Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vrať mi mé tělo! 26. kapitola

20.08.2013 (10:00) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 1742×

Bella:

„Všechny prameny hovoří stejně. Výměna těl se dá ukončit jedině smrtí.“

Poplašeně jsem zamrkala očima a snažila se přinutit mozek, aby znovu vyhodnotil Arovu větu. Smrtí?! To přece nejde! Mohla jsem jen doufat, že nám dá aspoň na výběr. Donutilo mě to se zamyslet. Zůstala bych navěky v Rosalininém, upířím těle nebo bych raději umřela? Bylo to asi chorobné, ale já se nedokázala přimět k rozhodnutí.

Slyšela jsem, jak se srdce vedle mě, které momentálně patřilo Rosalie, rozběhlo šílenou rychlostí. „P-prosím?“ kuňkla Rose přiškrceně.

Aro nehnul ani brvou, dokonce mu na tváři pořád trůnil potěšený úsměv. Tomu říkám pozitivní pohled na svět. Když už nic, aspoň nás bude moci zabít. Nevyhnula jsem se tomu, abych na něj nehodila vyčítavý pohled. Ne že by mi předtím přišel jako férový člověk, ale tohle byla rána pod pás.

Najednou se rozesmál.

Vyměnila jsem si nevěřícný pohled s Rose. Tahle situace byla naprosto schizofrenní.

„Ale no tak,“ smál se dál. „Měly jste se vidět!“

Kousla jsem se do rtu a ze všech sil odolávala pokušení přeskočit stůl a utrhnout mu hlavu. Naštěstí ale převládl zdravý rozum, jenž mě upozorňoval, že za dveřmi stoprocentně stojí párek upírů, který se přímo třese na nějakou malou vraždu pro zpestření jejich nesmrtelného života. A já jim k tomu rozhodně nechtěla dávat záminku.

„Takže co?“ Založila jsem si ruce na hrudi a propichovala ho pohledem.

Lehce zvážněl, ale na rtech mu pořád pohrával úlisný úsměv. „Myslím to vážně,“ řekl a mně se jako na povel objevil v krku knedlík. „Pokud se chcete vrátit do svých těl, musíte zemřít. Současně.“ Mluvil klidně, jako by si vůbec neuvědomoval význam svých slov.

„Rose?“ Pootočila jsem k ní hlavu, ale očima stále zůstávala na Arovi.

„Je to jediná možnost. Měly byste si to dobře promyslet,“ pronesl autoritativně. Bezděky jsem kývla hlavou. „Dám vám pár minut.“ A odešel.

Měla bych mu být vděčná, že nám dal kapku soukromí, ale stejně to bylo jedno. Jeho upíří uši tak jako tak uslyší vše, co si řekneme.

„Co to mělo znamenat?“ Nechápavě jsem pootevřela pusu.

„Nemám tušení,“ zamumlala. „Ale dává to smysl, Bello…“ řekla smířlivě, jako by nechtěla, abych se hned rozčílila. No, odhad měla dobrý, protože to ve mně začalo jako na povel vřít.

„Ty,“ namířila jsem na ni ukazováček, „hodláš riskovat naše životy jenom proto, že to on řekl? Vidělas ho?! Je to magor,“ konec jsem zašeptala.

„Já vím, já vím,“ povzdechla si. „Ale podívej se na to takhle: Kdyby nás chtěl zabít, už by to dávno udělal, no ne?“

Našpulila jsem spodní ret. „To je fakt,“ připustila jsem.

„A je evidentní, že je z toho úplně hotovej. Proč by nás chtěl mrtvé?“

„No to řekni ty mně,“ prskla jsem. „Nehodlám se nechat zabít, když ještě k tomu ani nevíme, jestli to zabere!“

„Bello, ale takhle nemůžeme zůstat,“ zašeptala zlomeně. Překvapeně jsem nakrčila čelo. „Zapomínám. Většinu znalostí a vzpomínek už nemám. Takřka jediný vzpomínky, co mám, jsou tvýma očima. Nemůžu si vzpomenout, jak jsme se potkali s Emmettem, žádnou svatbu…“ Oči se jí zalily slzami. Bez přemýšlení jsem ji k sobě přitáhla a pevně ji objala.

Uvažovala jsem nad jejími slovy a došlo mi, že ani já si nepamatuju téměř nic z života před výměnou. Jen pocity a dojmy… Nemohla jsem si vybavit obličej své matky. Donutilo mě to vyděšeně zalapat po dechu. „Dobře, uděláme to,“ řekla jsem rozhodně a odtáhla se od ní.

„Vážně?“ popotáhla. Vyděsilo mě, jak jiná teď byla. Mohla jsem se jen dohadovat sama se sebou, jestli je to tím, že jí tolik chybí vzpomínky, nebo tím, že už si prostě nepamatuje, jak být protivná.

„Vážně. Zvládneme to,“ pokusila jsem se o úsměv.

Rose:

Stáli jsme před trůny a držely se za ruce. Těsně za mnou stál Demetri a za Bellou Felix. Čekali na povel Ara, aby nám mohli zlomit vaz, a vypadalo to, že se na to opravdu třesou.

Snažila jsem se pokojně dýchat, ale při každém nádechu se mi zadrhl vzduch v průduškách. Nikdy jsem si moc nepřipouštěla, že přijde den, kdy opravdu zemřu. A kdyby přijít měl, doufala jsem, že budu mít po boku Emmetta.

Ach, Emmett… Jak moc jsem si přála, aby mi odpustil. Ne, přála jsem si, abych nebyla taková pomstychtivá kráva a tu věc s Newtonem vůbec nepřipustila.

„Bude to fungovat,“ řekl Aro. Nebyla jsem si jistá, jestli uklidňuje nás nebo sebe, ale věřila jsem, že si opravdu přeje, aby to vyšlo. „Je ale možné, že vše nebude tak jako předtím,“ zašveholil jakoby mimochodem. Bella mi stiskla ruku.

„Jak to myslíš?“ ozvala jsem se. Můj hlas zněl napjatě a rozčileně – přesně tak, jak jsem se cítila.

Odpovědí mi bylo jen pokrčení ramen a následné: „Teď.“

Slyšela jsem dvě rychle po sobě jdoucí křupnutí. Nebolelo to. Přestala jsem vnímat, umřela jsem.

Edward:

Až mi ta prohnaná blonďatá magorka, co si nedávno ještě mohla říkat má sestra, dostane pod ruce, zabiju ji.

„Edwarde, je to naše sestra…“ zamumlala Alice a opatrně mě pohladila po ruce, kterou jsem měl položené na opěrátku. Snažila se mě, podle jejích myšlenek, přinutit ke zdravému rozumu. Zamračeně jsem odlepil oči od oceánu pod námi a podíval se na ni.

„Tím hůř, že je to naše sestra!“ zavrčel jsem a vyškubl svou ruku zpod její. Neskutečně mě dopalovalo, jak se ji Alice snaží za všech okolností omlouvat. „Odjely na sebevražednou misi, copak jsi tak zaslepená, že nevidíš, co všechno se už dávno mohlo stát?!“ vyjel jsem na ni a schytal několik podrážděných pohledů od Jazze a následné vlny klidu, jež mě ale teď přiváděly k ještě většímu šílenství. Já mám, kurva, právo být naštvaný!

Alice nasucho polkla a odtáhla se ode mě. Přitulila se k Jasperovi jako zpráskané štěně a zabořila mu obličej do košile. Tak tak jsem se ubránil tomu, abych se jí začal omlouvat.

„Edward má pravdu, Alice,“ ozvalo se za námi. Hlas patřil Emmetovi a byl patřičně zlomený. Byl na Rosalie neskutečným způsobem naštvaný, a proto si vyčítal, že se o ni i přes to všechno, co mu provedla, bojí. Chvílemi se v jeho hlavě objevily i myšlenky, že už s ní nechce nikdy nic mít, čemuž bych i věřil, ale na druhé straně ji pořád stejně miloval. Ať chtěl nebo ne. A to jsem mu vyčítat nemohl.

„Já vím,“ vzlykla. Jasper po nás hodil pohled á la díky, že jste mi rozplakali manželku, vy idioti, a začal ji utěšovat. „Ale taky vím, že nic z toho neudělala schválně…“

Nadechl jsem se k protestu, ale Jasperův prosebný pohled mě zastavil. Rezignovaně jsem zavřel pusu a založil si ruce na hrudi. Samozřejmě, že všechno udělala schválně! Blbá i pomstychtivá na to byla dost.

„Hrozně se bojím o Bellu,“ přiznal jsem potichu.

„Hrozně se bojím o Rose,“ ozvalo se mi v hlavě Emmetovým hlasem. Nedal jsem najevo, že jsem jeho myšlenky vnímal. Vypadat jako slaboch bylo teď to poslední, co potřeboval.

Znovu jsem zkontroloval mobil, jestli náhodou jedna z nich nepřišla k rozumu a nerozhodla se, že odtamtud co nejrychleji zmizí. Nic. Zoufale jsem si opřel hlavu o opěradlo a přemítal, jestli bych v Itálii nebyl dřív, kdybych teď z našeho soukromého letadla vyskočil a zbytek doplaval.

„Nebyl,“ kuňkla Alice. Otráveně jsem se na ni podíval a jasně jí naznačil, že na její puntičkářství nemám ani tu nejmenší náladu. „Pro-“ zasekla se uprostřed slova. Z tváře jí zmizel zničený výraz, nahradil ho nepřítomný. Měla vizi.

Nervózně jsem se narovnal a prožíval vizi spolu s ní.

„Teď,“ vyšlo Arovy ze rtů.

Demetriovy ruce pevně sevřely Bellin krk, Felixovy Rosalinin… a oba naráz trhli doprava. Tělo Belly i Rosalie povadlo. Upíři je drželi v podpaží, a tak jejich těla nedopadla na zem.

„Ne,“ vzlykl jsem a prudce se podíval Alice do očí. Doufal jsem, že řekne něco, co tu vizi vyvrátí… Ale ona mlčela.

Mockrát děkuji za komentáře, jste hrozně milé! :)

Jinak vím, že tahle kapitola se mi moc nepovedla, ale snad to bude příště lepší. ;)

Doufám, že jsem vás vývojem situace překvapila. :)

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vrať mi mé tělo! 26. kapitola: