Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno není tak, jak se zdá Prolog + 1. kapitola

17.07.2011 (15:00) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 1999×

Prolog

„Zdar lidi! Vítám vás na dnešním koncertě skupiny Crazy Angels! Já jsem Bella a ti za mnou jsou moje kapela!“ zařvala jsem do mikrofonu a začala s představováním.
„Kytara a občas klávesy, to je Danny, tenhle blonďatej fešák! Basovou kytaru má na starosti Patrick, to je tady ten s černými vlasy, co tu pobíhá. A nakonec bicí, tak to je Mark, taky blonďák!“ představila jsem všechny kluky.
„Jste připravení?“ zařvala jsem a odpovědí mi bylo hlasité volání. Mávla jsem na kluky a ti hned začali hrát první písničku My happy Ending.

Oh, Oh, So much for my happy ending.
Oh, Oh, So much for my happy ending.
Oh, Oh, Oh...

Začala jsem poskakovat do rytmu a vžila se do toho.

Let's talk this over,
It's not like we're dead.
Was it something I did?
Was it something You said?
Don't leave me hanging,
In a city so dead.
Held up so high,
On such a breakable thread.

You were all the things,
I thought I knew.
And I thought we could be.

„A refrén!“

You were everything,
Everything that I wanted.
We were meant to be,
Supposed to be,
But we lost it.
And all of our memories,
So close to me,
Just fade away.
All this time you were pretending,
So much for my happy ending.
Oh, Oh, So much for my happy ending.
Oh, Oh, Oh...

A pak přišla další a další a další a další písnička...

Po několika přídavcích jsme se nakonec přece jen rozloučili a já se vydala do zákulisí, kde už na mě čekal Jamie, můj přítel.
„Byla jsi, jako vždy, skvělá!“ pochválil mě hned a políbil mě.
„Vydělali jsme třikrát víc, jako minule!“ jásal nadšeně. Jamie nám pomáhá se vším možným, jako manažer, zvukař a podobně.
„To je super,“ řekla jsem, ale ne moc nadšeně. Mně na penězích zas tak nezáleželo. Hlavně, že se lidem naše muzika líbí. Peněz mám, že bych je mohla rozhazovat a stejně bych ji pořád měla hodně. Je to zvláštní. S kapelou hrajeme necelý rok a už máme vyděláno dost.

Abych začala od začátku. Jmenuju se Isabella Swanová, ale všichni mi říkají Bello, někdy i Is, ale to moc ne. Je mi devatenáct, v září mi bude dvacet. Mám hnědé vlasy, asi do půli zad, hnědé oči, jsem docela malá a poměrně nešikovná. Před desíti měsíci jsem dokončila střední školu a založila s klukama kapelu.
Se všemi se znám ze školy, s Dannym, Patrickem, Markem i s Jamiem. Seznámili jsme se na konkurzu do školní kapely. Já byla tehdy ještě ve třeťáku a oni už ve čtvrťáku. Hráli jsme jako školní kapela a jelikož se nám to zalíbilo, dohodli jsme se, že až odmaturuju, založím si normální skupinu. A tak se taky stalo. Jen co jsem odmaturovala, začali jsme naše velké plány realizovat. A teď je duben, jsme spolu přesně deset měsíců a jsme slavní, jako kdybychom hráli deset let. Asi před čtvrt rokem jsem se dala dohromady s Jamiem. Je to fajn kluk, mám ho ráda.

Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, tak mám všechno, na co si jen vzpomenu. Jsem slavná. Mám tolik peněz, že nemusím minimálně třicet let nic dělat. Dělám to, co mě baví už od sedmi let, zpívám. Mám kolem sebe spoustu lidí, které mám moc ráda, kamarády, kamarádky a přítele, i rodinu.

Mám vše, co si můžu přát. Jsem veselá, raduji se ze života. Jsem šťastná.

Kdybych bývala věděla, jak se můj život v následujících měsících změní, nevěřila bych tomu... Ale možná bych měla...

1. kapitola

„Bello! Musíme jet, jinak to nestihneme!“ zavolala na mě moje nejlepší kamarádka Angela. Chodila jsem s ní dříve do školy a když jsme odmaturovaly, já se vydala na dráhu „hvězdy“ a ona šla na právnickou vysokou školu. Přesto jsme se pořád stýkaly a vídaly poměrně často. Doprovázela nás na koncertech, pomáhala, a tak.
„Už jdu,“ křikla jsem nazpátek a oblékla si mikinu. Mrkla jsem na hodiny. Čtyři, nejvyšší čas vyrazit do Forks. Je to asi hodinu a půl cesty vzdálené město, o něco menší, než Seattle (kde bydlíme), ale ne úplně malé. Tak akorát.
Rozhlédla jsem se, abych se ujistila, že je vše, jak má být a se spokojeným úsměvem jsem nasedla do auta.

Celou cestu až do Forks jsme se s partou smáli, povídali si, bavili se. Ani nevím jak, ale cesta uběhla a my parkovali ve Forks před kulturním domem, kde jsme měli koncert. Vystupovali jsme tu už asi třikrát, tak jsme měli vše zmáknuté a hned připravené. Navíc jsme znali i lidi, co tu pracovali, takže paráda.
Koncert měl začínat v sedm a my v půl měli vše připravené. Ještě jsme si chvíli odpočinuli, připravili se, upravili a po půl hodině vyšli na jeviště. Dav okamžitě začal pištět. Všichni pískali, křičeli a snažili se dostat co nejblíže.

„Nazdárek Forks! Tak jak se dneska máte?“ pozdravila jsem a odpovědí mi nebylo nic jiného, než ještě větší řev.
„Setkáváme se zde již poněkolikáté a já doufám, že si to užijeme stejně jako při minulých koncertech!“ křikla jsem ještě do mikrofonu a hned nato začali kluci hrát, tak jsem začala skákat a po chvíli zpívat písničku Smile.

You know that I'm a crazy bitch,
I do what I want when I feel like it,
All I wanna do is lose control,
But you don't really give a shit,
You go with go with go with it,
Cause you're fucking crazy rock-n-roll.

You said hey,
What's your name,
It took one look,
And now I'm not the same,
Yeah you said hey,
And since that day,
You stole my heart and you're the one to blame,
Yeah.

And that's why... I smile,
It's been a while,
Since everyday and everything has felt this right...
And now,
You turn it all around,
And suddenly you're all I need,
The reason why-I-I-I-I,
I smi-I-I-I-ile.

„Dneska jsme si to tady s vámi vážně užili, ale budeme muset končit!“ křikla jsem po dvou hodinách. Ozvalo se nesouhlasné hučení.
„Je před námi poslední písnička, I'm with you, kterou bych chtěla věnovat své nejlepší kamarádce Angele, která má dnes narozeniny! Vše nej, Angelo, a tady je tvá nejoblíbenější písnička!“ zakřičela jsem a začala zpívat poslední písničku.
Konec jsem si pravdu užila.

Take me by the hand,
take me somewhere new.
I don't know who you are,
but I,
I'm with you, I'm with you,
I'm with you...

„Ještě jednou, všechno nejlepší! Bylo to tady fakt skvělí, lidi, doufám, že se brzy znovu uvidíme! Pro dnešek se s vám skupina Crazy Angels loučí. Ahoj!“ rozloučila jsem se posledními slovy. Ještě jsme se několikrát uklonili, zakřičeli pozdravy, a pak už jsme odešli do zákulisí.
„Díky, Bello! To jsem nečekala!“ vrhla se na mě hned Angela a začala mě objímat. Objetí jsem jí oplatila.
„To nestojí za řeč. A pojď, musím se převlíknout, ať stihneme tu tvou oslavu!“ popohnala jsem ji a ona hned šla do šatny.

Připravily jsme se na oslavu a u toho si vesele povídaly. Upravené jsme vyšli ven, kde na nás čekali ostatní. Celá naše parta, což znamenalo kapela – Mark, Patrick a Danny, Jamie a ještě několik bývalých spolužáků nebo nově nalezených kamarádů, Jessica, Mike, Lauren, Ben, Terry, Kate, Angela a já. Menší partička, no. A ještě menší dodatek, já chodím s Jamiem, Danny s Lauren, Jessica s Mikem, Angela s Benem, Kate s Patrickem a Mark s Terry. Takže jsme všichni spárovaní. Je to ale docela nevýhoda, když se někdo s někým rozejde ve zlém, odnese to celá parta, ale zatím se to nestalo, tak to neřeším.

Posedali jsme do několika aut a vydali se řádně oslavit Angeliiny dvacetiny! Společně jsme se všichni shodli, že to oslavíme tady ve Forks. Přespíme tu a zítra odjedeme zpátky domů.
Dorazili jsme do velkého klubu, ve kterém bylo úplně narváno. Zabrali jsme snad poslední volný stůl, objednali pití a šli hned tancovat. Tancovala jsem buď s Jamiem nebo s holkama a bylo to super.

Asi po hodině tancování vkuse jsme si šli na chvíli sednout, napít se a hlavně si oddechnout. Většina si dala pivo, ale já alkohol nesnáším, tak jsem pila colu.
Když jsme si odpočinuli, šli jsme tancovat znovu. Pořádně jsme si to všichni užívali.

Nevím, po jak dlouhé době, ale najednou mi v kapse začal vibrovat mobil. Koukla jsem se, kdo mi volá, máma. Co se děje? Vyběhla jsem ven před klub a zvedla to.
„Ahoj, mami,“ pozdravila jsem ji vesele.
„Ahoj, Bells, omlouvám se, že ruším, máte tu oslavu, že jo?“
„V pohodě. Děje se něco?“ vyptávala jsem se.
„Děje. Vlastně ne... Jen...“ koktala a já trpělivě čekala.
„Mami, co se stalo?“
„Když jsem byla odpoledne s Josie venku, tak se najednou někam rozeběhla a utekla. Doteď jsem ji hledala, ale nenašla jsem ji. Nevíš, kam mohla běžet?“ vychrlila na mě. To ne. Josie je moje černá labradorka. Miluju ji, je to moje zlatíčko a nedám na ní dopustit.
„To nevím. Hledala jsi všude?“ panikařila jsem. Vím, je to jen pes, ale pro mě znamená hodně.
„Uklidni se, zlato, já ji najdu. Běž se znovu bavit. Promiň, že jsem tě vyrušila,“ končila máma.
„Ne, já přijedu domů a pomůžu ti hledat. Budu tam za necelé dvě hodiny. Zatím a kdyby něco, volej,“ řekla jsem nekompromisně a máma věděla, že nic nezmůže.
„Dobře, zatím ahoj,“ rozloučila se a položila telefon.
Rychle jsem se vrátila dovnitř a oznámila ostatním, že musím jít. Chápali mě, věděli, že kvůli Josie bych udělala skoro cokoliv. Ang byla smutná, ale chápala to. Rozloučila jsem se se všemi a spěchala k autu.

Nasedla jsem a vyjela směr Seattle. Jela jsem opravdu rychle, chtěla jsem být doma co nejdříve. Něco mi však vrtalo hlavou: Jak to, že Josie utekla? Jsou jí sice jen dva roky a je hravá, ale poslouchá jako hodinky a ještě nikdy neutekla.

Moc jsem nevnímala cestu, ale to byla chyba. Najednou se proti mně vyřítilo auto, které jelo stejně rychle jako já. Naštěstí jsem mu uhnula, takže jsme se nesrazili, ale nestihla jsem to zabrzdit a napálila jsem to přímo do stromů, které lemovaly silnici.
Všude bylo ticho a tma. Snažila jsem se zvednout a dostat se ven z auta, ale nemohla jsem se ani pohnout. Všechno mě bolelo. Hlava mi třeštila a nohy jsem ani necítila. Cítila jsem, jak mi po rukách teče krev. Bylo to z hlavy a odněkud zezadu z krku. Dále jsem cítila obrovskou bolest na hrudníku. Špatně se mi dýchalo. Chtěla jsem zakřičet o pomoc, jestli tady třeba někdo není, ale hlasivky mě neposlouchaly.
„Pomoc,“ špitla jsem lehoučce, že jsem to sotva slyšela já a strašlivě to bolelo, tak jsem toho radši nechala.
Začaly se mi dělat mžitky před očima a pomalu jsem cítila, jak ztrácím vědomí.

Na chvíli jsem se probrala z bezvědomí a uslyšela houkání. Po chvíli jsem uslyšela hlasy v mém okolí. Mluvil na mě nějaký muž, asi doktor. Nedokázala jsem rozeznat, co říká, natož něco říct. Znovu jsem upadla do bezvědomí a podvědomě jsem tušila, že to je můj konec.

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno není tak, jak se zdá Prolog + 1. kapitola: