Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vrať mi mé tělo! 27. kapitola

25.08.2013 (20:00) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 1668×

Rose:

Neměla jsem nejmenší ponětí, jak dlouho jsem byla v bezvědomí, ale probrala mě prudká vlna ochlazení. Bylo to děsivé, nemohla jsem se pohnout, nohy i ruce jsem měla jakoby přimražené k posteli pode mnou. Nechápala jsem, co se to se mnou děje, a ani jsem se o to nepokoušela. Můj mozek byl úplně vysazený, soustředil se jen na bolestivý chlad, jenž mnou prostupoval.

Ponětí o čase jsem neměla ani minimální. Mohly to být hodiny i vteřiny. Nedokázala jsem to odhadnout. Jen na malý okamžik se mi podařilo potlačit bolest a začít počítat. Jedna, dva… víc jsem nedokázala.

Slyšela jsem kolem sebe hrozné výkřiky, které mi nedovolovaly znova upadnout do spánku. Až později jsem si uvědomila, že část zvuků vychází z mých rtů. Druhou část jsem nedokázala identifikovat. Ani jsem se nezmohla na lítost nad tím, že někdo trpí minimálně stejně jako já.

Po chvíli snažení se mi záhadným způsobem povedlo schoulit se do klubíčka. Naivně jsem si myslela, že se zahřeju. Nic. Jen jsem teď více vnímala drkotání svých zubů o sebe a třes celého těla.

Věděla jsem, že podobný pocit – naprosté beznaděje a bolesti, která vám znemožňovala jakýkoli pohyb – jsem už někdy zažila. Ale kde – to pro mě zůstalo záhadou. Uklidňovalo mě jedině to, že když už jsem se z té bolesti dostala jednou, třeba to zvládnu znova.

Něco teplého, ne ale o moc teplejšího než chlad mého nitra, se dotklo mé paže. Nezmohla jsem se na žádnou reakci, ale z hloubi duše jsem si přála, aby ta věc nezmizela. Svitla mi díky ní naděje, že tohle přežiju.

Pak se mi u ucha znenadání začal ozývat šepot. Byl to známý, ale neidentifikovatelný hlas a jeho slova jsem nedokázala zpracovávat. Jen jsem se jimi nechala uklidňovat, což kupodivu pomáhalo, a já na pár okamžiků znova ztratila vědomí.

Bella:

Mé srdce divoce bilo. Každým úderem se má tepová frekvence zvyšovala a zvyšovala, což jsem ale dokázala vnímat jen okrajově. Má mysl byla zaměstnaná soubojem s obrovským žárem, který spaloval mé tělo. Netušila jsem, co se se mnou děje, ale za nejpravděpodobnější variantu jsem považovala to, že někdo hodil mé tělo do ohně a neustále dolíval benzín.

Byly to to nejhorší, co jsem kdy zažila, tedy aspoň jsem si to myslela, protože nic jiného než žár, jež mě teď ovládal, jsem si nedovedla vybavit. Všechno ostatní bylo podružné.

Projela mnou další vlna horka a donutila mě vykřiknout. Plameny mě olizovaly od spodu nahoru a naopak a nehodlaly přestat.

„…dobré,“ slyšela jsem, jak někdo vedle mě mluví. Mou odpovědí bylo další zavřeštění něčeho nesrozumitelného. Můj křik ustal, až když po mém těle začínala jezdit něčí ledová ruka. Neubránila jsem se slastnému zasténání. Dotek ruky jakoby na malý okamžik dané místo uklidnil. Zneutralizoval.

Po nějaké době začal oheň ustupovat. Pomalu, ale jistě. Za chvíli jsem už dokázala pohnout konečky prstů. Má úleva ale neměla dlouhého trvání, jelikož mi došlo, že horko nemizí, ale cévami se posouvá do středu mého těla. Do srdce, jehož tempo se ustavičně stupňovalo.

Když už jsem měla všechny končetiny osvobozené a mé srdce doslova pukalo, dokázala jsem už povrchně přemýšlet, ale jediné, čemu se má mysl věnovala, byla smrt. Sakra, jak já moc si přála v tu chvíli umřít a mít to všechno za sebou.

A pak se to stalo. Mé srdce se jednou dunivou ránou zastavilo.

Překvapeně jsem zatřepala víčky. Najednou se mi do mozku vřítilo obrovské množství myšlenek, vzpomínek a vjemů. Prudce jsem otevřela oči. Nevím, co jsem čekala, ale Edwarda s nechápavým výrazem klečícího u mé postele rozhodně ne.

Krátce jsem se kolem sebe rozhlédla a poraženě konstatovala, že to nevyšlo. Všechno jsem viděla stejně jasně – Rosalininýma upíříma očima. Byla jsem zmatená… Jak tedy vůbec bylo možné, že jsem naživu? Zlomili nám oběma přece vaz, ne?

„Bello…“ ticho v pokoji proťal Edwardův povzdech. Než ale stihl pokračovat, z druhé strany místnosti, která byla oddělena jakoby záclonou, se ozval výkřik. Upíří rychlostí jsem vyskočila a uviděla Emmetta sklánějícího se nad Rose - nad jejím tělem.

Rose:

Zničehonic se mi po těle začalo rozlévat příjemné teplo, chlad mizel. A když už jsem si myslela, že je po všem, někdo mi bodl do srdce dýku. To mě donutilo zavřeštět.

A pak… Pak se mé srdce rozběhlo a všechna bolest se odplavila. Zůstala jsem nehybně ležet ještě pár vteřin a nutila se zhluboka dýchat. Potřebovala jsem to, potřebovala jsem vzduch, což mi napovídalo, že plán nevyšel.

Zklamaně jsem vypustila vzduch z plic a pomalu otevřela jedno oko.

Jsem pořád člověk, problesklo mi hlavou, když jsem spatřila rozmazaný strop.

„Rose?“ vyrušil mě Emmetův hlas z rozjímání nad tím, co se pokazilo. Semkla jsem víčka k sobě a pak se na něj provinile podívala. Dicinky všechno jsem podělala a byla jsem si toho patřičně vědoma.

„Kde je Bella?“ zamumlala jsem, ale vtom mé oči padly na osobu stojící za Emmettem. „Bello!“ vykřikla jsem nadšením a pokoušela se potlačit nechápavé myšlenky.

„Jo,“ lehce se usmála a ukázala tak řadu perfektně bílých zubů. Podívala jsem se jí do očí a vtom mi to došlo.

„No do prdele,“ uklouzlo mi, „ty jsi upír!“ Nevěřícně jsem pootevřela pusu a pohlédla na Emmetta. Byl stejně vyvedený z míry jako já a jen těkal očima mezi Bellou a mnou.

„A ty člověk,“ řekla a nenápadně se opřela o Edwarda, který se za ní objevil. Všichni čtyři jsme si vyměňovali nechápavé pohledy. Hlavně tedy já s Bellou a Edward s Emmettem.

Když už jsme se všichni nadechovali, že nějak přerušíme to ticho vládnoucí v místnosti, rozletěly se velké mosazné dveře a objevil se v nich Aro. Jakmile nás spatřil, na tváři se mu rozlil úsměv, byl evidentně extrémně potěšen vývojem situace, kterou já jsem nedokázala docela dobře pojmout a přijmout.

„Přesně tohle jsem myslel, když jsem říkal, že to nemusí stoprocentně vyjít,“ pokrčil rameny. Vzpomněla jsem ji na jeho slova, která vyřkl předtím, než nám nechal zlomit vaz, a která mě tak příšerně vyděsila.

Emmett s Edwardem jako na povel vystartovali proti němu, ale srazili je upíři, již Arovi neustále dýchali na krk a kryli ho.

 „Emme,“ vyjekla jsem hystericky, protože jsem se hrozně lekla. Mé oči nebyly schopné tak rychlé pohyby vstřebat. Zvedl se ze země a podíval se na mě. Jeho výraz byl nejprve starostlivý, ale když si všiml, jak ho pozoruju, nasadil lhostejnou masku.

„Ale pánové,“ řekl káravě Aro a spráskl ruce.

„Mohli umřít,“ namítl Edward a naštvaně rozhodil rukama.

„Ale nestalo se tak, Edwarde. Udělal jsem přesně to, co po mně chtěly, to, na co tvá rodina neznala řešení,“ zavrčel, očividně uražen tím, že se mu všichni neklaníme a neděkujeme. „A navíc jsme si to už snad vyříkali,“ dodal a založil si ruce na hrudi.

Bella si podezíravě prohlédla Edwarda a pak Ara. „Jak dlouho jsme byly mimo, že jste měly tolik času si o tom popovídat?“ Mhouřila své červené oči. Trochu jsem se jí bála, protože jsem si nebyla jistá, jestli náhodou nebude reagovat jako obyčejná novorozená, ale zatím tomu nic nenapovídalo.

„Tři dny,“ odpověděl jí Emmett.

„Stejně tak dlouho probíhá proměna,“ zauvažovala jsem. „Ale tohle bylo dost o něčem jiném,“ odfrkla jsem si.

„Vážně?“ zeptal se zaujatě Aro.

Kývla jsem hlavou. „Byla mi příšerná zima, myslela jsem, že jsem zavřená v mrazáku,“ zatřepala jsem se nad tou vzpomínkou.

„Já umírala vedrem, jako kdyby mě někdo spaloval, zevnitř,“ pronesla Bella vzápětí.

Přesně tak probíhá přeměna na upíra, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem nic neřekla, jelikož mi bylo jasné, že všichni myslí na to samé. „To je dokonale logické!“ zaševelil Aro. „Přeměna zpět v člověka přece musí nesporně probíhat přesně naopak než přeměna upíra.“ Spojené dlaně si přiložil na rty a spokojeně se usmíval.

„Ale proč se to vůbec stalo? Proč se měnily?“ uvažoval Edward nahlas a stále u toho pozoroval Bellu. V tom pohledu bylo všechno, co jsem kdy vídávala u Emmetta, když sledoval mě. Zbožňoval ji. Píchlo mě z toho u srdce, protože jsem si uvědomila, že už se tak na mě třeba nikdy nikdo nepodívá.

„Nevím,“ přiznal neochotně Aro, „ale uvědom si, že Isabellu bychom stejně museli přeměnit nebo zabít, když ví o naší existenci. Třeba se to rozhodlo ti trochu usnadnit práci,“ pokrčil rameny. Po očku jsem sledovala Bellu, která se při jeho slovech napjala.

„A já přála být zase člověk, víc než cokoli na světě,“ dodala jsem a snažila jsem se nevšímat si, jak sebou Emmett škubl.

„Tak to jsem moc rád, že se ti to konečně splnilo,“ poznamenal ironicky Emmett, nevraživě se na mě podíval a zmizel z pokoje. Zasmušile jsem sklopila oči.

„Trable v ráji?“ ušklíbl se Aro. Za normálních okolností bych ho prostě poslala do háje a poprosila ho, aby tam aspoň chvilku zůstal, ale teď mi to do očí vehnalo slzy.

„Nebreč,“ zamumlala mi Bella do ucha a objala mě. Zakroutila jsem hlavou, že o tom nechci mluvit, ale přivinula jsem se k ní. Už jsem se ani nebála, že se neudrží a zakousne se mi do krku. Vlastně… bylo mi to fuk.

„Jsem h-rozně bl-blbá,“ kuňkala jsem mezi vzlyky a slzy si otírala do drahých šatů od Marca Jacobse, které měla Bella stále na sobě.

„To teda jsi,“ zabručel Edward. „Nech ji být, Bello…“ Musela jsem s jeho slovy souhlasit, ale stejně jsem si díky nim připadala ještě víc nemožně. Ať jsem chtěla nebo ne, Edward byl stále můj bratr a na jeho názoru mi bohužel stále záleželo, možná ještě víc než kdy jindy.

„Edwarde,“ okřikla ho Bella, až jsem nadskočila, protože její ústa byla blízko mého ucha. Nevěděla jsem, jak se zatvářil, protože jsem měla obličej přitisknutý na Bellino rameno, ale už nic víc neřekl. Nicméně ticho bylo velice výmluvné.

„Až se vzpamatujete, můžete opustit hrad,“ sdělil nám stroze Aro a odešel z pokoje.

Myslela jsem si, že jsme v pokoji s Edwardem a Bellou zůstali sami, ale najednou se ozval Alicin šťastný výskot.  „Jste v pořádku! Já to věděla!“

Zvedla jsem k ní oči, zrovna když se natahovala, aby nás obě mohla obejmout. Pevně jsem ji k sobě přitiskla. Byla jsem hrozně vděčná, že ona jediná, tedy krom Belly, se na mě nezlobila. „Alice,“ zamumlala jsem a utřela si slzy.

„Vy jste nám daly,“ plísnila nás, ale usmívala se u toho. Pak se na mě zadívala, což mě donutilo se odvrátit. Nechtěla jsem, aby mě viděla celou červenou a napuchlou. „Nevěřila jsem, že tak krásná jsi byla i jako člověk…“ Pohladila mě po vlasech. Poskočilo mi při tom srdce.

„Co kdybych vám dala chvilku?“ zeptala se Bella a odtáhla se. Užuž jsem chtěla namítat, že rozhodně může zůstat, ale všimla jsem, jak její oči toužebně zabloudily k Edwardovi. Chtěla s ním být o samotě.

„Děkuju, za všechno,“ pousmála jsem se. Bella pokývala hlavou a pak se otočila k Edwardovi. 

Ani si nedokážete představit, jak jsem ráda, že nikdo z vás můj záměr neuhádl. :D Doufám, že vás to překvapilo, snad i příjemně. :))

Taky jsem vám neskutečně vděčná za komentáře! Nejsem si tak úplně jistá, jestli si to ta příšerná minulá kapitola zasloužila, ale díky, díky, díky moc. :)

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vrať mi mé tělo! 27. kapitola: