Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno je jinak II - 3. kapitola

31.10.2010 (14:15) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1187×

3. kapitola

Renesmé:

„Sethe?“ zavolala jsem do prázdného pokoje, ale odpovědí mi bylo jen mrtvolné ticho a mé přerývané dýchání.

„Sethe?!“ zkusila jsem to ještě jednou, ale zase nic. Kam jen mohl zmizet? Přeci mi neutekl, že ne? Vím, že jsem o tom v noci spekulovala, ale doopravdy jsem tomu nikdy nevěřila, věřila jsem v naši nekonečnou lásku, zřejmě jsem se ale mýlila.

Seděla jsem bez pohnutí na posteli a stále tomu nemohla uvěřit. Proč? Po tváři se mi začaly linout slané horké slzy – slzy bolesti, které mou tvář obarvovaly do ruda. Pomalu jsem tak získávala opuchlý, narudlý nádech, ale mě to bylo jedno. Už jsem neměla nikoho, pro koho jsem chtěla být hezká…

Najednou zarachotily dveře a do pokoje vjel vozík s jídlem. Obsluha? Ale já si žádnou neobjednala.

Rychle jsem si utřela poslední zatoulané slzy, oblékla si župan a šla prozkoumat, koho to sem vlastně čerti nesou.

„Au… sakra,“ klel, mně až moc povědomý, hlas, jehož tvář se schovávala za pugetem růží.

„Sethe?“ zeptala jsem se váhavě a snažila se rozeznat alespoň nejmenší detaily tváře, která ale byla beznadějně ukryta v červeno zelené změti rostlin.

„Ano, lásko?“ odpověděl s nevinným kukučem a podával mi růže, které již nekryly jeho obličej a já se tak mohla pokochat jeho usměvavým obličejem, ve kterém nebyly ani stopy po zklamání.

„Kde jsi byl? Nač ty růže? Sethe, já se bála… bála jsem se, že jsi po včerejší noci…, že jsi…“ nedořekla jsem větu. Nemohla jsem ty slova vypustit z úst – ne v souvislosti s ním.

„Promiň, lásko, to jsem nechtěl,“ omlouval se a drtil mě ve svém náručí, až z růží zbyly jen plátky. „Jak sis to vůbec mohla myslet? Jak bych od tebe mohl odejít? Jsem k tobě svou láskou navždy připoután, a bohužel pro tebe, je to trvalé,“ řekl se smíchem a věnoval mi polibek.

„A kde jsi teda byl?“ zeptala jsem se zvědavě.

„No… po včerejší noci jsem měl trochu výčitky, a tak jsem tě chtěl překvapit snídaní do postele a růžemi a místo toho tě tu najdu vystrašenou a rudou od slz.“

„Promiň,“ kuňkla jsem.

„Ty můj blázínku, nemáš se za co omlouvat. A teď pojď, slíbil jsem snídani do postele a k tomu ještě chybí ta postel.“ Zvedl mě do náruče a s lehkostí mě odnášel do naší postele s nebesy.

„Miluju tě, víš to?“ řekla jsem, když mě opatrně pokládal na polštáře.

„Já tebe víc.“

Po výborné snídani, při které mě Seth po celou dobu krmil, jsem se trochu zcivilizovala a začali jsme balit. Naštěstí jsme toho včera moc nevybalovali, a tak nám to moc dlouho netrvalo. Již po patnácti minutách jsme stáli na recepci a odevzdávali klíč.

Zatímco já platila pokoj, Seth sháněl taxíka. Ostatně už jsme tam měli být. Zvláštní, že táta ještě nervózně nevolal. Že by mělo letadlo zpoždění?

Edward:

Již z dálky, zatímco jsem se pomalu blížil k hotelu, jsem spařil Setha, jak vychází z hotelu. Ale kde je Renesmé?

Zastavil jsem těsně u chodníku, přímo před vchodem hotelu, a co nejrychleji vystoupil.

„Ahoj, Sethe, kde je Renesmé?“

„Ahoj, Edwarde, Nessie právě platí pokoj, ale co ty tady? Právě jsem chtěl sehnat taxíka, abychom se za vámi vydali na letiště, věděli jsme, že jdeme pozdě, ale až tak?“

„Letěli jsme dřívějším letem, přiletěli jsme asi před hodinou, ale ostatní jeli do domu, aby to tam vše připravili, a my se jim prý nemáme plést do cesty.“

„To nechápu proč, tu vázu jsem opravdu rozbil omylem,“ bručel Seth.

„Ale to ti přeci nikdo nevyčítá, jen nám chtěli poskytnout volné odpoledne. Cožpak to nechápeš?“ vložila se do toho se smíchem Renesmé, která mi okamžitě skočila do náruče. „Ahoj, tati, chyběl si mi,“ dodala jedním dechem a políbila mě na tvář.

„Však ty mě taky. A ani si nedokážeš představit jak moc,“ odvětil jsem a dál si vychutnával pocit, že ji mám opět ve svém náručí – v bezpečí.

„Já si to teda představit dokážu. Půjdeme už teda někam?“ ozval se netrpělivě Seth, až jsem měl chuť ho praštit. Milý je, ale někdy dost otravný.

Zpražil jsem ho pohledem, ale už jsem tedy pustil Ness a naložil jejich kufry do auta.

„Kam to tedy bude, panstvo?“

„Já vím kam,“ vyhrkla Nessie. „Uděláme si okružní cestu po Londýně červeným autobusem,“ sdělila nám nadšeně svůj plán a už nás táhla na nejbližší stanoviště tohoto typického anglického autobusu.

Renesmé:

Vždy jsem toužila se projet po Londýně v jejich vyhlášených autobusech a jak lépe strávit odpoledne s tátou a manželem nežli projít historická centra Londýna a užít si přitom spoustu zábavy?

„Ness, myslím, že už jsi viděla dostatečné množství památek a obchodů už jsi navštívila taky dostatek. Nestačí to už? Snažně tě prosím, pojeďme už domů!“ škemral Seth a samozřejmě si cestu domů vyprosil. Když jsem viděla ty jeho psí oči, nemohla jsem jinak.

„No dobře. Poslední obchod a pojedeme, slibuju,“ ujistila jsem ho a zalezla do obchodu, který už jsem si z dálky vyhlídla. Hudební obchod – tam jsem prostě musela.

„Ne tam ne! To abych už šel pěšky, možná tam budu rychleji,“ rýpnul si Seth, zatímco táta vše jen z dálky pozoroval a nemohl se ubránit smíchu.

„Nevím, co vám dvou tak vadí. Co je špatného na tom, že miluju hudbu?“

„Nic, zlatíčko, jen kdyby si v hudebním obchodě netrávila tolik hodin,“ vložil se do toho táta.

„Nebo nás alespoň nenutila na tebe čekat,“ přitakal zase Seth, už mi vážně lezl na nervy.

„Víte co? Tak si jeďte, já pojedu třeba autobusem,“ oznámila jsem jim nakvašeně a odkráčela jsem do svého vytouženého obchodu. Potřebovala jsem se trochu uklidnit.

„Ale, Ness!“

„My jsme to tak nemysleli.“ Slyšela jsem, jak za mnou křičí, ale já nevnímala. Vím, že počkají tak ať se alespoň na chvíli trápí.

Po hodině, kdy jsem vylezla z obchodu – dneska jsem to vzala hopem, čekalo samozřejmě naše auto před obchodem a ti dva netrpělivě vyhlíželi, dokud nevylezu, div si přitom nevykroutili krky.

„Tak jedeme?“ zeptala jsem se, jakmile jsem nastoupila do auta.

„Víc nám neřekneš?“

„Ne! Jedeme!“ rozkázala jsem naoko stále uražená.

„Rozkaz, madam,“ přidal se i táta, který pochopil moji hru.

„Ness, lásko? Ty jsi ještě stále naštvaná? Ale my jsme ti přeci nic neudělali, jen jsme chtěli už domu,“ dožadoval se vysvětlení ještě stále zmatený Seth.

„Ty můj hlupáčku,“ povolila jsem, jelikož jsem na něj nevydržela být déle naštvaná, i když to bylo jen naoko, „cožpak bych na tebe mohla být naštvaná? Jsi moje všechno, jen jsem to hrála,“ vysvětlila jsem mu a začala se smát. Za chvilku se přidal táta a nakonec i Seth. A tak dopadla i celá naše cesta, jen jsme se smáli. Ti se asi budou doma divit, co že se to s námi vůbec stalo.

předchozí kapitola » následující kapitola

Autor: Verony1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno je jinak II - 3. kapitola: