Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno není tak, jak se zdá 13. kapitola

10.11.2011 (07:15) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1256×

13. kapitola

„Renée!“ zakřičel táta a vletěl do domu. Chtěla jsem běžet za ním, ale Edward mě zadržel.

„Co se stalo?!“ zeptala jsem se ho.

„Je to v pořádku, nic se neděje,“ uklidňoval mě, ale cukaly mu koutky. Je tu snad něco k smíchu?!

„Edwarde!“ zasyčela jsem a chtěla se mu vytrhnout, ale to už přišel rozesmátý táta v závěsu s mamkou. Zdála se být naprosto v pořádku.

„Co se stalo?“ ptala jsem se hned.

„Zapomněla jsem zabalit fén,“ řekla nevinně mamka a táta se naplno rozesmál.

„A proto si křičela?“ ptala jsem se nevěřícně.

„Víš, jaké by to bylo, kdybych přijela do Francie a zjistila, že nemám fén?!“ ptala se zděšeně, jakoby mluvila o konci světa.

„Jasně, to by bylo vážně strašný,“ přitakala jsem a zakroutila hlavou.

„Můžeme jet?“ zeptal se Edward a já se na něj usmála.

„Snad ano, ale určitě jsem na něco zapomněla,“ řekla nešťastně mamka a zakroutila smutně hlavou.

Edward si sedl za volant, mamka vedle něj a já s taťkou dozadu. Připadala jsem si divně, když jsem neseděla vedle Edwarda, ale uklidňovalo mě, že řídí. Musel jet pomaleji, než normálně, což mu muselo být nepříjemné, jelikož miluje rychlou jízdu, ale nedal na sobě nic znát.

Na letišti jsme byli za chvilku. Doprovodili jsme rodiče dovnitř. Odbavili si kufry a nastal čas rozloučení.

„Bells,“ šeptla mamka a hned mě drtila v objetí. Pomalu mi začínalo docházet to odloučení. Pevně jsem ji objala a snažila se zahnat slzy, které se mi hrnuly do očí.

„Ještě to můžeme zrušit,“ začala, ale já ji zarazila.

„Ne, nic se rušit nebude. Vy nastoupíte do toho letadla a odletíte do Francie,“ řekla jsem rozhodně a pustila ji. Ještě jsem objala tátu, nechala se oběma políbit na tvář a pak jsem je popohnala do letadla.

„Měj se, Bells, až dorazíme, zavoláme,“ křikl na mě ještě táta a pak se ztratili v davu.

„Budou mi chybět,“ šeptla jsem smutně a přitiskla se k Edwardovi. Pevně mě objal a já mu byla vděčná.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě a políbil mě do vlasů. Otočila jsem se mu v náručí a chytla ho kolem krku. Sehnul se ke mně a něžně mě políbil.

„V tom nejlepším,“ odpověděla jsem, když se zase odtáhl. Ruku v ruce jsme vyrazili ven z letiště.

„Tak kam mám jet?“

„Do centra. Někde tam zaparkuj, budeme muset kousek pěšky,“ nadiktovala jsem mu a on mě poslechl. Zastavili jsme na parkovišti a pak jsme vyrazili. Patrick odsud bydlí kousek.

„Tak a jsme tady. Tady bydlí Patrick,“ řekla jsem, když jsme zastavili před vysokým domem. Zazvonila jsem na jejich zvonek, ale nic se nedělo. Zkusila jsem to znovu a ještě jednou, ale pořád nic.

„Asi není doma,“ pokrčila jsem rameny a zase jsme šli.

„Tak ještě můžeme za Markem, Danny v práci.“

Jak jsem řekla, tak jsme taky udělali. Za čtvrt hodiny jsme parkovali před jejich domem. Zazvonila jsem a tentokrát jsem měla štěstí. Otevřela nám Markova máma.

„Dobrý den, paní Pevensiová, je Mark doma?“ pozdravila jsem ji slušně.

„Panebože, Bello, jsi to ty? Co tady děláš? Už jsi v pořádku?“ chrlila na mě otázky.

„Už jsem skoro v pořádku. Je Mark doma?“ zopakovala jsem otázku.

„Není. Je někde s Terry, Dannym, Lauren, Patrickem, Kate, Jessicou, Mikem, Jamiem a s Patty,“ řekla a já na ni překvapeně zírala. Kde by mohli všichni být? Celá naše parta. Teda kromě mě, Angely a Bena. A kdo je sakra Patty?!

„A nevíte, kde jsou a kdy se vrátí?“

„Někde u Olympie. A myslím, že mají přijet pozítří.“

„Děkuji, paní Pevensiová. Ráda jsem vás viděla. Mějte se,“ rozloučila jsem se s ní a popadla zamračeného Edwarda za ruku.

„Kde jsou? A proč? Co tam dělají? Všichni! Proč s nimi není Angela a Ben? Proč se mi vlastně za celou tu dobu ani jeden z nich neozval? A kdo je ta Patty?!“ mumlala jsem si naštvaně pod vousy po cestě domů.

„Bell, lásko, uklidni se, ano? Nic se neděje, bude to dobré,“ uklidňoval mě Edward, ale jeho hlas zněl poněkud divně.

„Já vím, že se nic neděje, jen mě to překvapilo,“ řekla jsem tiše a zavřela oči. Snažila jsem se uklidnit. Byla jen vytočená. Vytočená? Proč? Nemám důvod být vytočená. Jak řekl Edward, nic se neděje.

Za chvilku jsme byli doma.

„Jdeš se mnou?“ zeptala jsem se Edwarda před domem.

„A chtěla bys, abych šel?“

„Samozřejmě, že chci. Co je to za otázku?!“ vyjela jsem naštvaně a zamračila se na něj.

„Promiň, Bells, jen jsem tě zkoušel,“ omlouval se, ale já se pořád mračila. Ještě on mě bude štvát. Nechala jsem ho být a vystoupila jsem z auta. Vešla jsem do domu a až teď mi došlo, co obnáší být sama doma. Musím se o všechno starat sama. Vážně o všechno. Vaření, praní, žehlení, uklízení a tak dále a tak dále. To vždycky dělala mamka. Ne, že bych neuměla vyprat nebo vzít do ruky koště, ale budu si na to muset zvyknout. Nejhorší bude asi to vaření. Nejsem zrovna mistr kuchař. Mamka mě naučila pár receptů, nějaký základní jídla zvládám, ale budu muset doplnit vzdělání v této oblasti, jestli se budu tak dlouho stravovat sama.

„Bells, vážně se omlouvám, zlobíš se hodně?“ ozval se mi za zády Edwardův hlas.

„Ale já se přece nezlobím. Jen tě zkouším,“ řekla jsem jeho frázi a objala ho kolem krku. Viditelně se uvolnil a s úsměvem mě políbil.

„Mám hlad, musím si udělat něco k jídlu,“ řekla jsem, když jsme se od něj odtáhla a vydala se do kuchyně, abych si něco ukuchtila. Přemýšlela jsem o kuřeti s opečenými bramborami, ale nakonec jsem zvolila těstoviny se sýrovou omáčkou. U vaření jsem se zamyslela, a opět se mi do mysli vkradly otázky ohledně dnešního odpoledne. Kde je celá naše parta? Proč se mi nikdo z nich za celou tu dobu ani jednou neozval, teda pokud nepočítám pár návštěv od Angely a jednu od kluků. Jinak nic. Nikdo za mnou nepřišel. Nikdo mi nezavolal. Hrozně mě to mrzelo a chtěla jsem se všema hned mluvit, vidět se s nimi, ale na druhou stranu jsem na ně byla naštvaná. A nejvíc jsem byla asi naštvaná na kluky z kapely. Tak moc jsem se těšila, až je uvidím a řeknu jim, že brzy budu moct zase zpívat. Chtěla jsem dokonce zkusit zpívat hned na místě, to samozřejmě nikdo neví. A oni nejsou doma, jsou pryč…

„Bell, vnímáš mě?“ ozvalo se mi za zády a já sebou trhla. Otočila jsem se a dívala se na Edwarda. Úplně jsem zapomněla, že je tady.

„Jsi v pořádku?“ otázal se mě a přistoupil blíž.

„Jasně, proč bych neměla?“

„Já jen, že tady už asi pět minut stojíš, drtíš v ruce sýr a mračíš se jako deset čertů.“ Vážně? To dělám?!

„Nic, jen... Jen jsem zase přemýšlela o kapele. Hrozně jsem se těšila, až kluky uvidím a řeknu jim, že už brzo budu moct zpívat. Dokonce jsem si jednu nebo dvě písničky chtěla zkusit zazpívat, já vím, já vím, nic neříkej,“ utnula jsem ho, když jsem viděla jeho nesouhlasný výraz a dala mu radši ruku na pusu, „ale vážně jsem se na to těšila a jsem si jistá, že nějakou jednoduchou bych zvládla,“ dořekla jsem a když už vypadal klidněji, sundala jsem mu ruku z úst.

„Vážně myslíš, že bys to zvládla?“ zeptal se a já vážně přikývla.

„Myslím, ne já to vím. Cítím to. Já už potřebuju zpívat, je to dlouho…,“ řekla jsem a poslední slovo jsem zašeptala. Edward mě objal a já mu zabořila hlavu do hrudi.

„Neboj, lásko, brzo budeš zpívat, uvidíš,“ utěšoval mě a já mu věřila. Budu.

Dovařila jsem si jídlo a pak jsme se koukali na televizi. Dávali nějakou komedii, Exmanželka za odměnu. Byla to docela sranda. Nakonec jsem u toho ale usnula, takže nevím, jak to dopadlo.

Další den uběhl rychle, jelikož jsem ho strávila v přítomnosti Alice. Edward totiž musel celý den do nemocnice a já nechtěla být doma sama, tak jsem zavolala Alici a odjela s ní ke Cullenovým. Celé dopoledne a kus odpoledne jsem byla s Alicí a potom se k nám připojil ještě Emmett s Rosalie a Jasperem. Bylo to fajn, užila jsem si to, ale jakmile přišel Edward, opustila jsem je a věnovala se už jenom jemu. A jelikož jsem byla nějaká unavená, rozhodla jsem se u nich zůstat přes noc.

Ráno jsem se probudila v Edwardově náručí a nemohla jsem být spokojenější.

„Dobré ráno, lásko,“ pozdravil mě hned a lehce políbil. Jen jsem se usmála a taky jsem ho políbila.

Pak jsem vylezla z postele, provedla ranní hygienu, oblékla se a seběhla dolů, kde byl jen Edward.

„Kde jsou všichni?“ zeptala jsem se.

„Všichni jsou ve škole, Carlisle je v nemocnici a Esmé ti dělá snídani,“ vysvětlil mi Edward a odvedl mě do kuchyně.

„Dobré ráno, Bello, připravila jsem ti snídani, snad ti bude chutnat,“ pozdravila mě Esmé.

„Díky, Esmé, určitě to bude výborné,“ ujistila jsem ji a pustila se do míchaných vajíček. Když jsem dojedla, aniž bych se zvedla, už mi Edward bral z ruky talíř a myl ho.

„Co máš dnes v plánu? Jsem ti k dispozici celý den, mám volno,“ zeptal se mě Edward, když si ke mně sedl.

„No, víš... Nemohli bychom jet znovu do Seattlu?“ zeptala jsem se opatrně. Edward se na mě podíval takovým zvláštním pohledem.

„Jsi si jistá? Nevím, jestli ti dovolím zpívat,“ řekl a já se musela pousmát. Bylo mi jasné, že jakmile se o tom zmíním, nenechá mě. Ach jo. Budu ho ještě muset nějak přemluvit.

„I tak bych tam chtěla jet.“

„Dobře, můžeme vyrazit po obědě, co říkáš?“ navrhl a já ho musela políbit. Určitě mu došlo, že je to souhlas.

A tak jak Edward řekl, tak jsme taky udělali. Když jsem snědla výbornou čínu od Esmé a oblékla do připravených šatů od Alice, (vážně nevím, kdy mi to připravila, když je ve škole) tak jsme vyrazili směr Seattle.

Byli jsme tam hned a za chvilku už jsme parkovali před domem Marka, jako předevčírem. Asi jsem se nezmínila, ale v jejich staré garáži jsme zkoušeli, tvořili a tvrdě dřeli. Trošku jsme si ji předělali pro naše potřeby.

„Tentokrát snad budeme mít štěstí,“ zamumlala jsem a zaťukala na dveře. Opět mi otevřela paní Pevensiová.

„Jé, ahoj, Bello. Před chvílí přijeli, můžeš jít za nimi do garáže,“ řekla mi a já byla ráda. S poděkováním jsem prošla přes zahradu a s Edwardem v závěsu jsem vstoupila do zkušebny. Byl to skvělý pocit. Milovala jsem, když vejdu dovnitř a jako bych se ocitla v jiném světě. Ale přišlo mi divné, že jsem slyšela, jak kluci hrají. Že by trénovali? Rychle jsem prošla malou chodbičku a otevřela dveře. To, co jsem uviděla, a za chvilku i uslyšela, mi vyrazilo dech.

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno není tak, jak se zdá 13. kapitola: