Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vrať mi mé tělo! 7. kapitola

18.05.2012 (20:00) • kajka007, eMCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 41× • zobrazeno 5122×

„Taky mi můžeš,“ zamumlal naštvaně, oblékl si slipy a otočil se ke své skříni. Vzala jsem si oblečení, které se nějak objevilo na posteli, zkontrolovala Emmetta, jestli mě nepozoruje, a pak si bleskovou rychlostí sundala župan a hodila na sebe všechno oblečení. Až když jsem byla hotová, všimla jsem si, že jsou to minikraťasy s podvazky a upnuté tílko. Už už jsem to se sebe chtěla sundat, ale v tu chvíli už se otáčel již oblečený Emmett. A před ním já se teda převlékat nebudu!

Nakonec mi tedy nezbylo nic jiného, než si na sobě nechat to úchylné oblečení, které opravdu zakrývalo jen to nejnutnější. Emmett mě totiž stále propalovat očima, tentokrát snad ještě usilovněji než předtím. Zvedla jsem obočí a u toho zpozorovala, že jeho oči ztmavly.

„Lásko…“ zakňučel jako čerstvě narozené štěně.

„Co je?“ vykoktala jsem ze sebe zděšeně, protože jeho mohutné tělo se nějakým způsobem zase nalepilo na mě.

„Co by bylo? Ty a já…“ zašeptal „sladce“ do mého ucha, které by za normálních okolností bylo stoprocentně úplně rudé. Pokusila jsem se jej od sebe odstrčit, ale už předem jsem si byla jistá, že tohle se mi nepovede, už jen kvůli tomu, že je asi dvakrát těžší než já.

„Hej,“ vyjekla jsem, když mi po celém obličeji začaly přistávat uslintané polibky.

„Ale no tak, zlato, co se děje?“ Chudák vypadal nějak sklesle. Jak často se mu asi stávalo, že mu Rosalie přistřihla křidélka?

„Nic.“ Pokusila jsem se ho normálně obejít, dalším pusinkám a kdoví čemu ještě jsem se chtěla vyhnout, ale… Ten drzoun jeden si aspoň plácnutí po zadku nedokázal odpustit. Zastavila jsem se a všechno ve mně začalo vřít. Rty jsem stáhla do úzké linky a ruce zatnula v pěst.

Co kdybych vyzkoušela, co doopravdy Rose umí? S andělským úsměvem jsem se otočila na skoro násilníka, nyní mého přítele, a došla k němu tak blízko, že strčit mezi nás list papíru by byl problém.

Emmett se na mě podíval takovým dost zvláštním pohledem, který mi na malý okamžik znemožnil pohyb, a pak mi své medvědí tlapy přitiskl na zadeček. Hlasitě jsem zastonala, ale mělo to mít naprosto jiný smysl, než si chlapeček myslel. Radši jsem si ani nechtěla představovat, co by mohlo následovat, a tak jsem bez přemýšlení vyhoupla koleno do vzduchu. Trefa, pochválila jsem se.

Přece jen ty Charlieho lekce na něco byly. Docela jsem se mu divila, že ho to ještě nepřestávalo bavit, když už by měl několikrát správně skončit na pánské gynekologii. Vždy mi ale řekl, že pro svou dcerušku udělá vše.

Emmův výraz se ale s tím mého otce nedal měřit. Zatímco můj tatínek se vždy snažil udržet si na tváři nečitelný výraz nebo falešný úsměv zakrývající ukrutnou bolest, Emmett se zhroutil na zem jak domeček z karet.

Jak tady pořád vykládá o upírech a kdoví čem ještě, myslela jsem si, že mají větší trvanlivost. Ten chudák nevydrží ani jeden kopanec, zatímco Charlie se s tím vypořádával pětkrát denně? Vždycky dostal jednu ránu k snídani, dvě k obědu, jednu k večeři a poslední před spaním. Chudák, dost často jsem ho slýchávala kňučet ve spaní. To už jsem mu přiváděla i noční můry?

Emmetta jsem nechala ležet v pokoji, který si s bolestivým výrazem ve tváři foukal na… kamaráda a výzvy, ať mu jdu pomoct, jsem raději přešla bez povšimnutí. Aspoň ví, kde jsou hranice.

Ve šteklech jsem se dobelhala ke schodům a opatrně sestupovala níže. Nevěděla jsem, kde je jaká místnost, ale teoreticky vzato jsou vchodové dveře vždycky dole.

„Rose?“ uslyšela jsem ze spodu Alicin vystrašeně pobavený hlas. Chtěla jsem na ni hodit něco ve smyslu nechápavého pohledu, ale své oči jsem nutně potřebovala k tomu, abych sešla schody bez vážného pádu. Raději jsem ani neodhadovala, kolik schodů mě ještě čeká a kolik centimetrů mají ty pitomé podpatky.

„Co je?“ zavrčela jsem naštvaně a rukama se okamžitě křečovitě chytla zábradlí. I tu nešikovnost jsem si musela ponechat, pomyslela jsem si nakvašeně a snažila se nevnímat skučení Emmetta z horního pokoje a smích zbytku obyvatel domu. Jen schody, Bello, jsou to jen schody…

„Víš, jak se chodí na podpatcích, že jo?“ ujišťovala se. Jistě, ty nádhero…

„Vypadá to snad jinak?“ zkusila jsem si zahrát na Rose a použít jeden z jejích namyšlených tónů, a že jich měla. Dokonce jsem si dovolila jeden pohled dolů, ale to jsem neměla dělat.

Než jsem se nadála, žuchla jsem jak shnilá hruška a drncala ze schodů pěkně po zadku. „Ah, ah, ah, ah,“ drkotala jsem zuby na každém schodu, až jsem se konečně usadila na tom posledním, hned před Alice. Můj sesun doprovázel hlasitý smích zespodu a Emmett pořád kňučel nahoře.

S trochou hrdosti jsem se pokusila vsát, ale ta zatracená podlaha tak příšerně klouzala, že jsem neměla absolutně šanci. Jak klíště jsem se držela zábradlí, prdel vystrčenou do pravého úhlu, nohy rozkřáplé… Předváděla jsem skvělé divadlo.

„Jestli chceš, tak dneska ti výjimečně povolím tenisky,“ chichotala se Alice a já měla sto chutí zarýt jí ten podpatek přesně mezi oči. Sakra, stojím na takovejch botách poprvé, tak jak bych se v nich mohla procházet jak po mole?

„Díky,“ sykla jsem a okamžitě seděla na zemi a bleskovou rychlostí si boty sundala. Bez přemýšlení jsem je hodila po Alice, čímž jsem si vysloužila zavrčení od Jaspera.

Vyděšeně jsem se na něj podívala. Proč na mě vrčí, sakra?! A jak to dělá? Ani nevím, jak se mi to povedlo, ale zavrčela jsem taky.

„Nenávidím tě, Rosalie,“ ozvalo se shora a následně otřesy podlahy mi dokazovaly, že Emmett už zase funguje. V tu chvíli už stál přede mnou a nečekaně se tvářil… naštvaně. Pokrčila jsem rameny. „Týden nic nebude,“ hýkal a nohy měl stále v lehce nepřirozeném úhlu.

„Díky, Bože,“ zamumlala jsem a hodila vděčný pohled na strop. Celá povedená rodinka se na mě nechápavě podívala. Dnes je asi den nechápavých pohledů, ani by mě to vlastně nepřekvapilo.

„Edwardé,“ zařval Emmett na nově příchozího a skočil na něj. Asi to mělo být něco jako objetí, ale Edward z toho evidentně moc nadšený nebyl. Edward, povzdychla jsem si v duchu a rychle se postavila na nohy.

„Můžeš mi laskavě říct, co se děje s mou manželkou?“ Cože? Takže ono nestačí, že jsem teď upír, Emmett se mnou sdílí stejnou místnost, já musím být ještě jeho manželka?! Bože, za co mě trestáš?

„Zkoušel ses jí zeptat?“ odpálkoval ho hned. Přeletěl mě pohledem a já, ačkoli jsem nechtěla, musela jsem se na něj usmát. Teď jsem chtěla využít zbraní ženské krásy, kterých Rose dostala dvojnásob, a věnovala mu něco jako smyslný úsměv, jenže v mém podání, i když jsem se vážně snažila, z toho vylezl jen prachobyčejný škleb.

Edward mi úsměv ostýchavě oplatil, ale díval se na mě tak nějak… jinak. Ve škole jsem si všímala, že s Rose nemá zrovna vřelé vztahy, ale teď se na ni, na mě, díval, jako by nás viděl poprvé.

„Tebe něco bolí?“ zeptal se po chvíli skenování mého obličeje Edward.

„Ne?“ Založila jsem si ruce na hrudi a čekala, co se z této situace vyvine. Evidentně byl Edward jediný, kdo něco aspoň trošku chápal, protože ostatní, v čele v Emmettem, se tvářili stejně překvapeně.

„Tak rodino, já se asi definitivně zbláznil,“ řekl nakonec Edward a já si musela povzdychnout nad tím, jak je krásný. Nikdy předtím jsem mu nebyla tak blízko.

Jasper se začal smát, ale Alice jej zpražila naštvaným pohledem. „Jestli ty ses zbláznit, tak nevím, co já…“ zamumlala.

„Bože, Alice, co to máš za vize?“ vykřikl znechuceně Edward.

„Ticho! Může mi laskavě někdo vysvětlit, co se tady děje?“ ozval se z kuchyně autoritativní hlas. Pan Cullen.

Ták, dětičky...  Právě jste se dostaly na konec další ztřeštěné kapitoly. Congratulation! 

V příští kapitole se opět podíváne do hlavy Belle a dozvíte se pár informací, i když je už někdo z vás naťukl.  

                                Obě budeme neskutečně rády, když zanecháte nějaký ten komentář, opravdu to tolik času nestojí. 
                                                                                             Předem děkujeme. 

kajka007 a eMCullen ♥

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), eMCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vrať mi mé tělo! 7. kapitola: