Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vrať mi mé tělo! 25. kapitola

16.08.2013 (10:00) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 1721×

Bella:

„Rosalie,“ oslovil mě muž, co seděl na prostředním trůnu, „co tě k nám přivádí?“ Zkoumavě se díval do mé tváře a děsivě se při tom usmíval. Tenhle… tenhle tvor mi naháněl hrůzu. Přišlo mi, jako kdybych se najednou ocitla v jednom z těch hororů, které jsem z hloubi duše nenáviděla.

Pohledem jsem rychle střelila k Belle. Nemohla mě na to alespoň trochu připravit, sakra? Zoufale jsem si přála, abychom si mohli navzájem číst myšlenky, nebo aby se na mě aspoň podívala. Ale ona soustředěně sledovala dění před sebou.

„Rosalie ztratila řeč,“ zasmál se podivně vysokým, až hysterickým smíchem. Zbytek upírů v místnosti se k němu přidal a jejich smích byl velmi neupřímný. Rektální alpinisti, pomyslela jsem si a nevěřícně scenérii kolem sebe pozorovala. „Přistup,“ pronesl již zklidněným hlasem. Ubránila jsem se dalšímu pohledu na Rosalie a bázlivě pár kroky překonala vzdálenost, co mě dělila od vyvýšeného pódia s trůny.

Nevěděla jsem, co se stane… Jestli mi utrhne hlavu nebo jestli si se mnou třeba přátelsky potřese rukou.

Skutečnost byla naštěstí blíže druhé možnosti. Jakmile jsem před ním stanula, upíří rychlostí mě chytil za ruku a přitáhl si ji k sobě. Neměla jsem ani nejmenší tušení, o co se snaží, ale ani mě nenapadlo udělat něco proti jeho vůli. Vyděšeně jsem mu koukala do očí a snažila se z jeho výrazu vyčíst, co se mu hodí hlavou.

Najednou se krutost a posměšnost v jeho obličeji změnily v něco jiného. Překvapení.

„Co to…?“ Pustil mou ruku, jako by se najednou proměnila v kus špinavého hadru. Odtáhl se a vyměnil si pohled s muži na podstavcích.

Neuměla jsem mu odpovědět, protože když někdo nezná otázku, nemůže logicky znát ani odpověď. A já vůbec nevěděla, co se právě odehrálo. Očima jsem těkala mezi Arem a dvěma muži na trůnech a poprvé v životě se dovolávala boha. Nikdy se mi tak úplně nepodařilo v něj uvěřit, nikdy nic nenapovídalo tomu, že můj osud řídí něco jiného než má naprostá nešikovnost a nestabilita. Teď jsem ale s velkým šéfem nahoře uzavřela dohodu. Když se z tohohle s Rose (i ji jsem kupodivu do dohody začlenila) dostaneme v pořádku, začnu každý týden chodit do kostela. Nebo tak něco…

„Nech mě promluvit, Aro,“ ozvalo se za mnou pevným hlasem a vyrušilo to můj dlouhý monolog nebo spíš dialog s bohem. Otočila jsem se na Rose a nadzvedla koutky. Byla jsem jí vděčná - upoutáním pozornosti na sebe mi dala chvíli na vzpamatování se.

„A ty jsi co?“ opáčil bez zájmu, jako kdyby si jí až teď všimnul. Měla jsem sto chutí mu vrazit, ale pud sebezáchovy držel mé ruce hezky upažené. Rose se postavila vedle mě, bojovně vztyčila bradu a pozvedla ruku, až mu ji takřka strčila pod nos. Zatajil se mi dech.

Chvíli se nic nedělo, Rose mlčela, jen stále držela ruku ve vzduchu, až Ara dotlačila k tomu, aby se jí dotkl. V duchu jsem na jednu stranu uznale kývala hlavou nad její odvážností, ale zároveň jsem se jí snažila vnuknout aspoň nějakou myšlenku obsahující pud sebezáchovy.

„Také nic,“ konstatoval a nevěřícně u toho kroutil hlavou. „U ní to může být již projevený lidský dar,“ mluvil ke mně, „ale ty jsi nikdy nic něco jako psychický štít neměla.“ Znělo to podezíravě a vyčítavě. Mé slabší já se začalo kát.

„Vyslechni nás, prosím,“ upoutala na sebe znova pozornost Rose. Aro se na ni podíval a v jeho pohledu se jasně značilo, že jí a její opovážlivostí opovrhuje, ale zároveň začíná být stále více a více zainteresován. Pokynul rukou a usadil se zpátky na mohutné, od pohledu tvrdé křeslo.

„Jmenuji se Rosalie,“ začala Rose a z jejího hlasu jsem cítila, že už se cítí mnohem uvolněněji. To i mě donutilo se upokojit. „Rosalie Cullenová,“ upřesnila a s odkašláním chtěla pokračovat, jenže blonďatý muž sedící nalevo od Ara ji přerušil.

„No tak, Aro, nemrhejme naším drahocenným časem nad nějakými báchorkami bláznivé upírky a jejího ochočeného človíčka,“ odfrkl si ironicky a znechuceně odvrátil hlavu na stranu, jako by se mu při pohledu na nás dělalo nevolno. Rozzuřeně jsem zaťala pěsti a secvakla čelist.

„Bratře,“ oslovil jej autoritativně a dál mu nevěnoval pozornosti. „Pokračuj.“ Jeho oči nevypadaly nevěřícně, spíš natěšeně. Evidentně se nemohl dočkat, až mu Rose vypoví, co máme na srdci.

Nevěděla jsem, jestli mám být ráda, že jsme vzbudily jeho zájem, nebo se toho děsit. Co když stejně nikdy o ničem takovém jako je výměna těl neslyšel a bude se pokoušet nás zkoumat. A dají se vůbec upíří zkoumat? uvažovala jsem a nervózně u toho zarývala nehty do dlaní. Nepomáhalo to, nebolelo to.

„Její jméno je Isabella Swanová. Ani jedna z nás netuší, jak se to stalo, ale… ale vyměnily jsme si těla.“ Aro se užuž nadechoval k reakci, když ho Rose ještě přerušila. „Zní to nemožně, já vím, Aro, ale sám jsi viděl, nebo spíš tedy neviděl její myšlenky,“ pohodila rukou směrem ke mně.

„Je to pravda?“ Jeho pohled po chvíli zase zakotvit u mě. Dech jsem měla zadrhlý a jen tak tak jsem se zmohla na kývnutí hlavou. Aro obrovskou rychlostí vyskočil na nohy a v tu ránu stál před námi. Ani jedna z nás to nečekala, a tak jsme automaticky udělaly chvatný krok vzad.

„Commutatio corporum,“ zamumlal a v jeho obličeji se usídlil slizký výraz. Poté se zasmál a sepjal dlaně na hrudi. S Rose jsme na něj nechápavě koukaly. Byla jsem si takřka jistá, že to bylo něco latinsky, ale význam mi naprosto unikal. Co když vydal rozkaz k tomu, aby si na mém těle ostatní upíři smlsli? Vyděšeně jsem těkala hlavou okolo, ale nikdo se nehýbal. Všichni vypadali ještě zaraženěji než my. Předpokládala jsem, že Arovým slovům rozuměli.

„To je vyloučeno,“ pronesl pomalu poslední z trojice vládců. Vděčně jsem se na něj podívala. Přesně tak – je vyloučeno, aby můj život skončil tady, někde v podzemí v Itálii. Mám toho ještě tolik co udělat, říct.

V tu chvíli, když jsem se tak straně bála o svůj život, byl mou jedinou světlou myšlenkou Edward. Litovala jsem, že jsem mu svou náklonnost nedala víc najevo, i když mě Rose několikrát ujistila, že on je ze mě úplně hotovej.

„Jak můžeš vidět, tak to vyloučeno není, bratře,“ uzemnil ho Aro.  „Commutatio corporum,“ propíchl nás obě uhrančivým rudým pohledem, „je velmi, velmi stará a vzácná magie.“ Úlevně jsem si vydechla – žádná vražda. „Již dlouhá staletí jsem o novém případu neslyšel… A i ty předchozí zmínky byly jen z neověřených zdrojů…“ Olízl si rty a potěšeně nás sledoval. „Ale tohle,“ pokynul rukama našim směrem, „mezidruhová výměna – tak dokonale nemožné!“ Jeho oči překypovaly euforií čím dál víc.

„Jak říkáš… Nemožné!“ zahřměl blonďatý muž a rozzuřeně zarýval prsty do kovového trůnu. Nevěřícně jsem sledovala, jak se ocel pod jeho prsty tvaruje jako plastelína.

„Můj bratr má problémy s důvěrou,“ řekl Aro a mávl k muži rukou, jako by vlastně vůbec nestál za řeč. „Co se přesunout do mé pracovny?“ navrhnul.

Tedy… Ano, znělo to jako návrh, ale můj mozek to vyhodnotil jako něco mezi příkazem a ultimátem. Jdeš? Dobrá. Nejdeš? Rozluč se s hlavou. Rosalie poslušně kývla, drapla mě za ruku a rozhodně mě táhla k jedněm z mnoha dveří, které vedly ze sálu.

„Ten člověk tady už opravdu byl,“ zaslechla jsem za námi šokovaný hlas třetího muže.

Rose:

Nehodlala jsem na sobě nechat znát nervozitu a strach. Od toho tu byla Bella. Opatrně, jako by ji židle mohla štípnout, seděla vedle mě a neustále se ošívala a rozhlížena kolem sebe. Bylo mi líto, že jsem ji dostala do téhle situace. Chtěla jsem ji stisknout ruku a říct, že všechno bude v pořádku. Ale nebyl na to vhodný čas a navíc jsem věděla, že ona o to ani nestojí.

Aro obešel stůl. Starý kožený svazek s žuchnutím dopadl na dřevo a on se klidně posadil. Beze slova pohladil polorozpadlou knihu po hřbetě, jestli se tomu tak ještě dalo říkat, a na upíra velmi pomalým a opatrným tempem ji otevřel.

„Před pár set lety,“ nadechl se a vzhlédl, aby si s námi vyměnil pohled, „jsem se o váš problém zajímal,“ řekl jen a knihu otočil, abychom v ní nemusely číst vzhůru nohama. V duchu jsem zanadávala, že zrovna teď nemám upíří schopnosti, protože přečíst jen pár vět mi trvalo celou věčnost. Text byl psán na pergamenu starou římskou latinkou, která se mi jen velmi těžko luštila.

„Byl jsem na ty poznámky pyšný,“ rozsekl ticho Aro. Bella jen zahloubaně koukala do papíru a krčila u toho čelo. Evidentně tomu rozuměla stejně jako já. Takže vůbec.

Zvědavě jsem k Arovi zvedla oči a vybídla ho tím, aby pokračoval. „Ale když vidím vás dvě, všechny mé teorie se mění v popel…“ Byla to depresivní slova, ale on je pronášel s neskrývanou radostí. Jeho chování mě nepřekvapovalo, on byl odjakživa iracionální až do morku kosti.

„Co se tam píše?“ zamumlala jsem a opatrně tak ignorovala jeho předešlou řeč.

„Že commutatio corporum potká většinou dvě rozdílné osobnosti,“ uchechtl se, „což se u vás potvrdilo.“ Vzal do ruky pero a začal do pergamenu vepisovat další poznámky. Tak tak jsem se ubránila bolestnému zavytí – ten spis musel být starý minimálně devět set let a on si do něj začne čmárat.

„Máš tam něco o tom, jak výměna probíhá, Aro?“ Přisunula jsem si židli trochu blíže ke stolu a položila si na něj lokty.

„Bohužel,“ odfrkl si ironicky, „jsem s nikým, kdo by mi o tomto ději mohl podat informace, nehovořil. Proto jsem velmi rád, že jste mě poctily svou přítomností,“ pronesl už smířlivěji a zaklapl knihu.

Brala jsem to jako výzvu, abych mu řekla vše, co nás potkalo. Teda téměř vše… Naschvály a mé uklouznutí s tím pubertálním idiotem Newtonem jsem vynechala. Mluvila jsem poměrně dlouho a Bella mě občas něčím opatrně doplnila. Když jsem mluvila o jejím daru, periferním viděním jsem zpozorovala, jak se napjala. O tomhle evidentně nikdy nepřemýšlela.

Když jsem skončila a Aro trochu uklidnil svůj výraz lačný po informacích, promluvil. „Říkáte mi tedy, že její dar – štít – zůstal v její hlavě i těle… které je momentálně tvé? Geniální,“ vykřikl a zachechtal se.

Nakrčila jsem čelo a pokoušela se jeho otázku zpracovat. Moc mi to jako člověku nemyslelo. „Asi… asi ano, o tomhle jsem nepřemýšlela,“ přiznala jsem a po očku mrkla na Bellu.

„A jak jste se vůbec dostaly do Itálie… samy?“ odbočil trochu od tématu.

„Obtížně. A obávám se, že v nejbližších hodinách se tu objeví zbytek mé rodiny,“ zamumlala jsem.

Zasmál se, svým krutým, uši drásajícím smíchem, na který ani po několika desetiletí nedalo zvyknout. „A předpokládám správně, že vás budou chtít odsud co nejrychleji odvézt?“ Nasucho jsem polkla a přikývla.

„Aro,“ ujala se slova až příliš rozhodně Bella. Zrovna teď se jí dostalo kuráže, výborně. Pod stolem jsem ji chytla za ruku a naznačila ji tím, aby raději mlčela, ale ona se mi vytrhla a položila si ruce na stůl. „Přijely jsme sem, protože to byla naše poslední naděje. Víte, jak nás z toho dostat, nebo ne?“ Prudce se mu podívala do očí.

Měla jsem sto chutí se zvednout a začít hlavou bušit do zdi. Jestli to teď celé pokazila, neručím za sebe.

Aro se napřímil a promluvil. „Všechny prameny hovoří stejně. Výměna těl se dá ukončit jedině smrtí.“

Muhehe. :D Já vím, že vás napínám, ale když mě to tak hrozně baví - nezlobte se na mě. 

Doufám, že se vám kapitola líbila. :) V příští bude opravdu velký zvrat a bude pohled hned tří osob. 

Jsem vděčná za jakýkoli komentář. ;)

Jinak pokud někdo neví, tak rektální alpinista je v podstatě vlezdoprdelka. :D A commutatio corporum znamená v latině výměna těl (ale zní to líp :D).

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vrať mi mé tělo! 25. kapitola: