Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vrať mi mé tělo! 5. kapitola

11.05.2012 (16:00) • kajka007, eMCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 38× • zobrazeno 4872×

„Rosie, tak co? Problémy vyřešeny?“ zasmál se za mnou Emmett. Ještě, než jsem se na něj otočila, ústy jsem naznačila jedno velmi neslušné slovo, ruce zaťala v pěst a nakrčila obočí.

„Jasně,“ snažila jsem se o uvolněný tón. „Jsem…“ zasekla jsem se. Já to věděla, věděla jsem, že se nemám otáčet. Docela Rose lituju, nechtěla bych přítele exhibicionistu, co chodí po domě… nahý. 

„Rose!“ uslyšela jsem něčí hlas, jak volá mé jméno. Dost dobře jsem nedokázala poznat, jestli je to za mými zády, za dveřmi, v garáži nebo dokonce u školy. Ale vzhledem k tomu, že se co nevidět ke mně, k Rose, do pokoje přihnalo střapatý tornádo, jsem usoudila, že zase tak daleko to nebylo.

„Eh?“ zasmála jsem se nevinně. Normálně bych se červenala jak rak, ale tentokrát mi do tváří žádná krev neputovala. A proč?

„Jé, já nechtěla rušit,“ chichotala se hned Alice, když uviděla Emmetta. Zhoupl se v kolenou, nebezpečně na mě zamával dlouhými řasami, rádoby svůdně se usmál a svou předností vyrazil kupředu. Lehce zděšeně jsem protočila a očima a nakonec jimi zakotvila u Alice. Doufala jsem, že můj pohled bude dostatečně prosebný.

Alice to ale asi zřejmě pochopila úplně jinak. S omluvným výrazem vycupitala z pokoje a ještě na mě stihla mrknout a zamumlat něco ve smyslu, že musí za Jasperem něco… vyřídit. Tohle není normální, tohle není normální, opakovala jsem si v hlavě, jako by to měla být nějaká spásná modlitba.

„Lásko?“ ozvalo se za mnou laškovně. Vyděšeně jsem polkla a nenápadně o krok ustoupila.

„No tak, Rose, co jsem zase provedl?“ Snažil se mluvit vážně, ale jeho… tělo jej zradilo.

„Nic,“ odpověděla jsem prostě. Co jsem s ním sakra měla dělat? Vždyť tohle všechno bylo jen krůček k mému znásilnění.

„Tak když nic, tak kde je problém? Včera jsme si to krásně užili a pamatuješ, slíbila mi pokračování,“ šeptal mi do ouška vzrušeně. Cože?! Rosalie… Bože můj. 

S šokem vepsaným ve tváři jsem se na něj po očku podívala a… musela jsem se smát. Emmett za mnou klečel na všech čtyřech a jako nějakej grizzly kroutil hlavou.

„Líbí se ti to?“ Vážně je takový nadržený pako? Copak by se mi to mohlo líbit?

A aby toho nebylo málo, přesně jak klečel, tak vyskočil snad metr vysoko, v letu zůstal ve stejné pozici a tak také dopadl zpět na postel. Ale protože je pořádný mamlas, a vzhledem k tomu, jak se k postýlce Rose a Emmett chovají, se matrace na jednom konci zhoupla a mě na druhém vystřelila neznámo kam.

Letěla jsem a letěla, už mi to připadalo docela dlouho… Párkrát jsem se od něčeho odrazila, ale stále pokračovala. Ty zdi byly jako trampolína. Zvláštní ale bylo, že mě to vůbec nebolelo. Spíš mě začalo bolet břicho od smíchu, když jsem v letu zpozorovala Emmettův výraz, ten stál za to!

Když jsem se konečně rozplácla od béžové zdi a rozbila stolek, na který jsem následně dopadla, rozhlédla jsem se po pokoji a hledala na sobě nějaké známky otřesu mozku, zlomenin či čehokoliv jiného, co by mě přesvědčilo, že jsem ještě alespoň trochu člověk. Nic se nedělo.

Naštvaně jsem bouchla rukou do země a rychle vyskočila na nohy.

„Promiň, lásko, já… Cokoliv, jen ne půst, prosím!“ zavyl stále nahý Emmett, svezl se z rozbité postele na zem, klekl si na kolena a začal… No, vypadalo to, jako by někoho zaříkával, ale nakonec mi došlo, že se mi asi snaží omluvit.

„Půst?“ zeptala jsem se nechápavě. „Proč bys měl držet dietu?“

„Cože?“ Pro změnu vypadal jednou vykolejený Emmett. „Proč bych měl držet dietu?“

„No, tak půst je…“ Ač jsem si to zakázala, Emmett byl první kluk, kterého jsem viděla tak… tak, jak patří. Klouzala jsem pohledem od vypracované hrudi níže a ještě níže, až jsem se zarazila na jeho… věrném příteli. Zůstala jsem zírat s pusou dokořán. Tohle se tam vážně vejde?

„Ty víš, jak to myslím. Šup sem, šup tam…“ zazubil se. Tak tohle to bylo… Rosalie mu tlumí kohoutek? V tom případě jsem našla jediný způsob, jak se vyhnout nevyhnutelnému znásilnění.

„Žádný takový,“ nasadila jsem panovačný tón, ale podle Emmettova pohledu á la ona je fakt blondýna, jsem usoudila, že se mi to úplně nepovedlo. Zatřásla jsem hlavou a znovu zkusila své štěstí.

„Nic nebude, mohl jsi mi něco zlomit,“ zvýšila jsem hlas a v duchu se chválila, jak jsem to krásně vymyslela.

„Děláš si srandu, lásko? Jsi upír, tomu se dá zlomit jenom srdce.“ Asi to mělo znít romanticky, ale mě to spíš děsilo. Nicméně jsem musela uznat, že to se zlomeninou jsem nevychytala. Ale na mou obranu… Kdo by si jen tak zvykl, ze dne na den, že je upír? Ne, nepřemýšlej o tom, třeba je to skrytá kamera…

„Ty jsi mi zase dneska nějakej chytrej. Radši se oblékni, kdo se na to má dívat.“ Fakt jsem to řekla?! Vsadila bych se, že to bylo jen v mé hlavě a nahlas jsem to nevysvětlila, ale Emmův ublížený a pohoršený pohled prozrazoval opak.

„Fajn,“ rezignoval nakonec. Se sklopenýma ušima zamířil kamsi ke dveřím. „Vážně nic?“ Přiskočil ke mně zezadu a já málem utrpěla šok. Může upír utrpět šok? O informacích mé aktuální existence bych si měla něco zjistit, ale hlavně nenápadně. Přece nemůžu přijít za… někým, zeptat se, co vlastně dělám, jak se liším od člověka, co žeru a vůbec tak obecně.

Fakt, že jsem upír, mě kdovíjak nezarazil. Když jsem byla odmalička vedená k tomu, že existují zubní víly, které jsou udělané z pitomé stoličky, vodníci, co mě vtáhnou do potrubí, když okamžitě nevylezu z vany, proč bych se z nemohla stát obětí podivného vtipu a změnit se v upíra? Což o to, s upírem se smířím, ale s kůží Rosalie? No fuj!

„Emmette, ne! Řekla jsem a tak to bude, chápeš? Takže tady máš slipy,“ hodila jsem je po něm a neubránila se pohledu na jeho malého-velkého kamaráda, „a pokojně pokračuj v… upírování,“ ukončila jsem svou řeč, aniž bych na sobě dala znát to, že jsem si té kraviny, co jsem řekla, byla vědoma. Upírování - to je jako kralování… Asi bych neměla tak často zalézat do svého pokoje s kýblem zmrzliny a pouštět si Honza málem králem. Povzdechla jsem si.

„Taky mi můžeš,“ zamumlal naštvaně, oblékl si slipy a otočil se ke své skříni. Vzala jsem si oblečení, které se nějak objevilo na posteli, zkontrolovala Emmetta, jestli mě nepozoruje, a pak si bleskovou rychlostí sundala župan a hodila na sebe všechno oblečení. Až když jsem byla hotová, všimla jsem si, že jsou to minikraťasy s podvazky a upnuté tílko. Už už jsem to se sebe chtěla sundat, ale v tu chvíli už se otáčel již oblečený Emmett. A před ním já se teda převlékat nebudu!

Tak a máte za sebou další kapitolu téhle naprosto praštěné povídky. :) Doufám, že vám bude za malý komentář stát. :)

Jinak opravdu ze srdce chceme poděkovat za komentáře u minulé kapitoly, takový zájem nás neskutečně mile překvapuje. Prostě díky!

kajka007 a eMCullen ♥

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), eMCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vrať mi mé tělo! 5. kapitola: