Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno je jinak II - 4. kapitola

14.11.2010 (13:00) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1297×

4. kapitola

Renesmé:

Když jsme dorazili domů, nikdo tam nebyl. Jen na lístku v již plně zařízené kuchyni stálo, že si šli zalovit a prozkoumat tak okolní lesy. My si prý máme vybrat pokoje, popřípadě přijít za nimi, jestli chceme, ale to se mně nechtělo, raději jsem se šla podívat po tom pokoji.

Jen co jsem vyšla do prvního patra, můj pohled upoutala obrovská cedule s nápisem: Tady je pokoj Renesmé a Setha. To vše bylo doplněno obrovskou šipkou a křiklavými barvami.

Vsadím boty, že to jsem dal Emmett, rád si ze mě utahoval proto, že mám prý nižší IQ než on, jelikož jsem jen napůl upír. Já ho ale mnohokrát přesvědčila o opaku, což nesl opravdu špatně. V takové situaci jsme se pro změnu smáli my, ne on.

Ceduli jsem pro tuto chvíli ignorovala a raději jsem vešla do nádherného pokoje, jehož zařízení přesně vystihovalo mě a Setha. Za tohle jsem svoji babičku milovala snad ještě více, pokud je to tedy možné, vždy dokázala vykouzlit něco, nad čím jsem doslova žasla a téměř lapala dechu.

„Renesmé? Kdepak jsi, lásko?“ sháněl se po mně Seth.

„Ta… tady,“ vykoktala jsem ze sebe.

„Děje se ně-?“ zarazil se, jakmile vstoupil. „Páni, to je nádhera,“ obdivoval náš pokoj stejně jako já.

„Viď?“ přitakala jsem a nadále se kochala.

„Ehm…, Nessie? A proč tady jen tak stojíme? Musíme si tu nádheru přeci pořádně vychutnat. Podívej, jak na tebe ta ohromná postel volá, ať si ji jdeš vyzkoušet a co teprve ta ohromná vana v koupelně. To by byl přímo hřích, to okamžitě nevyzkoušet.

„Ty jsi vážně hrozný,“ pokárala jsem ho, ale už jsem se řítila za ním na naši novou obrovskou postel, kterou musíme okamžitě využít všemi možnými způsoby…

Edward:

Zatímco Ness a Seth prozkoumávali svůj pokoj, raději zůstanu u představy, že si ho pouze prohlíželi, nic jiného vědět nechci. Zbytek mé rodiny byl na lovu a já se nakonec rozhodl, že prozkoumám okolí. Přeci jen, musím se nějak zabavit a co je lepšího nežli procházka po novém okolí? Kdo ví, co všechno mě zde potká…

Pomaličku jsem se procházel tímto malebným městečkem a musel jsem uznat, že Nessie vybrala správně. S každým krokem si mě toto městečko získávalo čím dál víc. Nevím, čím to bylo, ale v tomto městečku bylo něco, co se dalo sice těžko identifikovat, ale čarovný účinek na mě to mělo ohromný.

„Ahoj, prosím tě nevíš, kde je Harryho bar? Nedávno ho otevřeli a já stále nebylo schopná si zjistit, kde se vůbec nachází,“ spustila na mě dívka, která mě tak vyrušila z mého kochání se bouřícím mořem, a její otázka mě tak dost zaskočila. Naštěstí jsem ale díky své podstatně dokázal zareagovat tak rychle, že si mého chvilkového zmatení nemohla všimnout.

„Promiňte, slečno, ale to opravdu netuším. Přistěhovali jsme se s rodinou teprve před pár hodinami, tudíž vám bohužel nepomůžu,“ odpověděl jsem zdvořile.

„Aha… no to nevadí. Tak jestli si tu nový, tak to se musíš hned seznámit,“ řekla laškovně, „jmenuju se Nicole, Nicole Raven,“ představila se a podala mi svou ruku.

„Mé jméno je Edward Cullen, těší mě,“ představil jsem se i já a opětoval jí podání ruky.

„Tak Edward… zajímavé jméno. A co tě přivádí do tak malého městečka, Edwarde?“ optala se na můj vkus až příliš upovídaná dívka.

„Moje matka už delší dobu toužila po nějakém to půvabném městečku, jako je toto, a tak když otec dostal velice dobrou nabídku z místní nemocnice, neváhali jsme,“ řekl jsem jí verzi, kterou jsme si pro všechny případy vymysleli. V podstatě se moc nelišila od té předchozí… pokaždé je to holt stejné.

„Aha, to je zajímavé. To já tu žiji od malička, ale hned jak dodělám školu, mířím k tetě do Londýna, ten mě vždycky lákal,“ brebentila dál Nicole. Vím, že byla jen milá, ale mně přišla už dost otravná a navíc se jí podle jejích myšlenek líbím a o to, abych jí dával zbytečné naděje, jsem opravdu nestál.

„Ehm, Nicole, já už budu muset jít. Má rodina na mě již určitě čeká, tak zatím ahoj. Určitě se ještě někdy potkáme,“ rozloučil jsem se a odešel zpět k domovu.

„O to se neboj, Edwarde Cullene, ještě se postarám o to, aby ses se mnou ještě setkal,“ řekla si spíše pro sebe, jenomže moje bystré uši to zaregistrovaly. Že by přeci jen toto městečko nebylo tak růžové, jak jsem si zpočátku myslel?

„No konečně, Edwarde, kde jsi byl? Už jsme měli strach,“ kárala mě Esmé, jakmile jsem překročil práh domu.

„Prosím tě, Esmé, co by se mi mohlo stát? Jsem upír.“

„Nezáleží na tom, co jsi, přesto o tebe budu mít strach. Co kdyby ses najednou rozhodl, že odejdeš?“

„Sama moc dobře víš, že bych vás a především Renesmé nedokázal opustit,“ uklidňoval jsem ji.

„Já vím, ale přesto…“ nedokončila větu Esmé, jelikož se dolu přiřítil ten malý ďáblík.

„Mluvil tu někdo o mně?“

„Jen jsem tu vysvětloval Esmé, jak strašně moc tě miluju.“

„Taky tě miluju, tati.“ Usmál jsem se na ni a mé srdce se opět naplnilo blahem.

„Mimochodem, nemáš už spát? Zítra jdeš do školy,“ rýpnul jsem si jako správný otec.

„Tati, nejsem už malá holka, která by měla jít spát po večerníčku. A beztak už jsem se chystala, ale jakmile někde zaslechnu své jméno, musím u toho být,“ zakřenila se. A najednou se odebrala zpět ke schodišti a odcházela bez jediného slova zpět nahoru.

„A kam jdeš zase teď?“ ptal jsem se jí.

„No přeci spát…“ odpověděla s naprostou samozřejmostí. „Dobrou,“ zavolala ještě a zmizela do svého pokoje za Sethem, který už v klidu pochrupoval a absolutně ignoroval veškeré dění kolem sebe.

Po chvíli se i ostatní rozutekli, užít si temnou, nerušenou noc a i mně nezbylo nic jiného, než si najít něco na práci. Po delším zvažování mezi mou právě rozečtenou knihou a klavírem, zvítězil klavír a já se odebral ke svému oblíbenému nástroji.

Usedl jsem k nástroji a nechal prsty hrát si, co chtějí. Zpočátku to byly jen náhodné sklady od náhodných autorů – Chopin, Rachmaninov a další — až to dospělo k mé vlastní skladbě. Skladbě, kterou jsem již nehrál roky a kterou jsem se snažil co nejvíce vytěsnit z hlavy. I přesto jsem si teď její hru vychutnával naplno a domem se tak rozléhala melodie, kterou již nikdo nikdy neměl slyšet. Hrál jsem Bellinu ukolébavku.

předchozí kapitola » následující kapitola

Autor: Verony1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno je jinak II - 4. kapitola: