Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno bude dobrý Janet 1. Kapitola

12.09.2009 (19:15) • EJmamjektat • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1063×

Všechno bude dobrý Janet

1.kapitola- Nejhorší den

Bylo právě 16. listopadu. Den mých 18 narozenin. Probudila jsem se do krásného rána. Slunce mi svítilo do oken a hřálo mě do tváře. Těšila jsem se jak si užiju oslavu se svými kamarády a rodinou. Najednou se mi však zdálo, že je něco špatně. Posadila jsem se a chtěla jsem slézt z postele, když jsem si to uvědomila. Pokusila jsem se pohnout nohama, ale nic. Nohy nereagovaly. Začala jsem panikařit a křičet na celý dům. Do pokoje se přiřítil táta a začal mě utěšovat a ptát se co se děje. Nebyla jsem schopná mu nic říct, jen jsem sebou bezvládně plácla zpátky na postel. To už u mě stála i mamka a utěšovali mě oba dva. Asi po 10 minutách jsem byla konečně schopná ze sebe s hysterickým podtónem vyrazit:

,,Nemůžu hnout s nohama!"

Rodiče se na sebe vyděšeně podívali a táta nakonec řekl ,,Musíme jí dostat do nemocnice" mamka jen přikývla. Nebyla schopná slova stejně jako já. Taťka mě vzal do náruča a šel se mnou k autu. Dívala jsem se jak mi nohy bezvládně visí. Co se to se mnou k sakru děje? To byla moje poslední myšlenka než jsem omdlela.

Vzbudil mě až doktor. Na něco se mě ptal ale moc jsem tomu nerozuměla. Měla jsem úplně zatemnělý mozek. V hlavě mi lítaly jen otázky. Jak se to mohlo stát? Proč zrovna mě? Proč zrovna dnes? Budu schopná ještě chodit? Uvidím ještě někdy své přátele a budu s nimi moct podnikat akce tak jako do teď? Z úvah mě vytrhl naléhavý hlas mé mamky, která se dožadovala odpovědí na doktorovi otázky. Doktor byl klidný

,,Musíme jí nechat trochu se vzpamatovat utrpěla velký šok." Šok? Zhroutil se mi celej dosavadní život a on si řekne prostě šok?

,,Dokrote jsou to už dva dny a ještě se neprobrala."

Cože? Dva dny? Do pokoje někdo vstoupil. Pootevřela jsem oko a viděla, že je to sestra a v ruce svírá papíry. Doktor si je od ní převzal. Chvilku do nich koukal a pak pokýval hlavou.

,,Můžete jít se mnou chvíli ven?" zeptal si mých rodičů.

Ti jen přikývli a vyšli ze dveří. Doktor vyšel za nimi a zavřel dveře. Tedy alespoň si myslel, že je zavřel. Mezi futrem a dveřmi zůstala malinká škvírka, ale i tou malinkou škvírkou jsem zřetelně slyšela o čem se baví.

,,Jak dopadly výsledky vyšetření doktore?" ptal se opatrně táta.

,,Víte nevypadá to moc dobře. Výsledky prokázaly mé nejhorší obavy. Je to těžká forma obrny. Můžeme jen doufat že se to nerozšíří do ostatních částí těla..."

Dál už jsem neposlouchala. Myslela jsem, že je to vážný, ale tohle? Nedokázala jsem normálně uvažovat. Byla jsem mimo. Začala jsem brečet. Slzy mi tekly proudem po tvářích. Stírala jsem si je rukama a doufala, že jimi budu moct pohybovat až se zase probudím. Nevím kdy, ale usnula jsem.

První co po probuzení upoutalo moji pozortost byl tlak na ruku. Otevřela jsem oči a na židli vedle mě seděla mamka. Spala a měla položenou hlavu na mé ruce. Dobrá zpráva. Cítila jsem ji. Pohnula jsem rukou, abych se ujistila, že se mi to nezdá. Použila jsem však větší sílu, než jsem si myslela a shodila jsem mamčinu hlavu. Okamžitě se probudila a koukala na mě. Na tváři se jí objevil úsměv.

,,Ahoj Janet. Jak ses vyspala?"

Nechtěla jsem na ní být hrubá. Ona za to nemohla, tak jsem se pokusila usmát a odpověděla jsem

,,Celkem fajn. A co ty? Spát tu u mě v sedě asi není moc pohodlné." usmála se.

,,Nebylo to tak strašné, vážně."

Podívala jsem se do stropu. Nemohla jsem se jí dívat do očí. ,, Slyšela jsem co říkal doktor."

Její tvář svážněla. Poznala jsem to podle hlasu. ,, Holčičko je mi to líto!" do očí se jí řinuly slzy.

Podívala jsem se na ní a nedokázala jsem potlačit ty svoje. Brečely jsme dokud se ve dveřích neobjevil táta. Zastavil se a koukal na nás. Asi mu došlo, že už to vím.

,,Řekla jsi jí to?" zeptal se mamky, ale pohled měl stále upřený na mě.

,,Ne. Slyšela to." Zavřel dveře a šel si za námi sednout.

,,Co teď se mnou bude?" zeptala jsem se jich s nadějí, že si mě alespoň odvezou domů a nebudu muset déle ležet tady v nemocnici.

,,Doktoři si tě tu chtějí nechat měsíc na pozorování."

,,Měsíc?!" zhrozila jsem se.

,,Neboj budeme tu s tebou." ujišťovali mě oba. Uslyšela jsem slabé zaťukání na dveře a do pokoje vstoupil doktor. ,,Ahoj Janet. Jak ti je?" zeptal se s váhavým úsměvem na rtech. Podle hlasu jsem poznala, že je to ten samý doktor, který tu byl včera. Vypadá docela mile, pomyslela jsem si. Neměla jsem důvod k němu být nezdvořilá. Nikdo přece nemohl za to co se mi stalo, tak jsem v klidu odpověděla

,,Fajn děkuju."

,,Musím ti něco říct. Tvoji rodiče už o tom vědí tak..." nenechala jsem ho domluvit. Nechtěla sjem slyšet svou diagnózu ještě jednou tak jsem rychle řekla

,,Vím co mi chcete říct. Včera jsem vás slyšela." Vypadal, že se lekl toho co jsem mu řekla.

,,Je mi to lí..." chtěl mě litovat, omlouvat se mi.

,,To je v pořádku nikdo za to nemůže. Musím se naučit žít s tím co se mi stalo." Povzbudivě jsem se na něho usmála. Úsměv mi oplatil a bylo vidět, že se mu ulevilo.

,,Jsi silné děvče, vím že to zvládneš." usmál se a ještě než odešel dodal

,,Asi za půl hodiny se za tebou příjde podívat sestra. Bude s tebou trochu cvičit." lehkým pokývnutím hlavy se s námi rozloučil a odešel.

Rodiče u mě ještě seděli, když sestra přišla. Usmála se a rodiče se zvedli k odchodu. Povzbudivě jsem se na ně usmála a oni mi úsměv s malinkým váháním oplatili. Když se za nimi zařely dveře sestřička se mě zeptala jak se cítím.

,, Je to lepší než včera, ale nohy stejně necítím."

,,Možná to bude chvilku trvat, ale snad se nám je podaří rozhýbat. Budu sem za tebou chodit každý den po snídani, obědě i večeři. Čím častji tím by měly být výsledky lepší" Přála jsem si aby to tak bylo.

Byl to zvláštní pocit, když mi uchopila jednu nohu a dělala si s ní co chtěla a já nemohla niják zasáhnou. Bolest bych teď uvítala s otevřenou náručí.

Sestra se tu zdržela asi hodinku. Povídaly jsme si a bylo mi docela příjemné svěřit se někomu, kdo rozumí problému, který mám a snaží se ho řešit. Jakmile odešla z mého pokoje, cítila jsem se najednou strašně unavená. Bylo to divný. Nic nedělat a přesto být unavená, jako kdybych právě uběhla maraton. Což bylo v tuhle chvíli absurdní. Ani jsem si neuvědomovala kolik je hodin, když jsem tam jen tak ležela na posteli a přemýšlela. Měla jsem teď na to spoustu času. Příští rok mám dělat maturitu. Snad se do té doby vzpamatuju.

Byl čas na oběd. Přinesli mi podnos s jídlem a já si řekla, že je milé  dostat jídlo do postele, jen kdyby to nemuselo být za těchto okolností. Jedla jsem pomalu. Bylo to docela dobré. Mamka tohle nikdy nevařila, tak jsem ani nevěděla jak se to jmenuje. Bylo mi to však v tu chvíli úplně jedno. Po obědě asi kolem třetí za mnou přišli taťka s mamkou. Nesli mi nějákou tašku. Takouvou co v ní nosili spolužáci notebooky. Já však žádný neměla. Tázavě jsem se na tašku podívala.

,, To je pro tebe. Dárek k narozeninám."

Úplně jsem na svoje narozeniny při tom všem zapomněla. Táta mi notebook opatrně položil na nohy. Mohl s ním však klidně fláknou, stejně bych to necítila. On by se však mohl rozbít. Byla jsem strašně dojatá.

,,Děkuju vám." řekla jsem a natahovala se k mamce, abych jí mohla obejmout.

Strašně mě štvalo, že nemůžu vyskočit z postele a padnout jim oběma do náruče. Vyndala jsem si noťas z tašky a odložila jsem jí na noční stolek. Táta mi zapojil kabel do zásuvky a já s nedočkavostí čekala až se mi notebook zapne. Páni já mám vlastní notebook. Zatím mi stačil jen počítač který mám doma, ale tohle bylo mnohem lepší. Do očí se mi nahrnuli slzy, když jsem viděla, co mi dali jako pozadí na plochu. Byli jsme tam mi tři a babička z dědou. Oba loni v létě zemřeli. Měla jsem i já. Byla jsem u nich na prázdninách. Jeli jsme na chatu. Byla to taková normální dřevěná chatička. Byl to pozemek mého dědy, ale soused se s nimi pořád soudil o tenhle kousíček. Už mi zbývalo strávit s nimi poslední 4 dny. V noci jsem se vzbudila. Bylo mi šílený vedro. Otevřela jsem oči a viděla kolem sebe plameny. Celá chata už byla v plamenech. Zbýval můj pokoj. Postel jsem měla naštěstí pod oknem. Stačila jsem vyskočit, ale děda s babičkou už to nestihli. Šílený na tom bylo, že jsem babičku slyšela křičet. Jen chvíli, ale ten zvuk mám už do smrti vrytý do mozku. Její křik a šílenou bolest, když se mi oheň dostal na nohy. Stihla jsem to včas uhasit, ale bolest byla šílená. Teď by mě nezachránilo ani okno u postele.

Musela jsem vypadat šíleně, když jsem si na to vzpoměla, protože mamka se začala tvářit ustaraně. Rychle jsem se usmála, aby na mě nebylo poznat jak mě ta jediná fotka rozhodila.

Taťka prolomil ticho. ,,Máš tam zapojený internet."

,,Páni." vypustila jsem ze sebe.

Klikla jsem na modrou ikonku na liště. První co jsem chtěla udělat skoro od první chvíle, když jsem se sem dostala, popovídat si s kamarády. Stáhla jsem si ICQ a nacvakala heslo. Měla jsem šíleně moc zpráv od spolužáků. Většina byla typu "Ahoj, kde jsi a co se stalo". Snažila jsem se jim to něják šetrně sdělit. Neřekla jsem celou pravdu o sobě. Jen, že jsem v nemocnici a nemůžu hnout nohama. Většinou byli vyděšení a všichni slibovali, že se za mnou staví.Ne, že bych je nechtěla vidět. Ale nechtěla jsem, aby oni viděli takhle mě. Napsala jsem tedy, že teď mám mít nějákou dobu klid a že jim napíšu až se to změní. Což znamená až se budu cítit líp a připravená na ně.

Rodiče vycítili, že se jim teď asi nebudu nějákou dobu věnovat. Rozloučili jsme se a já se dál věnovala přátelům, zatímco oni odešli domů. Myslím, že už to tu bude o něco víc snesitelné.

Zrovna jsem si stahovala nějáké písničky od mých oblíbených skupin Evanescence a Nightwish, když někdo zaklepal na dveře. Zapoměla jsem, že má přijít sestra na rehabilitaci. Odložila jsem notebook a věnovala se jí. Jen co odešla, přinesli mi večeři. Jídlo tady vážně není tak strašné jak se povídalo. Po večeři jsem nechala notebook vypnutý a lehla jsem si. Byla jsem už tak unavená, že jsem do pěti minut usnula.

Autor: EJmamjektat, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno bude dobrý Janet 1. Kapitola: