Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vraždící šelma - 5. kapitola

04.03.2013 (20:30) • Ace • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2797×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Nebudu vám lhát. Mám strach. Velký strach. Upíři, kteří loví ve smečce, touží po pomstě svého druha. Já jsem pouze spoléhala na to, že upíři v Jamesově smečce se neměli navzájem rádi natolik, aby je svazovalo vzájemné citové pouto. Z otcova vyprávění si pamatuji, jak popisoval lásku k mé matce. Otec tvrdil, že, když má upír někoho rád nebo ho dokonce miluje, nikdy ho neopustí, nedokáže bez toho druhého žít.

„Když jsem potkal tvoji matku, cítil jsem sluneční paprsky v kteroukoliv denní i noční hodinu, v kterémkoliv ročním období na své tváři. Úsměv neopustil moji tvář, když jsem se mohl dívat na její krásný obličej.“ Pamatuji si to z otcova vyprávění, dokázala jsem ho poslouchat celé hodiny. Chybí mi. Zvlášť teď! Frustrovaně jsem si povzdechla. Od smrti Jamese a Viktorie jsem nespala přes noc v žádném hotelu, pouze na ulici a vždy ve střehu, schopná se kdykoliv probudit a utéct, zaútočit. Je to šílené. Ale co jiného mám dělat? Nechat se zabít?

Nasadila jsem upíří tempo a vzpomínky jsem nechala za sebou. Musím někoho ulovit. Dlouho jsem nepila žádnou lidskou krev a cítím se slabá. Kdyby mě teď našel zbylý člen Jamesovy smečky, jsem mrtvá. Bezpochyby. Svou mysl jsem nechala bez kontroly a nechala jsem se unášet pudem sebezáchovy, abych ulovila vůbec nějakou potravu dnešní noci. Nemyslím na ně jako na lidi, nebudu si to dělat těžší, než to je.

Cítila jsem v okolí krev, ale krev nebyla čistá, byla plná lidských svinstev, moje večeře. Tak moc jsem se soustředila na lov, že bolest hlavy a cizí hlasy z mé hlavy zmizely. Štíty jsem měla spuštěné. A proto jsem odletěla několik metrů dozadu, když do mě narazilo tělo z kamene - upír. Ležela jsem na chladné ulici a viděla jsem dvojmo. Dívala jsem se na upíra, který právě vysával moji bývalou večeři. Díky Bohu, že to nejsem já! Rozhodla jsem se, že mu to pro tentokrát odpustím. Když mrtvá žena neměla v sobě ani kapku krve navíc, otočil ke mně a v očích měl stále hladových výraz. Nastala chyba. Jako vždy. Jsem slabá, má slabost pro jakoukoliv bytost, pokud se mě nesnaží zabít.

„Brzdi hochu, já nejsem další chod!“ zavrčela jsem na něj. Cizí upír se zamračil, když mu došlo, že člověk (považoval mě pouze za člověka) vydává upíří vrčení. Vypadalo to, že upír se živí stejně jako já ze spodiny lidí. V takovém případě jsem si nechala nějaký čas, jestli upíra zabiju nebo ho nechám žít.

„Co jsi zač?“ zavrčel na mě zpět. Já jsem si ho mezitím prohlédla. Vysoká postava. Krátký sestřih, výrazné kouty. Tmavé, hnědé vlasy. Ruce, břicho a hruď samý sval. Jednodenní strniště na bradě. Oblečený pouze v bílém tílku a v kalhotách z pružné látky. Vypadal fantasticky. Zaujal mě víc než Edward z předešlého dne.

„Jsem poloupír,“ vypadlo ze mě. Já jsem si překryla ruce přes pusu v hrůze. A pak si něco uvědomím, samota mi ubližuje víc, než si sama dokážu připustit. Naposledy jsem mluvila s Edwardem, to bylo před dvěma týdny. A po druhé, před necelými dvěma týdny, s Jamesem a Viktorií, když jsem je zabíjela. A pak už nic…! Každý svou buňkou toužím po nějaké společnosti. Jsem sama už dlouhé roky. Charlie a Ethan… Je to tak krátká doba - pro poloupíra.

Ale připadá mi to jako celá staletí!! Narodila jsem se v roce 1953. Charlie umřel v roce 1960, opustil mě před 53 lety. Ethana jsem potkala v roce 1970, zrovna když jsem utekla z dětského domova. Strávili jsme spolu 33 let. 2013, tento rok oslavím desáté výročí Ethanovi smrti, já oslavím své 60 narozeniny. Ale nesmím se nechat strhnout do hrobu. Upír měl vyceněné zuby v hrubém úšklebku. Přitlačila jsem na fyzický štít, neviditelná membrána obalila celé mé tělo. Trénovala jsem, trénovala jsem tak moc, že jsem jednou prospala 24 hodin. Toužila jsem po společnosti a zdá se, že jsem narazila na nesprávného upíra. Moje rty se proměnily ve škleb, co bych dala za přítomnost Edwarda, známého lidumila!

„Kříženec? Nechutné. Pokud chceš, můžu ti ukázat, jak můžeš přejít na druhý břeh.“ Přestal vrčet, ale úsměšek z jeho tváře nezmizel. Pohrdal mnou. Červenooký upír rozevřel před mnou svou dlaň a z rozevřené dlaně vytryskl ohnivý plamen, který se usměrnil a zůstal plápolat. Já jsem vstala ze špinavého chodníku a pozorovala jeho dlaň. Druhý břeh? Smrt. Ne, nemám nikoho, koho bych mohla milovat, ale umřít nechci, bojím se smrti. Rozhodla jsem se rozloučit se svým samotářstvím. Jak bude vypadat můj život bez rizika? Vůbec nic si neužiji. Předsevzala jsem si, že si získám upírův respekt.

„Děkuji, ale nemám zájem,“ odvětila jsem mu. Upír povytáhl obočí, oheň se víc rozhořel. Přišla jsem až k němu beze strachu a - nestihl mě zastavit -  napraženou ruku jsem strčila do největšího plamene. Červenoočko překvapeně vyjekl, a já jsem svoji ruku vytáhla z ohně a svou dlaň jsem položila vedle jeho, k jednomu plamenu se přidal druhý.

„Jsi fantastická, přidej ke mně,“ vypadlo z něj výše položeným hlasem, „svoje předchozí slova beru zpět a omlouvám se za ně.“ Respekt! Přesně tohle jsem chtěla.

„Jsem štít a dokážu přebírat dary ostatních upírů. Pokud se tebe každý upír bojí, právě si narazil na poloupírku, která je schopná tě zabít, protože se nebojím tvého ohníčku. Proto ti doporučuji, abys hned neběžel za Volturiovými.“ Dívala jsem se mu do očí. Překvapeně jsem zamrkala. Během malé chvíle se proměnil na sympaťáka.

„Za co mě máš?“ popuzeně si odfrkl, „Už jsem o tobě slyšel, napsali na tebe stejně vysokou odměnu jako na mě. Upír, který ovládá oheň, jak ho zničíme? Ale když jsem tě poznal osobně, máš mnohem větší cenu než já. Jsi neocenitelná!“ Byla noc, proto neviděl, jak se začervenala, na lichotky od mužů nejsem zvyklá.

„Říkáš ohníček?“ řekl mi s potutelným úsměvem, odstoupil ode mě, celé jeho tělo obklopily malé plamínky, tentokrát natáhl obě dlaně vzhůru a vytryskly z nich velké gejzírů plamenů. Já se usmála, zadívala jsem se mu do očí a poté do jeho dlaní. Četla jsem každou jeho myšlenku a celé to představení jsem zopakovala po něm.

„Je to zvláštní oheň. Ne ten obyčejný, co lidé a upíři zapalují, má jiné chemické složení. Mě a teď už i tobě neublíží, ale ostatním upírům ano. Asi jsem se narodil s nějakou genetickou dysfunkcí, a tak získal takový dar, a ty jsi ho získala ode mě. Jmenuji se Christian, Christian Grey.“ Stiskla jsem jeho nataženou ruku. Máme téměř totožnou teplotu.

„Na viděnou, Christiane,“ řekla jsem mu a připravila jsem se k odchodu. Oheň zmizel a my jsme se znovu ponořily černočerné tmy.

„Ty se mnou nezůstaneš?“ podivil se. „Je mi s tebou dobře. Žádného jiného upíra nemůžu vystát a ani s ním hodit řeč, když se mě každý pokouší zabít.“ Pousmála jsem se jeho vtipu.

„Děkuji za tvůj dar, jsem o něco nebezpečnější, jakoby to vůbec šlo. Ale tuším, že kdybychom spolu zůstali, nezůstali bychom dlouho živi. Všichni upíři by se na nás sesypali, pokud by se to někdo z nich dozvěděl. A ty víš, že v našem světě se nic neutají.“

„Máš pravdu, žena je vždy rozumnější než muž. A chytřejší. Rád jsem tě poznal,“ přiznal se Christian ke svým pocitům. A pak udělal něco nepředvídatelného, objal mě! Od smrti Ethana na mě nikdo nevztáhl ruku. Cítila jsem se vykolejená.

„Upír nepotřebuje roky, ani týdny, aby poznal druhého upíra. Připadám si, jako bych tě znal celé roky. Nashledanou, rád tě znovu někdy uvidím. Je příjemné žít s vědomím, že aspoň jeden upír mě nechce zabít.“

„Poloupír,“ vrátím mu úsměv.

„A jméno?“

„Bella Swanová,“ vyhrkla jsem dřív, než stihl dokončit otázku.

A tak jsem poznala Christiana Greye, inspiroval mě. Posbírala jsem zbytky svých sil, vypila dostatečných přísun krve a pustila jsem se znovu do lovu třetího muže. Výsledek lovu: smrt.

Autor: Ace (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vraždící šelma - 5. kapitola: