Tolikrát jsem si přála napsat něco, co by vás překvapilo. Něco, co by dokázala, že psát umím. Bohužel to nejde, a tak se den ode dne víc utvrzuji, že tohle není nic pro mě. Proto se omlouvám za to, že má díla nejsou hodnotná. Ale mě psát baví. Dodává mi to energii a já mám tak vždy příležitost vypsat se ze svých pocitů. Přináším 3. díl mé povídky. Doufám, že si ji alespoň trochu užijete. Vaše Martinka :-*
10.03.2010 (22:00) • Martina15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1540×
Ráno jsem už do školy musela jít. Nechtěla jsem na sebe nějak víc upozorňovat, protože již dosavadní zájem byl až příliš velký. I já, nebýt na svém místě, bych se dívala skrz prsty na někoho, kdo se přistěhoval sám a drží si jistý odstup od společnosti.
Pro dnešní ponurý den jsem zvolila krátkou černou elegantní sukni, šedý svetřík a tmavě modrý šál. Vlasy jsem vyčesala do pevného drdolu a obou stranách obličeje jsem nechala splývat dva prameny vlasů, které jsem kulmou natočila do drobných prstýnků. Nebavilo mě se o sebe takhle starat, ale byla to činnost, při které jsem vzpomínala na svou nejlepší přítelkyni Alice. Tolik mi tady scházela.
Obula jsem si vysoké kozačky a hodila na sebe šedočerný kostkovaný kabát, který obepínal mou postavu. Přes rameno jsem si přehodila velkou tašku a do ruky si vzala tmavý deštník. Vyrazila jsem do opět deštivého dne s pocitem, že mě někdo pozoruje.
Ve škole kolem mě dne ubíhal v rozmazané šmouze. Ani jsem se nenadála a čekala mě poslední hodina. Už jsem se těšila domů, až se budu moci uzavřít do své vlastní bubliny a poddat se vyčerpávajícím pocitům.
Seděla jsem u počítače a tupě hleděla na monitor, kde jsem div nepopostrkovala digitální čísílka. Odpočítávala jsem zbývajících pět minut a plánovala zbytek svého dne. Úkoly a posezení u okna pozorujíc deštivý den se spoustou promáčených kapesníků.
Dnes jsem cítila, že se na mě upírá několik pohledů. Vnímala jsem na sobě spoustu párů očí, jako by se mi každý, byť i jen letmý pohled vpaloval pod kůži. Dnes to byl tak intenzivní pocit, že jsem měla co dělat, abych neuprchla pryč ještě před skončením vyučování.
Při cestě do skříňky, kam jsem si šla odnést učebnice, se mi zamotaly nohy a všechny sešity se rozsypaly kolem mě. Padla jsem na kolena a začala je sbírat. Klečela jsem tam na studených dlážkách, lidé do mě zbrkle naráželi a já s každým novým nárazem cítila, jak mám čím víc otlačená kolena. Nezvedla jsem se a dál pokračovala ve zpomaleném sbírání knih, bránila jsem se pláči přede všemi v té stísněné chodbě.
Vyzvedla jsem si ze skříně kabát a vyšla otevřenými dveřmi do deště. Otevřela jsem deštník a vycházela před školu s pohledem skloněným ke kamenným dlaždičkám. Ucítila jsem pronikavou, ale přesto mi známou vůni. Ne že by ji každý člověk dokázal cítit, ale můj nos na ni byl tak nějak už zvyklý.
Začala jsem zvedat pohled od země. Dělala jsem to tak velmi pomalu, nevím, čeho jsem se bála. Možná toho, že mé sny jsou už tak živé, že z nich začínám bláznit. Přejela jsem pohledem černé naleštěné boty, černé kalhoty a šedý kabát. Tam se můj pohled zastavil, nechtěla jsem vidět víc. Jenže moje sebeovládání nebylo tak dokonalé a já zvedla hlavu úplně. Zlatavě hnědé oči mě chytily do svých spárů. Při tom pohledu jsem nevědomky zastavila a nás tak dělilo deset dlouhých metrů. Stál tam v celé své dokonalosti s černými deštníkem nad hlavou. Byl ještě krásnější než v mých vzpomínkách.
Lidé kolem nás procházeli a zvědavě se otáčeli. Já se donutila odtrhnout oči od těch jeho a rozpohybovat své tělo. Tolikrát jsem si tuhle chvíli vykreslovala ve svých představách, ale teď jsem si přála, schovat se před ním. Schovat celou svou obyčejnost a zbytečnost.
Pomalu jsem se vydala směrem k němu. On mě při tom celou dobu pozoroval, cítila jsem, že se dívá. Moje psychika byla až přespříliš narušená za dnešní den. Chyběl jen kousíček k mému zhroucení, byla jsem vyčerpaná ze všech těch nových událostí a pocitů.
Nemohla jsem to vydržet a tak jsem přidala. Ani jednou jsem nevzhlédla, obešla ho a vydala se domů, kde jsem si hlavu zabořila do polštáře, a tak se oddala vzlyků.
Proč, proč se vrátil?
Autor: Martina15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Vrať se 3. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!