Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vraždící šelma - 15. kapitola

10.08.2013 (11:00) • Ace • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1997×

„I když někdo projde štítem s velkou porcí štěstí, ohněm neprojde nikdo. Nemusíte mlčet, vy musíte mluvit, rozšířit pověsti o mně všem upírů. Já stojím za Volturiovými a bez mého souhlasu nikdy nepadnou, zůstanu u moci nadále. Volturiovi vstali z popela a jsou připraveni vládnout. Pokud chce někdo odporovat, bude zabit. Pokud chce někdo zbaběle utéct, prosím, tady jsou dveře, ale daleko nedojde. Pokud nás chce někdo zradit, pak jeho osudem je smrt. Volturiovi nedávají druhé šance.“ Každého upíra v místnosti jsem vyhledala pohledem, abych se mu podívala do mysli, do očí. Zachvátila mě moc, děsilo mě to, trochu. Připadala jsem si jako řezník a oni jsou jako ovce před porážkou. Tak snadné by je bylo zabít. Stála jsem na prázdném místě, kde shořel dřevěný trůn, který jsem nechala vyměnit, abych mohla svoje zastrašovací dílo předvést. Marcus stanul jako první, druhý Caius a oba se ke mně připojili, stáli po mém boku.

„Panové, je a bude mi ctí Vám sloužit.“ Jane přišla až k nám a zastavila se teprve jeden metr před námi, uklonila se bratrům, možná i mně.

„Přidávám se k mojí sestře, vaše veličenstvo.“ Vysekl hlubokou úklonu Alec a sklonil hlavu jako svoje setra.

„Vaše veličenstvo.“ Demetri sklonil hlavu a pravou ruku si přitiskl k srdci.

„Vaše veličenstvo.“ Felix.

„Vaše veličenstvo.“ Chelsea.

„Vaše veličenstvo.“ Heidi.

„Vaše veličenstvo.“ Afton.

„Vaše veličenstvo.“ Corin.

„Vaše veličenstvo.“ Renata.

„Vaše veličenstvo.“ Santiago.

Upíři pokračovali, jeden po druhém složili slib věrnosti, poklekly na kolena a sklonili hlavy před staronovými vládci upírů. Naplnil mě zvláštním pocit hrdosti. Z myšlenek jsem se dozvěděla, že věrnost doopravdy slibují i mně. Kdyby nebylo mě…. Nejspíš by někteří doopravdy utekli z Volterry, sběhli jako zrádcové. Některým učarovala moje síla, krása. Každý si něco našel.

Když jsem chtěla odejít ze sálu a ukončit setkání, dveře se otevřely a do sálu vstoupila poslední upírka, kterou jsem chtěla vidět. Sulpicia. Arova manželka.

„Jak si mohla?“ vyhrkla rychle v sledu tři slova, pro další slova neměla sílu, žal ovládl celé její tělo, měla pocit, jakoby umírala zaživa, a nebyla schopna dalšího slova. Nemusím znát Sulpiciu, abych věděla, jak se cítí. Tak jsem se cítila bez Edwarda.

„Láska je slepá. Ty jsi milovala Ara, ale neviděla jsi, že je špatný vládce. Krutý. Bezcitný. Slabý. Hloupý. A navíc… upíři jeho smrtí získají lepší vládce. Marcus a Caius. Jeden bez druhého jsou slabí, ale jako celek bez Ara budou výborní  králové.“

„Pokud jsi zbavila života mého muže, chci po tobě, abys to samé udělala mně!“ vyštěkla po mně Sulpicia.

„Vážně?“ otázala jsem se opatrně a pomalu, stáhla jsem štít, necítila jsem se ohroženě, nechtěla jsem, aby si Sulpicia ublížila.

„Ano, nic jiného po tobě nežádám. Odpouštím ti jeho smrt za něho. Máš pravdu. Teď já, zabij mě!“ Když Sulpicia mluvila, už byla klidná, vybírala si opatrně každé slovo, aby mi dokázala, že jedná zcela při smyslech a své přání myslí vážně.

„Caie? Marcusi?“ otázala jsem se každého z nich zvlášť, můj pohled patřil jim. Chtěla jsem, potřebovala jsem, aby rozhodli spolu se mnou. Včera jsem ukončila jeden život pouze z mého popudu, mého rozhodnutí, ale nikdy se nechci stát chladnokrevným vrahem a bez mrknutí oka zabíjet na počkání. Chci se s nimi podělit o vinu ze smrti Sulpicie.

„Vážně si to přeješ, Sulpicie? Smrt je nevratná, zlato,“ řekl Marcus laskavý hlasem.

„Myslíš to vážně? Je to tvé rozhodnutí.“ Přistoupil Caius k Sulpicii a poprvé projevil nějaké city, zatím jsem u něj žádné nepozorovala. Oba vládcové vzali Sulpicii do své náruče. Sulpicie jim pošeptala: „Ano, přeji si smrt. Věčnost je příliš dlouhá. Navíc, smrt je jenom zastávka, cesta vede dál. Možná se ještě někdy potkáme. Můžeš, Bello? Rychle a bezbolestně?“  Já jsem pouze přikývla. Rozevřela jsem svou náruč. Když Sulpicia vešla do mé náruče, pošeptala jsem jí v odpověď: „Nic neucítíš, slibuji!“

Sevřela jsem Sulpicii v medvědím objetí, chvíli jsem ji hřála ve svém objetí, pokoušela jsem jí předat trochu mého klidu. Ať už člověk vykládá cokoli, každý se bojí smrti, opravdu bojí. Téměř nikdo neví, kdy zemře, ale Sulpicia na rozdíl od nich ví, že toto bude její konec. Samozřejmě, že nedokázala být v úplném klidu! Nepozorovaně se třásla, ale opravdu trochu, nikdo jiný kromě mě to nepoznal. Stiskla jsem ji ještě pevněji. A v druhém okamžiku se Sulpicia proměnila v popel v mém náručí a já neměla koho objímat. Způsobil to můj oheň, povolala jsem ho na pomoc. Fungovala to úplně skvěle. Sulpicia v žádném případě nemohla nic cítit. Tak to mělo být, a tak se mi to taky podařilo.

Konečně jsem vypadla z toho velkého, kruhové sálu, točila se mi z něj hlava. Měla jsem hlavu nafouknutou, jenom mi prasknout. Měla jsem v hlavě nepořádek a hlavně v ní poletovaly spousty myšlenek.

„Hej, Bello? Bello! Vracíme se domů?“ Christian se vedle mě objevil jako blesk z čistého nebe. Vzala jsem ho do stejné pevného a velkého objetí jako Sulpicii, ale měla jsem při tom jiný úmysl, chtěla jsem mu předat velkou úlevu a oznámit mu, že se konečně můžeme přestat schovávat. Doufám, že teď se Volterra stane pro spousty upírů domovem a místem, kde je čeká zastání, ne pouze smrt a krutost. A kdyby se tak náhodou nestalo, Caia i Marca můžu zabít pořád, mám spoustu volného času před sebou.

„Ano, vracíme se domů. Já se vracím k Edwardovi. Zůstaneš s námi? Nebo jinak… Dokážeš to?“ Christian dobře věděl, na co narážím, pouze se usmál a položil mi ruku kolem ramen.

„Ale ovšem, miluji tě pořád, budu čekat, dokud ti Edward nezlomí srdce, abych mu mohl nakopat zadek, ale mezitím si budu hledat svoji lásku. A kdo ví, třeba si i Marcus najde novou lásku, když si ho konečně postavila na nohy. Pojďme se podívat, co nám život přinese,“ ozřejmil mi Christian jeho situaci a znovu jsme prošli masivní dveřmi ven z hradu. Dveře se zabouchly za námi, a mi konečně mohli spatřit modrou oblohu. Opravdu, Christian vypadl úžasně. Nepřipadalo mi, že je naštvaný na Edwarda, vypadal v… pohodě. Christianův vážný obličej zmizel, nahradil ho téměř klukovský, lišáčky úsměv, který ho omladil o pět roků, a vypadal jako mladý kluk a ne dospělý upír. Vesele jsem se na něj usmála po dlouhé době, pravou ruku jsem ho vzala kolem pasu, protože jsem potřebovala oporu. Připadalo mi to nemožné, že Volterra je konečně za námi. Levou rukou jsem zalovila v kapse, abych vytáhla svůj mobil. Nedívala jsem se na čísla, ale po paměti jsem vyťukala Edwardovo číslo. Vzal mi to po první zazvoněním.

„Bello? Bello! Miluji tě!“ ozvalo se z mobilu.

„Taky tě miluji, vracím se domů, konečně,“ vzdychla jsem toužebně, Christian mi stiskl ruku, aby mi dodal důvěry a schválil moje slova, opravdu mě miloval tolik moc, že mě dokázal pustit do náruče jiného muže. Pravá láska. Znovu jsem se na něj musela usmát.

„Nemusíš nikam jezdit. Jsem doma tam, kde jsi ty.“ Edwardova slova mě zmátla, slyšela jsem jeho smích, který mě uváděl do extáze a zároveň popudil, protože jsem nevěděla, čemu se směje. Dívala jsem se kolem.

„Už mě vidíš?“ ozval se znovu Edward z mobilu. Střelila jsem pohledem po Christianovi, Christian mi vzal bradu do dlaní a otočil k oproti kráčejícímu Edwardovi, který měl stále v ruce mobil, už se nesmál, pouze se usmíval svým pokřiveným úsměvem.

„Běž!“ pokynul mi Christian rukou. Když se Christian pouze usmíval a nemračil se, teprve tehdy jsem se rozběhla k Edwardovi. Když jsem vlétla Edwardovi do náručí, skoro jsme spadli na zem, Edward se mou zatočil, než mě přivinul do svého náručí. V jeho náručí bych chtěla zůstat… navždy.

Autor: Ace (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vraždící šelma - 15. kapitola: