšil. Nechceš mi pomoct?“ zeptal se Jacob vyděšené Rosalie. Vyděšená byla hlavně z toho, že se s ní Jacob normálně baví. Emmett se na něj díval jako na nemocného a Jasper smutně zkonstatoval diagnózu.

„Je nemocný,“ prohlásil smutně, jako kdyby Jacob ležel ve smrtelné posteli. Jacob nevypadal jako nemocný. Měl narvané v puse dva hotdogy a cpal si tam třetí.

„Proč?“ zeptal se a jeden z hotdogů mu skoro zaběhl.

„Na ten křáp ani ruku nepoložím!“ prohlásila Rosalie a uraženě se dívala na Emmetta. Ten jenom pokrčil rameny.

„Rosalie si s autobusem moc nerozumí,“ zamumlal sklesle a Rosalie naštvaně stiskla párek v rohlíku tak, že všechen kečup vyletěl Emmettovi na tričko. Emmett zaskučel. Chudáček Emmettbus byl celý od kečupu a stékal mu z veselých oček.

„Tak ti teda děkuju, Rosalie!“ zasyčel Emmett a Rosalie se naštvaně postavila, a se zdviženou hlavou odešla z jídelny. Emmett si povzdechl.

„Mám za ní vůbec jít?“ ptal se Edwarda a kroutil hlavou.

„Jestli to chceš riskovat,“ pokrčil rameny a Emmett vyběhl za Rosalií. Edwardovi se hned rozjasnila tvář a vesele se ušklíbal.

Za okamžik vešla do jídelny Nessie a přisedla si k nám.

„Promiňte. Zabloudila jsem,“ omlouvala se a házela pohledy na Jacoba. Ten si ji posadil na kolena a láskyplně jí podával poslední hotdog. Ve tváři měl výraz plný lásky.

Jako kdyby chtěl Nessie ukázat, že ji miluje a dával jí to najevo tím, že jí dal poslední párek a nesnědl ho sám. Opravdu romantické.

„A jak jsi nás našla?“ zeptala se jí Alice nevině a ušklíbala se na Jacoba.

„Ehm, dovedl mě sem Rob,“ řekla a zčerveněla jako paprika. Vrhla pohled na svého vlčího přítele, kterému vypadl z pusy hotdog a němě na ni zíral.

„Kdo?!“ zeptal se a posadil Ness na stoličku vedle sebe. Nessie trošku znervózněla a vrhla na něj omluvný pohled.

„Jaku, nemohla jsem najít cestu a on mi jenom řekl, kudy mám jít,“ vysvětlovala mu Nessie a Edward se škodolibě usmíval.

„A stihl tě u toho pozvat ven,“ řekl a podíval se na Jacoba. Nessie na něj vrhla naštvaný pohled a přisedla si blíž k Jakovi.

„Jestli tě to zajímá, řekla jsem mu, že bych nešla, i kdybych neměla neuvěřitelně žárlivého přítele,“ zašeptala a Jake ji objal.

„Nevím, jestli na tom bude takhle dobře i Emmett. Když jsem šla okolo lesa, uviděla jsem padající strom. Taky jsem slyšela, jak Rose křičí něco o pitomém křápu a Emmett skučel jako divý,“ snažila se zamluvit předchozí rozhovor, ale Jacob pomstychtivě koukal na Edwarda a ušklíbal se.

„Tak si říkám, proč dneska náš Mathew sedí sám,“ ušklíbl se a Edward zkameněl. Jacob nebyl normální. Jako kdyby nevěděl, co to s Edwardem udělá. A ten debil to věděl až moc dobře.

Nechtěla jsem, aby znovu utekl. Edward se už na Jacoba nedíval. Díval se mi do očí a v nich měl otázku. V tu chvíli mi mozek přestal pracovat, a já nemohla vymyslet řešení. Chtěla jsem Mathewovi vysvětlit mou situaci tak, jak jsem si naplánovala, ale bála jsem se, že to Edward nepochopí. Naštvaně jsem zírala na Jacoba a ten se na mě omluvně díval. Vypadal trošku vystrašeně. Zhluboka jsem se nadechla.

„Chce s tebou mluvit,“ zavrčel Edward a Alice na mě mrkla. Mathew se na mě koukal a prstem mě volal k sobě.

„Jdi Bello, musíš mu to vysvětlit. Je pro nás nebezpečný,“ řekla a tím nás, myslela Edwarda. Mathew nebyl pro Edwarda nebezpečný. Spíš naopak.

Zvedla jsem se od stolu a pomalu jsem kráčela k Mathewovi. Pozvedla jsem svůj štít.

Všechno ti vysvětlím, zůstaň.

Pomyslela jsem si a Edward přikývl. Děsil mě.

„Ahoj. Posadíš se?“ zeptal se mě Mathew nadšeně a já se nuceně usmála. Nechápala jsem svůj debilní nápad. Chtěla jsem se vrátit k Edwardovi, který na nás bez zahanbení zíral. Jeho oči byli černé a upíral je na Mathewa.

„Jo, díky,“ řekla jsem a můj hlas zněl příliš krásně na to, aby se mě jen tak vzdal. Zamyšleně se na mě díval.

„Jsi krásná,“ řekl mi rovnou a zahleděl se mi do očí. Na okamžik jsem zkameněla. Který člověk složí takovouhle pochvalu někomu, koho téměř nezná?! Moje obavy z Mathewa se naplnily.

Nemusel mi říkat, že jsem krásná. Já to věděla. Ale teď jsem si přála být škaredá.

„Díky,“ zamumlala jsem. Na víc jsem se nezmohla. Zkoumavě naklonil hlavu a zamyšleně špulil rty. Nemohl být člověk. Byl příliš jiný.

„Co jsi chtěl?“ zeptala jsem se ho rovnou. Upřímnost by mi mohla pomoct a kromě toho jsem měla dost jeho tajemnosti a divnosti. Byl divný. O tom nebylo pochyb. Chtěla jsem jít pryč, ale snažila jsem se chovat jako člověk. Usmála jsem se na něj a čekala na odpověď.

„Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys se mnou nechtěla jít ven,“ zeptal se a jeho tváře se zbarvily do červena. Rychle jsem koukla na Edwarda, který pořád zíral na divného Mathewa. Rychle jsem přemýšlela nad odpovědí.

„Promiň, ale mám přítele a miluju ho,“ řekla jsem mu a on sebou cukl při pohledu na zírajícího Edwarda.

Možná jsem k němu byla až moc upřímná, ale chtěla jsem se z tohohle průšvihu rychle vymotat.

„Já vím. Ale mohli bychom jít jako přátelé,“ nevzdával se. Moje obavy se znovu naplnily. I když jsem to čekala, nelíbilo se mi, že to řekl. Nelíbilo se mi, že se nevzdal. Kdyby se vzdal, všechno by bylo mnohem lepší.

„Můžu se aspoň snažit získat si tě,“ řekl, když jsem neodpovídala a já vyděšeně vyvalila oči. Očividně ho můj výraz zmátl a položil si hlavu do dlaní. Jeho zelené oči se na mě upřené dívaly. Zřejmě si myslel, že vím, že on nechce jenom přátelství a tak na mě vyvalil pravdu. Byla krutá. Ale já musela být ještě krutější. Ve vteřině jsem měla připravenou řeč. Ale když jsem se na něj podívala, nezmohla jsem se na nic víc.

„Nemůžeme být přátelé,“ zašeptala jsem a schovávala se před jeho hypnotizujícím pohledem.

„Proč?“ zeptal se krátce. Protože jsem upír. Protože miluju Edwarda a svou rodinu. Protože nechci vyzradit tajemství. Nechci dalšího člena rodiny. Takhle zněly odpovědi v mé mysli.

„Protože nejsem pro tebe dobrá přítelkyně,“ řekla jsem a podívala jsem se mu do očí. Tuhle odpověď kdysi zvolil i Edward. Až teď jsem si na to vzpomněla.

Sakra! Musí se všechno opakovat?!

„Nechápu,“ řekl a já zaťala zuby.

„Vím, a jsem za to vděčná,“ řekla jsem ostřeji, než jsem chtěla ale on neucukl jak jsem si myslela. Přiblížil se ke mně a nadechl se.

„Kvůli tvému příteli?“ zeptal se a podíval se na Edwardovo prázdné místo.

„Já Edwarda miluju a nikdy ho neopustím. Nemůžeme být kamarádi, to ti prostě musí stačit. Pochop to prosím. Je mi to líto. A teď, když dovolíš, musím jít,“ řekla jsem a vrhla na něj omluvný pohled.

Bylo mi ho líto, ale nechtěla jsem, aby tohle pokračovalo. Ohromili mně moje slova. Já Edwarda nikdy neopustím, ale on mě opouští v jednom kuse. Možná se to nepočítá, když to dělá z lásky. Smutně se na mě díval.

„Tak snad někdy jindy, Bello,“ řekl a smutně sklonil hlavu. Skoro jsem se k němu vrhal a začala ho utěšovat. Takhle zklamaná jsem byla i já. Vzdychla jsem si.

„Není to kvůli tobě. Je to kvůli mně. Nejsem pro tebe dost dobrá,“ řekla jsem nakonec a rychle odešla. Vrhal po mě udivené pohledy a nakonec se malinko usmál. Netušila jsem, jestli jsem mu neřekla moc. Ale zajímala mě jen jediná věc a tou byl Edward.

„Kam šel?“ zeptala jsem se Alice, když jsme nastupovali do auta.

„Je mi to líto, Bello, konal unáhleně. Jel do Denali. Nechal ti tady tohle,“ řekla a podala mi lísteček utržený ze sešitu.

Drahá Bello…

Nechoď mě hledat, prosím. Chci být sám a potřebuju si promyslet nějaké věci. Nechci se sem vrátit a utrhnou Mathewovi hlavu. Nechci být zrůda. Musím se z toho dostat. Slíbil jsem ti, že se polepším. Je mi to líto, ale až nastane čas, vrátím se. Možná to bude chvíli trvat, ale věř, že ty jsi a budeš vždy to nejdůležitější v mém srdci.

Tvůj Edward.

Němě jsem koukala na lístek a třásla se.

Možná to bude chvíli trvat.

Shrnutí mých povídek .. :)

Autor: Puccinka10 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vycházející Slunce - osmá kapitola: