Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vycházející Slunce - dvanáctá kapitola

17.02.2010 (12:00) • Puccinka10 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1519×

Mathewův příběh

Když jsem vyběhla ven, utíkala jsem do blízkého lesa. Sedla si na starý pařez a tiše vzlykala. Byla jsem hrozně zmatená. Cítila jsem najednou i smutek i zlost. Nechápala jsem už nic z toho, co se kolem mě dělo. Nechápala jsem, co vlastně dělám. Roztřásla jsem se.

Lesem najednou pronikla přenádherná vůně. Oči se mi rozsvítily, ale hned jsem svou žízeň utišila. Teď mě trápily důležitější věci, než hlad.

„Můžu si přisednout?“ Zavřela jsem oči a přikývla. Mathew si vedle mě sedl.

„Bello, co tě trápí?“ zeptal se mě narovinu a trošinku sebou cukl, když jsem oči otevřela.

„Jsem zmatená, víš? Nic nechápu.“ Nevěděla jsem, co to do mě vjelo. Bylo divné, že se se svými pocity svěřuju někomu cizímu. Ještě k tomu člověku. A to nebylo to nejhorší. Ten člověk byl Mathew.

„Já ti rád pomůžu, jestli budu moct.“ Byl hrozně milý. Pořádně jsem se na něj koukla.

„Nejdřív mi řekni, co trápí tebe.“ Viděla jsem mu na očích, že trpí.

„To není moc dobré téma,“ omluvně se usmál. Zklamaně jsem sklonila hlavu. Aspoň na chvíli bych chtěla utéct od těch mých problémů.

„Bello, není to v tom, že bych ti nevěřil. Právě naopak, já tě mám rád. Ale, nechci o tom mluvit.“ Trošku se roztřásl a oči mu zvlhly. Byla jsem tím šokovaná.

„Nemusíš o tom mluvit, promiň, jestli jsem ti ublížila,“ snažila jsem se napravit svou chybu a Mathew se usmál.

„To nic. Víš, žiju jen s tátou a...“ začal, ale nedokončil. Potichu slabě vzlykl.

„Matte, nic mi neříkej. Vidím, jak trpíš.“ Takže mu nejspíš umřela máma. Bylo mi ho opravdu líto. Podíval se na mě těma jeho zelenýma očima.

„Proč máš oči tak divně žluté?“ zeptal se mě najednou. Vyvalila jsem oči. Další neuvěřitelně všímavý člověk? Možná nic netušil, prostě byl zvědavý.

„Nevím proč. Už jsem se tak narodila.“ Nechtěla jsem mu lhát. Ale jak jsem mu mohla říct, že nejdřív jsem měla oči hnědé, po dalším narození červené a teď se mění ze zlaté na černou? Nedokázala jsem vymyslet nic inteligentnějšího.

„Moje máma je měla taky tak divně zlaté. Tedy, když jsem byl malý, měly modro-zelenou barvu. Ale když jsem měl asi deset, přišla po dvoutýdenní dovolené domů, s očima žluto-červenýma. Děsilo mě to, ale ona mi vysvětlila, že podstoupila nějakou přeměnu k lepšímu.“ Očima jsem visela na jeho ústech a hluboce dýchala. Jeho máma byla upír. Mathew se na mě smutně díval, vzpomínky na matku ho bolely.

„A co se stalo pak?“ zeptala jsem se jedním dechem a Mathew se malinko otřásl.

„Máma odešla jednou ven. Řekla, že si musí něco vyřídit s nějakým Arkem, nebo jak se jmenoval.“ Vyjeveně jsem na něj zírala.

„S Arem,“ zašeptala jsem. Mathewa to vyvedlo z konceptu. Jestli byla Mathewova matka jenom trošku talentovaná, tak se už nevrátila.

„Jak to víš?“ zvědavě na mě zamrkal. Rychle jsem přemýšlela nad odpovědí.

„Můj adoptivní táta ho jednou jmenoval.“ Nemusela jsem lhát, i když Carlisle na Ara vzpomínal jenom velmi málo. Na co si kazit hezký den ošklivými myšlenkami?

„Aha, promiň. To jméno mě trošku děsí. Máma tedy za ním šla. Byla pryč asi dva měsíce. Potom přišel dopis. Z Itálie. Koukni. Nosím ho pořád u sebe.“ Podal mi starý pergamen s úhledným písmem.

Můj Mathewe,

hrozně mě mrzí, že se s tebou už nemůžu vídat. Bolí mě, že Ti ani nemůžu vysvětlit proč, ale je to tak. Byl jsi, a taky budeš mým jediným potěšením v tomhle životě a máš to nejkrásnější místo v mém mrtvém srdci. Navždy budu s Tebou, to ti můžu slíbit. Ale nečekej, že mě ještě někdy uvidíš. Pamatuj, že jsem tam, kde jsem spokojená. Jediné, co mi tady chybí, jsi Ty. Jednou si pro tebe možná přijdu. Ale nedělej si marné naděje. Pamatuješ, jak jsem přišla domů s divnýma očima? Můžu ti říct jedině to, že jsem se změnila ještě víc. A přeju si, aby ses o mně raději už nikdy nedozvěděl. Přeji Ti hodně štěstí. Pokud se mi jen trošku podobáš, budeš ho potřebovat. Pozdravuj svého otce a řekni mu, že jsem ho milovala. Jsem bohužel spoutaná mocnějšími kouzly, než je láska. Miluju Tě a doufám, že neskončíš jako já. Pokud se o mně a mém osudu dozvíš někdy víc, nehledej mě. Pokud by ses stal něčím mě podobným, žij tak, jako by žil normální člověk. A vyhýbej se Evropě. Jsi až příliš vzácný. Mám tě hrozně ráda.

Tvoje matka.

Věděla jsem, co byla jeho máma. Mohla jsem mu odpovědět na všechny ty otázky, které mu svítily v očích. Ale nemyslela jsem si, že je to dobrý nápad. Už jen proto, že jeho máma byla opravdu netvor. Byla Volturiová. Na druhé straně dopisu stálo:

Druhého srpna v Itálii. Heidy Volturiová.

Jeho máma byla lovec lidí. Možná z donucení, ale přece. Zvědavě na mě koukal. V jeho očích bylo vidět, jak je vyděšený z mé reakce na ten dopis.

„Mathewe?“ zeptala jsem se ho tiše.

„Vím, co chceš vědět Bello. Nevím, co to znamená,“ tiše vzdychl.

„Připomíná mi tě.“ Tohle jsem nečekala. Mathew měl v tváři láskyplný výraz. Miloval svou nestvůrnou matku. Miloval by ji, i kdyby věděl co je zač? Nelíbilo se mi, že mě k ní přirovnává. Já jsem byla hodná.

Ale ona taky.

Připomněl mi hlas v mé hlavě a já nevědomky přikývla.

„Byla krásná, že?“ zeptala jsem se najednou a Mathew na mě překvapeně koukl.

„Jak to víš? Nic krásnějšího jsem neviděl. Byla ještě krásnější, než tvá rodina. Byla skoro stejně krásná jako ty,“ složil mi kompliment a já se usmála. Na Heidy jsem určitě neměla.

„Myslím, že se jí podobáš.“ Nebyla to lež. Když jsem si představila Heidy, dokázala jsem si vybavit některé jejich společné rysy.

„Děkuju, Bello,“ koukl na mě vroucně a malinko se začervenal.

„Opravdu ničemu z toho dopisu nerozumíš?“ začala jsem vyzvídat. Zdálo se mi to potřebné.

„Nechápu vůbec nic. Například ty narážky o mrtvém srdci a o tom, že nechce, abych se o ní dozvěděl. O tom, že jsem vzácný,“ Mathew zamyšleně koukal do lesa. Na malinkou chvilku jsem se zamyslela.

Mrtvé srdce má, protože je upír. Heidy nechce, aby se o ní Mathew dozvěděl kvůli její přeměně. Nebyla tak zkušená v sebeovládání, jako Cullenovi. A potom, Mathew musel mít talent, o kterém Heidy věděla. Proto by se měl radši držet dál od Evropy, jestli chce zůstat člověkem.

„Víš, když jsem tě prvně uviděl s celou tvou rodinou, přemýšlel jsem, jestli s mojí mámou nemáte společného něco víc, než jen podobu,“ zamyšleně na mě koukal. Trochu mě jeho úvaha vyděsila.

„Mathewe, podle mě bys jí neměl hledat,“ šikovně jsem se vyhnula upírskému tématu. Kvůli tomu, že jeho máma je upír, nemusí být i on. Nemusí si zničit život.

„Vím, přála si to, a proto jsem ji taky nehledal.“

„Vidím, že jsi z toho smutný. Ale je to její přání a možná je to tak lepší. Tomu dopisu možná rozumím víc, než ty,“ možná jsem to neměla říkat.

„Opravdu? Co například chápeš?“ A je to tady, pomalu jsem vydechla.

„Já nevím, co přesně. Ale občas se mi to zdá pochopitelné. Je to divné.“ Kdybych mohla, byla bych červená až za ušima.

„To je teda divné,“ Mathew se pobaveně usmál.

Jak jsem se bála, že s ním budu sama. A teď se mi zdál hrozně milý a hodný. Chtěla jsem s ním být ještě aspoň chvíli. Nechtěla jsem se vrátit zpět k mé bolesti. Pro chvíli s Mathewem, bych udělala cokoliv, a tak jsem se ho něco musela zeptat.

„Chceš se mě ještě něco zeptat?“ ušklíbla jsem se na něj a on se usmál.

„Najednou se ti líbí být v mé přítomnosti?“ zdál se překvapený a vesele se usmíval. Úsměv mu hrozně slušel.

„Nečekala jsem, že jsi tak milý a já nevím. Prostě je mi s tebou dobře.“

„I když tě otravuju mými starostmi?“ pobaveně se usmíval.

„Mně to nevadí. Opravdu. Aspoň uteču od těch svých,“ chtěla jsem nenápadně třísknout svou hlavou do nějakého kmenu. Ale já bych z toho otřes mozku neměla. Spíš stromu by se už tak dobře nedařilo. Chtěla jsem být s Mathewem. Nejen proto, že byl milý a bylo mi s ním dobře. Chtěla jsem s ním být taky proto, abych nemyslela na Edwarda. A teď se mě Mathew zeptá na má trápení.

„Nemusíš mi o tom říkat, jestli nechceš.“ Potichu jsem koukala do lesa.

„Ale věř mi, že se ti uleví. I mně se ulevilo, když už nejsem na svou starost sám,“ snažil se mi pomoct. Pořád jsem němě zírala do lesa a neodpovídala mu.

„Tak já tedy půjdu,“ řekl najednou. Šokovaně jsem vyskočila.

„Ne, Mathewe, nechoď!“ řekla jsem rychle a on se ušklíbl.

„Chci si s tebou ještě povídat,“ přiznala jsem. Mathew si vedle mě sedl a chytl mě za ruku. Trošku jsem se bála jeho reakce na mou pokožku.

„Stejně studené, jako ta mámina,“ poznamenal celkem tiše. Lidské uši by to neslyšely. Ale já to slyšela, jako kdyby křičel a trošku mě to děsilo. Jak dlouho bude trvat, než Mathew zjistí, co je jeho máma? A co jsem já? Chtěla jsem to ututlat, a tak jsem se pustila do mého příběhu. Mathew hned zvážněl.

„Předminulý týden, když jsme spolu obědvali, Edward utekl. Pamatuješ?“ zeptala jsem se ho a on přikývl.

„Víš, on jel k našim známým na sever. Carlisle tam má blízkou rodinu. Teď tam ovšem žije jenom jedna členka rodiny. Jmenuje se Tanya.“ To prokleté jméno jsem vyslovila hrozně jedovatě. Měla jsem chuť jí roztrhat.

„Pokračuj, prosím,“ řekl Mathew a já pokračovala.

„Po týdnu bez Edwarda jsem tam jela. I když mi Alice říkala, že to dělat nemám, nastartovala jsem auto a jela za ním. Bylo mi po něm smutno a bála jsem se o něj. Když jsem tam přijela, Edward v jejím domě nebyl. Šla jsem na jednu louku, o které mi říkal a schovala se do trávy. Asi po dvou minutách čekání, jsem uviděla tu prokletou ženskou. Skočila na Edwarda a...“  víc jsem nemohla. Zavzlykala jsem a hlavu sklonila do dlaní.

„Víš, já ho hrozně miluju. A bojím se, že mě teď prostě opustí. Že mě nebude chtít. Víš, já bych ho nechala, chci aby byl šťastný. Ale prostě mě děsí ta představa života bez něj,“ vzlykala jsem dál a Mathew mě objal.

„Já tě chápu Bello. Zeptala ses ho na to? Pochopil jsem, že neví o tvé návštěvě.“

„Ne. Všichni mi říkali, že mi to vysvětlí, ale já jsem nechtěla. Dnes jsem Jacobovi slíbila, že s ním promluvím. Ale v jídelně prostě...“ opět jsem zavzlykala. Mathew přitiskl svou tvář do mých vlasů. Jeho teplá kůže mě uklidňovala a zároveň malinko vzrušovala. Šokovaně jsem si uvědomila, že ho opravdu mám ráda.

„Bello, dej si to vysvětlit. Bude to lepší. Neviděla si konec že? Nevíš, jak reagoval.“ Mathew mě uklidňoval a já po chvíli přestala vzlykat.

„Díky,“ špitla jsem a Mathew kývl hlavou.

„Vždyť není zač. Ty jsi mě taky vyslechla.“ Vzpomněla jsem si na Heidy a jejího syna. Chtěla jsem Mathewa aspoň trošku utěšit, ale netušila jsem jak. Když se dozví o upírech, bude to jenom horší. Volturiovi by si určitě našli záminku, aby ho získali.

„Na co myslíš?“ zeptal se mě najednou. Připomněl mi tím Edwarda. Ten se taky tak ptával, dokud jsem neuměla pozvednout štít. Bolest nepřicházela, a tak jsem mu mohla odpovědět.

„Na tvou mámu,“ špitla jsem a on sebou cukl.

„Co mám dělat?“ zeptal se najednou.

„Prožij šťastný život a matku nehledej, jak si přála,“ jemně jsem ho pohladila po ruce. Vesele se ušklíbl.

„Ty bys Edwarda hledat nešla, kdyby to bylo jeho přání?“ zeptal se šibalsky a oči se mu rozsvítily.

„To je něco jiného,“ řekla jsem mu, ale nesouhlasil.

„Je to to samé,“ přesvědčoval mě a pořád se u toho chechtal.

„Není!“ zakřičela jsem a postavila se na nohy.

„Proč jsi tak vybuchla?“ zeptal se mě se smíchem v očích.

„Nelíbí se mi, že Edwarda porovnáváš s Heidy,“ vysvětlila jsem mu a náhle se mi rozsvítilo. Plácla jsem se rukou přes pusu. Moji chybu už jsem zpět vrátit nemohla.

„Heidy? Jak to víš?“ vykulil oči a smích byl ten-tam.

„Ten dopis,“ špitla jsem a Mathew ho rychle otočil na druhou stranu.

„Heidy Volturiová?“ vyděšeně se na mě koukal.

„Proč, sakra Volturiová?“ vyptával se mě a já zavřela oči.

„Jak to mám vědět?“ zeptala jsem se ho, i když bylo pozdě.

„Ty jí znáš!“ zakřičel najednou a roztřásl se zlostí.

„Ne, Mathewe! Ne! Uklidni se!“ křičela jsem na něj, jako kdyby byl vlk a ne člověk. Byla jsem už pěkné zblblá.

„Bello? Ty ses pomátla?“ zeptal se mě s úsměvem, ale oči měl pořád vážné.

„Promiň. Chovám se jako debil,“ uculila jsem se na něj. Doufala jsem, že už se mě nic ptát nebude.

„Odkud ji znáš?“ zeptal se už pokojněji a já si povzdechla.

„Myslím, že jsem jí už jednou potkala. Ale nevím, jestli to byla ona.“ Byla jsem si jistá, že bude chtít znát celý příběh o mé návštěvě ve Volteře. Taky jsem se mu ho chystala říct.

„Víš, co chci slyšet,“ řekl krátce a povzbudivě se usmál.

„Bylo to pár let  zpátky. Edward odjel do Itálie a já s Alicí jsme jeli za ním. Edward náš čekal pod takovými hodinami, a když jsem k němu doběhla, abych ho objala, zjevili se v uličce dva páni. Po chvíli přišla i Alice a ještě jedna paní. Se svými společníky nás pozvali na prohlídku jedné památky. Procházeli jsme mnoha sály a dveřmi. Když jsme už odcházeli spolu s našimi průvodci, objevila se další skupinka lidí, kteří šli na oběd a prohlídku. Vedla je tvá matka. Byla tam jako průvodkyně. Jeden chlapík, který šel s námi, řekl, že mu má nějaký oběd nechat. Oslovil jí jménem Heidy. Až teď jsem přišla na to, že se jí celkem podobáš. A shoduje se taky to, že je v Itálii. Od té doby jsem ji neviděla,“ řekla jsem Mathewovi, který visel na mých ústech. Příběh z Voltery jsem trošku pozměnila, ale řekla jsem mu pravdu. Bylo to takhle. Jen jsem opomenula tu upírskou část. Edward tam taky nebyl zrovna na výletě. A k obědu se nepodávalo maso, ale nevinní turisti.

„Jak vypadala?“ zeptal se mě.

„V té chvíli, když jsem ji uviděla, jsem si pomyslela, že je to ta nejkrásnější osoba na světě. Vypadala mladě a byla přenádherná,“ upřímně jsem mu vysvětlila moje dojmy z Heidy, které byly pravdivé.

„Vypadala šťastně?“ zeptal se Mathew a smutně svěsil hlavu.

„Vypadala opravdu šťastně. Ale zdálo se mi, že jí něco trošku chybí.“ Mathew zvedl hlavu a usmál se na mě.

„Když je šťastná, nebudu ji hledat. Má svůj život a já jí budu mít navždy rád. Nechce, aby jsem ji hledal a já slib splním. Ale Bello, myslím, že je řada na tobě splnit slib.“

„Jaký?“ zeptala jsem se udiveně a Mathew se pousmál.

„Edward,“ řekl jenom jedno slovo a já si vzpomněla na to, že si to musím nechat vysvětlit a odpustit mu.

„Díky, Mathewe. Víš, myslím, že tě mám opravdu ráda. A taky budu ráda, když budeme kamarádi.“ Mile se usmál.

„Před týdnem jsi říkala něco jiného.“

„To ano, ale dost se změnilo. Jestli nechceš...“ Mathew mě však nezklamal.

„Chci, já tě taky mám rád. A taky budu rád, když mi zavoláš, jak to s Edwardem dopadlo. Pozval bych tě na večeři. Popovídáme si.“ Moc se mi líbila ta představa, a tak jsem přikývla.

„Děkuju, Bello. Moc jsi mi dnes pomohla. Budu ti za to vděčný navždy.“

„Raději do smrti,“ ušklíbla jsem se nevině. Nechtěla jsem, aby byl vděčný navždy. Navždy by mohl být vděčný jenom v případě nesmrtelnosti.

„Navždy,“ opravil mě a šibalsky se usmál.

„I já ti děkuju,“ řekla jsem a on mávl rukou. Přistoupila jsem k němu blíž a na chvíli jsem zaváhala. Pak jsem si uvědomila, že to zvládnu a políbila jsem Mathewa na tvář. Ten hned začervenal a sklátil se k zemi.

„Páni, nechci si radši ani představit, co by se se mnou stalo, kdybys pokračovala. Nejspíš bych omdlel,“ Mathew se radostně usmál.

„Jsem rád, že jsme přátelé. Tyhle přátelské polibky bychom si mohli dávat častěji, co ty na to?“ ušklíbl se a mrkl na mě. Musela jsem se zasmát.

„Neboj, Bello. Jen kamarádi,“ řekl a já přikývla. Mathew mi nějak začínal přirůstat k srdci. Najednou se ke mně naklonil a něco mi pošeptal. Radostně jsem vyskočila a dala mu na červené tváře ještě dvě další pusy.

„Díky, Mathewe!“ zakřičela jsem na něj a utíkala směrem hlouběji do lesa za mým dávnějším snem.

Tak a mám na vás otázku. Buď bude mít Vycházející slunce jenom 15. kapitol a s Mathewovou mámou se trápit nebudeme. Ovšem, kdybyste chtěli (vše závisí na vašich komentářích) mám vymyšleno pokračování, ve kterém se trošku budeme věnovat Heidy a Mathewovi. Takže je to na vás. Heidy s Mathewem (mělo by to být kolem 30 kapitol) a nebo 15 kapitol a konec? :D...  Už v jedenácté kapitole jste se k tomu vyjadřovali a myslím, že odpověď je asi jasná :D... Naprosto jste mě ohromili těmi 18 komentáři, a teď nejspíš už nikdy nebudu spokojená, když od vás dostanu jen 6 komentů. :D... Snad se budete snažit mě nezklamat :D... Takže, moc by jsem vám chtěla poděkovat za to překvapení a potěšení. Doufám, že ta zápletka se vám zatím líbí :D... uvidíme, jak to bude dál :)

Autor: Puccinka10 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vycházející Slunce - dvanáctá kapitola: