Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vrať mi mé tělo! - 6. kapitola

14.05.2012 (07:00) • eMCullen, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 4360×

Rose

„Počkat!“ zařvala jsem z plných plic, když už jsem seděla vedle pana Swana v otřesně vypadajícím hranatém autě s majáčkem na střeše. Skoro jsem začínala litovat, že jsem neskočila po nabídce jet tím zavšiveným školním autobusem.

„Co se děje?“ zeptal se polekaně tatínek. Vážně se musel leknout, protože uši mu začínaly nabírat nějakou rudou.

„Zapomněla jsem si ka… batoh,“ vyhrkla jsem a už vystupovala. Jo, mohlo mi dojít, že taková hvězda, jako je naše milá Swanová, něco jako kabelku v životě neviděla.

Vřítila jsem se do pokoje, pořád si nemohla zvyknout na to její šnečí tempo a nešikovnost, a v hromadě čehosi uviděla jeden řemen batohu. Ani jsem se nepodívala, co je v něm, předpokládala jsem, že nic jiného Bella nenosí, popoběhla k oknu a vyskočila.

Až pozdě mi došlo, že to, co jsem právě udělala, byla osudová chyba. Na chvíli mě napadlo, že když se třeba zabiju, tak se znovu proberu ve svém krásném, blonďatém a upířím těle. Bohužel se tak nestalo a já přistála na kapotě toho jeho… auta. Ucítila jsem bodavou bolest v břichu, ale odhadovala jsem, že jsem si snad nic nezlomila.
Zvedla jsem hlavu a přes čelní sklo se podívala do vystrašeného obličeje pana Swana. Tak tohle se mi nepovedlo, opravdu ne. Svezla jsem se na zem a snažila se popadnout svůj vyražený dech.

„Bello, Bello, jsi v pořádku?“ Swan vyskočil z auta tak rychle, že by se za to nemusel stydět kdejaký upír, a s hrůzou vepsanou ve tváři utíkal ke mně. Já jsem se mezitím snažila nějakým způsobem poskládat. Jak může s takovým tělem vůbec existovat? Vždyť do něj ťuknu a sesype se jak šraňky. „Proč proboha skáčeš z okna?“

„Nech si svý kecy a…“ Když jsem uviděla pohled á la nepraskla ses do hlavy, usoudila jsem, že tohle by naše zlatíčko Bellinka určitě neřekla. „Ehm, já zapomněla…“

„Tys zapomněla, že máme dveře?“ Vážně je takový pako? Jak bych mohla zapomenout, že ve zdi je takový díra, kde je zasazený kus dřeva?

„Jistě, no…“ zamumlala jsem ironicky. Zase až později mi došlo, že takhle u Swanů asi neprobíhají konverzace. Nasadila jsem andělský výraz, chytila se za záda, protože mi v nich něco luplo, a bez dalších řečí se zavřela v autě. Čekala jsem, že pan tatínek okamžitě nastoupí za mnou, ale on tam jen stál a vyjeveně mě pozoroval přes čelní sklo. No jo, co bys chtěl od člověka.

Rukou jsem na sklo zkusila zaklepat s tím, že ho to třeba probere. Ne, ten chlápek tam prostě dál stál, potahoval si pásek na kalhotách a uhlazoval knír. Jeho výraz raději protentokrát nechávám bez komentáře. Povzdechla jsem si a protočila očima.
Ještě chvilku jsme se tak na sebe dívali, on zkoumavě, já zkoumavě. Vlastně to bylo docela vtipné, to by jeden neřekl, že s tatíkem bude prča. Nakonec jsem se rozhodla, že ho zkusím pobídnout ještě jednou. Začala jsem hledat otevírání okénka.

No jistě, mohlo mě napadnout, že něco jako automatizace je v téhle rodince neznámý pojem. S těžkým srdcem jsem začala točit kličkou a musela uznat, že to není nic pro princezny, spíš celkem makačka. Bože, já chci být zase upír! zakňučela jsem v duchu a pokračovala v té Sysifovské práci, která jednoduše neměla konce.

„Tak co, jedem?“ zafuněla jsem, když se klička vytočila na doraz a… zůstala mi v ruce. Hups…

„Jo, už jdu,“ houkl konečně ten chlap vepředu, naposledy si upravil knír a zamířil k autu.

Co teď? Co teď? Když by měl zůstat dál stát jak solný sloup, rozhodne se obživnout? Čapla jsem kličku a naaranžovala ji tak, jako by držela jak přilepená sekunďákem.

„Bello, vážně se ti nic nestalo? Nechceš do nemocnice? Přece jen, nejsi nejzdatnější a skok z druhého patra na auto není zrovna běžné…“ strachoval se pořád.

„Ne, je mi… fajn.“ Fajn znamenalo, že v zádech mi lupalo neuvěřitelnou silou, sedací sval na tom také nebyl nejlépe, vidina celého dne stráveného ve škole na židli mi taky nijak nepřidala, ruka mi hořela jak krk při přeměně a v hlavě jsem viděla černé mžitky na střídačku s hvězdičkami. Jo, je mi fajn.

„Tak aspoň zavři to okýnko, ať nejsi nemocná.“ Zbláznil se?

„Ne, je to fajn.“ Slovní zásoba se mi opravdu rozšíří. Našemu tatínkovi stačí odpovídat dvěma větami – Ne, je mi fajn. a Ne, je to fajn. Ještě jsem se schválně vyklonila z okénka, vlasy mi lítaly do všech směrů, vítr mi bral vzduch z úst a já pomalu jak nějaký punťa vystrkovala jazyk ven a chladila se.

Mé „štěstí“ tento den ale stále nemělo konce. Když už jsme se blížili ke škole a já v duchu pěla ódy, že už konečně opustím toto auto, které mimochodem příšerně smrdělo rybinou, stalo se to, že nás míjelo auto. Ale ne jen tak ledajaké, bylo to Edwardovo Volvo a za ním Jeep mé lásky. Smutně jsem si povzdychla.
To jsem ale ještě netušila, co bude následovat. Jakmile mě spatřil Edward, Volvo se na chvíli vychýlilo ze své lajny. Sakra, úplně jsem zapomněla na to, jak je Edward udělanej z toho, že nemůže číst Belle myšlenky… Chvíli mi trvalo, než mi to došlo, ale až se tak stalo, tak…
„Do prdele, né, to se nesmí nikdo dozvědět!“ zaječela jsem na celé auto. Charlie a společně s ní i posádka obou aut se na mě otočili. Jediný, kdo mě chápal, byla… Ne, to nebyla Rose, Rose jsem já, byla to prostě ta blondýna s mou dokonalostí.
No jo, to by mě zajímalo, jestli už moje „kamarádka“ zjistila, že jedné z nás právě teď Edward čte myšlenky.

„Bello? Co to s tebou sakra dneska je? Nejdřív to tvoje oblečení, pak skok z okna a teď tohle? Nemyslíš, že už to trochu přeháníš?“ Viděla jsem, jak nám Herr Swan začíná pomalu nabírat rudý odstín, pravděpodobně by Bellince nejraději jednu vrazil, ale jako správný šerif musí jít všem příkladem, a tak třískat dceru v autě před školním parkovištěm není zrovna ideální způsob.

„Můžeš si ty tvoje rady nechat na potom? Když dovolíš, teď bych šla ráda do školy.“ Auto ještě ani nezastavilo a já otevírala dveře a vystupovala. Popadla jsem batoh a ani nevnímala všechny ty pohledy mířící na mě. Už jen to, že jsem přijela policejním autem, mi nijak nepomohlo, a oblečení, co jsem měla na sobě, taky ne.

„Bello…“ Na Charlieho jsem jen mávla a ani se na něj neotočila.

Už jsem si to vykračovala rovnou za mou rodinou. Neopomněla jsem šlápnout do několika kalužin po včerejším lijáku, sestřelit pár studentů a nějakým záhadným způsobem i lampu, co si mi stoupla do cesty. Sakra, ta holka má vážně štěstí…

„Hej, Rose, potřebuju s tebou mluvit, okamžitě!“ Nehleděla jsem na všechny šokované výrazy ostatních, jen jediný pohled s nepatrným úsměvem jsem věnovala Emmettovi snad v domnění, že mě pozná, ale… nepoznal. Popadla jsem tedy myslící Bellu v mém těle za rameno a táhla ji někam hodně daleko, aby nás nikdo neslyšel. Přece jen, upíří jsou upíři, ať se mi to líbí nebo ne.

A máte za sebou další kapitolu. Co na ni říkate? :-)

Také jsme si samozřejmě nemohly nevšimnout sníženého počtu komentářů. Proto se chci zeptat, co vám v povídce třeba nesedí, anebo se neukázalo něco, co jste čekali? Prosíme tedy o jakoukoli reakci, díky. :-)

P.S. A teď zpráva jen ode mě - eMCullen. Na týden se ztrácím, takže další minimálně dvě kapitoly přídá kajka007. :-)

eMCullen a kajka007 ♥

Autor: eMCullen (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vrať mi mé tělo! - 6. kapitola: