Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vraždící šelma - 10. kapitola

12.05.2013 (09:30) • Ace • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2142×

Nebe bylo zamračené. Souhlasila jsem s lovem, když Edward vyrukoval se svojí nabídkou. Ale já jsem věděla, proč to udělal. Vlastně, myslím, že to věděli skoro všichni. Edward mi chtěl zčeřit moje černé myšlenky na mrtvého Harryho. Nepochybovala jsem, že druhou záležitostí, proč mě vytáhl na lov, je ta, že se chce se mnou sblížit. Jako dva upíři jsme běželi naší přirozenou rychlostí ke kanadským lesům. Bez nějakých výčitek jsem brala energii ostatním rostlinám a všemu živému, abych se rychlostí dokázala vyrovnat Edwardovi.

Zastavila jsem na úpatí hory Mt. Logan, nejvyšší hory Kanady, špička je pokrytá věčným ledem. Pod horou se třpytilo modré, jasné jezero přírodního původu. A čisté jako křišťál. Lidé ještě nestihli všechno zničit. Byla to pastva pro moje oči. Zamířila jsem na sever Kanady, hledala jsem nějakou arktickou oblast, kde žijí opravdoví vlci, žádní měniči, ale vlci, které můžu zakousnout a vypít dosyta. Otočila jsem tělo a hlavu po směru pachu zvířete, když mi vítr přivál hledanou vůni zvířete pod nos. Vůni jsem opatrně nasála do nosní dutiny, moje senzory se postavily do pozoru a já se nechala vést základní instinktem lovce.

Skláněla jsem se nad mrtvým zvířetem, lačně jsem sála. Zavrčela jsem, Edward mě nepokrytě sledoval, hypnotizoval mě pohledem. Ani se neobtěžoval nic předstírat.

„Bojíš se lásky? Mezi námi to jiskří od prvního okamžiku.“ Edward si mě bojácně prohlížel, bál se souhlasné odpovědi.

„Samozřejmě, že nebojím lásky. Ani nepopírám, že to mezi námi jiskří.“ Jedním skokem jsem se ocitla několik kilometrů od Edwarda. A našla jsem druhou kořist, se kterou se spokojím, a pak s Edwardem nebo bez něj odejdu domů - tedy do domu Cullenů. Edward mě dohonil, počkal, než se nakrmím, uklidím po sobě, ale pak znovu promluvil: „Kde je problém?“ Edward stál naproti mě, celý frustrovaný, nedočkavý. Když jsem uklidila zbytky ze své večeře, podívala jsem se do Edwardovy tváře. Ano, měl pravdu, mezi námi to jiskří. Když jsme byli sami, nikdy jsem nedokázala, aby se moje rty neroztáhly do úsměvu, který Edwarda přiváděl do kolen, a naopak. Já padala do mdlob při jeho úsměvu.

„Mám 60 roků, po celou dobu jsem žila téměř sama, až na několik roků strávených s Ethanem. Ty jsi žil celý svůj život a poté existenci s rodinou, se kterou si vše sdílel. Nemůžu to změnit mávnutím kouzelného proutku, samota se mi líbí, samostatnost, svoboda. A druhá věc, lépe si hlídej svoje myšlenky! Když oba znají myšlenky toho druhého, není to nejlepší pro jejich vztah.“

„Nechápu…" Sklonila jsem hlavu, trýznila jsem oba, ale měla jsem strach.
„Jednou pochopíš, možná už brzo,“ odpověděla jsem mu v odpověď.

Nebe plakalo. Tváře jsem měla mokré. Počasí nelze poručit. Stejně já jsem nedokázala zastavit proudy slz, které mi v pravidelných intervalech zaslepovaly oči. Nic jsem neviděla. Vedle mě stál Edward. Edwarda jsem nepotřebovala znát, ale zaručeně jsem věděla, že s mým počínáním nesouhlasí. Prozrazoval ho jeho postoj. Byla středa a konal se pohřeb mého dědečka. Hlavní větev rodiny stála u zavřené rakvi. Zavřené. Tělo nebylo vidět. Chtěla jsem se s ním rozloučit, ale díky zmíněným skutečnostem jsem zůstala úplně vzadu a odmítla Bradovu nabídku jít za nimi dopředu. Tam jsem nepatřila. Byla jsem jeho neteř, ale viděl mě jednou v životě. Nejbližší rodina má větší právo být po jeho boku v den rozloučení než já.

Když rakev spustili do země, panstvo oděné do černých kabátů se rozešlo. U hrobu ale nadále zůstávala jediná osoba. Když jsem jejím směrem měla neomezený výhled, poznala jsem ženské křivky. Byla to žena.

„Půjdeme?“ zeptal se Edward. Zakroutila jsem hlavou, když se žena ohlédla a zamířila rovnou ke mně. Otřela jsem svoje slzy z tváře. Ta žena mi byla povědomá.

„Nesouhlasím s tím. Od své rodiny se musíš držet dál! Volturiovi…“ Edward okamžitě zmlkl, když jsem se na něj podívala a zároveň k nám došla neznámá žena. Svůj pohled jsem stočila k ženě, abych se na ni lépe podívala. V tom momentu jsem pochopila, proč mi přišla povědomá. Byla to moje dobrá kopie, i když byla o něco starší. Obě máme stejnou výšku, stejné držení těla, stejný srdcovitý tvar obličeje, tmavě hnědé dlouhé vlasy. Ale existovala jedna odlišnost, já jsem zdědila oříškově hnědé oči od Swanovic rodiny, zatímco Lily, moje neteř, musela zdědit svoje jasné zelené oči po své matce.

„Dobrý den, jmenuji se Lily Swanová.“ Žena ve středních letech se mi představila jako moje sestřenice, ani jednou jsem nezapochybovala a její nabídnutou ruku přijala.

„Jmenuji se Bella, Bella Swanová.“ Neubránila jsem se malému úsměvu. Měla jsem předpokládat, že narazím na svoji neteř! Páni, ale ta podoba! Vsadím všechny své peníze, že můj nevlastní bratr nezdědil nic po rodině Swanů, geny přeskočily jednu generaci, a proto Lily a já vypadáme jako dvojčata.

„Počkám v autě, Bello,“ zamumlal Edward. Já jsem jenom zběžně přikývla.

„Chtěla jsem poznat svoji sestřenici. Brad mi o tobě všechno řekl, když mi zavolal, aby mi oznámil smrt prastrýce Harryho. Proč jsi za námi nepřišla?“ zeptala se bezelstně zvědavá Lily.

„Jsme pokrevně spřízněni, ale to z nás nedělá rodinu. Nebudu zbytečně vířit prach a bolest. Možná že tady moc dlouho nezůstanu. Já jsem vás našla, jako když slepý přijde k houslím.“ Lily nesouhlasně zakroutila hlavou.

„Říkej si, co chceš! Jsi naše rodina. Naše podoba je kouzelná, viď?“ Lily se naklonila na stranu, aby si mě mohla lépe prohlédnout. Já jsem nemusela měnit úhel pohledu, měla jsem dobrý výhled na Lily i její tvář tolik podobné té mojí.

„Ano, to je, tvůj otec zřejmě nezdědil téměř nic po svém otci.“ Ve skutečnosti Bella k sobě pronesla: Ano, to je, tvůj otec zřejmě nezdědil téměř nic po mém otci.

„Když jsem byla malá, často se vedly vzpory, jestli je můj otec synem svého otce. Ale pak jsem vyrostla, ztratila všechno dětské a jako bych z oka vypadla dědečku Swanovi. Obě se na něj podobáme, až je to zarážející!“

„Už půjdu!“ řekla jsem rozhodně. Lily mě chytila za pravou ruku. Já jsem se musela uhlídat, abych jí její ruku nezlomila. Na prudké pochyby nejsem zvyklá. Když jsem žila v pohybu, musela jsem se vyvarovat prudkým pohybům a útokům zvenčí. Někdy po nich přichází smrt, protože je nepřítel nepředpokládá. Když útočník překvapí svého nepřítele, většinou ho potká smrt.

„Omlouvám se,“ pípla zděšeně Lily. Ona vůbec nevěděla, co se právě teď vůbec stalo, ale v jejích zelených křišťálových očích jsem viděla strach, velký strach. Tahle ji nemůžu nechat odejít. Zastavila jsem ji, když se ke mně otočila zády a chystala se odejít.

„Já se omlouvám, Lily. Můj otec mě brzy opustil. Za svůj život jsem potkala pouze jednoho opravdového přítele a jednoho dobrého kamaráda. Žila jsem život plný opovržení. Nezasloužím si úctu nikoho. Ale než se rozejdeme, kdykoliv budeš potřebovat jakoukoliv pomoc, zavolej mi! Jakoukoliv! Peníze. Sílu. Podporu. Vždy tady budu pro tebe. Já jsem se vetřela do vašich životů bez optání, musím vám můj dluh nějak splatit. I kdybych odešla, stále budu na vás dohlížet,“ šeptala jsem neuváženě, vylila jsem Lily celé srdce. Opravdu jsem to tak cítila, že jim něco dlužím. Něco za sebe, něco za mého otce. Vztáhla jsem k ní ruku, ve které jsem držela své telefonní číslo, ruka se mi trochu třásla.

„Bello, děkuji. Děkuji za všechno, co jsi pro nás udělala a uděláš.“ Lily měla strach, bylo to očividné, přesto se statečně usmála, znovu mi podala ruku k rozloučení a vzápětí odešla doopravdy. Vrtala mi v hlavě její slova: Děkuji za všechno, co jsi pro nás udělala a uděláš? Charlie na ně nejspíš nezapomněl nikdy. On jim nějak pomáhal, posílal peníze? Nejspíš. Ano, Charlie byl skvělý člověk i upír. Na svoji rodinu nedokázal nikdy zapomenout.

Ahoj, díky za Vaše komentáře, další kapitola bude trochu akční, další kapitola zase o něco akčnější, snad se máte na co těšit! 

Ace

PS: Další kapitola je připravená ke schválení. 

Autor: Ace (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vraždící šelma - 10. kapitola: