Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vraždící šelma - 14. kapitola

09.08.2013 (13:00) • Ace • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1749×

Můj cíl se nacházel pouze pár metrů od mé původní polohy. Otevřela jsem dveře do pokoje, nenamáhala jsem se klepat. Upír zvedl svoji hlavu, aby se mi mohl podívat do očí. Když karmínové oči našly ty moje, nebylo v nich žádný údiv, spíš vřelé přivítání.

„Láska nebo nenávist? Co je silnější?“ zeptala jsem se červenookého upíra jako první, jinak by se se mnou nezačal ani bavit. Tak netečný. Na odpověď jsem čekala dlouhou dobu, zatímco jsem si dovolila perfektním upířím zrakem zkoumat jeho tvář. Velmi vysoký věk prozrazovalo jeho majestátní držení těla, má značně dlouhé tmavé vlasy do půli zad, ruce spojené do střížky, lokty se opírá o stůl, za kterým sedí.

„Ani jedno, obě jsou stejně silné, totožná věc. Muž miluje ženu. Když žena zemře, láska se nepromění v nenávist k vrahovi. Láska ti dopřeje sílu, abys měl dostatek sil vykonat pomstu,“ promluvil na mě, ale pohledem už zase směřoval do prázdna.

„A ty? Máš dostatek sil pomstít svoji milovanou?“ Nevím, zda se ubírám správným směrem, potřebuji ho vyprovokovat, probudit k životu. Nevím, zda se mi to podaří, protože něco mi našeptávalo, že na to jdu špatným směrem.
„Neznám vraha!“ odsekl napružen, přestože neztratil ani zrnko svého klidu.

„Já ano, zavraždil ji Aro, vlastní bratr, tvůj přítel.“ Když jsem mluvila, slova jsem od sebe oddělovala s velkou pečlivostí, aby měli ten správný dopad.

„Lžeš! Aro miloval Didyme.“ Na konci mu slova odumřela ode rtů. Marcus byl chytrý, věděl, že mám pravdu. On věděl pravdu po celou dobu, ale odsunul ji do pozadí.

„Jsem další čtenář myšlenek jako Edward. Ale oba víme, že to udělal Aro, důkazy ani přiznání nepotřebujeme. Proč Didyme nepomstíš?“

„Pomstít Didyme? Zabít Ara, svého bratra?“ zeptal se užasle Marcus. V očích se mi zablýsklo poznáním. Když byl Marcus celé dny mimo náš svět a žil v tom vlastním světě, přemýšlel nad svými city, které si odporovaly. Ara miloval jako bratra, Didyme miloval jako svoji osudovou ženu. Didyme je mrtvá, ale Aro pořád žije a on ho má rád. Zabít nebo nezabít vraha Didyme? Zabít nebo nezabít bratra? Na druhou otázku si vždy odpověděl ano, na druhou ne. Sváděl vnitřní boj sám se sebou. Musel prožívat velkou trýzeň.

„Oba jsou mrtví, nyní je čas jít dál. Caius nedokáže sám vládnout. Musíš vstát z popela a jít dál.” Když jsem si klekla na nohy, necítila jsem žádnou povinnost projevovat nějakou úctu, ale jeho bolest mě srazila na kolena. Nemusela jsem mít Jasperův dar, stačilo být čtenář myšlenek, aby vás pohltila stejná bolest, jakou cítil po celý čas Marcus. Vzala jsem jeho prsty do svých dlaní.

„Řekni něco!“ zaúpěla jsem. Hlavou mi bleskla otázka, proč mi na tom tolik záleží. Proč mi záleží na tom, aby Marcus vládl upírům, že si před ním poníženě klekám, když ho vidím poprvé v životě? Za první, cítila jsem Marcovu velkou bolest. Za druhé, Caius nepřestal spřádat plány na moji smrt. Za třetí, cítila jsem velký strach o Edwarda. Za čtvrté, Marcova velká láska k Didyme mu dovolila zachovat si svou duši víc než Caiovi nebo Arovi, kteří své manželky milují jenom povrchně, protože nechtějí zůstat sami.

„Co ode mě čekáš?“ zeptal se mně Marcus ledovým hlasem, nelíbilo se mu moje naléhání. Byl podrážděný, narušila jsem mu jeho klid.

„Co čekám? Jsi upír, jsi z kamene, ale chováš se jako nejubožejší člověk na celé téhle posrané planetě! Didyme je mrtvá rukou tvého bratra. Aro je mrtvý mojí rukou! Já od tebe čekám, že vstaneš ze svého trucovního křesla za svým stolem a budeš doopravdy vládnout! Caius si vládu nad upíry sám neudrží. Dlužíš mi to, protože kvůli tobě jsem si ušpinila ruce a zabila Ara. Musíš zaujmout jeho místo. Přesně toto od tebe čekám!“ odsekla jsem mu naštvaně, jeho nehybné prsty jsem nechala spadnout do klína, prudce jsem se postavila na nohy.

„Nic ti nedlužím, byla to tvoje volba!“ vykřikl stejně naštvaně, ale nepostavil se, aby dodal svým slovům na důraze. Pomalu jsem to začínala vzdávat.

„Dlužíš mi to,“ zopakovala jsem přesvědčivě, „v hloubi duše jsi musel svádět dlouhé boje, vždy jsi sbíral odvahu k bratrovraždě, a vždy jsi ji ztratil. I když nepopírám, že tím i já získám nějaké plus. Nemůžeš se aspoň pokusit přeměnit lásku k Didyme k ostatním upírům? Nebo se živit prostřednictvím svého daru, který dokáže cítit lásku mezi dvěma upíry i lidmi, a vládnout upírům? Potom by tvoje existence nebyla taková nešťastná, kdybys konečně připustil, že se neztratila veškerá láska ze světa po odchodu Didyme. Na světě žije sedm miliard lidí, upírů jenom několik stovek. A teď si představ moderní lidské zbraně, Caius vládne sám, upíří vzpoura, třetí světová válka, a jeden slaboch, který tomu mohl zabránit… Co se stane potom? Svět tě potřebuje. Caius tě potřebuje. Přemýšlej o tom, večer slíbím věrnost Volteře.“ S těmito slovy jsem odešla z pokoje a odechla jsi, ať už to dopadne jakkoli. Vládnout za něj nehodlám, pokud to vzdá. Pomáhej Caiovi Bůh, bez Ara a Marca vyhraje vzpouru jakákoliv smečka upírů. Caius nemá vůbec žádné vlastnosti dobrého vůdce. Caius je dobrý stratég, ale nemá žádné charisma, aby upíři šli dobrovolně pro svoji smrt.

Neochvějně jsem stála před shromážděním upírů celé Volterry v největším sále upírského hradu. Byla jsem připravená předvést demonstraci svých sil, abych zastrašila upíry a donutila je zůstat v klidu a oni se nepouštěly do nějaké revolty. Přirozeným upírskou inteligencí jsem dokázala přečíst mysl všech upírů, nebylo o co stát. Zaobírala jsem se pouze svým úkolem. Musím zaujmout všechny upíry do jednoho. Protože tito upíři roznesou zprávy o mně všem upírům na světě, musí se mě bát a nechat Volturiovi v klidu vládnout. Seděla jsem na Arově trůnu, nebyla jsem nervózní, přestože jsem si vyklepávala prsty nějakou neznámou melodii. Tři čtvrtě na osm. Právě zvony odbily poslední úder, Caius vstoupil do sálu a na jednu sekundu se zarazil, ale pak se usadil po mé levici. Mezi upíry proběhl neovladatelný šum. Začínala jsem být doopravdy nervózní. Ukáže se Marcus? Když uplynulo dalších patnáct minutu, zvony se znovu ozvaly, aby dali lidem na srozumění, že je právě celých osm hodin. Moje srdce vynechalo jeden úder, když s posledním úderem zvonu se k nám připojil Marcus. Marcus se mi uklonil, poprvé jsem na jeho obličeji uviděla úsměv, který spíš připomínal úšklebek, ale byl to úsměv, a připojil se k nám po mé pravici. Nastal čas pro malé divadlo. Vstala jsem ze svého trůnu.

Kráčela jsem po kulatém obvodu sálu, garda nebyla velká, pouze dvacet až třicet upírů, kteří mají nejvzácnější dary nebo největší svaly, sílu na světě. Strhla jsem si kapuci, aby upoutala jejich pozornost, musela jsem se jim dívat do očí, aby nebrali moje varování nadarmo. Vstala jsem ze svého trůnu a přistoupila blíž k zástupu upírů.

„Aro Volturi je mrtvý. Definitivě! Zemřel mojí rukou. Od dnešního dne končí loutková vláda. Skutečným vládce Volterry je nyní Marcus. A Marcovou pravou rukou bude Caius, který, jak všichni víme, je vynikající stratég. Nechť vláda dvou započne!“ Z rukou mi vyšlehl oheň, nechala jsem ho hořet ve své dlani, aby viděli, že mi nic neudělá. S lehkostí a mrštností šelmy jsem foukla do ohně, který přeskočil na prostředí trůn - trůn Ara, který skončil v plamenech.

„Můj oheň neublíží pouze mně, ale to samé neplatí o dřevu nebo upírovi, jak jste se mohli přesvědčit.“ Když jsem skončila s řečněním, nechala jsem svoje tělo obalit štítem, který pulzoval světlou barvou, aby byl vidět, a bez obtíží jsem se rozdělila na několik kopií vedle sebe (tím jsem obklíčila shromáždění upírů), vzápětí všechny moje kopie i já vzplanuly velkým plamenem, který přesahoval moji velikost.

„Je tu někdo, kdo chce překonat můj fyzický a psychický štít, překonat moje astrální projekce a zkusit projít ohněm, aby mě mohl zabít?“ Na tvář jsem nasadila křivý úsměv, moje dvojčata mluvila zároveň se mnou, můj hlas se odrážel od stěn a vyplnil celý sál. K mému reálnému já přikročil jeden upír, který byl samý sval, zřejmě zastupoval sílu. Nezaútočil, pouze strčil ruku do mého ochranného ohně, který jsem držela pouze ve své blízkosti, poté jako malý kluk vykřiknul a odtáhl se, zmateně se díval na mě a na svou popálenou ruku.

Autor: Ace (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vraždící šelma - 14. kapitola: