Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno má svůj důvod 2. kapitola

13.01.2011 (09:45) • AnnaC • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 793×

Déšť zase smáčel okno, přes stékající kapky jsem si prohlížela rozmazané větve stromů, které se lehce pohupovaly do větru. Nesnáším to tu.
Záda jsem opřela o studenou zeď a schoulila jsem se do klubíčka. Víkendy jsou nejhorší. Matt se celý den poflakuje doma, zatím co Carolin chodí pracovat do místní nemocnice jako zdravotní sestra.
Vždy, když se projdu domem, Matt po mně chce, abych mu podala pivo z lednice, jako by mu upadly nohy, kdyby se náhodou rozhodl dojít si pro něj sám. Raději tedy nechodím vůbec dolů.

Po tváři mi steče slza. Jednou rukou jsem setřela ten šimravý pocit z tváře. Druhou jsem otevřela velké desky, které ležely přede mnou na posteli. Byly v nich moje kresby. Všechno, co jsem od smrti rodičů nakreslila. Složka obsahovala obrázky, na kterých ani nebylo poznat, jakou věc jsem právě kreslila. Ty novější zobrazovaly nejrůznější místa z mého života. Ať už to bylo babiččino houpací křeslo za domem na Floridě, či malý dům v Texasu, kde jsem poprvé poznala Carolin s Mattem. Pak tu byly obrázky mnohem, mnohem mladší. Jacobova rozzlobená tvář, to když zjistil, že kreslím jeho. Vždy jsem dokončila jen část, protože Jake se nedokázal dlouho zlobit. Při dalším obrázku jsem si vzpomněla na mladíky, kteří skákali ze skály dolů do moře. Ještě teď je z obrázku cítit ta volnost.
Jacob byl vlastně můj první přítel ve Forks. Tak dlouho jsem bloudila po pláži, abych zahnala smutek, až jsem došla do La Push. Musela jsem vypadat dost hrozně, protože Jake byl jediný z přítomných, kdo se na mě odvážil promluvit. S Jacobem jsem měla pocit, jako by se vracel kus mě samé. Konečně jsem to zase byla já. I když jen na jeden pouhý den. Jake byl jako kniha, s ním jsem utekla od reality.

Bylo mi jedno, že prší. Musela jsem pryč, pryč od Matta, od toho domu, od vzpomínek. U dveří jsem popadla první bundu, která mi přišla pod ruku, a než stačil Matt něco zakřičet, rozběhla jsem se ven. Rychle jsem procházela ulicí co nejdál od domu. Ledové dešťové kapky dopadaly na moji tvář, přidávaly se k slzám, které se dostaly na povrch. Čistý vzduch mi provětrával hlavu, usazoval myšlenky na to správné místo. Prošla jsem ulicí, kolem zarostlých polí, až k lesu a těsně před ním jsem se zastavila, jako by se přede mnou objevila neviditelná zeď. Tohle byl konec. V dálce se tyčily jen stromy nebo náš dům. Široko daleko nic jiného. Bydleli jsme na konci světa, a to mě děsilo. Stála jsem nehybně stále koukajíc na tu temnotu, která ze stromů vycházela.

Stačila jsem se vrátit dřív než Carolin. Přesně jsem v hlavě slyšela její starostlivý tón. Už bych dávno seděla zabalená v dece s nohama v horké vodě. Přehodila jsem mokré oblečení přes topení v mém pokoji a dopřála si horkou sprchu. Tohle jsem potřebovala. Dostat ze sebe všechnu tu zlobu, lítost i zklamání. Před světem ukrývat svoji pravou tvář můžu, ale před sebou ne. Vždycky tu bude.

Při večeři sedí Matt u televize. Drobky padají všude okolo pokaždé, když se Matt rozčílí na průběh zápasu a pohodí rukou. Carolin ví, že tohle bude muset uklidit ona, posmutněle se na mě usměje a dál pokračuje v jídle. Chvilku sedíme jen tak mlčky, pak mi však začne vyprávět o své práci. Lidi z jejích vyprávění jako bych sama znala. Vykládá mi o nich každý den, je ráda, že ji někdo poslouchá. Dnes však přeskočí starou paní Collinsovou i pana Taylora, dnes má totiž pro mě velkou novinu. Do města se přistěhoval nový doktor. Přišel se jim představit i se svojí ženou hned ráno. Carolin se po dlouhé době objevily v očích jiskry. Mluvila o nich tak zapáleně, už teď je zbožňovala. Doktor Cullen a jeho žena nemohli být lidé podle toho, jak je popisovala Carolin. Sama pro sebe jsem se pousmála. Dozvěděla jsem se také, že mají několik dětí sice nevlastních, ale mluví o nich, jako by neměli být nikoho jiného. Jsem zvědavá, jestli budou chodit s námi do školy. Forkská střední sice není ta nejúžasnější škola na světě, avšak mohla by jim postačit. Od Carolin jsem se odpovědi nedočkala. Doktor Cullen určitě nevykládal o celém svém životě. I když kdo ví?

Usínalo se mi o něco lépe. Věděla jsem, že dnes žádné noční rušení nepřijde. Matt už oddechoval ve své ložnici, zatím co Carolin spravovala jeho děravé ponožky, žehlila mu košili a chystala kravatu, aby se mohl na úřadě ukázat jako slušný chlap. Než jsem ulehla do postele, zatáhla jsem si závěsy. Dříve tu nebývaly a ani nebyly potřeba, jenže od jisté doby se mi spí líp, když mám zataženo. Vždy při pohledu z okna dostanu husí kůži s pocitem, jako by mě někdo sledoval. Raději jsem na to nechtěla myslet. Zalezla jsem do postele, a co nejhlouběji se zavrtala pod deku.

Ráno mě probudil zvuk konvice, která měla připravit pěkně silné kafe. Matt scházel zároveň se mnou po schodech a já se na něj nemohla vynadívat. Pravda, sice trochu přibral, ale když byla jeho tvář oholená, vlasy úhledně učesané, košile i kalhoty na svém místě, nezbylo mi nic jiného než v duchu tleskat. Jenže stejně jako jsem nosila masku já i Matt takovou měl. Tohle byl starý dobrý Matt, kterého jsem poznala, který chodil ven a staral se o svoji rodinu. Ovšem jakmile se zavřely dveře, objevil se tu Matt, který si pomalu neumí zavázat tkaničky.

Radši jsem nad tím nepřemýšlela. Stejně bych k ničemu nedošla. Popadla jsem hnědý sáček a s rozloučením jsem se vydala k mému náklaďáčku. Nebylo to nejmodernější, nejrychlejší ani nejpěknější auto, ale bylo moje. Podobalo se mi. Všude spousta děr, škrábanců a oděrek.

Dojela jsem ke škole, k mému údivu jsem dnes nebyla první. Přímo u budovy stál červený džíp. Doktorovy děti zřejmě zvolily ke svému studiu naši vyhlášenou školu. Podle toho auta jsem usoudila, že se přidají k elitě naší školy.

Zrovna jsem procházela kolem kanceláře zástupkyně ředitele. Dveře se pomalu otevřely. Nejprve z nich vytančila malá černovláska s bledou kůží, jako by se jí nikdy nedotklo slunce, a s vlasy tak černými, že i noc by jí mohla závidět. Sem tam se jí v krátkých pramínkách zaleskla fialová. Její zlatavé oči zářily, obličej ozdobil kouzelný úsměv. Prsty se proplétaly s prsty kluka, co šel hned za ní.
Vysoký mladík s blonďatými vlasy, které se mu vinuly kolem hlavy jako hříva tomu nejsilnějšímu lvu. Jeho pleť byla stejně světlá. Dveře se nestačily ani dovřít a už z nich vycházel ještě vyšší černovlasý kluk. Pod upnutým tričkem byla vidět jeho svalnatá ramena i hruď. Potkat ho v noci, určitě bych přinutila svoje nohy podat ten nejlepší běžecký výkon. První strašidelný dojem rychle zmizí, jen co se hlasitě zasměje. Jeden koutek úst má o něco výš než ten druhý. Čísi ruka spočívá na jeho rameni, je taktéž bledá. Konečně se mi naskytne pohled na celou její krásu. Dívka, která vyjde jako poslední, by hravě strčila do kapsy všechny modelky světa. Byla krásná, ona měla něco víc než ostatní. Snad to byla ta nedotknutelnost, která z ní vyzařovala.

Chodba se zaplnila studenty, postavy ostatních skryly odchod našich nových spolužáků. Marně jsem se pokoušela najít jedinou skulinku, abych je zahlédla. Byli pryč.

Autor: AnnaC (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno má svůj důvod 2. kapitola: