Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno není tak, jak se zdá 14. kapitola

22.11.2011 (10:45) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1388×

She's like so whatever,

„Co to...“ nedořekla jsem, jelikož jsem byla vážně v šoku. Byli tam kluci, nějaké dvě holky, které jsem neznala a Jamie. A než jsme je vyrušili, tak kluci hráli, Jamie seděl na sedačce v rohu s jednou z těch holek a ta druhá zpívala. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ona zpívala. Naši písničku. Oni ji nechali zpívat moji písničku?! A proč? Co to má vůbec znamenat?

You can do so much better...

„Bello?!“ ozvalo se překvapeně ode všech přítomných a hudba přestala hrát. Teda skoro ode všech.

„Co tady děláš?“ vydechl Patrick, mezitím co pokládal kytaru a hned ke mně šel. Pevně mě objal, ale já mu objetí oplatit nemohla.

„Co... Co to... Má znamenat?!“ vykoktala jsem ze sebe, ale pomalu mi docházelo, co se tu děje.

„Bello, ty už mluvíš?“ vyjekl Mark a hned byl u mě. Danny ho napodobil. Vypadalalo to, že jsou vážně rádi, že mě vidí. To mě potěšilo, ale...

„Vysvětlíte mi to už konečně někdo?!“ řekla jsem trošku podrážděně. Edward mi pevně stiskl ruku a já si uvědomila, že je tu se mnou. Na tu chvilku jsem na něj zapomněla. Trošku jsem se posunula a přitiskla se k němu.

„No víš...“ začal pomalu Patrick, ale nic z něj nevylezlo.

„To je Betty,“ představil mi Mark tu blonďatou nánu, která celou dobu stála a nic neříkala. Už od pohledu vypadala nesympaticky.

„Nová zpěvačka a to je Patty, moje nová přítelkyně,“ dořekl Jamie a já udiveně otevřela pusu. Koukala jsem na ty dvě bárbíny, které si byly hrozně podobné. Nejspíš to budou ségry. Ale to mi v tu chvíli bylo vážně jedno.

„Nová zpěvačka?“ vykoktala jsem a všimla si Jamieho úsměvu. Parchant jeden.

„Jak jste mohli?“ šeptla jsem zlomeně a nebýt Edwarda, tak bych se asi složila k zemi.

„Jednoduše. Řekl jsem jim, že by neměli čekat, až budeš zase zpívat, jestli teda vůbec budeš. A taky jestli se jim vůbec ještě někdy ozveš. No a tak jsem jim našel novou zpěvačku a oni souhlasili,“ řekl Jamie a já byla pořád mimo. Můj mozek přestával fungovat.

„Ne tak úplně. Řekli jsme, že to s Betty bude jenom na zkoušku. Chtěli jsme ti to říct, ale nevěděli jsme jak. Pořád ses neozývala...“

„Tak já jsem se neozývala?! A to byl takovej problém, abyste se za mnou zastavili vy?!“ Začínala jsem zuřit.

„My jsme chtěli, ale trošku jsme se toho setkání báli, tak...“

„Tak jste si za mě našli náhradu?!“ vykřikla jsem naštvaně.

„Bells, neměla bys tak křičet,“ připomenul mi Edward a tím na sebe upoutal pozornost.

„To je Edward, můj přítel,“ řekla jsem trošku klidněji a až teď si uvědomila, jak hezky to zní.

„Edwarde, to jsou Mark, Danny a Patrick,“ představila jsem mu ty zrádce. Ty dvě nány jsem neřešila a na Jamieho jsem se ani nepodívala. Stejně se už znají, tak co.

„Těší nás, Edwarde,“ odpověděl za všechny Patrick a s Edwardem si potřásli rukou. Edward se netvářil moc nadšeně, mračil se a mám pocit, že i lehce vrčel. Pevně jsem mu stiskla ruku a on se na mě smutně pousmál.

„Zpátky k tématu. Měli jste v plánu mi to někdy říct? To jste si vážně mysleli, že bych se na vás vykašlala? Nebo co jste si vlastně mysleli?!“ začala jsem znovu, poměrně klidným hlasem. Žádná odpověď. Nic. Postupně jsem se koukla na všechny, ale nikdo nic neříkal. Kluci koukali smutně, Jamie vítezně a ty dvě pipiny znuděně.

„Fajn. Edwarde, pojď, jdeme,“ vyzvala jsem ho a vydala se ke dveřím.

„Bello, počkej!“ houkl za mnou Danny a já se otočila. Čekala jsem, že třeba už konečně něco řeknou, ale nic.

„Mějte se,“ rozloučila jsem se.

„Jo, a jen tak mimochodem,“ otočila jsem se na tu Betty, „zpíváš to špatně a hrozně falešně,“ řekla jsem jí a pak už jsem s Edwardem v závěsu hrdě odešla.

„Bell, lásko, jsi v pořádku?“ ptal se poněkolikáté starostlivě Edward, když už jsme stáli před naším domem a já za celou cestu nic neřekla. Jen jsem tupě zírala z okýnka. Opět jsem nic neřekla a vystoupila jsem z auta. Edward hned běžel za mnou. Sedla jsem si do obýváku a najednou na mě všechno dolehlo. Došlo mi, co se vlastně stalo a já se rozbrečela.

„Ššš, Belli, neplakej, lásko,“ utěšoval mě Edward a hned byl u mě. Vlezla jsem si mu na klín, pevně ho objala a máčela jsem mu slzami košili.

„No tak, Bells, to se vyřeší, uvidíš,“ mumlal mi do vlasů.

Nevím, jak dlouho jsem takhle řvala, ale nakonec mi došly slzy a já si uvědomila, že brekem vážně nic nevyřeším.

„Děkuju,“ šeptla jsem Edwardovi do hrudi a styděla se za svoje chování. Určitě musí být naštvaný.

„Za co děkuješ?“

„Za všechno, za tebe. Bez tebe bych to asi těžko všechno zvládla,“ zamumlala jsem tiše, ale nepodívala jsem se na něj. Dal mi prst pod bradu a zvedl mi hlavu, abych se na něj podívala.

„Ty si blázínek, viď?“ šeptl a něžně se mi díval do očí. Nebyla v nich žádná zlost, jen láska.

„Miluju tě,“ šeptla jsem a on se usmál.

„Miluju tě,“ odpověděl a políbil mě. Nadšeně jsem mu ho oplácela. Vyrušilo nás zvonění telefonu. Naštvaně jsem se odtáhla a šla to zvednout.

„Ano?“

„Ahoj, holčičko!“ ozvala se v telefonu máma. V tom všem zmatku s kapelou jsem na ně úplně zapomněla.

„Ahoj, mami. Jak to že voláš až teď? Jak se máte?“

„Já jsem volala, ale nebrala si to a mobil máš asi vybitý,“ řekla káravým hlasem.

„Aha, no já jsem byla u Cullenových,“ řekla jsem popravdě a uslyšela jsem jak se zasmála.

„Mně to bylo hned jasné.“

„Tak povídej, přeháněj. Jak to tam vypadá? Co byt? Už si byla v práci?“ zeptala jsem se.

„Je to tady úžasný. Suprový! Musíš za námi co nejdřív přijet. I s Edwardem. Byt je vážně nádherný. Je obrovský a luxusně zařízený. Do práce jsem šla dneska, ale nastupuju až od zítra,“ vyprávěla vesele.

„To je fajn, že se vám tam líbí,“ řekla jsem spokojeně.

Dalších dvacet minut mi nadšeně líčila, jak to ta všechno vypadá.

„Jasně, mami. Už musím končit. Tak pozdravuj tátu a zase zavolejte,“ loučila jsem se s ní.

„Měj se, Belli a vzkaž Edwardovi, ať nám tam na tebe dává pozor!“ řekla a položila telefon. Tak to by bylo.

Kolem pasu se mi obmotaly ledové paže a já se spokojeně usmála.

„Už jsem myslel, že to nikdy neukončíš,“ šeptl mi do vlasů a otočil si mě k sobě.

„Budu muset jít, volal mi Carlisle, jdu s ním a s Esme na lov,“ řekl a já posmutněla.

„Neboj, vrátím se co nejdřív,“ řekl a něžně mě políbil.

„Mezitím můžeš jet zase k nám. Alice bude jásat,“ navrhl. Zdálo se mi to jako dobrý nápad, ale musela jsem odmítnout.

„Zní to skvěle, ale musím tady trochu poklidit a vyprat si věci. Taky si udělat jídlo,“ vyjmenovávala jsem a mračila jsem se při představě, co mě čeká.

„Vážně tam budu jen chvilku, stejně bez tebe moc dlouho nevydržím,“ mrkl na mě a znovu mě políbil. Akčně jsem se do polibku zapojila a odmítala jsem ho pustit. Ale bohužel, proti upíří síle jsem nic nezmohla, takže pro něj nebyl žádný problém, aby se vykroutil z mého sevření.

„Miluju tě,“ šeptl mi ještě do ucha, líbl mě na čelo a zmizel.

„Taky tě miluju,“ šeptla jsem za ním a povzdechla jsem si. Co teď? S čím začít nejdřív?! Asi praním.

A tak jsem začala. Naházela jsem do pračky jednu várku prádla a mezitím, než se to vypralo, utřela jsem prach v celém baráku. Pak jsem tam hodila druhou várku a vytřela jsem. Když jsem zapla poslední pračku, vydala jsem se kuchtit večeři. Rozhodla jsem se, že si udělám kotletu s opečenými bramborami a k tomu zeleninový salát. Pustila jsem se do přípravy a aniž bych si to uvědomila, začala jsem si prozpěvovat svojí nejoblíbenější písničku.

Waking up I see that everything is ok,
The first time in my life and now it's so great.
Slowing down I look around,
And I am so amazed,
I think about the little things,
That make life great.
I wouldn't change a thing about it,
This is the best feeling.

This innocence is brilliant,
I hope that it will stay.
This moment is perfect,
Please don't go away.
I need you now,
And I'll hold on to it,
Don't you let it pass you by.

I found a place so safe,
Not a single tear.
The first time in my life and now it's so clear.
Feel calm I belong, I'm so happy here,
It's so strong.
And now I let myself be sincere.
I wouldn't change a thing about it,
This is the best feeling.

This innocence is brilliant,
I hope that it will stay,
This moment is perfect.
Please don't go away,
I need you now,
And I'll hold on to it,
Don't you let it pass you by.

It's the state of bliss,
You think you're dreaming,
It's the happiness inside that you're feeling,
It's so beautiful it makes you wanna cry.

It's the state of bliss,
You think you're dreaming,
It's the happiness inside that you're feel...

Nedozpívala jsem, jelikož mě vyrušil nějaký hlas. Lekla jsem se a ucítila jsem ostrou bolest v ruce. Podívala jsem se a zjistila jsem, že jsem se pořezala. Skvělý.

„Bello?!“ ozvalo se za mnou a já překvapením nadskočila.

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno není tak, jak se zdá 14. kapitola: