Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vycházející Slunce - Epilog

18.05.2010 (18:45) • Puccinka10 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2219×

„Mami?“

Nespokojně jsem sebou cukla s očima pořád zavřenýma. Ten hlas se mi zdál nějaký povědomý, ale přesto jsem ho nedokázala identifikovat.

„Mami!“ zakřičel ten krásný hlas a já jsem se zamračila. Proč mě nenechají na pokoji aspoň teď? Proležela jsem už nejmíň tři dny na téhle tvrdé zemi, aspoň mě se zdála tvrdá. A teď, v tenhle poslední den se najednou začali všichni o mě starat, začali mě u mé postele navštěvovat, jako kdybych byla smrtelně nemocná. Neumírala jsem, přesto, že jsem si to přála. Za ty tři dny mě neustále pohlcovaly bolestné vidiny a já se třásla strachy, jen co jsem si nějakou z nich představila. Až teď mi došlo, komu patří ten krásný hlásek. Chtěla jsem, aby Nessie odešla a nedělala to ještě horší. Nechci ji vidět. Když pak ode mě odejde, bude to víc bolet. Chci zapomenout na to, že jsem někdy měla rodinu, manžela, dcerku…

Za ty tři dny jsem uvěřila, že Edward miluje Tanyu, že Nessie chce za matku ji a moje rodina by také místo mně viděla radši Tanyu. Byla jsem si tím stoprocentně jistá. Tak proč teď klečí Nessie u mé postele a naříká? Měla by si jít za svou mamkou, za tou, kterou vážně chce. Moje myšlenky přerušil proud náhlé bolesti, která mě zcela ochromila.

Stála jsem opodál bílého domu a koukala před sebe.

„Ale no tak, lásko,“ smál se Edward, ale ne na mně. Smál se na blondýnku, oblečenou v bílém, která se mu v náručí vrtěla a smála se zvonivým smíchem. Potichounku jsem zavrčela a sledovala, jak se ke krásnému ženichovi a nevěstě přidal i zbytek mé rodiny.

„Mami? Až se vrátíš, musíme jít spolu na nákupy,“ smála se Nessie a Alice se zamračila.

„Nákupy? A co já? Hele Nessie, nemusíme čekat na tvou mamku, pojďme na nákupy hned!“ zavýskla nadšeně a políbila Nessie na tvář.

„Máš tak báječné nápady,“ prohlásila a hnala se do domu. Musela jsem se nad tím ušklíbnout. Typická Alice. Ale i přes to mi do smíchu nebylo. Nessie oslovila Tanyu mami. Znamená to, že na mě už zapomněli? V tom Edward políbil Tanyu na bezkrvé rty a já se skácela k zemi. Zabořila jsem tvář do dlaní. Tohle jsem si přála. Mám to, co jsem chtěla. Vždyť jsem Tanyi sama řekla, že jí přeju, aby byla s Edwardem šťastná. Ale nikdy bych jí to neřekla, kdybych věděla, že já budu muset být přítomná u jejich štěstí. Radši bych ležela zakopaná klidně kilometr pod zemí, než vidět jak si moje láska bere za ženu někoho, kdo mi celý život ubližoval. V tom jsem zaslechla svoje jméno.

„A co Bella? Na ní jste zapomněli?“ ozval se najednou ode dveří Jacob a celý se třásl zlostí. Aspoň on zůstal na mojí straně!

„Na jakou Bellu?“ zasmál se Edward a znovu políbil Tanyu.

„Na Bellu Swanovou! Ksakru pijavice! Si úplně blbej?! Když si chtěl tuhle, tak proč si mi Bellu bral? Teď mohla být šťastná!“ křičel zuřivě dál.

„Drž hubu, Jacobe a vypadni odtud! Nikdo tě tady nechce!“ zasyčela Nessie a já jsem sebou trhla. Nessie nenávidí Jacoba? Z jejího výrazu to bylo víc než jasné.

„Vypadnu, neměj strach. Nechápu, jak si ty mohl zapomenout na svou manželku. A ty na svou matku! To chcete říct, že ve vašich srdcích Bellu nahradila její vražedkyně? Moc dobře víte, že tahle čarodějnice vás očarovala…“ víc neřekl, protože k němu Edward zlostně přiskočil a dřív, než se Jake stihl přeměnit, Edward se mu zakousl do ramena. Šokovaně jsem vytřeštila oči. Jacob se svíjel bolestí na zemi a po chvilce vydechl. Upíří jed ho zabil. Všichni se malinko vyjeveně dívali na mrtvého Jacoba, až nakonec tu napjatou atmosféru přerušil Tanyn smích.

„Edwarde, musím si něco vyřídit. Počkáš na mě na letišti?“ Ani nečekala na odpověď a běžela pryč. Nechtěla jsme jít za ní, ale něco mě k ní táhlo, a tak jsem nedobrovolně šla. Tanya se zastavila u hrobu.

Isabella Marie Swanová-Cullenová

Stálo tam. Byla jsem mrtvá. A nějakým zázrakem jsem viděla přítomnost, která mě doslova ničila. Jacob mrtvý, Nessie ho nemiluje. Miluje svou nevlastní matku, která mě zabila. Stejně jako Edward. Ani jsem nevnímala, kdy jsem najednou spadla na zem. Poslední, co jsem viděla bylo, že Tanya se smíchem bublajícím v krku položila na můj hrob svatební oznámení. Přesně, jak jsem chtěla.

„Tohle je pro tebe, ty zmije,“ zašeptala.

Pohled Edwarda.

Nevěřícně jsem se už asi přes pět minut díval na to, jak se Bella kroutí a svíjí na naší manželské posteli, křičí, vzlyká. Nemohl jsem nic udělat. Nic, vůbec nic. Zaťal jsem čelist a tiše zavrčel.

To Tanya! Ta hnusná zmije jí takhle pobláznila. Už tři dny leží, bez známky života a jedině když se takhle začne svíjet a křičet víme, že je vůbec naživu. Je možné, aby to takhle šlo dál?

„Carlisle,“ zašeptal jsem potichu a v tu ránu u mě stál můj otec a starostlivě se na mě díval.

„Co se s ní děje?“ zašeptal jsem, už asi po sté za tuhle hodinu. Carlisle si vzdychl a sledoval můj nepřítomný pohled.

„Edwarde, já nevím. Možná má nějaké halucinace. Nevím, jak jí z toho probrat,“ zkroušeně si sedl na kraj postele a schoval hlavu do dlaní. Byl Na tom stejně, jako já. V tom se Bella pohnula a pomalinku začínala otevírat oči. Zlostně se na mě podívala s očima plnýma nenávisti, až mi po zádech přejel mráz.

„Bello? Bellinko…“ zašeptal jsem šťastně a přiblížil jsem se k ní, abych si ji k sobě mohl přitulit. Odmítavě se na mě koukala a v očích jí jiskřilo.

„Spletl sis mě s Tanyou!“ zasýpala a já škovaně udělal krok zpátky.

„Cože?!“ vykoktal jsem a Bella se zlostně ušklíbla.

„Vždyť slyšíš, co říkám. Kde máš Tanyu? Už jste se vzali? Už jste stačili poštvat mou dceru proti Jakovi? Už jsi stačil Jacoba zabít?“ ptala se s nenávistí v hlase a já úžasem otevřel ústa. Z čeho mě to obviňuje?!

„Bello, kde jsi to vzala? Vždyť to je pitomost, já miluju tebe…“ začal jsem s vysvětlováním, ale ona si odfrkla a otočila se ke mně zády.

„Bello, já nevím, o čem to mluvíš,“

„Budeš to vědět, až mě Tanya zabije a ty s ní budeš stát před oltářem!“ vyhrkla vztekle a jako bouře se hnala ven z místnosti.

Pohled Belly

Vylítla jsem pryč od toho zrádce jako hurikán bez jediného slova. Jak mě zradil! A ještě předstírá, že o ničem neví! Cítila jsem se trošku zesláblá, ale přesto jsem se hnala jako vítr na naši louku. Když jsem tam přišla, vytrhla jsem pár okolních stromů i s kořeny a uložila je do prostřed louky. Z kapsy jsem vytáhla zapalovač a začala podpalovat suché listí, které se třpytilo v korunách stromů.

„Bello, co to děláš? Vždyť podpálíš les!“ zakřičel najednou Edward a já se ušklíbla. Nechtěla jsem podpálit les, ale tuhle louku. Nebude sem chodit s Tanyou, ne to nedovolím! Radši tuhle krásu zničím!

„Les ne, jenom louku,“ řekla jsem upřímně a Edward se ke mně přiblížil. Takhle šokovaný v životě nebyl.

„Bello, lásko, kde si to vzala? Jak tě napadlo, že bych mohl být s Tanyou?! I kdybych chtěl, a to nechci, tak bych nemohl, protože jsem ji už zabil. Jak si na takovou věc přišla?“ ptal se mě hystericky a hlas se mu chvěl.

„Zdálo se mi to,“ vydechla jsem a pak se mu zřítila do náruče. Všechno mi najednou došlo. Všechno jsem pochopila. Všechno dávalo smysl. Líbala jsem ho po tváři, po rukách po krku a vzlykala.

„Edwarde, Edwarde, Edwarde… Promiň mi to, já jsem tomu snu úplně uvěřila, nechala jsem se jím ovládnout. Promiň, lásko, promiň…“ šeptala jsem naléhavě a tiskla se k němu, jak nejblíže to šlo. Jak jsem mohla být tak blbá? Jak jsem mohla uvěřit obyčejnému snu?  Jak?

Hladil mě po vlasech a objímal mě celou svou silou, jako kdyby mě chtěl rozdrtit na kousíčky.

„Co se ti…“ začal, ale nedokončil. Přitiskla jsem své rty na ty jeho a vychutnávala si jeho vůni, jeho blízkost. Je můj… Když jsem se od něho odtrhla, čekal, že mu odpovím na otázku.

„Nechci o mých snech mluvit,“

„Tak pojďme domů. Za rodinou,“ vyzval mě a chytil za ruku. S úsměvem jsem zakývala hlavou.

„Je jen jedno místo, na které chci jít,“ zašeptala jsem roztouženě a on se něžně usmál. Pochopil. Chytil mě do náruče a vběhli jsme do garáže. Rychle jsme nasedli do mého černého ferrari a Edward s úsměvem nastartoval. Během pár minut jsme byli na dálnici.

„Alice mě zabije, totiž, nás zabije za to, že jsme utekli. Vždyť jsem se jen před chvíli vzbudila a ani jsem je neviděla,“ napadlo mě najednou a Edward se ušklíbl.

„Zapomínáš na Alicinu schopnost. Hned jak si se rozhodla, viděla, že odjíždíme a jak si mohla vidět, nezabránila nám. Vždyť oni si pár měsíců na tebe počkají,“

„Měsíců?!“ vydechla jsem a on mě s úsměvem políbil.

„Miluju tě,“ zachrčel a jeho polibek zdrsněl. S úsměvem jsem se od něj odtáhla.

„Nevím, jestli bych si neměla sednout do kufru, abych tě nerušila u řízení. Jestli tě budu ještě chvíli svou přítomností rozrušovat, skončíme nabouráni někde v stromu a to budou krásné líbánky,“ zasmála jsem se a Edward se nesouhlasně zamračil.

„Já zvládnu obojí najednou,“ zavrčel, ale pak mě zase políbil a já se na protest nezmohla. Líbal mě dlouze, něžně. Jeho oči se třpytily zelení a jeho hnědé vlasy vlály ve větru.

„Mathewe…“ zašeptala jsem roztouženě a Edward sebou cukl tak, že jsme skoro vyletěli z vozovky.

„Mathewe?!“ zavrčel a já se na něj omluvně podívala. Kde se to ve mně vzalo?! Mathewa jsem měla ráda ale… Nemiluji ho. Možná to byla jen zatoulaná myšlenka.

„Vzpomněla jsem si na něj,“ pokrčila jsem rameny a Edward se uklidnil.

„Copak? Ty nežárlíš?“ zasmála jsem se a on se ušklíbl taky.

„Snažím se,“ mrkl na mě, ale pak zvážněl.

„Když u ž jsme se dostali k Mathewovi…“

„Edwarde já…“

„Nepřerušuj mě prosím tě Bello! Tady máš dopis, od Mathewa. Přišel, když sis mně a Tanyu představovala ve svatebním,“ popíchl mě a já mu dopis vytrhla z ruky. Ponořila jsem se do Mathewova úhledného písma.

Milá Bello…

Určité si pamatuješ na náš rozhovor, tehdy v lese. Pamatuješ si, na mou matku Heidy. Přišla si pro mě. Vím co je zač, vím co si zač ty. A vím, čím se stanu i já. Jen jsem chtěl, abys věděla co se mnou je.

Mám tě rád Bello, snad se ještě někdy potkáme….

Mathew Volturi

Zavřela jsem oči a tiše jsem zasténala.

„Bude upír,“ řekl Edward.

„Bude Volturi,“ řekla jsem já a zamračila se. Mathewa jsem si oblíbila, za tu krátkou dobu. A teď z něho bude upír, jak řekl Edward. Bude z něho Volturi, jak jsem řekla já.

Edward mě pohladil po vlasech.

„Nemysli na to, mysli na nás.“

„Myšlenkou na nás se budu zaobírat všechny ty měsíce, co spolu strávíme na La Belle,“ zazpívala jsem a usmála se.

Tak, tohle je konec naší cesty. Konec Vycházejícího Slunce. Já jen můžu doufat, že se vám tahle povídka líbila i přes to, že byla psaná tak trošku chaoticky a že nebyla tak dlouhá, jak jsem původně zamýšlela. Teď je tady konec, a já můžu říct, že jsem ráda. Byla to moje první povídka a měla jsem ji moc ráda. Ale teď si brousím zuby na něco lepšího, většího.

Takže, chtěla bych poděkovat všem vám, čitatelům VS a doufám, že se ještě potkáme u dalších mých povídek. Mám v počítači rozepsané další dvě a je možné, že za chvíli i ony uzří světlo světa. Tak doufám, že mě neopustíte. Ještě jednou děkuji za všechny komentáře, bez nich bych tuhle povídku nikdy nedopsala a skončila už u 5. kapitoly.

Díky

Vaše Puccinka10

Autor: Puccinka10 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vycházející Slunce - Epilog: