Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vraždící šelma - 9. kapitola

20.04.2013 (17:15) • Ace • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2119×

„Dobrý den, Harry. Jak se máte?“ Přistoupila jsem ke starému vrásčitému muži, který seděl v majestátním křesle. Tykání nepřicházelo v úvahu, můj strýc byl starší než já a já jsem ho viděla poprvé v životě. Dychtivě jsem se na něj dívala a nespouštěla pohled z jeho tváře. Co jsem hledala? Byla jsem zvědavá, jestli je podobný mému otci. Jakoby mu z oka vypadl! Bratři jak se patří!! Naopak já nejsem podobná svému otci, proto Harrymu nepřipadá můj obličej povědomý. Táta říkal, že jsem krásnější kopie své matky, která byla nádherná. Pouze oči jsem zdědila po otci.

„Jak se může dařit starému muži? Jedině dobře, staré, skvělé časy skončily. Opravdu jsi přišla za mnou? Taková mladá, vychovaná dáma za starcem?“ Zachmuřila jsem se, když jsem v jeho mysli viděla tolik špatných věcí. Jedna smrt za druhou přicházela do naší rodiny. To je smutné. Nepochybovala jsem o Bradových slovech. Bratr se zanedlouho vydá za svým rodným bratrem.

„Já už nejsem mladá, já jsem stará, pouze mladě vypadám. Přišla jsem vám říct, abyste se netrápil kvůli svému bratrovi. Prožil krásný a dlouhý život, i když zemřel násilnou smrtí, když mě bránil před smrtí. Zachránil mě, ale sebe zachránit nedokázal. Nebojte se o něj, znovu se potkáte. On už je v nebi, čeká tam jenom na svoji rodinu. Dopřeje vám tolik času, kolik si budete přát. On nikdy nikam neodešel, zůstal s vámi.“ Teatrálně jsem si položila ruku na srdce a usmála jsem na muže zkoušeného životem. Nenáviděla jsem se, ale můj strýc vypadal přesně jako můj otec, kdyby můj otec někdy zestárl. Nelitovala jsem svého rozhodnutí. Moje slzné kanálky se začaly plnit slzami. Doufala jsem, že je staré oči nespatří. Přes výčitky jsem si klekla na kolena a vzala stále silné ruce do svých dlaní.

„Ty jsi jeho - "

„ - dcera,“ dokončila jsem větu místo Harryho. Harry byl příliš starý, sečtělý. Pochopil, že je v tom nějaké tajemství, dál se nevyptával, jenom se na mě hřejivě usmál.

„Zdědila jsi vzhled po své matce. Po Charliem jsi nezdědila vůbec nic. Jenom ty oči. Mám pocit, jakoby se na mě díval sám Charlie. Stejné čokoládové oči měla naše matka. Možná proto náš otec měl radši Charlieho, ale naše matka milovala oba syny stejně. Co se stalo Charliemu? Proč odešel? Kdy zemřel?“

„Ano, já vím. Vzhled po matce, povahu a oči po otci.“ Povzdechla jsem si, otázek jsem se bála, ale odpovím mu na všechny otázky.

„Charlieho kousl upír a změnil se v upíra, odešel od rodiny, aby nikomu z vás neublížil. A potom potkal druhou osudovou ženu, moji matku. Z jejich lásky jsem se narodila v roce 1953, moje matka zemřela při porodu, můj otec zemřel v roce 1960 v souboji s jiným upírem, tento rok oslavím šedesáté narozeniny. Bude to naše tajemství? Nic neříkejte svému vnukovi!“ Harry se na mě chytře zadíval. Možná byl starý, ale ne hloupý, mladí lidé podceňují staré lidi.

„Samozřejmě, že vnukovi nic neřeknu, znám místní indiánské pověsti a nejnovější zprávy, které se rychle šíří v naší vesnici a v okolí. Buď opatrná.“ Pevně mi stiskl ruku. Byl velice chytrý, rozumný, chápavý. Všechno přichází pouze se stářím. Já jsem se cítila hloupá, pošetilá a rozpolcená.

„Já jsem silná po svém otci, nebojte se!“

„Nemám se bát? Právě jsi mi řekla, že můj bratr se stal upírem, který podle pověstí je nejsilnějším predátorem na Zemi. Ale on je mrtvý a ty jsi jeho dcera, k tomu napůl člověk. Něco podobného se může stát i tobě!“ Harry zněl nadmíru vyčítavě. Neznal mě ani dvě hodiny a měl o mě strach. Možná že cítil stejné pouto mezi námi, které se mezi námi vytvořilo za krátkou chvíli. Krev není voda.

„Proč pláčeš?“ zeptal se starostlivě stejným tónem, jako to dělával můj otec. Vyhrkly mi do očí další a další slzy.

„Doufám, že jste mu odpustili. Na konci života jsme spolu žili sami. On byl jiný upír, nezabíjel lidi. Velice mu chyběla společnost rodiny. Tolik vás miloval, miloval všechny osoby ze své rodiny. Bratra, matku, otce. Dokonce mluvil o ženě, která nebyla moje matka, musel mluvit o své manželce, ale já jsem byla tenkrát příliš malá, abych tomu rozuměla. Když jsem přišla sem, vzpomněla jsem si, že jsme vás jednou navštívili, ale vy jste nás neviděli. Přišel domů, aby se ujistil, že jste všichni v pořádku. Miloval svoji rodinu! Odpusťte mu!“ prosila jsem muže a doufala, že vyhoví mé prosbě.

„Jsi blázen, dítě. Já mu nikdy neodpustím, protože není co odpouštět, pokud říkáš pravdu.“ Trhaně jsem se nadechla, utrhla pláč a oplatila jsem svému strýci úsměv.

„Ráda jsem Vás viděla, ale teď musím odejít. Na shledanou.“ Zvedla jsem se na nohy, které jsem měla ztuhlé, protože byly málo prokrvené. Harry se ke mně naklonil, aby vzal mou dlaň do pevného sevření mezi svými dlaněmi, zadíval se mi do očí: „Přijdeš znovu někdy jindy?“

„Ano, určitě přijdu, můžete se na mě spolehnout. Ale hlavně se o mě nebojte, nezůstanu sama. Pokud mě nevyhodí, chvíli budu žít s jednou rodinou upírů, která neubližuje lidem, oni s nimi žijí v symbióze. Hříčka přírody.“ Pouze jsem kývla hlavou, slov není potřeba, své sliby myslím vážně. Pokud se nestane nic neočekávaného, svůj slib dodržím. Když jsem se loučila s Bradem, dala jsem mu své číslo na mobilní telefon. Výkřiky moderní techniky jsem neignorovala. Ani jsem nemohla, když jsem potkávala lidi na ulici, každý měl mobil přilepený k uchu lepidlem. Oni s ním chodí kamkoliv. A tím kamkoliv myslím opravdu kamkoliv. Při chůzi, na záchod, do koupelny, na přechodu pro chodce. Blázni!

Za necelých pět minut jsem doběhla před můj dočasný domov, pokud tento dům mám vůbec nějaké právo nazývat domovem. Nejsem si jistá. Nejistě jsem zaklepala na dveře a vkročila do domu. Když jsem došla do obývacího pokoje, všechny doktorovy děti seběhly dolů.

„Kde jsi byla?“ vyštěkla nakrknutě blondýnka, Rosalie. Zvedla jsem jedno obočí, každý přispěl svou otázku do mlýna.

„Ty ještě žiješ?“ zachechtal se Emmett. On si mě měřil pohledem a u toho se obdivně ušklíbal.

„Emmette! Drž pusu. Kde jsi byla?“ zeptal se Edward, tentokrát důrazněji než Rosalie, Jasper mlčel. Co se tady děje? Když jsem se nad tím zamyslela, vypadali jako nervózní kvočny, která se bojí o své vejce.

„Nestraš ji, Edwarde!“ Pouze Alice mě bránila, viděla moje rozhodnutí dopředu, její vnitřní vidění jsem nezastínila svým darem, snažila jsem se.

„Jsem plnoletá a pouze host. Starosti jsou zbytečné. A navíc se bojíte zbytečně, smečka zablešených psů mě nevystrašila ani mě nesnědla. Nejsem zrovna chutný chod k jídlu, uznejte,“ zašklebila jsem se. Oni se uklidnili. Rosalie uraženě odešla s nějakou poznámkou, kterou pronesla výhradně ke své osobě, ostatní ji neslyšeli. S ní nebudu vycházet dobře, problesklo mi hlavou.

„Vidíš, Edwarde? Já jsem říkal pravdu. Bella se dokáže o sebe postarat sama. Edward se o tebe, Bello, moc bál, strojil ti pohřeb, abys věděla,“ Emmett se smál bratrovi, který ho sjel pohledem, než pak mně otočil svůj pohled a já dopředu věděla, že spustí výchovnou řeč, ani jsem mu nemusela číst myšlenky! Nebylo proč.

„Když jsme svolili, že s námi smíš bydlet, automaticky se o tebe budeme bát, když zmizíš nebo překročíš hranici v La Push,“ ujal se slova Edward. Jasper a Alice odešli, aby se věnovali sobě, zůstal pouze Emmett, který nás sledoval a pohledem skákal z mé tváře na Edwardovu tvář jako pingpongový míček.

„Vyprávěla jsem vám celou svou minulost. Všichni víte, že jsem nikdy dlouho nežila v domě se střechou a na jednom místě, nespoléhala na někoho druhého. Takovou rychlostí nedokážu vše změnit. Hlavně nedokážu změnit sebe. Omlouvám se za dnešek, i když se nic nestalo. Edwarde, měl jsi období ve svém životě, když sis hrál na upíra. Ale řeknu ti, ty jsi zůstal tak lidský, víc než všichni ostatní. Ale opakuji, já nejsem jenom obyčejný člověk, ale poloupír. Jsem nejmocnější upírka, dobře - poloupírka, protože dokážu už ovládat všechny svoje dary.“

„Omlouvám se. Připadáš mi křehká. Bije ti srdce. Tvoje krev mi zpívá. Nedokážu to ovládat. V naší rodině je starost o člena rodiny samozřejmostí.“ Já nejsem členem jich rodiny. Jeho slova byla pečlivě volená a byla určená pouze mým uším, Edward šeptal. Věděla jsem, že znamenají víc. Možná jsem cítila něco víc i já, ale nejsem schopná mu to říct. On mi nic dalšího neřekl, on je zřejmě na tom stejně jako já. Přikývla jsem a odešla.

Ležela jsem na posteli. Nepotřebovala jsem spát. Nechtěla jsem spát. Od Edwarda jsem odešla bez odpovědi. Esme a Carlisleovi jsem se omluvila, když došli domů z práce. Vzali to normálně. Oni mě chápali. Tím se potvrdilo, že Edward se chová divně. Zamilovaně. Možná. Já jsem ho nemilovala. A proto jsem ho opustila jako uštknutá hadem. On se neumí schovat, je starší než já. Napadlo mě, jestli si vůbec někdy najde dívku, když své chování za celé století vůbec, ale vůbec nezměnil. Trhla jsem sebou, když mě z mého rozjímaní vyrušilo zvonění mého mobilního telefonu.

„Isabella Swanová,“ ohlásila jsem volajícímu.

„Brad Swan, volám, protože můj dědeček přesně o půlnoci zemřel. Byl to tvůj prastrýc, myslel jsem si, že bys měla vědět, že za dva dny se koná pohřeb na místním hřbitově.“ Brad se na chvíli odmlčel a pak pokrčoval: „Je to divné, připadá mi, jako by čekal, až se s ním přijdeš rozloučit. Dědeček vypadal nejšťastnější za celé roky. Děkuji, že jsi přišla. Myslel jsem si o tobě nepěkné věci, ale tvoje chování - pletl jsem se, rád tě uvidím na posledním rozloučení.“ Poděkovala jsem mu a zavěsila, cítila jsem se jako ve snu, zaťala jsem prsty do pěstí. Konečně si pro mě přišel hluboký spánek, i když bylo ráno a byl čas vstávat. Bylo mi to jedno. Všechno mi bylo jedno.

Autor: Ace (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vraždící šelma - 9. kapitola: