Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vraždící šelma - 11. kapitola

13.05.2013 (07:00) • Ace • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2131×

Dívala jsem se za mizející postavou, která patřila Lily. Lily nastoupila do auta, ve kterém bila dvě lidská srdce. Manžel a dítě. Šťastná to žena! Když jsem se chtěla otočit, dvě silné, ledové paže mě sevřely do smrtícího objetí, ze kterého se lze těžko, přetěžko dostat. Strach mi stoupl do hlavy. Nebyla jsem na lovu. Přestala jsem být vraždící šelmou. Jsem emociálně na dně. Svůj fyzický štít nezapínám, v přítomnosti Cullenových se cítím být v bezpečí, a čtení myšlenek jsem se naučila vypnout. Jedině můj psychický štít zůstával vždy na místě. Upír musel být rychlejší než Edward, má rychlost jako svůj speciální dar. Edward je rychlý od přírody, ale já jsem cítila upírův dar, který můj štít začínal přebírat. Edward vystartoval z auta jako střela, ale stihne to včas? Na svém oblečení a kůži jsem pocítila dobře známou tekutinu - krev.

„Zabila jsi moji družku. Já zabiju tebe. A získám vysokou odměnu od Volturiových. Jsi napůl člověk, vím, že ti můžu způsobit spoustu bolesti, kterou pravý upír nedokáže vnímat, než tě doopravdy pošlu na pravou smrt.“ Když přestal řečnit, tentokrát jsem ucítila bolestivou ránu v oblasti břicha. On mi do břicha zabodl velký nůž. Podívala jsem se na své břicho, krev se valila jako velká lavina. Životodárná tekutina mi unikala mezi prsty. Když jsem ruce položila na břicho, v tu ránu jsem je měla celé od krve. Z úst se mi vydral výkřik a já se jako svá dvojnice objevila naproti sobě. Objevila jsem svůj další dar, astrální projekci, být na dvou místech ve stejném čase. Edward všechno pochopil, když jsem pro něj otevřela svoji mysl, dva čtenáři myšlenek mohou komunikovat beze slov. Oba současně jsme se vhrli na neznámého upíra. Edward utrhl pravou ruku, já jsem utrhla levou ruku. Než Edward stihl udělat něco jiného, já jsem upírovi vyskočila na ramena a utrhla mu hlavu. Měl pravdu, smrt přišla, ale přišla pro něj. Byl mrtvý a šel do pekla za svojí družkou, protože spolu zabili mnoho nevinných, mladých i starých lidí.

Když jsem stála u ohně, který dohoříval, jsem si vzpomněla na osamělou upírku, která měla něco z jeho vůně, protože spolu pravidelně spávali, ale já tomu tehdy nevěnovala příliš velkou pozornost, byli několik měsíců rozdělení. Bláhově jsem si myslela, že mi nic nehrozí, že se rozdělili, že se k sobě nevrátí. Nevěděla jsem, že nějaký její přítel vůbec existuje, ale moje minulost si mě našla a já jsem pochopila, že to nebylo naposledy. Před minulostí se nikdy nedá dost dobře utéct. Ani vymazat. Schoulila jsem se do Edwardova náručí, poprvé za celou dobu jsem k němu projevila nějaké hlubší city. Měla jsem k tomu nějaké důvody, které nejspíš za chvíli vyjdou najevo.

„Miluji tě, můžeš mi odpustit, cokoliv jsem ti udělal a nevím o tom?“ šeptal mi do ucha Edward.

„Vezmi mě domů,“ požádala jsem Edwarda, na jeho vyznání lásky jsem nereagovala.

Ležela jsem na gauči v obývacím pokoji v domě Cullenů, přestože jsem byla uzdravená (poloupírka se uzdravuje stejně rychle jako upír, ale bolest přetrvává ještě dlouho potom), ale stále jsem byla ještě malátná. Členové rodiny seděli kolem dokola, jediný Edward přede mnou přecházel jako lev v kleci.

„Říkal jsem ti, drž se dál od své rodiny! Celé desítky upírů se vydali po tvé stopě, aby tě předhodili Volturiům. Ten upír tě chtěl jenom postrašit, a pak odvést k Volturiům. Živá máš větší cenu než mrtvá. Četla jsi jeho myšlenky stejně dobře jako já,“ řekl Edward nakonec smířlivě, přestože v něm stále bublal vztek.

„Odejdu od Vás, jsem v pořádném průšvihu, vydám se Volturiům,“ řekla jsem bez jakékoliv známky přítomných emocí.

„Ne!“ vyštěkl nepříčetně Edward, zajel si prsty do vlasů a snažil si je vytrhnout.

„Lžeš sám sobě! Jsi sobec. Ne, ty nejsi sobec, ty jsi pouze hloupý!!! Já mám opustit svoji rodinu? Abych je zachránila? Ale nenapadlo tě, že to dopadne přesně naopak? Když přišel ten mrtvý upír, přijdou další, možná že i Volturiovi, a co se stane potom? Smrt si přijde pro všechny z nich, jenom protože mají stejnou krev jako já a viděli mě jednou v životě. A právě proto tady zůstanu na nějakou dobu. Neuhnu se odtud!“ Přes protesty doktora Cullena jsem se postavila na vratké nohy a prstem namířila na Edwarda bílá vzteky. On káže mě!

„Jsi hloupý, hloupý, hloupý. Já čtu každou tvoji myšlenku, znám tě stejně dobře, jako ty sám. Teď mě dobře poslouchej, miluji tě stejně moc, jako ty miluješ mě. Od prvního dne. Ale neřekla jsem ti to, protože jsem bála kvůli tomu, co jsem ti přečetla v hlavě. Jednou jsi myslel na to… Kdyby mi hrozilo nějaké nebezpečí kvůli tvé přítomnosti, radši bys odešel z mého života. Myslel jsi to vážně, že bys odešel, prožíval jsi u toho velkou bolest. Ale ani na moment jsi nepomyslel na mě, jakou bolest bych cítila já, kdybys mě nechal samotnou. Už to chápeš? A kdybys to náhodou nepochopil, tak pochopíš, protože já odcházím! Ochutnáš svoji vlastní medicínu.“ Svoje slova jsem nemyslela vážně, Culleny jsem milovala stejně jako svého otce, našla jsem v nich druhou rodinu za tak krátkou chvíli, ale Edward mě pořádně naštval. Slyšela jsem za sebou Edwardovy kroky, ale Alice ho zastavila, že potřebuji čas. Vztekle jsem si odfrkla. Odešla jsem z domu a zastavila se na začátku cesty od domu k cestě.

Strachem jsem nadskočila, když mě někdo vzal kolem pasu, hlavu mi položil na rameno a slastně přičichl k mým vlasům. Slevila jsem ze svých norem. Po druhé za jediný den mě někdo překvapil. „Kam odcházíš?“ Líbezný, sametový hlas jsem okamžitě poznala.

„Christiane?! Do Volterry,“ hesla jsem potichu. Christian Gray mě pustil a já se k němu mohla otočit tváří v tvář.

„To myslíš vážně?“ Chvíli jsem uvažovala, zda život ustrašené lovné zvěře je opravdu ten, který chci. Nechci. Svoje předchozí slova jsem nemyslela vážně. Ale kdybych opravdu odešla k Volturiům… Možná mě zabijí na místě, ale nebudou mít důvod vyvražďovat moji rodinu. Edward, oba se milujeme, ale naší lásce není přáno. Kdybych zůstala, Volturiovi zabijí celou moji a Edwardovu rodinu.

„Život lovce je těžký. A když přestanu lovit, abych si odpočinula, stanu se lovnou zvěří já. Nebaví mě to. Skoncuji s tím. Nechci, aby umřel někdo další kvůli mně. Všechny upíry nikdy nedokážu zabít. Jsou jich stovky. Udělala jsem si zbytečně mnoho nepřátel. Neměla jsem s tím začínat. Zapomněla jsem na všechno, co mi můj otec vyprávěl a vštěpoval. V životě záleží pouze na lásce a rodině. Když nemáš rodinu, ani lásku, co jsi? Nic. Honíš se za přeludem. U Cullenů jsem si na všechno vzpomněla a pochopila. Otevřeli mi oči.“ Neprotestovala jsem proti drtivému objetí, ve kterém mě Christian svíral. V jistém slova smyslu bylo hřejivé, i když byl Christian Gray dávno mrtvý a chladný jako kus šutru v rozbouřené řece. Když jsem zaslechla hrdelní zavrčení, v objetí jsem zůstala, ale otočila se k příchozímu.

„S ním odcházíš?“ řekl žárlivě Edward.

„Odcházíme k Volturiům. Oba. Oba jsme Volturiům trnem v oku. Snad si nemyslíš, že nás nechají naživu?“ zeptala jsem s despektem, oči zúžené bolestí, strachem, vztekem. Všechno se to ve mně mísilo. Christian v mysli přitakal, že půjde se mnou do Volterry.

„Ta možnost tady je. Když zůstaneš naživu a on nějakou náhodou zůstanu naživu také. Bude žít šťastně spolu, bok po boku, ve Volteře. Víš, že je to možné. Aro a jeho sbírání talentů,“ namítl Edward.

„Jsem příliš nebezpečná, Edwarde!“

„Půjdu s tebou! Bello,“ oplatil mi Edward stejnou mincí.

„Edwarde, co to říkáš? Uvažuj, Bella získala tvoji a Christianovu schopnost. Co když zabijí vás dva a Bellu nechají žít? Bello!“ otočila se ke mně zoufalá Esme. Celá rodina se postavila za Edwarda, Esme ho úpěnlivě držela za ruku.

„Esme má pravdu. Já půjdu sama, ale Christian nemá rodinu, ani žádnou družku… Ať se rozhodne sám. Christiane?“ V duchu jsem prosila, ať si to Christian rozmyslí. V první chvíli jsem byla touhle možností nadšená, ale Esme měla pravdu. Ať zůstane naživu! Prosím… 

Autor: Ace (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vraždící šelma - 11. kapitola: