Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno, co chci... - 2. kapitola

03.09.2010 (19:15) • Karamelka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1325×

2. kapitola

Isabella:

„Ahoj sestřičko,“ řekla jsem a usmála se. Zírala na mě s vykulenýma očima. Ten upír vedle ní taky. Musela jsem se tomu zasmát. Přesně takhle jsem si představovala její reakci.

„To není možné!“ řekla a stále zírala.

„Všechno je možné,“ řekla jsem a zvedla jedno obočí.

„Jak…“ vykoktala ze sebe. A to jsem si myslela, že se upír nemůže zaseknout. Zřejmě může.

„Ale, to je dlouhá a nudná historka,“ řekla jsem a pokrčila rameny.

„Tvoje oči…“ řekla a vzpamatovala se.

„To by ti mohlo dojít…“ řekla jsem.

„Bello,“ začala, ale přerušila jsem ji.

„Isabello. Bello zní tak… podřadně. A teď, jestli mě omluvíte, musím do kanceláře školy. Uvidíme se.“ Otočila jsem se, nasadila si zpátky sluneční brýle a s úsměvem se rozešla. Rose tam pořád stála, jenže ten její blb mě doběhl.

„Já tě tam doprovodím,“ řekl a tak pokřiveně se na mě usmál. To má být co?

„Díky, já tam trefím,“ řekla jsem a nehodlala jsem se s ním dál vybavovat.

„Počkej,“ řekl a chytil mě za rameno. O co mu jde? No, to hned zjistím.

„Dej mi ruku,“ řekla jsem mu.

„Co?“

„Prostě mi dej ruku.“ Podal mi ji a já zavřela oči.

„Působivé, vzpurné období. Škoda, že jsi to tak brzy vzdal,“ řekla jsem a vydechla. A už zase na mě vykulil oči.

„Jak…“ Super! Další upír, co se zasekl.

„To tě nemusí zajímat. Teď mě omluv. A myslím, že tě tamta holka chce pozvat na rande,“ řekla jsem a ukázala na černovlásku, která nás zpoza rohu pozorovala.

„A to víš jak?“ zeptal se.

„Intuice,“ řekla jsem a pokrčila rameny. Myslím, že to by stačilo. Odvrátila jsem se od něj a šla zase svou cestou. První fáze – dokončena!

Alice:

Už od rána se Rose chovala divně. Ten její pocit… Ale kdyby se něco mělo stát, tak bych to viděla, nebo ne? Pořád mi to nechtělo jít do hlavy. Jasper, který seděl vedle mě, mě uklidňoval. V tu chvíli zazvonilo a dovnitř vešel profesor. Najednou jsem dostala vizi. Edward s Rose stojí na chodbě jako sloupy a nechtějí se pohnout. Přihlásila jsem se a řekla profesorovi, že mi je špatně. Poslal mě na čerstvý vzduch a Jasper šel se mnou.

„Alice, co jsi viděla?“ zeptal se mě. Vzala jsem ho za ruku a táhla po chodbě. Když uviděl stojícího Edwarda s Rose, pochopil.

„Co se stalo?“

„To já nevím…“ řekla jsem popravdě. Je to poprvé, co něco nevím.

„Vezmi Edwarda, já vezmu Rose. Jedeme domů,“ řekla jsem mu a šla zatáhnout Rose. Chytla jsem ji za ruku a táhla za sebou. Pořád měla vykulené oči a nemluvila. Tak fajn… Tohle bude něco vážného.

---

Posadili jsme je na sedačku a já rychle doběhla pro Carlislea. Zaklepala jsem a vešla. Byl překvapený, že mě vidí. Četl si nějakou knihu.

„Pojď, vysvětlíme ti to dole,“ řekla jsem a běžela zpátky dolů. Carlisle byl hned za mnou. Edward s Rose se vůbec nepohnuli.

„Co jim je?“ zeptal se Carlisle.

„To bych taky ráda věděla,“ řekla jsem.

„Počkej, ty to nevíš?“ zeptal se nevěřícně. Jen jsem sklopila hlavu. Nechápu to…

„Rose, co se stalo?“ zeptal se jí Carlisle. Zvedla hlavu a podívala se na nás. Pak zpátky sklopila hlavu.

„Když jsem byla člověk, měla jsem sestru. Jmenovala se Isabella. Vždycky jsme spolu dobře vycházely. Nebyly jsme si zrovna blízké, ale měly jsme se rády. V ten den, kdy mě Royce požádal o ruku, přišla domů pozdě večer. Čekala jsem na ni, abych jí tu novinu mohla říct. Služebná ji dovedla do salónku a já jí oznámila naše zasnoubení. Ona utekla do svého pokoje a sbalila si věci. Pak jsme se pohádaly a ona utekla z domu. Od té doby jsem ji neviděla. Myslela jsem, že je mrtvá…“

„A jak to, že jsem ji neviděla?“ zeptala jsem se. Rosalie jen pokrčila rameny.

„Když jsem ji dneska viděla, byla… jiná. Takovou jsem ji nikdy neviděla,“ řekla.

„A co je Edwardovi?“ Rose chápu, ale co on?

„Nevím, odešla a on se za ní rozběhl,“ řekla mi Rosalie. Stále jsem v tom tak trochu plavala.

„Edwarde, proč?“ Zatřepala jsem s ním, aby se probral.

„Zeptal jsem se jí, jestli nechce doprovodit do kanceláře,“ řekl.

„A co ona?“ zeptal se Carlisle.

„Vzala mě za ruku a řekla něco vážně divného. Jako by viděla přes dotek můj život,“ řekl. Cože? To přece není možné nebo ano? Že by měla dar?

Podívala jsem se na Jaspera. Stál opodál a díval se z okna. Tvářil se zamyšleně. Najednou promluvil:

„Myslíte, že ona je ten nový upír ve městě?“

„To by vysvětlovalo ty kontaktní čočky,“ řekla Rose.

„Ale když pije lidskou krev, tak jak potom může chodit do školy?“ zeptala jsem se.

„Asi nemá problémy se sebeovládáním,“ odpověděl Carlisle. „Myslím, že dneska už nic nevyřešíme, mohli byste si s ní zítra promluvit. Já teď musím do nemocnice,“ řekl a odešel. Po něm se zvedl Edward a také odešel. Rose šla do svého pokoje a já tu zůstala s Jasperem, který stále vyhlížel z okna.

Rosalie:

Já mám sestru. Je naživu a je z ní upír. Ale to, jak se dneska chovala… Už je to tak dlouho. Nikdy před tím mě nevyhledala. Že by teprve teď zjistila, že žiji? Na to byla až moc sebevědomá. Záměrně přišla do Forks kvůli mně? Nebo je to náhoda? Nevím proč, ale zdá se mi, že je za tím něco víc, než jen najít ztracenou sestru. Ale co? Navíc, živí se lidmi. Určitě ví, že jsme vegetariáni. Tak… Spousta otázek a ani jedna odpověď. Musím zjistit, proč přijela do Forks!  Musím zjistit, co se stalo…

Isabella:

Můj plán zatím vycházel. Všechno šlo tak, jak mělo. Teď stačí jen zjistit o ní něco víc. Co je pro ni důležité… Musí trpět tak, jako jsem trpěla já!

Zrovna jsem vyplňovala přihlášku na tu jejich střední školu. Párkrát už jsem ve škole byla, takže problém mít nebudu. Akorát si musím vymyslet příjmení. Vytáhla jsem z batohu notebook. Najela jsem na nějakou stránku, kde byla nejčastější americká příjmení. Ale žádné se mi tam nelíbilo…

Jak se jmenovala ta zdrogovaná holka, co zabila toho kluka? Sakra… No jasně. Swanová. Perfektní a nenápadné. Myslím, že se to přesně ke mně hodí. Takže tohle mám vyřešené.

Co teď? Vzala jsem si knížku, sedla si do křesla a začala číst.

---

Stmívalo se a já neměla co dělat. Myslím, že neuškodí zajít si na svačinku. Vzala jsem si bundu a vydala se do nedalekého města Port Angeles. Než jsem tam dojela, byla tma. Všude byla spousta klubů. Určitě tu bude někdo pro mě. Zastavila jsem na parkovišti před jedním klubem a vydala se tam. Venku čekala řada lidí, kteří se tam chtěli dostat. Před vchodem stál vyhazovač a nikoho nepouštěl. Já měla své vlastní metody. Prošla jsem kolem těch lidí a naklonila se k němu. Přejela jsem rty po jeho tváři a do ruky mu vrazila stodolarovku. Odstoupil od vchodu a nechal mě projít. Usmála jsem se a vešla. Byla tu hlasitá hudba a spousta tančících lidí. Prodrala jsem se jimi k baru a nechala si nalít. Nevadí mi pít, i když se nikdy neopiju.

Vedle mě se postavil tak dvacetiletý kluk s černými vlasy. Objednal mi drink. Usmála jsem se na něj a opatrně se dotkla jeho ruky. Tak si ho proklepneme. Zasáhl mě silný proud. Jeho život byl jako zrychlený film. Když skončil, pustila jsem ho. Dneska napoprvé. Vzala jsem ho za ruku a vedla do postraní uličky za klubem. Když jsme tam byli, už mě chtěl přirazit ke zdi, ale já ho na ni odhodila. Z hlavy mu začala téct krev. Mé oči zčernaly a spálily kontaktní čočky. Pokoušel se zvednout, ale upíří rychlostí jsem k němu přiběhla a chytila ho pod krkem.

„Jak myslíš, že se cítily všechny ty holky, které jsi sem zatáhl a znásilnil je?“ zeptala jsem se ho. Vyděšeně se na mě podíval.

„Kdo jsi?“ zeptal se znovu.

„Měly strach. Stály se pouhou obětí ve tvé sbírce. Já mám taky sbírku. Většina z nich je tam přesně takových, jako jsi ty,“ řekla jsem mu.

„Kdo jsi?“ zopakoval.

„Můžeš mi říkat anděl smrti,“ řekla jsem a usmála se na něj. Byla jsem už v klidu, takže mé oči nabraly karmínový odstín. Všiml si toho a začal se plazit dál ode mě. Protočila jsem oči a už byla u něj.

„Ráda bych řekla, promiň, ale nemám se za co omlouvat.“ Pokrčila jsem rameny a chytla ho za tričko. Přinutila jsem ho podívat se mi do očí.

„Máš strach?“ zeptala jsem se. Neodpověděl, jen hlasitě polkl. Jenže to mi stačilo. Přisála jsem se svými rty na jeho krk a protrhla jeho tenkou kůži. Jeho krev byla teplá s příměsemi alkoholu, ale na to jsem byla zvyklá. Nevadilo mi to.

Dopila jsem poslední kapku a otřela si rty. Jeho tělo leželo bezvládně na zemi. Co s ním? Byl tu kontejner. Myslím, že to bude stačit. Vzala jsem to tělo a hodila ho do něj. Podívala jsem se na čas. Bylo něco okolo půlnoci. Rozhodla jsem se jet domů. Pro dnešek jsem plná. Vrátila jsem se zpátky do klubu a prošla jím na parkoviště. Nasedla jsem do auta a jela domů.

---

Otvírala jsem dveře domu. Byla výhoda bydlet na kraji města. Skoro nikdo tu nežil. Najednou mě praštil do nosu pach upíra. Vešla jsem a rozhlížela jsem se. Najednou mě někdo chytil pod krkem a narazil mě na stěnu.

„Ahoj, Isabello!“

----------------------------------------------------------------------------------------------

Tak co na to říkáte? Kdo to asi je, hmm? Pokusím se co nejdříve napsat další kapču, ale to víte... škola je škola.

Autor: Karamelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno, co chci... - 2. kapitola: