Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vraždící šelma - 2. kapitola

12.02.2013 (12:00) • Ace • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 3070×

Současnost

Stála jsem před vykřičenou čtvrtí. Zde najdu svůj cíl. Pomsta. Konečně! Čekala jsem dlouhých deset let, než se budu moct pomstít vrahovi svého otce. Ani pak se nezastavím, budu zabíjet další upíry.

Když mi Ian zabil otce, bylo mi sedm. Pak jsem prožila oněch deset let. Přestože jsem poloupíří dítě, stárla jsem pomalu jako člověk. Když mi bylo sedmnáct let, přestala jsem stárnout. Dětství jsem prožila v rozpadajícím se domově pro sirotky. Byla jsem tam největší… loser.

Celou dobu jsem jedla pouze lidské jídlo a… byla jsem malá, nedokázala jsem se ovládat tak dobře, jako to uměl můj otec. Když měl někdo zranění a tekla mu krev, někdy jsem se nedokázala ovládnout a bez dalších svědků jsem dotyčnému olízla malou otevřenou ranku, výjimečně pila krev z otevřené rány. Oni mi to dovolili, báli se mě, měla jsem obrovskou sílu, kterou nikdy a nikdo nedokáže pochopit z obyčejných lidí.

V sedmnácti letech jsem odešla z dětského domova. Začala jsem se živit lidskou krví, přesněji řečeno krví nejhorší lidské spodiny, která nikomu nebude chybět, abych nabrala ztracenou sílu, kterou jsem ztratila, když jsem jedla pouze lidské jídlo. Potřebovala jsem sílu, abych přemohla a zabila upíra, který zabil mého otce, a vykonala svoji pomstu.

Na své cestě za hledáním Iana jsem narazila na spoustu dalších upírů, kterým jsem se snažila vyhýbat. Postupem času jsem objevila svůj dar… štít. Fyzický štít po dovršení sedmnácti let přerostl v psychický štít, který má obranný mechanismus. Když na mě někdo použije svůj dar, můj štít jej vstřebá a já získám stejný dar jako on.

Možná že jsem nejmocnější upírka. Ale s ovládáním svého daru jsem potřebovala pomoc. Narazila jsem na Ethana, novorozeného upíra, který má taky dar – umí odhalit upíra na vzdálenost několik stovek mil. Ne podle pachu, ale nějaký šestý smysl – upíři tomu říkají zvláštní dar. Když jsem mu ukázala, že může lovit zvířata místo lidí, nedokázal ode mne odejít. S jeho darem jsme našli Iana dřív o několik roků, než bych to já dokázala pouze podle pachu.

Nicméně, nyní Ethan stál po mém boku a nesouhlasně mě pozoroval.

„Musíš to opravdu udělat?“ Ethanova oblíbená věta. Po celý dnešní den mi ji připomínal každou hodinu. Sevřela jsem prsty v pěst a snažila jsem se ovládat. Lidská krev ve mně probouzela netvora a já nechtěla Ethanovi ublížit. Jakoby to vůbec šlo. On je upír, ale já dohromady se svým štítem...

„Když za ním nepřijdu sama, najde si mě sám. Přísahal mi pomstu. Já přísahala pomstu jemu. Jeho družka Leslie mi zabila otce. Je to jako volání krve. Já to musím udělat. Ethane, prosím.“ Mluvila jsem klidně a divila se svému klidu. Dívala jsem se Ethanovi do očí, myslela jsem na pocit, že nikam nepatřím, obklopil mě pocit smutku a beznaděje, bolesti.

Připomínala jsem tím Ethanovi večer, kdy jsme si svěřili své životní příběhy. Litovala jsem té noci, od té doby bylo jasné, že mě Ethan už vůbec neopustí. Oba jsme měli neveselý osud už od narození, cítil se se mnou spřízněný. Ukázala jsem mu nový směr, kterým se může dát - živit se na krvi zvířat. Sdílení bolesti a svého životního příběhu z nás udělalo neobyčejné přátele na život a na smrt. Bratra a sestru. Od té doby měl potřebu mě chránit jako svoji sestru. Nebudu si nic nalhávat. Já jsem měla stejnou potřebu. Ačkoli jsem ho od sebe odháněla, nechtěla jsem, aby ode mne odešel.

„Půjdeš tam, prosím, se mnou? Chci, abys tam byl se mnou. Kdyby se něco -“ Poslední slovo jsem spolkla. Něco takového jsem si nepřipouštěla.

„Pokud mě nepošleš pryč, zůstanu navždy po tvém boku v naší nekonečné existenci. Máš fyzický, psychický štít a pár dalších užitečných darů. Nic se nám nemůže stát. Věř mi.“

Už jsem vám to řekla? Ethan je skvělý! Oba jsme se na sebe usmáli. Nevím, co bych bez něj dělala. Na událost, že mě původně chtěl vypít, jsem zapomněla po pár strávených dnech s ním. Každý si ho musí zamilovat.

Když jsme objevili Iana, přivítali jsme se jako stáří známí. Ian nemluvil do větru. Běhal po světě a hledal upíry s nějaký darem, které by se mu hodily, aby mě dokázal zabít, přesněji řečeno vypít. Dostali jsme se do léčky, čekali na nás.

Můj štít zatím nebyl dokonalý. Psychický štít jsem uměla natáhnout přes kohokoliv s neomezeným počtem lidí. Můj fyzický štít je slabší, ne-li moje největší slabina. Fyzickým štítem dokážu zatím obalit pouze samu sebe. Na Ethana se sesypali dva upíři, neměl šanci, jednoho vzal s sebou, druhý vzal s sebou jeho. Ian se jenom díval. Třetí a čtvrtý upír se mě pokusil zabít, ale já jsem byla naštvaná a zuřila jsem, viděla jsem i přes slzavé údolí, které způsobila Ethanova smrt, zabila jsem upíra utrhnutím hlavy od trupu, čtvrtý následoval příkladu svého druha. Ianovi nepomohli ani upíři s výjimečným darem. Dohromady byli čtyři upíři plus Ian. Jeden z nich byl silnější než obyčejný upír, ale v hlavě měl pouze slámu. Druhý byl z nich nejslabší a byl pouze do počtu. Třetí z nich uměl vytvořit halucinace a byl zdatný bojovník, ale ani to nestačilo v souboji se mnou a Ethanem. Ale u čtvrtého neumím pojmenovat jeho nadání, byl příliš rychlý i na upíra, jakoby se uměl zhmotňovat, dematerializovat z místa na místo. Nakonec jsem to musela být já, kdo zabil Iana. Ian se pokusil něco zakřičet, zřejmě prosit o milost, ale já jsem neslyšela vůbec nic, jeho hlavu jsem rozdělila ve dví.

Klečela jsem u popela, který patřil Ethanovi. Byli připravení, Ethana roztrhli na tři kousky a jeden z nich stihli hodit do ohně, já jsem musela hodit do ohně zbylé dvě části Ethanova těla. Nebylo návratu, když mu jedna část těla chyběla. Tentokrát jsem nepřísahala pomstu jenom jednomu upírovi, ale všem upírům. V tomto momentě jsem nenáviděla svoji upírskou polovinu, která mi dávala sílu, touhu pít lidskou krev, a vzala mi oba moje rodiče a bratra.

„Budu jako šelma. Nezastavím se, dokud svoji kořist nedostihnu a nebude mrtvá. Všichni z tvého druhu. Slibuji na tvou památku, Ethane.“

O několik roků později

Stála jsem nad ohněm, maso se pěkně škvařilo. Pro upíry nebo lidi by to byl nevábný pach, ale mně voněl přímo fantasticky. Moje tělo se neustále svíjelo v neutichající bolesti a jenom tento moment mi vždy přinášel chvilkovou úlevu, kdy jsem se cítila sama sebou a tělo bylo zbaveno bolesti. Na kratinkou chvíli. Má chvíle úlevy vyprchala, upír shořel, nezbylo z něj zhola nic. Co jsem čekala? Obvyká rutina. Za sebou jsem nechávala překrásné město New York, bylo mi tady dobře, ale půjdu zase o dům dál. Jako vrah upírů se nesmím zdržovat příliš dlouho na jednom místě. Každý upír, kterého jsem potkala během této doby, skončil mrtvý. Ale k mé smůle se pověsti o mně šíří bez mé maličkosti a já se musím mít na pozoru. Když jsem zabíjela nyní již mrtvého upíra, vykřikoval první urážlivé poznámky a pak přešel na vyhrůžky – vykřikoval jako smyslů zbavený, že Volturiovi na mě vyhlásili tučnou odměnu. Taky tvrdil, že ještě pár upíří vražd, něčím se prozradím a oni si pro mě přijdou. Na chvíli mě přepadla strašná předtucha blížící se smrti, ale tu jsem zahnala a upíra zabila. A po úvaze jsem se rozhodla změnit své působiště. Zamířím do Seattlu. Kolem jsou lesy, jedno velké město a spousta dalších a menších měst, pár menších vesnic, kde lišky stále dávají dobrou noc.

Autor: Ace (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vraždící šelma - 2. kapitola: