Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vrať se 1. kapitola

12.02.2010 (21:00) • Martina15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1777×

Půl roku po Edwardově odchodu jsem ještě přežívala s Charliem ve Forks, ale bylo to až přespříliš obtížné. Obličej, který Charlie každodenně šest měsíců vídal, ho strašil ve snech. Z mého obličeje postupně začala vyprchávat všechna zdravá barva, oči ztrácely lesk, ale bylo na ně více upozorňováno díky tmavým kruhům z probdělých nocí. Tělo pokryté drobnými rankami, které se spojovaly do souvislých čar. Bezduše jsem chodila domem sem a tam, bez toho aniž bych si dala nějaký cíl. Charlie byl přinucen se naučit vařit, protože já nic nezvládala. Pokaždé když jsem uchopila nůž do dlaní, zranila jsem se a tak to Charlie musel vzít do vlastních rukou. V jeho očích se odrážela má bolest, a i když jsem si toho byla plně vědoma, nedokázala jsem tomu zabránit. Proto jediným řešením byl můj odjezd a přestup na novou školu. Tatínek mě nechtěl pustit, věděla jsem, že si na mě za ty dva roky zvykl a nedokázal si představit tu samotu, která ho po mém odstěhování začne znovu obklopovat. Musela jsem mu rozumně vysvětlit, že potřebuju odjet od bolesti, která mě tu stále provází, že na něj potřebuju zapomenout a to mi umožní nová země. Charlie uznal, že tohle řešení bude radikální a hlavně potřebné. Také jsem se s ním nechtěla rozloučit, ale byla to jediná možnost, jak se oddat bolesti bez toho aniž bych trápila jeho.

hudba

Přestěhovala jsem se do České republiky, která se nachází poblíž Francie a Německa. Do malého státečku, kde mě nikdo nezná. Vybrala jsem si jedno z větších měst a pronajala byt v centru města. Přední stranou bytu sice bylo vidět na liduplné náměstí, ale zadní strana mi umožňovala výhled na téměř opuštěnou čtvrť. Zapsala jsem se na Obchodní akademii, což pro mě bylo zcela nové a nakoupila potřebné věci do mého bytu. Všechno jsem zaplatila kreditní kartou, která mi přišla ještě ve Forks, byla na ní velká částka peněz, a když jsem nahlašovala v bance, že je to nejspíš omyl, uzemnili mě tím, že na té kartě suma neustále každý týden nabývá. Charlie se proti tomuhle obvinění vehementně bránil, takže jsem poznala, že on v tom prsty nemá.

… Uprostřed noci jsem seděla na studených dlaždicích mého balkonu a tlačila si kolena k bradě. Pozorovala jsem ztemnělé nebe a věděla, že já tam svou hvězdu nemám. Sledovala jsem vylidněnou ulici, kde se usušené prádlo zběsile pohupovalo na šňůrách v rytmu silného větru, což nevěstilo nic dobrého. Zřejmě bude zítra znovu pršet, tak jako poslední týden, co jsem tady.

Pod sebou jsem uslyšela veselý smích procházející dvojice, právě to mě dostalo opět do melancholické nálady. Sice jsem trpěla každých pět minut, protože každá věc, činnost, měla spojitost s ním. Tak moc bych si přála, aby tu byl právě teď se mnou. Držel mě ve své ledově kamenné náruči a šeptal slova lásky. Dala bych všechno jen za to, abych ho mohla pozorovat z dálky, vidět jeho zlatavě karamelové oči a slyšet jeho okouzlující chichotání.

Chlapec dívku lehce opřel o jeden z výklenků, vzal jí obličej do dlaní a něžně ji políbil. Dívka mu zapletla ruce do vlasů a ještě více se k němu přitiskla. Tolik mi tohle počínání připomínalo Edwarda. Jenže náš vztah byl plný něhy a zároveň i vášně. Naše láska byla plná kouzel a nadpřirozených možností. Byli jsme stvořeni jeden pro druhého, teda aspoň já si to myslela. On svými slovy všechny důkazy lásky pošpinil, zašlapal hluboko do země.

„Nikdy jsem tě nemiloval. Už od začátku mi bylo jasné, že pro mě nikdy nebudeš dost dobrá. Tak mě nech teď jít a já ti na oplátku slíbím, že to je naposledy co mě vidíš. Bude to jako bych nikdy neexistoval a tobě tak umožním, zapomenout na mě. Přece si nikdy nemohla věřit, že bychom mohli být spolu.“

Jeho slova mnou projela jako nůž, stejně jako ten den, kdy mě opustil a vmetl mi do tváře celou pravdu. Až teď mi došlo, že jsme opravdu nemohli být spolu. Byli jsme tak rozdílní. On dokonalý, já průměrná holka svého věku, on chytrý, já hloupá a naivní, on bohatý a já obyčejná holka z rozpadlé rodiny, která žila z měsíčního platu policejního šerifa. Tohle všechno jen víc prohlubovalo tu velkou propast mezi námi.

Ráno jsem se probudila do deštivého dne, dne, který perfektně charakterizoval mojí náladu. Tohle městečko se tak moc nelišilo od Forks. Proto bylo mou nutností nosit všude kabát a deštník.

Ve škole kolem mě procházely skupinky studentů, kteří si mě už naštěstí nevšímaly. Po dvou dnech zbytečného snažení o navázání konverzace přestaly a pochopily, že se s nimi nechci bavit. Neuměla jsem česky, ale snažila jsem se to naučit. Pomáhaly mi k tomu i vstřícné učitelky anglického jazyka a kurzy pro cizince. Nechtěla jsem hledat nové přátele, nedokázala bych se nikomu tak otevřít jako Edwardovi a Alice. To oni na mně zanechali následky.

Ve většině hodin jsem seděla v lavici u oken a jen matně poslouchala výklady profesorů. Živě jsem vnímala dešťové kapky, které klouzaly po okenních tabulích. Tak moc jsem chtěla být šťastná a tančit v dešti s člověkem, kterého nikdy nepřestanu milovat. Omluvila jsem se profesorce s tím, že musím na záchod a běžela hledat nejbližší toalety. Ujistila jsem se, že jsem v místnosti sama a svezla se po stěně dolů. Objala jsem si kolena a hlavu si položila na ně. Nezvládám to, nemůžu bez něj žít. Chci ho, chci ho mít u sebe a vědět, že už ode mě nikdy nebude muset odejít. Pořád jsem dumala nad tím, jestli si našel nějakou dívku, kterou by miloval a chtěl by s ní strávit zbytek věčnosti. Byla jsem tak zamyšlená, že jsem si ani nevšimla, že pláču, což nebylo až tak překvapivé, posledních šest měsíců jsem brečela pořád. Zvedla jsem se z podlahy a přešla k zrcadlu, kde jsem si smyla rozmazanou řasenku. Párkrát jsem se zhluboka nadechla, rozmasírovala si červené flíčky na tvářích a zkontrolovala, jestli nemám někde pomačkané oblečení. Bylo až překvapivé, jak moc mě Alice změnila. Naučila mě chápat módu a mně se to zalíbilo tak, že jsem každou chvíli nakupovala. Byla to jedna z věcí, která mi Cullenovi připomínala a já tak ráda vzpomínala. Vyvolávala jsem si bolest sama a docela se v ní i vyžívala. Často jsem poslouchala i stejnou hudbu jako on. Četla stejné knížky a v hlavě si přehrávala každý okamžik strávený s ním.

Vrátila jsem se na posledních deset minut na hodinu ekonomiky a nějak se ji snažila přetrpět. Musela jsem uznat, že mě docela baví, hlavně tedy podnikání a marketing. Bylo mi sice umožněno nastoupit do druhého ročníku, ale musela jsem dohnat všechno učivo, ve kterém byly moji spolužáci napřed. Po skončení hodiny se většina studentů přesunula na oběd do zdejší jídelny. Taky jsem dostala nabídku ji navštěvovat, ale nemívala jsem v tuhle dobu moc hlad. Byla jsem zvyklá na jiný čas, a proto mi ten časový posun dělal značné potíže. Raději jsem se šla projít deštivým městem, kde mi dělal společnost černý deštník.  Procházela jsem mokrým náměstím, ale nerozhlížela se kolem, pohledem jsem propalovala kamenné dlaždice.

„Promiňte.“ Byla jsem donucena vzhlédnout, když jsem omylem do někoho narazila. Naproti mně stál vysoký chlapec a zadumaně si mě měřil. Jeho pohled mi byl značně nepříjemný, a proto jsem ho obešla a jen zdálky jsem slyšela tiché zašeptání. „V pořádku.“

Po skončení vyučování jsem se rozhodla jít nakupovat. Prošla jsem několik různých obchodů a mé ruce zdobila spousta nákupních tašek. Byla jsem neskutečně ráda, když jsem viděla dveře mého bytu. Sotva jsem hodila tašky do rohu, padla jsem na postel a vyčerpáním usnula.

Líbil se vám první díl? Napište mi svůj názor do komentářů, zda mám pokračovat nebo ne. Děkuju... :)