Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vycházející Slunce - čtvrtá kapitola

30.01.2010 (16:00) • Puccinka10 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1370×

„Půjdeš do komory, Emmette!“

Jeli jsme po dálnici. Na ceduli stálo: New Hamshire 1000 km. Nespokojně jsem zamručela. I když Edward jel asi 290 km/hod, a to už zpomaloval, byla jsem z té dálnice už unavená. Renesmee, která trvala na tom, že pojde v autě s námi, měla hlavu položenou na Jacobově rameni a spokojně si pochrupovala. O Jacobovi se nedalo říct, že pochrupuje, on prostě chrápal, až se auto třáslo. Jinak se to nedalo nazvat. Edward každou chvíli vrčel. I když Jacob dělal Edwardovy naschvály, za svoje sny nemohl. A Nessie taky ne. Edward se na silnici ani nekoukal. Většinou se koukal na mě a vesele se usmíval. Do té doby než si Jacob něco spokojně zamumlal. Edward zaťal ruce v pěst, až jsem začínala mít obavy, že ten volant jednoduše urve.

„Co se děje? Jacob?“ zamumlala jsem potichoučku. Bylo mi jasné, že on to slyšel.

„Kdyby Jacob.“ Zamručel Edward. Stáhl obočí a chytil volant ještě pevněji. Přemýšlela jsem, co se bude dít, až ho opravdu utrhne.

„Jacobovi bych aspoň mohl utrhnout hlavu. Ale Nessie jí trhat nebudu.“  Řekl a zase zamručel. Takže tentokrát to nebyli Jakovy sny. Ať se Nessie zdálo co chtělo, (a já jsem vůbec netoužila vidět o čem se jí zdá) spokojeně se usmívala a tulila se k Jakovi. Rozprostřela jsem okolo Nessie a Jacoba svůj štít.

„Lepší?“ zeptala jsem se ho a on se na mě vděčně podíval.

„Díky Bello.“ Poděkoval krátce a usmál se na mě.

„Stačilo říct.“ Zašeptala jsem a začala si hrát s úložným prostorem, který byl vpředu před spolujezdcem. Pořád jsem ho otvírala a zavírala. U toho jsem přemýšlela. Baseballová noc byla perfektní, o tom nebylo pochyb. Dokonce jsme kvůli ní jeli o den později. Emmett měl opravdu vtipné narážky, a tak jsem byla ráda, že s námi nejede v autě. Narážky bude mít pravděpodobně ještě nejmíň dva měsíce. Nebo spíš roky? Dost mě to štvalo, ale moje myšlenky týkající se Emmetta jsem radši vypustila z hlavy. Teď jsem měla hlavu plnou starostí, které nastanou zítra, nebo spíš dnes. Bylo už půl páté ráno. Nerada jsem to přiznávala, a vlastně jsem to ani nepřiznala, ale poprvé v životě mě děsila škola. A to ukrutně. Bála jsem se všech těch pohledů, všech těch řečí. Bála jsem se o Nessie a o Jacoba. A taky o Edwarda. Mělo být zamračeno, takže do školy jít můžeme. Napadlo mě, že teď nebudeme tak nápadní. Jacob a Ness můžou chodit do školy i za slunce. Moje myšlenky byly přetrženy, když Edward náhle zastavil. Já jsem se pořádně lekla, takže se nikdo nemůže divit, že jsem ty dvířka úložného prostoru jednoduše utrhla. Edward se jen zasmál mému provinilému výrazu. Myslela jsem si, že zastavil kvůli Jacobovi a Ness, ale usmíval se, takže ho něco potěšilo. Samozřejmě že já. Vystoupil z auta a otevřel mi dveře. Jemně šťouchl do Nessie, která se hned zbudila. Do Jacoba  nešťouchl zrovna jemně, ale Jacob se taky vzbudil.

„Příjemné probuzení, co pijavice?“ zamumlal a ospale vylezl ven z auta.

„Takové, jaké si zasloužíš,“ tiše se zasmál Edward. Přistoupil ke mně a objal mě.

„Vítejte doma,“ řekl krátce. Vyjeveně jsem se dívala na dům, který stál před námi. Vůbec mě nepřekvapilo, že se podobal tomu ve Forks. Byl bílý, starý a krásný samozřejmě. Trošku jsem sebou cukla, když z aut, které právě přijeli, vylezlo šest upírů. Alice vylezla ze svého Porshe rychlostí blesku, ani nezavřela dveře, a uháněla do domku. Edward si odfrkl. Za chvíli jsem viděla Alici, jak nám mává z velkého okna na poschodí.

„Tohle je můj a Jazův pokoj a nikdo mě z něho nedostane.“ Křičela radostně a já jsem se zašklebila. I když se mi ten výhled líbil, nechtěla jsem ani pomyslet na tu šatnu která by mě tam čekala, kdybych tam chtěla bydlet. S Forks jsem se loučila nerada, ale s mou šatnou jsem se rozloučila velmi rychle a radostně. Ta mi určitě chybět nebude. Edward mě najednou popadl do náruče a já si stihla všimnout, že nejen my jsme běželi do domku. Jenom Nessie a Jacob tam stály jako dvě ztracené, spadlé hrušky a udiveně se na nás koukali. Edward se mnou vyběhl do prostředního patra, naproti pokoji kde byla Alice a posadil mě na postel. Slyšela jsem, jak Rosalie nadává Emmettovi.

„Ty nemehlo, teď mají ten pokoj oni.“ Syčela na něj.

„Ale zlato, jsou tady ještě i jiné velké pokoje, které můžeme společně obývat nebo ne?“ ptal se jí Emmett se smíchem.

„Já už mám svůj pokoj vybraný. Ale kde budeš ty, to opravdu nevím. Nejspíš v komoře,“ zachechtala se a vyběhla po schodech nahoru. Edward a já jsme se taky rozesmáli při pohledu na Emmetta, jak stojí na chodbě a vypadá jako ztracené štěně.

„Brácho, komora je tamtím směrem,“ zasmál se Edward a Emmett smutně svěsil hlavu.

„Abych se nenastěhoval k vám, Edwarde,“ řekl a usmál se na mě.

„Ani náhodou Emmette!“ zasmála jsem se a Emmett šel hledat domov někam jinam. Edward mě políbil a společně jsme si prohlíželi náš pokoj. Byl tmavě modrý. Jednu stěnu pokrývaly police a druhou obrovská bílo – modrá postel. Nad postelí visel obraz a po jeho boku byly dvě malé knihovničky. Další zeď byla celá prosklená a na zemi ležel bílý koberec. Hned vedle dveří do pokoje stála skříň a já si spokojeně oddechla, protože byla normální velikosti. Tenhle pokoj se mi ohromně zamlouval. Edward se usmál, přitiskl si mě k sobě a společně jsme šli prozkoumat další části domu. Alice si spokojeně vybalovala ve svém kanárkově žlutém pokoji s tmavě hnědou podlahou a spokojeně se na nás usmívala.

„Bello hned jak si vybalíme a skončíme ve škole, půjdeme nakupovat. I s Renesmee a Rosalie. Esme nemá nákupy moc ráda,  takže jí necháme doma,“ zazpívala a já nechápala, proč mě zařadila do skupiny těch, kteří rádi nakupují. Já mezi ně opravdu nepatřila. Nechtělo se mi protestovat, a tak jsem přikývla. Alice radostně vyskočila, jako kdybych jí řekla kdovíjakou úžasnou novinu a objala mě.

„Už se těším, Bello!“ zaštěbotala a vběhla do kuchyně, která byla spojená s obývákem. Před Rosaliiným pokojem seděl Emmett se svěšenou hlavou. Líně klepal na dveře a každých 10 vteřin vzdychl. Když jsem se ušklíbla, Emmett na mě koukal, jako kdyby mi přeskočilo.

„Nic tady není k smíchu, víš? Já jsem opravdu smutný manžel a čekám na odpuštění od toho rozkošného stvoření, které je za dveřmi,“ vyhlásil smutně a líně zaklepal.

„Nikdo není doma!“ ozvala se Rosalie.

„Návštěvy přijímám každý čtvrtek od 15:00 do 15:05.“ Vyhlásila a zašklebila se.

„Jsem hrozitánsky smutný manžel a asi se odstěhuju do komory…“ naříkal Emmett dál a znovu zaklepal na dveře.

„Emmette, myslíš, že to má cenu?“ zeptala jsem se ho a on se smutně usmál.

„Už jsem říkal, že jsem smutný a že půjdu do komory? Tak k tomu dodám jen to, že já mám v komoře otevřené dveře non – stop a za vstup se neplatí žádné zbytečné  poplatky.“ Vyhlásil a sesunul se na zem, až se zatřásla. Edward se začal smát, a tak jsme smutného – nesmutného Emmetta nechali před Rosaliinými dveřmi a šli jsme do pokoje Jaka a Renesmee. Vůbec mě nepřekvapilo, když jsem viděla, že oni společnou postel nemají. Každý měl svojí, i když byli hodně blízko vedle sebe. Jejich pokoj byl zelený a slyšela jsem jak si Renesmee ve sprše, která byla jenom v jejich pokoji, zpívá. Jacob spokojeně odfukoval na své posteli a podle toho jak se tvářil Edward, se nejspíš chtěl taky přesunout do koupelny. Edward se přes to statečně přenesl a malinko jsme nakoukli do pokoje Esme a Carlisla.

Oni měli pokoje dva. Jeden byl Carlislova pracovna a druhý jejich ložnice. Esme seděla na posteli a ukládala oblečení do úhledných komínků.

„Bello, Alice říkala, že máš přijít do kuchyně. Chce ti vybrat něco na sebe.“ Řekla Esme a omluvně se usmála.

„Stejně se chceme sejít všichni dole v kuchyni. Neboj, Bello, Alice ti neublíží,“ řekl Carlisle s úsměvem a vstoupil do pokoje. Společně jsme běželi do kuchyně – obýváku, která byla převážně bílé barvy, a usadili se za stůl.

„Takže, Bello, modrá nebo zelená?“ vyhrkla na mě Alice se širokým úsměvem a já nevěděla co říct.

„Modrá Alice, a už jí prosím tě nech,“ řekl za mě Edward a já mu poděkovala úsměvem. Jestli Alice začne rozebírat každou část mého oblečení, tak nejspíš uteču.

„Jedině,“ zamumlala Alice a zamyslela se. V hlavě měla seznam, na kterém byli všechny její 3D panenky dokonale oblečené do značkových, drahých a podle ní i krásných věcí.

„Myslím, že jsme se dohodli co se školou, takže to už probírat nebudeme. Můžete se začít připravovat, za půl hodiny vyrážíte,“ oznámil na Carlisle s úsměvem a já mu záviděla, že do školy už nemusí.

„Za 29 minut a 53 vteřin.“ Oznámila Alice, jako kdyby záleželo na každé vteřině.

„Počkat, kde je Emmett?“ zeptal se najednou Jacob. Jasně že mu chyběl. Neměl koho provokovat. Když jsem se rozhlédla a nikde ho neviděla (a kupodivu ani neslyšela), začala jsem mít obavy.

„Rose?“ zeptal se jí Jasper a Rosalie jen pokývala hlavou.

„Naposledy jsem o něm slyšela, když neúnavně klepal na dveře a říkal něco o hrozně smutném manželovi a o komoře. Potom ho to přešlo a už byl ticho,“ řekla Rosalie se smíchem, ale hned na to zvážněla.

„Kde sakra je?“ ptal se Jasper a chichotal se u toho.

„V komoře.“ Vyprskla Nessie a hned na to se začala smát. Běžela jsem se smíchem ke komoře a otevřela dveře. Na zemi ležel Emmett, pod sebou měl peřinu a pod  hlavou polštář.

„Co se děje? To už si upír ani nemůže na chvilku odpočinout? Jsem hrozně smutný manžel. A návštěvní hodiny jsem pozměnil, takže mě nechte na pokoji, jasný?“ řekl smutným hlasem a Rosalie se postavila od stolu.

„Hle, to jde ta krásná žena, která mě opustila a které se žádná krása na světě nevyrovná. Jsem tak hrozně smutný manžel…“ naříkal vesele dál. Rosalie se postavil před komoru a zvedla jedno obočí.

„Krásná žena tě přišla navštívit a oznamuje ti, že dnes večer můžeš spát u její postele. Ale jestli se ti to nelíbí, tak můžeš ležet i v komoře. Žádný problém,“ zasmála se Rose a Emmett se na ní díval, jako kdyby ji viděl prvně v životě. Vesele se zasmál.

„Milá, krásná ženo, si překrásná, a tak jdu skolit na tvou počest aspoň 5 grizzlíků, protože mám hlad jako vlk a mám takovou žízeň, až se mi z toho točí hlava.“ Zasmál se Emmett a Rosalie se na něj naoko naštvaně podívala.

„Zítra budeš ležet v komoře, ty grizzli!“ zašklebila se na něj a Emmett vybuchl.

„A ty se mnou!“ zasmál se a přitáhl si Rose k sobě na zem. Vášnivě jí políbil a Edward radši šel na druhou stranu pokoje.

„Pořád vás slyším! Buďte ticho!“ zuřil. Emmettovy a Rosaliiny představy museli být velice živé. Emmett se od Rose odtrhl a se smíchem poznamenal.

„Ale když vy chcete...“ zasekl se, protože jsem mu naštvaně plácla rukou přes pusu.

„Půjdeš do komory!“ zavrčela jsem a Emmett si zuboženě lehl na zem.

„Ještě, že mám tebe Rosalie, nikdo mě tady nemá rád, všichni chtějí, abych byl v komoře,“ řekl zase smutně. Jacob se zašklebil.

„Tak to tedy ne kamaráde. Co když bude mít Nessie v noci hlad a bude si chtít jít pro něco do komory a ty tam budeš s Rosalií, i když pochybuju, že je ta komora dost velká, a ona se lekne? To teda ne!“ mumlal Jacoba. Edward se zasmál.

„Když bude mít hlad Nessie, nebo ty?“ zeptal se ho pobaveně a Jacob pokrčil rameny.

„Není to jedno?“ zeptal se a zašklebil se.

„Děcka, čeká nás škola, takže se jděte převlíknout do šatiček které vám nachystala moje krásná a talentovaná Alice,  za 4 minuty a 2 vteřiny ať jste tady.“ zašklebil se pro změnu Jasper a všichni jsme se zasmáli. Vyběhla jsem do našeho pokoje a na posteli byli nachystané tmavěmodré, úzké rifle, modré tričko na ramínka a šedivý kabátek.

„Alice, díky za ty rifle. Aspoň něco.“ Zašklebila jsem se na ní. Už měla oblečené své, po kolena dlouhé šaty a pod nimi úzké a černé kalhoty.

„Není za co, Bello. Věděla jsem, že se ti to bude líbit,“ usmála se vesele a nadšeně vyskočila. Jasně, že věděla, že budu vyvádět, když mi dá něco moc elegantního, anebo něco, co se mi nelíbí. Například ty miminkovsky růžové šaty, které visely v mé staré skříni úplně vzadu. A já tu skříň, kde bylo mnoho děsivého oblečení, obcházela velmi zdaleka.

„A to nejlepší nakonec!“ zatleskala a vytáhla z mé skříně lodičky na úzkém a vysokém podpatku. Vyděšeně jsem ustoupila o krok dál. Vůbec se mi nelíbilo, kam směřují Aličiny představy, i když to oblečení co mi vybrala, se mi líbilo. Dokonce i ty boty. Ale nebyly to boty pro mě.

„Alice…“ zamručela jsem, ale ona si nedala říct a už mi je nazouvala.

„Teď si perfektní!“ vyhlásila a ještě jednou si mě přeměřila pohledem. Renesmee šla opatrně, velmi opatrně po schodech dolů. Jí Alice nenavlíkla podpatky. Dala jí balerínky. Oblíkla jí do bílých šatů, které jí nesmírně seděly a pod to jí dala úzké černé kalhoty skoro stejné, jako měla Alice sama. Nessie vypadala krásně. Hned za ní šel vyjevený Jacob v černém tričku a riflích.

„Kde máš moje oblečení?!“ zasupěla Alice naštvaně.

„Jó, kde máš garderóbu?“ ptal se Emmett, oblečený v bílých kalhotách a v bílé mikině.

„Vypadal jsem jak debil, tak jsem si oblíkl tohle a Ness mi to pochválila. Prej vypadám krásně.“ Chraplavě se zasmál. Nessie k němu přistoupila, dala mu pusu na tvář a on jí objal.

V tom přišel Edward v bílém tričku a černých kalhotách, v ruce měl světle černý kabát. Alice znova zasupěla.

„ Sakra co sis to oblíkl, Edwarde? S Jacobem se ještě smířím, on je debil od přírody, ale ty?“ supěla.

„Hej!“ Uraženě zvolal Jacob a Jasper se zašklebil.

„Řekl bych ti, že to tak nemyslela, ale myslela to tak kamaráde, takže... Alice, zlato, vypadají všichni perfektně tak to nech tak, dobře?“ zašeptal Alici do ucha a Alice se uklidnila. Jakpak by ne.

„Jaspere, přestaň s tím ovládáním emocí! Já nechám toho orangutána Jacoba a narušeného Edwarda oblečené jak chtějí. Kašlu na ně!“ zaskučela a přitiskla se k němu. Jacob a Edward se zasmáli a společně jsme začali nasedat do aut. Rosalie jela s Emmettem ve svém M3 a Alice s Jasperem si vzali Porshe.

„Opravdu nenápadné,“ zamručela jsem, když jsem je viděla nasedat.

„Jacobe, sakra kam se ženeš? Hezky do Volva a hned!“ zakřičela jsem na něj, když se hnal k mému Ferrari. Skoro se u toho zabil, protože přeskakoval různé kabely a auta. Zklamaně se na mě podíval a jako poslušný chlapec nasedl do Volva.

„Jedni v Turbu, druzí v M3 a my ve Volvu. To je trapas, to nepřežiju!“ skučel a zakrýval si oči rukama. Renesmee se zasmála a utěšovala ho.

„Příště přijdeme pěšky a uvidíš, jací budeme machři!“ smála se mu. Edward a já jsme se zasmáli taky a vyrazili jsme vstříc dobrodružství. Nebo spíš pohromě.

Shrnutí mojich povídek :)

Autor: Puccinka10 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vycházející Slunce - čtvrtá kapitola: