Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vycházející Slunce - čtrnáctá kapitola

21.02.2010 (16:30) • Puccinka10 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1273×

Alice dávala do auta tisíce nákupních tašek a já neměla daleko ke mdlobám. Poprosila jsem Alici, aby se mnou šla nakupovat, to ano. Ale chtěla jsem koupit asi jen pět věcí, které jsem nutně potřebovala. Pět, ne pět set! Alice se nadšeně usmívala a vtáhla mě snad do každého lepšího obchodu v tomhle prokletém obchodním domě.

„To bylo perfektní, Bello, že? Ty šaty jsou ohromné!“ zpívala nadšeně a já protočila oči.

„Buď ticho, Alice. Tak malá a tak otravná!“ řekla jsem Edwardovu oblíbenou větu, kterou celá rodina používala velmi často. Pravdivou větu.

„Ale Bello,“ usmála se na mě a pokračovala „bude to perfektní! Když se my dvě dáme dohromady…“

„Tak vznikne velmi obávaná a nebezpečná kombinace,“ zívl Jazz, který se nějak záhadně dostal na zadní sedadlo. Alice ho ignorovala a pokračovala ve svém monologu.

„Všechno bude perfektní. Já a Rose tě hezky učešeme a společně všechno přichystáme. Musím uznat, že ten nápad je přenádherný. Jsem z něj snad nadšenější než ty! Vlastně…“ Samozřejmě, že se pro něj hned nadchla, když souvisel s nakupováním a plánováním. A byla nadšenější, neměla jsem totiž tu sílu ji odmítnout, když se zjevila celá rozzářená ve dveřích a začala mi říkat všelijaké návrhy. A popravdě mi i pomohla, ale samozřejmě to trošinku přeháněla. Trošku dost.

„Alice, díky. Myslíš, že to dopadne dobře?“ ptala jsem se jí dneska už asi po desáté.

Alice protočila oči. „Všechno bude v pořádku. Neboj se pořád!“ Začínala mi lézt na nervy.

„Buď konkrétnější!“ zasupěla jsem na ni a najednou ucítila klid.

„Jaspere!“ řekla jsem varovně a on se uchechtl.

„Bello, řeknu ti jenom, že to skončí krásně a to je vše. Nech se překvapit.“ Jenom Jasperova schopnost a omezený prostor v autě mi bránili v tom, abych Alici něco udělala.

„Jestli na to budete myslet, tak uvidíte!“ pohrozila jsem jim prstem a oni se rozesmáli.

„My dnes odcházíme na krátký zdravotní výlet. Nemusíš mýt obavy z našich myšlenek,“ vysvětlila mi Alice. Něco nesedělo. Věděla jsem, co je to za výlet a nevyjadřovala se k tomu. Bylo to tak lepší.

„Ale doma budete!“ nervózně jsem žmoulala můj dlouhý, bílý kabátek, kombinovaný s úzkými, černými kalhoty. Alice mě odmítla vpustit do obchodního domu v riflích a staré bundě. Říkala, že ji musím reprezentovat. Jako kdyby mě oblíkala do kostela a ne do obchodního domu. I když pro Alici kostel a obchodní dům byli asi to samé.

„Vlastně, Bello… Vystupuješ!“ oznámila mi Alice a šikovně otevřela dveře. Vystoupila jsem a ona mi ještě stihla zamávat. Pak už tu nebyla. Vzala jsem do ruky telefon.

„Alice?“ zeptala jsem se jí mile.

„Co zas?“ nějak nebyla nadšená z mého hovoru.

„Nechtěla jsi mě česat?“

„Nechtěla bys mě nechat na pokoji?“ zeptala se se smíchem.

„Jsi ohromně milá,“ poznamenala jsem a čekala, až ji její oblíbená činnost přemůže.

„Na stole jsem ti nechala pokyny. Zvládneš to i sama. Tak se neboj. Tvoje věci vyhodíme tam,“ řekla vesele a zavěsila.

Tenhle telefonát nebyl však ani zdaleka poslední.

„Alice, kde mám všechny věci?!“ ptala jsem se a slyšela, jak Jazz v pozadí nadává.

„Bello,“ zasténala Alice a pak pokračovala „všechny věci jsou na místě! Vždyť jsem ti to říkala!“ zakřičela do telefonu a já zaslechla ještě žblunknutí. Zdravotní výlet u jezera? Milé.

Alici jsem ovšem pokoj dát nemohla. Když jsem přišla na předem určené místo, málo chybělo a já bych zkolabovala. Uprostřed pokoje bylo na hromadě naházených snad milión věcí, které jsem se chystala použít. Ale znovu jsem volala Alici. Neuměla jsem si představit, jak to zvládnu sama.

„Alice?“ ptala jsem se trošku ustrašeně.

Ta si jenom vzdychla a naslouchala mému problému.

„Já ti tam pošlu pomoc. Ale telefon ti už zvedat nebudu!“ naštvaně ho položila. Sedla jsem si na zem pod tu horu věcí a naříkala. Tohle do setmění nestihnu! Lesem se ozývalo veselé zpívání a šíleně mě to štvalo. Jak si někdo může zpívat, když mě je do pláče?!

Z lesa se vynořil Emmett a vyvalil očiska na tu obrovskou hromadu.

„Ale Alice říkala, že je to jen pár věcí!“ vydechl zděšeně a já se mořila myšlenkami.

„Alice neposuzuje velkosti normálně. Pro ní je tohle malá a zanedbatelná hromádka,“ vysvětlila jsem mu a Emmett se zašklebil.

„Nuž dobrá. Jaký je tvůj plán?“ zeptal se ochotně a já vykuklila oči. Emmett je ten pomocník? Tak to se můžu rovnou sbalit a jít domů.

„Emme, nic proti tvým schopnostem ale…“ začala jsem nejistě a Emmett zvedl obočí.

„Zvládnu to Bello. Neboj,“ zašklebil se nakonec. Zjevně mě nepochopil. Já věděla, že to zvládne. Ale nakonec to bude vypadat úplně jinak, než původně a lesem se bude nést hromový smích. Jen tak 6 hodin v kuse.

„Ach jo,“ povzdechla jsem si a Emmett vypadal, že mi chce dokázat svou poslušnost.

„Tak? Do čeho se pustíme?“ zeptal se velice ochotně, až jsem raději couvla. Zasmáli jsme se a pak Emmett začal zmenšovat hromadu.

zzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzz

O dvě hodiny později

„Teda Emmette, já musím říct, že se ti to povedlo!“ S obdivem jsem koukala na čarovnou louku, kolem které bylo rozestavěno snad milión svíček. Až bude tma, bude louka ještě kouzelnější.

„Díky. Co s tím zrcadlem?“ zeptal se náhle a ukázal na zrcadlo 5x5m, které mi od Rose půjčila Alice.

„Emme, je Rose doma? Alice říkala, že mě učeše a tak...“ Emmett k mému zděšení zakroutil hlavou.

„Rose o tom něco říkala, ale pak odběhla pryč s Esme. Myslím, že křičela něco v tom smyslu, že tě mám učesat já. Blbost co?“ zasmál se hurónským smíchem a já skoro znovu odpadla. Bylo by to už asi po třetí za tenhle nezaplatitelný den. Blbost. To je pravda. Ale Rosalie to myslela smrtelně vážně. Tím jsem si byla jistá.

„Blbost,“ zopakovala jsem a Emmett vystrašeně koukal.

„Ona to myslela vážně, že?“ ptal se najednou panicky a já přikývla.

„Že já se nechal uplatit!“ naříkal najednou. Přestal, když si všiml mého pohledu.

„Alice mi slíbila, že když ti pomůžu, neřekne Rosalii o…“  najednou se zasekl. Rukou jsem ho vybídla, aby pokračoval. Ale nějak nechtěl.

„Já už část vím taky, Emmette! Řeknu jí to!“ hrozila jsem mu a rty jsem tlačila k sobě. Měla jsem náramnou chuť rozesmát se.

„Nevíš to celé,“ protestoval Emmett a já jsem na něj škaredě koukla.

„Já si konec vymyslím. Mám bujnou fantazii. A Rose bude mít bujnou reakci. Být tebou, pořídím si něco odolného na sebe a všechny své oblíbené věci dám z dosahu,“ konstatovala jsem a Emmett vystrašeně vrhal pohledy k našemu domu.

„Můj autobusík!“ hlesl potichu a já se rozesmála na celé kolo. Emmett se ke mně po chvíli přidal. Vyzvídat jsem ale nepřestala.

„Když mi to řekneš, koupím ti do autobusu nové sedačky. Zase jich bude 42,“ vyjednávala jsem a u toho se dusila smíchy.

„Dobrá. Ale na přední sklo mi koupíš takovou tu pohybující se figurku Michaela Jacksona!“ zasmál se na mě a já přikývla. Tvářil se velmi nadšeně. Představa Michaela Jacksona a 42 sedaček ho očividně těšila.

„No víš,“ začal nejistě a ohlédl se, jestli na něj někde nečíhá Rosalie. Když jsem protočila oči, odkašlal si a pokračoval „ve škole máme hodně holek,“ zářivě se na mě usmál.

„Řekni mi něco, co nevím,“ zašklebila jsem se a Emmett se zhluboka nadechl.

„No a jedna taková hezká za mnou přišla před hodinou. Víš, neměli jsme společné hodiny s Rosalií. Ta panenka mi řekla, že jí mám pomoct s nějakými krabicemi. Prý to nakázal profesor. Byla hezká a já si nenechal říkat dvakrát. Popadl jsem ty krabice a nesl je do kabinetu. Holka byla hezká, Rose se nevyrovná, jasně. Ale přesto,“ nahlas vzdychl a pokračoval.

„Měla oblečené vysoké boty na podpatcích a krátkou sukýnku. A to tričko. Páni...“ znechuceně jsem protočila oči.

„Prosím, Emmette! Nepřidávej k tomu příběhu svoje pocity,“ hlesla jsem a Em s úšklebkem přikývl.

„V kabinetu jsem položil krabice na zem a chystal se odejít. Ale to na první pohled nevinné stvoření dveře zamklo a zhaslo světlo. Potom jsem jen ucítil její úzké tělíčko na své hrudi. Mám pokračovat?“ zeptal se nejistě a já jsem zakroutila hlavou.

„Jak dlouho jsi tam s ní byl?“ zeptala jsem se a Em se zamračil.

„Asi pět minut,“ přiznal zahanbeně a já se zašklebila.

„A co jsi s ní dělal?“

„Políbila mě. Ale jen krátce,“ přiznal a přisahala bych, že kdyby mohl, červenal by se jako paprika.

„Jen?“ zeptala jsem se pochybovačně a on zavrtěl hlavou.

„Tak co?!“ ptala jsem se se smíchem, když neodpovídal.

„Vyšel jsem odtud s potrhaným tričkem a z jejího oblečení taky moc nezůstalo,“ přiznal.

„Ty jsi s ní…“ vykřikla jsem a Emmett zděšeně zakroutil hlavou.

„Zbláznila ses?! To ta pekelná stvůra začala strhávat oblečení a líbat mě! Kdyby bylo po mém, tak bych ji odhodil pryč a utekl. Já se samozřejmě odtahoval. Ale bohužel jsem neměl klíč, ten si ta potvora strčila do výstřihu a vyrazit dveře jsem nemohl,“ říkal kajícně. Věřila jsem mu. Ale stejně tomu příběhu něco chybělo.

„Nezapomněl jsi pospat, jak se ti to líbilo?“

„Říkala jsi přece, že nemám vyjadřovat svoje pocity,“ bránil se uraženě a pak vzdychl.

„Bylo to příjemné, to se musí nechat. Ale s Rose je to o hodně větší slast. Rosalie vždycky děla takové ty…“ zakryla jsem si uši a on se ušklíbl.

„Asi stačilo že?“

„Postřeh,“ šťouchla jsem do něj a on se sesypal na zem.

„Ty bys Edwarda zabila, že?“ zeptal se mě a já zakroutila hlavou.

„Kdyby to byla práce nějaké potvory, tak ne.“ Najednou jsem pochopila svoje slova a Emm nejspíš taky.

„Tou potvorou jsi myslela Tanyu,“ řekl tiše, ale pořád se usmíval.

„Ano, a já ji chápu. Ale stejně mi to vadí. No, je to složité,“ řekla jsem nakonec. Prostě mi to nešlo vysvětlit.

„Já to Rose neřeknu. Obávám se té reakce,“ ušklíbl se na mě a vstal ze země. Rosalie by vyváděla, to je jasné.

„Ale, ona je na to zvyklá.“

„Měla by, po těch letech. Já ji miluju, Bello. Nemysli si. Ale prostě rád jen tak  zkouším něco nového. Nezávazně. A nedělám to často, nemysli si. Není to proto, že mě omrzela. To teda ne. Ale kdyby ona taky chtěla vyzkoušet něco s někým jiným, nevadilo by mi to. My se milujeme, a když nás náhodou někdo ďábelsky zamkne do kabinetu, nebo když prostě sami s někým… Víme, tedy aspoň já by věděl, že to není proto, že mě nemiluje. Buď to nebyla její vina a ona se prostě nemohla chovat upírsky a tak.

„Tobě by to nevadilo, protože ty děláš to samé,“ zasmála jsem se.

„Možná, ale mě by to vážně nevadilo. Ono se to těžko chápe. A to vysvětlovaní je na dýl,“ smál se najednou a vesele mrkal.

„A nedělám. Jenom jednou jsem svedl jednu upírskou krásku a to bylo vše. Těsně předtím jsme měli s Rosalií válku. Udělal jsem to, aby zuřila. A nelituju to. Byla to zábava a líbilo se mi to,“ ďábelsky se ušklíbl

„Holky ze školy se ke mně maximálně přitulily. To je vše. I tenhle polibek byl kraťoučký,“ vysvětloval a já koulela očima.

„Dost tohohle tématu! Pojďme se věnovat vlasům!“ vykřikl najednou nadšeně.

Posadil mě na stoličku před zrcadlo a začal si hrát.

„Emme, teď mě to napadlo. Tehdy v jídelně,“ vzpomněla jsem si na to, jak vyslovil jednu svou myšlenku nahlas.

„Jo? A co?“ ptal se nesoustředěně a česal mi vlasy.

„No říkal jsi něco v tom smyslu, že Edward s Tanyou spal. Ale nedořekl jsi to. Alice tě přerušila,“ nervózně jsem sebou cukla.

„Jó to ona dělá,“ řekl jen. Něco tajil.

„Emmette?“ zeptala jsem se sladce a on si povzdechl.

„No, Ness mi vyprávěla, o čem jste se bavili na louce. A jednu věc vynechala. Možná jí to Edward neřekl.“ Ve vlasech jsem ucítila modrou sponu vykládanou safíry.

„A tobě to řekl?“ pochybovačně jsem zakroutila hlavou.

„Neúmyslně,“ vysvětlil Emmett tiše.

„No tak Emmette! Řekni mi to!“ Stal se ze mě čistý masochista. Co když to bude příliš kruté?

„Ehm, tak když Edward říkal Tanyi, že má tebe, Tanya se před ním bleskově svlíkla, takže jí prakticky viděl nahou. Myslím, že ho tak i objala, když se ho snažila přinutit, aby zůstal.“ nervózně sebou škubal a já zavzlykala. Emmett vyjeveně koukal.

„Neměl jsem ti to říkat,“ supěl a nadával sám sobě.

„Jsi v pořádku Bello?“ zeptal se pak hlasitě.

„Jo, jasně že jsem. A díky, že si mi to řekl. Vážně mi to nevadí. Jak si řekl, byla to vina té potvory, ne Edwarda.“ Emmett se mile usmál a pak ho něco napadlo.

„Edward stejně říkal, že i když viděl nahých tolik lidských žen, ani jedna se ti nevyrovnala,“ snažil se mě potěšit.

„Lidských?“ řekla jsem se smíchem a Emmett se zamračil.

„No, nejen lidských. Ono to pokračuje. Ten seznam je obrovskej, víš?“ smál se na mě.

„Říkal, že jsi krásnější než Rosalie, Alice a Esme. A všechny další upírky. Když jsem se ho zeptal na Tanyu… Promiň Bello. Na Tanyou se dobře kouká, ona je vážné hezká a půvabná. Tak, když jsem se na ní zeptal, Edward mi řekl, že se porovnat nedáte. Prý ty jsi krása sama o sobě a nikdo se s tebou porovnávat nedá. Nemáš prý konkurenci. Že když má v hlavě tebe, stejně žádnou jinou nevidí. Je zaslepený tebou,“ smál se Emmett a já se rozplývala blahem. Dojaly mě Edwardova slova o mě. Bylo to přenádherné. Pocit lásky a štěstí se mi rozplynul po celém těle.

„Potěšil jsem tě!“ výskl nadšeně Emmett a pak se už jen věnoval jeho uměleckému dílu.

„Emmette?“ zeptala jsem se, když mi na hlavě přibyla další modrá spona. Emm jen přikývl.

„Když jsi říkal, že Ness ti řekla všechno… Však víš. Co všechno ti řekla? Opravdu všechno?“ ptala jsem se ho zvědavě. Napadla mé totiž ta Nessina nehoda, nebo spíš odvoz, nebo jak to mám nazvat. Chtěla to uchovat v tajnosti. Věděl o tom Emmett?

„Jo, vím i o tom incidentu,“ řekl náhle. Jako kdyby mi četl myšlenky.

„Nessie má strýčka Emmetťáka ráda,“ pochlubil se a vesele se ušklíbal.

„Dobře to ta holka vyřídila. Jsem na ni hrdý. Nepřišla domů s pláčem, hezky to uchopila do svých rukou a po lidsky to vyřešila. Je dobré, že mu neublížila.“ Emmett si zjevně myslel to samé, co já. Zvláštní.

„Víš co je divné?“ zeptal se, když jsem nic neříkala.

„Ne. Copak?“ ptala jsem se ho. Bylo divné, že Emmett si něčeho všimla já ne. On takový všímavý nebyl. Pak jsem ale zjistila, že mu křivdím. Za to, že bere všechno se smíchem, není úplný debil ne? V duchu jsem přikývla, ale stejně mi obraz plně inteligentního Emmetta nešel do hlavy.

S části mírně postižený je. Přesvědčila jsem se. Ale jen trochu.

„Ten chlap se mi zdál nějaký divný. Víš, sedí v autě a natrefí na Ness zrovna, když běží okolo. To by divné nebylo. Ale ještě ji někam chce odvézt a jako kdyby ji chtěl zdržet. Pak na konci. Jako kdyby ještě někdo měl přijít. A co si Ness říkala i ty. Má pravděpodobně zvláštní schopnost. Viděla jsi už normálního člověka, který tě okouzlí natolik, že ti z mysli vyžene tvou lásku? Je to divný.“

„Hm, máš pravdu. Pak si o tom popovídáme všichni spolu. Ale ty bys dnes mohl zavolat na policii, co s tím chlápkem udělali.“ Jestli patřil k upírům, určitě ho osvobodili. Nebo osvobodí.

„Proč tedy není upír? Jestli jim slouží?“ nahlas jsem vyslovila svou myšlenku.

„Asi někdo ví, že Ness je poloupír. Tak k ní nemohl přijít upír a tak. Ness by s upírem nikam nešla. A to oni asi ví. Nejspíš proto není přeměněný. I když ho přemění, možná ještě chtěli udělat tohle.“ Zamyšleně jsem přikyvovala nad Emmettovými myšlenkami. Měl pravdu. Vířila mi v hlavě myšlenka, proč Nessie. Ale to později.

„A kdo byli tedy ti upíři?“ zeptala jsem se ho nahlas a on pokrčil rameny.

„Volturiovi?“ ptala jsem se a trošku sebou u toho jména cukla. Nerada jsem na ně myslela. Kdybych mohla spát a mít noční můry, Volturiovi by byli hlavní postavy.

„To asi ne. Někdo z gardy to být může. Ale celá rodina i s gardou v tom nebude. Tipuju jednotlivce, nebo malinkou skupinu.“ Emmett zamyšleně skončil s úpravou mého účesu přesně ve chvíli, kdy zazvonil telefon. Když zazvonil podruhé, Emmett už tam nebyl.

„Je čas,“ řekla Alice a já se zářivě usmála.

A máme tu problém. Já sice už mám patnáctou kapitolu naplánovanou a vím, co přesně se má dít, ale nevím, jak to napsat. Směšné kapitoly se mi píšou lehce, protože se ráda směju. Ty smutné taky, protože často se přihodí nějaká ta smutná věc. Ale s romantikou mám menší problémy. Já nevím, ale co jsem si všimla, tak bych byla ráda, kdyby se mi na email a nebo na ICQ ozvali Carlie a Schery (snad jsem to napsala správně). Ale budu ráda, když napíšou i jiní, kteří by mi s tou kapitolou chtěli trošku pomoct :-/ Já bych vám byla opravdu moc vděčná. Jestli se chcete dozvědět víc, napište do shrnutí, nebo na mail (ICQ). Moc díky za komentáře. Doufám, že jich tu znova bude aspoň 10 :)

Shrnutí povídek

Autor: Puccinka10 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vycházející Slunce - čtrnáctá kapitola :